Správné, nebo snad podivné srdce…
Informace:
Tohle je moje druhá jednorázovka jakou jsem kdy napsal. Ano já je moc nepíšu jenom když mám náladu a nebo zahlcenou hlavu myšlenkami, ale o čem vypráví tento příběh ? ... Vypráví příběh o hrdinovy v budoucnosti, kdy je svět ve válce a jednu noc si zašel sednou na velký kopec a přitom se díval na hvězdy a přemýšlel o své minulosti a co se stalo v jeho životě ... hlavně o jeho lásce a jeho srdci... Ale nejde to tak snadně...
No více vám neřeknu a doufám že se vám bude tato jednorázovka líbit :) pěji příjemné čtení :)
Správné, nebo snad podivné srdce…
Byla překrásná zimní noc. Noční obloha byla čistá a měsíční paprsky ozařovali sníh na zemi, který se třpytil jako tisíce malých drahokamů. Měsíc byl v úplňku a jako doprovod jasně zářily hvězdy. Na noční obloze nebylo ani mráčku. Obloha byla dočista čistá. Na stromech nebyl ani jeden list, který by zašuměl při tom chladném větru. Tu noc seděla jedna mužská postava na vyvýšeném kopci, který se tyčil nad zničeným a zdemolovaným městem. A na tom kopci byl starý vojenský bunkr, který byl už dávno opuštěný a nefunkční. Na vrcholu toho bunkru seděla ta mužská postava, kterou zahalovala tma. Muž poklidně seděl na tom opuštěném bunkru a vydechoval horký vzdych, který se měnil v páru. Muž měl na sobě černé kalhoty i bundu na které měl ještě černou vojenskou vestu. Na rukou měl černé chrániče, které vedly od loktů po zápěstí. Kolem krku černou šálu a jenom její konec vlál na zádech. Na zádech měl ještě dva kratší meče. A na svém obličeji měl železnou masku, která zakrývala obličej od nosu po bradu. Přes tu masku muž vydechoval horký vzduch ze svých plic. Byl tak horký, že vydechovaná pára horkého vzduchu orosovala železo masky. Vlasy muže byli krátké. Chladný vítr si s nimi lehce hrál a vlasy se jenom lehce vlnily podle směru větru. Svoje ruce měl položené na svých kolenou. Jeho oči byly přivřené a díval se na své ruce. Měsíc mu svítil na jeho záda a tak muže zakrývala hodně tma. Ale jeho oči koukali jakoby do prázdna. Oči byly plné smutku, ale i nenávisti. Jeho oči se podívali na jeho pravou dlaň, kde něco svíral. Něco zmuchlaného do kuličky. Muž vzdychl a uchopil tu zmuchlanou kuličku do svého pravého palce a ukazováčku. Pohled byl pouze upřený na onu zmuchlanou kuličku. Pak tu kuličku uchopil i svou druhou dlaní a začal jí rozbalovat. Byl to obrázek. Ne … Byla to fotka. Fotka někoho na komu mu záleželo. Na té fotce byla dívka, která měla krásný úsměv na svém obličeji. Na té fotce vypadala dívka šťastně. Muž se upřeně díval na tuhle fotku a přitom se mu honily všelijaké myšlenky a překrásné vzpomínky, které s ní zažil. Jak jí objímal. Jak jí držel za ruku. Jak jí líbal. Jak cítil její jemný příjemný pach. Jak cítil tlukot jejího srdce. Jak její oči navazovali kontakt s jeho. Chvíle kdy jí říkal všemožné komplimenty a přitom se prostě jenom procházeli a poslouchali okolí v přírodě. Přitom cítil jak se v jeho očích začínají hromadit slzy a jeho srdeční tep se zvětšoval s každou další sekundou. Všechno bylo už pryč. Nic se už nikdy nevrátí stejně jako ona. Muž zvednul svoji hlavu a obrátil svůj pohled na zářící hvězdy, které zdobily noční oblohu jako tisíce jasných perel.
,, Snad na mě myslí jenom v dobrém.“
Slzy začaly vytékat z očí a ztékaly po jeho obličeji i po masce. Muž zaťal svoje dlaně v pěst a přitom opět zmuchlal onu fotku. Jeho oči se náhle naplnily zlobou. Chlapík se prudce otočil doprava až i několik slz odpadlo z jeho obličeje, které prozářil měsíční svit. Napřáhl svou ruku, ve které svíral zmuchlanou fotku a vyhodil ji od sebe. Zmuchlaná fotka moc daleko neletěla a pak pomalu dopadla na třpytící se sníh. Muž se přestal mračit a natáhl ruku před sebe. Jakoby chtěl tu fotku zpátky. Chvíli nehybně stál, ale nakonec seskočil ze střechy bunkru a pomalu kráčel k té zmuchlané fotce. Přitom dělal stopy ve sněhu s každým svým krokem. Jakmile došel k blízkosti zmuchlané fotky, tak se k ní pomalu naklonil a začal po ní natahovat svou pravou ruku. Ovšem pak něco náš muž uslyšel. Byl to tichý a temný hlas v jeho hlavě, když se fotky dotknul.
,, Znič ji.“
Muž se zarazil, ale fotku uchopil do své pravé ruky.
,, Způsobila ti utrpení, ublížila ti, lhala ti, zničila tě, tak teď znič ty ji a způsob ji utrpení.“ řekl tichý temný hlas, který zněl v hlavě muže. Muž se otočil k bunkru a vedle něho stála temná postava. Svítil na ní přímo měsíční svit, ale přesto byla temná. Temnější, než noc. Jakoby to byla sama temnota. Postava měla úplně přesný tvar jako náš muž až na to, že oči té temné postavy byly celé jasně rudé jako krev. Tyhle rudé oči se upřeně dívali na našeho muže.
,, Hah … Už nějaký ten rok jsem tě neviděl.“ pověděl muž a utřel si levou rukou svoje slzy.
,, Brečíš kvůli ní. Kvůli té svini, která tě už nemiluje. Zničila tě a proto jsem tady.“ řekl temný tichý hlas v hlavě muže.
,, Jo tak kvůli ní … je mi líto, ale nehodlám se vrátit. Stačilo mi to a lituji toho, že jsem to dělal.“ pověděl muž a začal pomalu kráčet k bunkru.
,, Lhala ti ve všem co ti řekla. Jsi si toho vědom.“ řekl temný hlas v jeho hlavě. To už muž byl opět na střeše bunkru a díval se na fotku dívky. ,, Lhala ti v tom, že bude navždy s tebou. Lhala ti v tom, že budeš její jediný. Lhala ti v tom … že tě bude milovat navždy. A taky ti to i slibovala.“ řekl temný hlas v hlavě.
,, Někdy se i divím, že ty víš všechno co já.“ řekl muž.
,, Protože já jsem ty a ty jsi já. A přišel jsem ti pomoct.“ zašeptal hlas v hlavě muže a přitom temná postava lehce přivřela oči.
,, Já nejsem ty už nějaký ten rok a nikdy se už k tomu nevrátím. Způsoboval jsem jenom bolest a utrpení. Nic jiného … a nikdy to už nechci dělat. Já chci lidem pomáhat a ne být ten, který jim ubližuje aniž bych věděl něco o jejich životě.“ pověděl muž a neustále se díval na onu fotku.
,, Nemysli na ni. Je to jenom svině, která tě zahodila jako kus hadru a porušila všechno co ti slíbila. Jsem tu abych ti ji pomohl ji zničit. Způsob ji utrpení, které předčí to tvoje !“ šeptal tichý hlas v hlavě muže.
,, … Ne … Stejně to nemá cenu.“ odpověděl jenom muž a vytáhl jeden z mečů, který měl na svých zádech. Čepel meče byla tak čistá, že se v ní krásně odrážel měsíční svit. Díval se do toho odrazu a viděl tam část svojí tváře, ale pak tam spatřil onu temnou postavu. Rovněž jenom půlku obličeje. Temná postava stála hned za jeho zády.
,, Ne ?! Tak tahle se sebou zacházet nenechám. A nebudu taky jenom stát a sledovat jak trpíš. Všichni, kteří ti ublížili si zaslouží trpět, ale ne jen ti. Ale úplně všichni. Stačí jen když řeknou nesprávné slovo a musí být potrestáni. Lidé si nic jiného nezaslouží, než bolet, utrpení a smrt. Stejně jako ona. Lhala ti. Obelhala tě a to snad ve všem co ti kdy řekla … Na všechny musí jednou ruka osudu dopadnout a my té ruce trochu pomůžeme.“ říkal hlas v hlavě muže a temná postava se pomalu dotkla svojí rukou zad muže. Jen co se temná ruka dotkla jeho zad, tak se muž začal utápět v myšlenkách, ale samých špatných myšlenkách. V myšlenkách o minulosti. Samá bolest a utrpení. Samá nenávist a odhazovaní. Samá bezmoc a zoufalství. Všechno to tak bylo, než přišel on. On to změnil, ale k lepšímu ? Těžko říct. Podle mě ani ne. Sice vyřešil bolest a utrpení, ale to samé způsoboval druhým. Zasloužili si to ? Možná. To já nevím. Někteří možná ano, ale někteří možná i ne. Ovšem pak nastaly jiné myšlenky, které byly z nedávné minulosti. To co se stalo mezi ním a tou dívkou na fotce. Chlapík se začal opět upřeně dívat na fotku a tichý hlas mu neustále šeptal v hlavě. Neustále se to opakovalo dokola. Stejné věty. Stejná slova.
,, Zničila tě. … Lhala ti. … Slibovala a nedodržela. … Opustila tě. … Ublížila ti. … Chceš pomstu. … Chceš ničit. … Způsob ji utrpení větší, než ona udělala tobě. … Zaslouží si to stejně jako všichni ostatní.“ našeptával neustále tichý temný hlas v hlavě muže. Oči muže měli upřený pohled na onu fotku, ale jeho oči se začali měnit. Teda aspoň jedno oko. Jeho levé oko začalo černat. Vypadalo to jakoby se pomalu v bělmu oka začala rozlévat černá tekutina, která se nakonec rozlila do celého oka. Celé bělmo bylo černé jako noc a duhovka levého oka zrudla jako samotná krev.
,, Ne … Já přece nechci ubližovat a rozdávat utrpení.“ řekl si muž.
,, Chceš, protože ty jsi já a dřív si byl šťastnější a silnější. Teď jenom trpíš a nedostává se ti odplaty.“ šeptal tichý temný hlas v hlavě muže.
,, Já … nevím … Já byl šťastnější ?...“ zeptal se potichu muž.
,, Všechno nech na mě. Já se už o vše postarám ( v hlavě muže ) … Zničíme je všechny ( nahlas řečeno )!“ řekl temně nakonec muž a postavil se na nohy. Za ním už temná postava nestála. Muž opět lehce skrčil fotky a hodil jí do vzduchu nad sebe. Pak vytasil i svůj druhý meč ze zad. Teď už v každé ruce držel jeden svůj meč. Zmuchlaná fotka padala k zemi a muž si připravil svoje meče. Když padající fotka byla ve výšce jeho obličeje, tak rychle švihnul svými meči. Fotka se pak pomalu rozpadla na čtyři kousky ještě za letu, které se různě rozptýlily po zemi. Ovšem pak muž uslyšel chroupající kroky ve sněhu. Ten zvuk byl silnější s každým krokem. Muž se začal dívat po směru zvuku. Spatřil postavu.
,, Nemá to cenu.“ pověděla postava. Muž se na onu postavu pořádně podíval. Stála tam jiná mužská postava podobně oblečená jako on. Až na to, že jeho oblečení bylo celé v bílém. Měl krátké světle hnědé vlasy. Jeho bílá šála lehce vlála v tom nočním větru a ve své ruce držel bílou pochvu, ve které měl zasunutou svou bílou katánu.
,, Ty !“ řekl temně náš chlapík a vyskočil do výšky. Svým skokem doskočil až k muži v bílém a přitom seknul oběma svými meči. Muž v bílém, ale oba jeho meče zablokoval pomocí svojí zasunuté katány. Do pravé oka muže se pak taky začínala vlévat černá tekutina. Pomalu, ale jistě začal pohlcovat celé jeho pravé oko. Oba si hleděli upřeně do očí a přitom náš muž neustále na něj tlačil silou aby ho přetáhnul a mohl uštědřit další úder svými dvěma meči.
,, Nemá to cenu a ty sám to tak nechceš.“ řekl náhle muž v bílém. To našeho muže zarazilo. Z jeho pravého oka začali stékat slzy. Ovšem z jeho levého oka stále vycházel hněv. Růst černé tekutiny v pravém oku se zastavil a pak začala pomalu z oka mizet.
,, Nechci … to tak ?“ zeptal se tiše a udiveně muž.
,, Přesně. Ty to tak nechceš. Přísahal jsi, že u nikdy více. Sám jsi mi kdysi řekl, že už nechceš žít v nenávisti. Sice to teď těžko ovlivníš, protože je ti všude válka, ale pořád bojujeme za správnou věc.“ řekl muž v bílém. Muž byl neustále udivený z jeho slov. ,, Pro tebe jsou tvoje přísahy nejdůležitější co tě tu drží a dělají z tebe to co jsi. Dobrého člověka“ řekl muž v bílém.
,, … To je fakt přísahal jsem … že nikdy více. Nikdy více se neuchýlím dobrovolně k násilí a k rozdávání utrpení … Já chci pomáhat lidem.“ řekl potichu muž a přestal tlačit svými meči.
,, Neposlouchej ho. Je to jenom padavka. My jsme lepší. Vyřeším tvoje problém.“ řekl temný hlav v hlavě muže.
,, Ne … řekl jsem nikdy více. Ty jsi jenom ubohá troska z temné minulosti na kterou nezapomenu, ale nikdy se k ní nevrátím. Nikdy !!“ zakřičel nakonec muž v duchu a jeho levé oko se pomalu začalo vracet do normálu.
,, Jsi tupec … Vyřešil bych vše …“ řekl ještě temný hlas, který utichal.
,, Výborně příteli. Udělal jsi dobře. Tohle jsi ty.“ řekl muž v bílém a položil svoji levou ruku na pravé rameno našeho muže.
,, Jsem blbec, že jsem se nechal takto ovládnout.“ řekl muž.
,, To je v pořádku. Máš to teď těžké, ale ne jenom ty. Válka nás postihuje všechny a ve všech ohledech. Stát se může ledacos.“ pověděl muž v bílém a sundal ruku z ramene našeho muže. ,, Pojď si sednout.“ dodal muž v bílém …….
……….O chvíli později ………
Oba dva seděli na střeše bunkru a jasný měsíc jim svítil na záda. Muž seděl a měl svoje ruce složené na svých kolenou a muž v bílém spíše ležel a díval se na hvězdy. Muž v bílém si pak začal sundávat svoji masku.
,, Počkej to nedělej !“ naléhal muž.
,, Neboj se. Vzduch je tu čistý a nosit tu masku neustále mě otravuje.“ odpověděl muž v bílém a svoji masku sundal z obličeje a zhluboka se nadechnul a pak vydechl s úlevou velký oblak horkého vzduchu. ,, Dneska je noční obloha překrásná.“ dodal muž v bílém.
,, Co mám dělat ?“ zeptal se náš muž
,, To co si myslíš, že je správné.“ odpověděl muž v bílém.
,, Nechci žít v nenávisti. Té je už stejně spousta. Ale ranila mě.“ pověděl muž.
,, V tomhle ti neporadím, ale řeknu ti tohle.“ řekl muž v bílém a ukázal stejnou fotku té dívky a dal ji našemu muži do rukou.
,, Kde jsi ji vzal ?“ podivil se muž.
,, Jednu jsem ti tuhle fotku ukradl pro případ, že by se tohle stalo a předpokládal jsem to, že se to jednou stane, ale řeknu ti ještě tohle. Nezahazuj lidi kvůli jedné věci. I když velmi bolestivé, ale tahle věc nelze udělat aniž by to nebolelo. Myslela to s tebou v dobře. Jenom přemýšlej co ti řekla v tom finálním momentu.“ řekl muž v bílém a seskočil ze střechy bunkru.
,, Kam jdeš ?“
,, Kam asi. Do tábora, ale před tím se ještě projdu po městě … Na tohle musíš najít odpověď sám. A svou volbu si vybrat sám. Nikdo ti nemůže určovat tvou cestu. … Uvidíme se pravděpodobně na bojišti !“ odpověděl muž v bílém a začal odcházet. Šel pomalu v tom třpytícím se sněhu za sebou zanechával stopy a přitom jak kráčel si opět nasadil svou bílou masku. Muž se opět zadíval na onu fotku, ale pak obrátil svůj pohled na hvězdy. Každá zářila trochu jinak a vypadalo to překrásně. Uklidňovalo to samotnou duši …….
Srdce je podivný orgán. Říká si co chce a je jedno co říká mozek. Vždy si představujeme jak bude vypadat a jak se bude chovat náš ideální partner, ale pak se objeví někdo, kdo tak vůbec nevypadá s tejně se do něj naše srdce zamiluje. Opak je, že člověk přestane milovat někoho koho miloval. Je to zvláštní, ale člověk samotný srdci nedokáže poroučet. Srdce si vždy říká co chce a můžete říkat jak a kolikrát chcete, že toho daného člověka budete milovat navždy. Nemusí se tak stát. Náhle vás city jakoby úplně jednoduše opustí a co pak dál ? … To srdce se rozhodne bez vás. I když jste tu osobu chtěli třeba milovat napořád, ale srdce to nezajímá. I třeba že jste to tomu druhému slíbili, že sním budete navždy. Náhle to už splnit nejde, protože když už nemáte ty city. Tak to splnit té osobě nelze. A za to … že se tak srdce prostě, ale třeba i sprostě rozhodlo, že vás už milovat nebude. … Tak to hned máte toho člověka za to nenávidět i když za to vlastně nemůže, když se srdce rozhoduje samo ? Ne podle mě ne. Podle mě by člověk neměl hned nenávidět. Všude je i tak už spoustu nenávisti. Nenávidět jí za to, že se tak její srdce rozhodlo aniž by to nějak sama ovlivnila, když to ani ovlivnit nejde. Ne já nehodlám žít v nenávisti. I stále je to pro mě žena, která něco pro mě udělala a takových moc není a nechtěla mi ublížit úmyslně. Trpěla sama už jen z toho, že se mi to bála říct do očí. Srdce jako samotné nelze pochopit, proč se tak rozhoduje a proč se tak chová, ale já nehodlám žít v nenávisti. Je to podivné, ale je to tak. Je to moje cesta ……..
Muž se pak postavil a zadíval se na měsíční svit.
,, Dnes je prostě překrásná noc.“ řekl si muž pro sebe a pak se podíval opět na fotku dívky. Hned na to ji schoval do své kapsy. ,, No tož co. Život jde dál a já sním, protože tu mám lidi na kterých mi záleží a já budu s nimi pokračovat v tom chodníku života ať se má role bude měnit, nebo ne.“ řekl muž a i pod tou maskou se upřímně usmál……..
Tento moment, ale vyrušila vysílačka, kterou měl připevněnou na pravém uchu. Muž svou pravou rukou zmačkl tlačítko u vysílačky.
,, Slyším. Co se děje ?“ ………………..
……… Konec ………
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
