Anime World CZ/SK - Příběhy

Maro
Usnul jsem tvrdě, že jsem nevnímal nic, co se kolem mě dělo. Ani to, že Tomoko přišel za mnou do postele. Ani to, že děti vedle kňouraly. Ani to, že přišla chůva, převlékla je, předala jejich špinavé věci pradleně a nakrmila Nikko. Vzbudilo mně až teprve to, když jsem ucítil bolest na krku. Chůva seděla vedle mě a přidržovala Ely u mého těla a trpělivě čekala, až se malá nají. Asi po desátém nakousnutí se ji podařilo najít to správné místo a začala sát. Ale to už jsem se k ní pootočil a přidržel si její tělíčko, aby měla oporu. Ještě rozespalýma očima jsem zíral kolem sebe. Venku začalo svítat. Pane bože, prospal jsem celé odpoledne a skoro celou noc.
„Nechtěla jsem vás budit,“ zašeptala Ai, a chovala malého na rukách, kde už spokojený najezený jen vrněl. „Ely spala celou noc, jen Nikko jsem dvakrát nakrmila.“
„Děkuji,“ odpověděl jsem ji šeptem, abych nevzbudil Tomoka. Podchytil jsem si malou do dlaní a zvedl se i s ní do sedu.
„Je zvláštní se dívat, jak se malá krmí,“ usmívala se Ai a pohladila Ely po hlavičce. „Ale cítím z ní i vlčí krev.“
Také jsem se usmál. Mé uši zaregistrovaly šramot, hlasy a různé zvuky přicházející ze zámeckého dvora.
„Co se děje?“ pohlédl jsem k oknu a pak k chůvě.
„Vlci se shromažďují. Přišli se podívat na děti. Chtějí se přivítat s novými nástupci královského rodu.“

Tomoko
Probudilo mě mlaskání kousek od mé hlavy a hlasy, které naznačovaly, že mám vstávat…
Posadil jsem se a podíval ještě rozespale kolem sebe… Nikko spokojeně oddechoval Ai v náručí a Ely se krmila na Maruovi… Jen jsem se pousmál a odebral si Nikka od Ai, ten jen pootevřel jedno oko a přivinul se mi na hruď.
Uslyšel jsem přípravy a podíval se na Maru.
„Pospíšili si. Budeme se muset připravit. Je to už spoustu let, co náš rod měl děti. Bude to veliké a lidi se moc těší. Zajímají mě jejich reakce, až uvidí naše malé poklady…“
Houpal jsem Nikka v náručí a pohladil Ely po hlavičce.

Maro
„Víš, trochu se bojím o Ely. Jestli ji přivítají stejně dobře, jako Nikka. Přeci je z ní upír cítit na míle daleko…“
Přesto že jsem obavy měl, stejně jsem se pousmál a pohladil Ely i Nikko. Ely mě konečně s velkým zamlaskáním pustila a spokojeně se skrčila v mé náruči. Chůva mi hned podávala vlhký hadřík, abych si mohl otřít krk a pak opustila naší ložnici.
„Jak to bude vypadat? Jak se u vás vítají potomci královského rodu? Vůbec si to neumím představit…“ Pocit, že budu někde, kde je strašně moc lidí, vlastně vlků, mě docela děsil. Stačilo mi, když jsme byli na té slavnosti v slunečním království a když jsem musel absolvovat přivítání já sám tady.

Tomoko
„Přijmou ji jako svou princeznu… Ona je pro můj lid vše, to stejné jako Nikko. Je to nová naděje, že se tahle země nikdy neztratí. Bude jedno, čím budou. Je důležité, aby šli správnou cestou a byli opravdu dobrými vládci. Jsem hrdý na to, že máme takové děti a že jsi jejich otec. Lépe jsem si nemohl vybrat.“
Postavil jsem se a položil Nikka vedle Maru. Převzal jsem Ely a přenesl na skříňku, která byla pokryta dekami, abych jí mohl převléknout a přebalit. Vzal jsem bíle šatičky, které byly prošívané stříbrnými nitkami, a oblékl jí do toho. Ze rtů jsem jí setřel krev a došel zpět k Maru.
„Jak to bude probíhat? Převlékneme se do svátečních šatů, které za chvíli donesou, a vydáme se do zahrady. Ukážeme obě děti a náš lid je přivítá přeměnou ve vlky, kteří budou výt na počest našich dětí. No, docela se bojím toho, jak bude Ely reagovat. Přeci jenom to bude celá obrovská smečka vlků a mohl by jí děsit ten řev. Budeš jí muset pevně držet. Budu Mít Nikka, protože se může stát, že se poprvé promění, já to udělal a otec nedopadl zrovna nejlépe…“ potutelně jsem se při té představě usmál.
„Potom začne slavnost. Bude se tančit a bavit… Je to moc hezké, pamatuji si to. Vlci si totiž pamatují vše. No, měli bychom o tom informovat i Zira a Saisha, jen mám strach, že jsou v tom nejlepším a roztrhají nás. Jenže jejich povinnost je, aby se ukázali na slavnosti a byli představeni jako chůvy, stejně jako Ai.“

Maro
Ležel jsem na posteli a usmíval se, jak se Nikko snaží zachytit svou drobounkou ručičkou můj prst. Ušima přitom stříhal, jak byl na to soustředěný.
„Je normální, aby naše děti byly takové jiné? Vždyť se nechovají, jako by se před necelými dvěma dny narodily,“ podivil jsem se nahlas, když jsem se nad tím zamyslel. Podíval jsem se na Tomoka, jak stojí a je plně soustředěný na převlíkání Ely. Když ji zvedl do náruče, jen jsem užasle zíral. V těch šatičkách byla opravdu nádherná.
„A k té slavnosti… Jak dlouho to bude trvat? Nemám rád velkou společnost. Jsem z toho vždy nervózní,“ zamračil jsem se.

Tomoko
„Jo, je to normální. Budou růst mnohem rychleji, než lidské děti… Ale neboj, budeš za to rád…“ usmál jsem se.
Pobavila mě představa, jak se za nimi všichni honíme jak urvaní a nemůžeme je najít.
„No, asi tak dva dny… To zvládneš, že? A neboj, nebudeme tam stále, jen na dobu zcela potřebnou. Je důležité i krmit děti a krmit se navzájem…“ podíval jsem se na Maru a olízl si rty.
„A taky jiné věci…“ nadzvedl jsem obočí a mrkl na něj.
Vyšel jsem na chodbu a silně zařval : „Suri“.
Ihned stál ve dveřích, ale byl už oblečený. Tak snad měl času dost na uspokojení svých tužeb.
„Zajdi za Zirem a Saisho, že je čas na obřad a že musí povinně dojít a to hned. Děkuji Suri.“
Ten si jen naštvaně mlaskl, nejspíš dobře věděl, co mají za období a že není dobré je rušit. Já to věděl také a nechtěl jsem nikoho ohrozit… Bohužel… A Suri se již přemístil za nimi.
Podíval jsem se na služebnou, která nám nesla šaty, pokládala je na postel, a potom odešla.
Přišel jsem blíž a díval se na tu krásu. Měl jsem bílou košili, která byla prošívaná modrými, lesklými nitkami ve tvaru ornamentů a černé kalhoty. Přes to jsem měl dlouhý tmavě modrý plášť, který byl podšitý nejjemnější jelenicí…
Maru měl červenou košili s černými ornamenty a černé kalhoty, jemu patřil červeno černý plášť… Krása se na ty jasné barvy dívat…
„Líbí se to ti to? “

Maro
Musel jsem se usmát, když Tomoko poručil Surimu, aby šel pro ty dva. Nejspíš nechtěl riskovat úraz ani jednoho z nás. Položil Ely na postel vedle Nikko a začal se oblékat. Vypadal v tom opravdu nádherně a majestátně. Opravdu dělá čest svému postu krále. Se zalíbením jsem si ho prohlížel.
„Jasně, že se mi líbí. Jseš opravdu krásný.“
Vstal jsem a vzal Nikko, abych ho také převlékl. Trochu jsem se s tím trápil, ale naštěstí přišla Ai a pomohla mi. I ona už byla převlečená v nových šatech, připravených pro tuto příležitost.
Mé oblečení bylo v kombinaci barvy černé a červené. Jak příhodné pro upíra. A ladilo to i s mými vlasy. Když jsem se oblékl, musel jsem se usmát, jak na mě Tomoko hleděl s otevřenou pusou.
Přistoupil jsem k němu a přitáhl si ho do objetí.
„Nejspíš si tě budu muset hlídat, ať mi tě nikdo neukradne, když jsi tak nádherný,“ políbil jsem ho na rty. Pak jsem se podíval na Ely. „Jestli bude po mně, tak ji to asi nebude dvakrát příjemné být v takové velké společnosti. Ale uvidíme.“
Venku už bylo jasno a i slunce už krásně hřálo a svítilo na celý kraj, jako by se chtělo omluvit za to, že nebylo u zrození našich dětí.
„Snad to bude v pohodě,“ povzdechl jsem si.

Tomoko
Bylo zábavné pozorovat, jak obléká Nikka, ale snažil se. Držel jsem Ely a jemně jí prsty jezdil po tvářičce.
Potom jsem pozoroval, jak se Maru obléká. Sakra… Tolik mu to slušelo, měl jsem chuť se na vše vykašlat a roztáhnout své nohy, aby se do mě ponořil.
Byl tak krásný… Opravdu dobrý výběr barev….
„No, spíš si myslím, že to já si budu muset hlídat tebe. Moc ti to sluší…“ to už jsem mu šeptal do ucha.
„Vše bude v pořádku, je krásný den… Můžeme jít?“

Maro
Naježily se mi všechny chloupky na těle. Na hlavě se mi objevily vlčí uši a za mnou se začal švihat můj vlčí ocas.
„To mi nemůžeš dělat, Tomoi, když máme někam jít. Neměl jsem ráno sex, víš? Jaksi na to nebyl čas…“ zatvářil jsem se mírně nešťastně. Vzal jsem Nikko do náruče.
„Tak jo, jdeme,“ trochu nedůvěřivě a s obavami jsem vykročil za svým králem. Už na chodbách bylo vidět, že se opravdu chystá slavnost. Byla tu spousta služebnictva, které pobíhalo sem a tam a připravovali hostinu jak v zámku, tak na zámecké zahradě.
Vyšli jsme ven. Slunce nás zalilo svým ostrým světlem a já musel přivřít oči. Kruci, na tohle si nejspíš nikdy nezvyknu. Pomalu jsem nervózně šel za Tomokem, a všiml si, že se Ely začíná trochu víc vrtět a začíná být nervózní, asi tak jako já.

Tomoko
„Jo a já ti připadám uspokojený? Taky bych nejraději roztáhl své nohy a nechal tě, aby sis mě vzal. Bohužel práce volá…“ zavrčel jsem a mířil ke dveřím.
Pomalu jsme procházeli chodbou, která vedla k zahradám. Ucítil jsem, jak je Ely nervózní a vrtí se mi v rukách. Jen jsem ji přehodil na rameno a natáhl ruku pro Nikka.
„Vezmi si Ely, u tebe se bude cítit víc v bezpečí a Nikko se nejspíš hodlá proměnit…“ ukázal jsem na ouška, která se již napínala, že o kousek vyrostou.

Maro
Raději jsem Nikko předal Tomokovi a já si vzal Ely. Ale to už k nám přicházel Ziro a Saisho. Už zdálky jsem viděl, že Saisha něco naštvalo. I když vypadá na pohled klidně, já to vždy poznám, protože jsem s ním spoustu let žil a vyrůstal vedle něj. Než jsem se ho však stihl zeptat, přistoupil k nám Ziro a něco mlel o nějakých bylinkách. Díval se přitom na Ely a na Saisha. Vůbec jsem ho nechápal a začal jsem být čím dál víc nervóznější.
Tolik lidí. Tolik vlků. Mám se taky přeměnit? Proč? Je to něco, co prostě neumím a nejsem zvyklý dělat. Dělat něco jen proto, že to dělá dalších sto lidí. Na povel udělat to, nebo ono. Vždycky jsem se i proto raději stranil velkým sešlostem. Nedělá mi to dobře.
Teď už nevím, kdo je víc nervózní, jestli já, nebo Ely. Rozhlížel jsem se kolem sebe a nejraději bych malou vzal a utekl s ní dolů do mučírny, než tohle všechno skončí. Bezděčně jsem udělal krok zpátky.

Tomoko
Maru začínal panikařit a já byl rád, že Ziro dal ten lektvar malé. Jen jsem si Maru natiskl na tělo tak, že byl Nikko vedle Ely a políbil ho.
„Neboj se, vše je v pořádku, podívej se na svůj lid,“ ukázal jsem na vlčí lidi kolem nás, kteří čekali, až ukážeme děti.
„Nemusíš se měnit, pokud nechceš. Tohle je jen o uznání našich dětí. My jim tímto gestem dáváme najevo, že jsou nám vším a přijímáme je do smečky…“
Políbil jsem ho na tvář…
„Bude to v pořádku, věříš mi?“

Maro
Tomoko na mě mluvil, a i když se mě snažil uklidnit, moc se mu to nedařilo. Opravdu jsem začínal panikařit a ještě to znásobilo to, že jsme měli u sebe děti. Ale pak přistoupil Saisho a promluvil na mě jako kdysi, když jsem byl ještě dítě a já se něčeho bál. Jeho teplá energie, která do mě vstupovala, a jeho hluboký hlas na mě zapůsobil a já se postupně uklidnil. Zhluboka jsem se nadechl a předal jsem mu Ely. Chytl jsem Tomoka kolem pasu a políbil ho na tvář.
„Můžeme jít.“
Sešel jsem schody a i s Tomokem šel na určené místo a chůvy nás následovaly.

Tomoko
Co? Kdo mu dovolil, aby se na Maru takhle mačkal. Nemít v ruce dítě, asi mu poupravím jeho úsměv… Nemám tohle rád. Žárlím na něj… Na ně, že mají společnou minulost a já nedokážu ani Maru uklidnit. Když se na mě Maru natiskl a políbil mě. Jen jsem tiše zavrčel.
„Jsem rád, že tě Saisho uklidnil, když já ti nestačím…“
Už jsem dál nic neříkal a pomalu zamířil za lidem i s Maru. Zvedl jsem do výšky Nikka a Saisho Ely…
„Tohle jsou naše děti… Ely a Nikko… Uvítejte svého prince a princeznu… Tohle jsou jejich chůvy. Saisho ze světa upírů a Ziro z našeho světa… Ai je třetí chůva. Uznejte všechny a naučte se jejich pach. Ode dneška jsme všichni jedna smečka…“
S posledními slovy, se v mé ruce objevilo štěně vlka a já se změnil v černo bílého vlka. Maru se již pyšně prsil vedle mě jako bílý vlk a všichni spolu, jsme zavyli na počest našich dětí…

Maro
Viděl jsem, že Tomoko nějak znervózněl, i když já jsem se uklidnil. Chtěl jsem se k němu znovu přitočit a aspoň ho políbit, ale on už začal mluvit. Díval jsem se na to, jak se náš syn proměnil ve vlka. Nedočkavý… Musel jsem se usmát, protože to byl první vlk tady. Teprve po něm, se začali měnit ostatní. Jediné co mě ale ještě pořád trápilo, i přesto, jak se mi tohle všechno začalo líbit, byl Tomoko a jeho chování. Ještě jednou jsem se na něj podíval a právě když se změnil na vlka, mě něco napadlo.
Ač jsem původně nechtěl, změnil jsem se ve vlka také a svým vytím, jsem ukázal všem okolo, že jsou to naše děti a jsem na ně náležitě pyšný. A také, jak moc jejich krále miluji a že patří jen mně. Otočil jsem k němu hlavu a otřel se o něj čumákem. Jen po očku jsem sledoval, jak se nám pod nohama mihnul Nikko a zamířil si to na svých vratkých nožičkách k Saishovi.
„Miluji tě Tomoko,“ otočil jsem k němu znovu hlavu. „Děkuji ti za ty krásné děti…“

Tomoko
Byl jsem naštvaný a spíš smutný, ale potom, co udělal Maru… Sakra… Miluji ho a vím, že i on mě…
„Byl jsem naštvaný… No dobře, žárlím na Saisha. on ti je tak blízký a já pořád nevím nějaké věci… Taky tě miluji Maru a to já jsem ti vděčný za to, že jsi se mnou a dětmi zůstal. Jsou krásné proto, že jsou stvořené a plné naší lásky…“
Otřel jsem se o něj také čumákem a ocasem ho pohladil po zádech…
„Chtěl bych potom co nejdříve do ložnice, myslíš si, že by to bylo možné?“

Maro
Už jsem se chystal, že Tomokovi odpovím, když si ke mně přidřepnul Saisho. Vlastně ani nemusel. I když jsem seděl, byl jsem vysoký skoro k jeho pasu. Pohladil mě po hřbetě a ukázal na Ely a na krk. Začal jsem se smát, což spíš vypadalo jako nepodařený štěkot. Raději jsem se však změnil zpět do lidské podoby a převzal si od něj malou. Hned se po mě začala sápat. Kruci. Opravdu bude mít hlad. Rozhlížel jsem se, kam se s ní usadím, abychom nebyli tak moc na očích. Taky jsem měl obavy z toho, jak to ostatní vlci přijmou, když uvidí, jak se Ely krmí. Pohladil jsem ji po hlavičce, ale v tom momentě jsem zůstal na ní hledět.
„Tomoi, podívej,“ otočil jsem se k mému nádhernému vlkovi. „Ely má ouška!“

Tomoko
Jak uhranuý, jsem se díval na ty malá bílá ouška a změnil se do lidské podoby…
„Je i ve vlčí podobě po tobě… Má bílou srst… Je překrásná, jen je divné, že se nepřeměnila jak Nikko… Bude asi víc upír a bude mít jen uši a ocas…“
Díval jsem se, jak se netrpělivě zakousla Marovi do prstu…
„Měl bys ji nakrmit a pokud chcete mít klid, co kdybyste šli do bludiště?“
Mrkl jsem na Maru a ještě se usmál. Mám své vlastní plány…

Maro
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Myslel jsem, že se jen odklidím někam bokem, ale v tu chvíli se strhla roztržka mezi Saishem a jedním z vlků. Jen poslední slova, jsem zachytil, a to mi stačilo k tomu, abych se s Ely uklidil pryč.
„Půjdu ji nakrmit do bludiště,“ řekl jsem Tomokovi a zmizel i s Ely. Přenesl jsem se na kraj bludiště a doufal, že tohle, co jsem viděl, byla jen výjimka. Že se nic podobného opakovat nebude a že ostatní vlci nebudou reagovat stejně. Vždyť i Ely je jedna z nich. Pohladil jsem ji po hlavičce a po jejich vlčích ouškách. Došli jsme doprostřed bludiště a já se s ní usadil pod strom. Na místo, kde jsem se objímal s Tomokem. Tyhle vzpomínky ve mně vyvolaly úsměv a já se uklidnil. Rozepl jsem si košili a přiložil malou ke krku. Asi po desátém nakousnutí a mém útrpném výrazu se konečně pořádně zahryzla a začala se krmit.
Už aby se to pořádně naučila.

Tomoko
Díval jsem se na to, jak se Ziro postavil mezi ty dva.
Slyšel jsem vše, o čem se bavili. Počkal jsem, až Maru odnese malou a na všechny zařval, až se podívali mým směrem.
„Tak abychom mezi sebou měli jasno! Já jsem váš král a Maru je můj partner! Je to kříženec a vždy bude. Máme i děti křížence… Už nikdy nechci vidět, nebo slyšet, že jim to někdo vpálí do očí… Oni jsou tu vítáni a nejednou mi Maru zachránil život. Měli byste si ho vážit i on je váš král! Je vám to jasné? Pokud se to někomu nelíbí, nebráním mu v odchodu. Nikdy jsem po vás nic nechtěl, myslím, že jsem hodný král, ale pokud mě naštvete, víte, co se stane!“
Vrčel jsem… Všichni se poklonili a daly hlavy na bok, aby uznali mou autoritu…
Přistoupil jsem k Zirovi a pomohl mu na nohy.
„Jsi v pořádku? Nejsi zraněný?“
Přejel jsem prsty po jeho pokožce na břiše, abych se ujistil, že nemá žádné zlomené žebro.

Maro
Malá se v klidu najedla a pak s velkým zamlaskáním pustila. Přešel jsem s ní k vodě a opláchl ji pusinku a svůj krk.
„Vidíš,“ vzal jsem ji a ukazoval ji přírodu kolem sebe. „Tady jsme s tvým tátou vždy v bezpečí. Až se naučíš chodit, tak sem můžeš taky přijít i s Nikko. Vás dva mám jen malou chvilinku, Ale mám vás moc rád. Jste můj život, stejně jako váš táta. Nikdy nedovolím nikomu, aby vám ublížil, i kdyby to znamenalo, že bychom odsud museli odejít.“
Pohladil jsem ji po vláskách a otočil hlavu směrem, odkud se ozval Tomokův silný hlas.
„I táta vás brání. Nikdy nedovolí nikomu, aby vám ublížil.“
Usadil jsem se s Ely znovu pod strom. Houpal jsem ji v náručí a do jejich krásných očiček.
„Musíš se o Nikko starat. Jseš starší, víš? I když jen o malou chvilku. Ale už v bříšku jsi ho před námi schovávala. Budete oba dva silní, ale jen když se budete navzájem chránit, budete nejsilnější a nikdo vám neublíží. Máš znamení své babičky. Nikko je čistý vlk. Ale oba jste jeden celek, který nikdo nerozdělí.“
Po chvíli jsem se zvedl, a pomalu šel na kraj bludiště.
„Musíme se vrátit. Všichni ti vlci jsou tu kvůli vám. Přišli vás přivítat.“

Tomoko
Všichni se uklidnili, podle mě jen Hiro měl opět blbé připomínky, nemám ho rád. Pořád se do něčeho plete a myslí si, že mu vše patří. Poprvé, jsem se ukázal jako král a hodlám splnit to, co jsem slíbil.
Oni mě tu chtěli, to oni si mě volili. Tak musí uznat to, co jsem si volil já.
Jsem s upírem… Miluji upíra a Ziro taky… To je láska, je jedno jak ten druhý vypadá, je důležité, co cítíme k sobě…
Saisho mě odhodil od Zira a kontroloval jeho zranění, potom se odešel pryč. Po jeho slovech se ani nedivím, že vypadal Ziro, jak zmoklá slepice a zcela zničený.
Sakra, to ti upíři neumí mluvit? Nebo spíš, neumí mluvit s vlky? Asi ne…
Ziro najednou ve vlčí podobě odběhl pryč. No, snad neudělá nějakou blbost… Pro jistotu jsem se nahnul k jednomu ze sluhů, aby došel Saishovi říct, že Ziro někam zmizel. Tohle je mezi nimi, nesmíme se do toho plést…
Uviděl jsem, jak Suri stojí kousek ode mě a tulí se ke svému zajíčkovi, který pozoroval tuhle scénku. Suri se usmál a došel ke mě…
„Postarej se tu o to, nechci slyšet žádné další rozboje.“
Ten jen souhlasně kývl hlavou.
Zrovna se ke mě blížil Maru s malou a já se jen usmál. Vzal jsem Ely a podal jí Ai, která se již chystala dát spát Nikka. Vzala i malou a zamířila do zámku.
„Oslava může začít… Bavte se po vlčím způsobu…“
Vlci začali výt a ti co byli v lidské podobě, se vrhli na jídlo. Jen jsem couvl k Maru a chytil ho za ruku. Táhl jsem ho do bludiště.
„Chci být s tebou sám.“

Maro
Vyšel jsem z bludiště a jeden pohled stačil na to, aby mi bylo jasné, že se situace uklidnila. Vlci se v různých podobách bavili, jak nejlépe uměli. Byl to pěkný pohled. Jen jsem nikde neviděl Saisha a Ziru. Nejspíš už někde zmizeli bokem. Aby ne, mají přece období páření. Tomoko ke mně přistoupil a vzal mi Ely z náruče. Předal ji chůvě, která i s malým Nikko, odešla do zámku, aby je uložila ke spánku.
Ani jsem se nenadál a Tomoko mě táhl zpátky k bludišti.
„Ale vždyť jsem z tama před chvilkou vyšel,“ začal jsem se smát, ale přesto jsem šel. Nenápadně jsem se k Tomokovi přibližoval, až jsem se skoro na konci cesty tiskl na jeho tělo.

Tomoko
„No, tak se tam podíváš ještě jednou… “ dodal jsem.
Cítil jsme, jak se ke mně Maru přibližuje a pomalu se jeho tělo dotýká toho mého.
Zastavil jsem se u jezírka a celý se svlékl.
Ještě jsem se k němu otočil a s úsměvem řekl:
„Chci tě a tentokrát tě chci uvnitř…“ řekl jsem už tišeji, abych nevypadal tak nadrženě.
„Je to problém?“

Maro
Proč sakra musí začít tak dobře, že jsem schopen ho hned zlomit v pase a na to řekne větu, která ve vteřině všechno změní?
Zastavil jsem se a díval se na něj, jak stojí, celý nahý a stačí jen natáhnout ruku a sáhnout si kamkoli na jeho tělo.
„Jestli je problém?“ mírně jsem se zamračil. „To netuším… Nevím, jestli ty někde vidíš problém…“ Aniž bych se k němu víc přiblížil, či si na něj sáhl, začal jsem se svlékat. Pomalu. Velmi pomalu…

Tomoko
Haaa????
Aha, takže on mě chce dráždit, tak fajn…
Díval jsem se, jak si sundává oblečení a tím, jak pomalu ho svlékal, mě doháněl k šílenství.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, když se ukázal i jeho penis.
Usmál jsem se a olízl si prsty. Zamířil jsem si na bradavky a polštářky je podráždil, aby ztvrdly ještě víc…
„Tak, tady je asi první problém…“
Prsty jsem objel své bradavky. Potom jsem zajel níž a párkrát přejel po svém vzrušení.
„Tohle je nejspíš druhý problém…“
Vrátil jsem si prsty k ústům a víc je olízl, aby na nich ulpěly sliny. Zamířil jsem ke svému otvoru a pomalu do něj jedním prstem zajel…
„Ahhh…. A tohle… Ahhh… je asi… Ahhh… Třetí problém…“

Maro
Pomalu jsem se svlékl a pozoroval Tomoka.
První problém… Dráždil své bradavky a já mu docela záviděl… Po celém těle se mi postavily chloupky a i mé bradavky ztvrdly, jako by se jich sám dotýkal.
Druhý problém… Tak jako on, i já si v ruce promnul několikrát svůj penis, který pomalu tvrdnul a nabíral svou velikost. Několikrát jsem se musel zhluboka nadechnout, když mnou projela vlna vzrušení.
Třetí problém… Tak tohle už myslím nedávám. Dech se mi zkrátil a zrychlil…
„Myslím, že hlavní problém jsi tady ty,“ vydechl jsem. Přiskočil jsem k němu a prudce ho k sobě přitáhl. Naše vzrušení se o sebe otřely a mě se málem zatmělo před očima.
„Ty… tenhle královský postoj…“ stiskl jsem jeho penis v ruce, „Jednou mě to asi zabije…“ zašeptal jsem vzrušeným hlasem do jeho vlčího ucha a olízl mu ho. Obě naše erekce jsem vzal do objetí své ruky a začal je o sebe třít. Moje druhá ruka z jeho zad neomylně zamířila k jeho zadečku a prsty vyplnily místo, kde před chvílí on sám sebe dráždil.

Tomoko
„Tak já jsem problém? Asi by si ho měl vyřešit, ne?“ usmál jsem se a natiskl se víc na jeho tělo, které bylo již tak blízko mého.
„Jo tak můj postoj a co ten tvůj?“
Dal jsem svou ruku přes jeho a následoval jeho pohyby po našich penisech.
Moje tělo se rozechvělo…
Když jsem ucítil, jak se jeho prsty dostaly k mé dírce, jen jsem se pousmál a sám se na ně přitiskl. Tolik, že jeden prst vjel ihned dovnitř.
„Maru… Ahhhh…. Chci víc..“ vrčel jsem na něj a prohýbal se proti jeho prstům.

Maro
Přidal ruku k mé a stisk a tření se zesílilo. Málem se mi zatmělo před očima.
„Můj postoj?“ zeptal jsem se a podíval se dolů mezi naše těla. „Nevím, tohle si dělá, co chce.“
Mé prsty zajížděly do jeho dírky, aniž bych se musel víc namáhat. Prohýbal se proti nim a sám se na ně nasouval. Já jen mírně prsty pokrčil, abych podráždil i jeho místečko, které v něm vyvolalo větší třas a touhu po okamžitém spojení.
„Chceš víc?“ zavrčel jsem také, protože i já byl už blízko hranice a tak tak jsem se držel. „Máš to mít.“
Pustil jsem ho, vytáhl z něj prsty. Rychle jsem ho chytil a přitlačil ke stromu. Táhl jsem ruce po jeho bocích, po rukách a donutil ho je zvednout. Přitiskl jsem mu je k nejbližší větvi, aby se chytil. Podebral jsem ho pod zadečkem a vytáhl si ho nahoru a jeho nohy nechal omotat kolem svých boků.
„Drž se dobře…“ zašeptal jsem mu do ucha a zakousl se do něj současně s prvním proniknutím do jeho těla.

Tomoko
Když se dotkl mého místečka, které mě dostává na pokraj extáze, zasténal jsem a ještě víc se na jeho prsty narazil…
„Chci všechno…“ řekl jsem hlasem plným vzrušení.
Vytáhl ze mě prsty a já jen nespokojeně mlaskl… Jenže on mě natiskl na strom a ruce mi dal na větve, abych se pevně chytil…
Jen jsem se usmál a pevněji mu nohama sevřel boky.
Pocítil jsem ten tížený a úžasný pocit, jak do mě hrubě najel…. Jen jsem hlavu opřel o kmen stromu a pevněji sevřel větve v rukách…
Tělem mi projížděl mravenčení, které se vpíjelo do mého rozkroku.

Maro
Větve se mírně zhouply, když se na ně Tomoko zavěsil. Umožňovalo mi to lehčí pronikání, aniž bych musel vyrovnávat celou jeho váhu. Dovolilo mi to pustit ho jednou rukou, kterou jsem hned přesunul na jeho záda. Jel jsem po páteři nahoru až ke krku, který jsem pevně chytil a přitáhl si Tomoka pro polibek. Jeho nohy mě pevně svíraly a já mohl najíždět jen krátce, ale za to důrazně a s rychlým tempem. Když se vzrušení, které válcovalo moje tělo, stupňovalo, už jsem nestačil s dechem a musel jsem ho přestat líbat. Jen jsem se o Tomoka víc zapřel a dal volný průchod všemu, co se na mě hnalo s tak velkou razancí, že mi začaly slábnout nohy. Rychle jsem se jednou rukou přichytil větve. Sevřel jsem Tomokovu ruku a do posledních přírazů jsem dal vše, co jsem mohl.
Jeho penis se mi při tom nahnutí otíral o mé břicho a já cítil, jak mu v něm začíná škubat, stejně jako v mém, který začal plnit jeho nitro.

Tomoko
Tak rychlé tempo, které mě zaráželo do stromu, mě zcela pohltilo.
Sténal jsem a užíval si každý další pohyb a otření jeho penisu v mém nitru…
Byl úžasný, ale to on vždy, když si mě bere.
Projížděla mnou vlna vzrušení, která se měnila v extázi, která se mi rozlila do těla potom, co se se mnou začal líbat….
Svíral a vtahoval jsem ho do sebe a jeho penis se napnul… Začal sebou škubat a vyplnil celé mé útroby…
To jsem nezvládl ani já a společně s otíráním se o jeho tělo, jsem vypustil sperma na jeho břicho.
„Maru… Miluji tě,“ řekl jsem tiše a opřel se hlavou o jeho hruď.

Maro
Tomoko mi zašeptal těch pár slov a přitiskl se ke mně. Mým srdcem, vlastně celým tělem, se v tu chvíli přelil takový úžasný pocit, který celý orgasmus hravě strčil do kapsy. Přestali jsme svírat větve stromu. Chytl jsem Tomoka kolem pasu a pomalu s ním klesal k zemi, až jsem dosedl na své paty s ním na klíně.
„Taky tě miluji, Tomoi,“ odpověděl jsem a rozhlédl se kolem sebe.
Tady na tomhle místě jsme už byli tolikrát. Vždycky, když něco bylo, tak tady se to vyřešilo a uklidnilo.
„Víš co?“ zadíval jsem se mu do očí. „Opravdu jsem tu doma. Mám tu tebe… máme tu děti… Neumím si už přestavit, že bych žil někde jinde, bez tebe. Jsem šťastný a konečně máme i klid.“
Seděli jsme, objímali jsme se a já si opravdu říkal, že tohle štěstí je dokonalé.

Tomoko
Držel mě v náručí a klesl se mnou k zemi… Stále jsem ho objímal nohama a užíval si ten dozvuk orgasmu, který mi projížděl tělem.
Když řekl to: „Opravdu jsem tu doma. Mám tu tebe… máme tu děti… Neumím si už přestavit, že bych žil někde jinde, bez tebe. Jsem šťastný a konečně máme i klid,“ srdce mi vyskočilo z hrudi.
Tohle bylo poprvé, kdy něco takového uznal a řekl, že je tu doma. Byl to tak krásný pocit… To, že je tu se mnou doma a šťastný…
Po tváři se mi svezly štěstí, které dopadaly na jeho rameno.
„Maru, ani nevíš, jak jsem šťastný, že jsi tu se mnou a že jsem tě potkal. Není nikdo jiný a nikdy nebude… Jsme jen my dva a naše nádherné děti… Tohle místo tu bude vždy pro nás a jen tady se dokážeme uklidnit. Je to naše místo lásky… Plné pocitů mých i tvých… Jsem jen tvůj a budu… Miluji tě, Maru,“ tiše jsem mu šeptl do ucha a cítil jsem, jak se mnou rozprostírá ten pocit klidu a lásky, které mi Maru dává.

Maro
„Nebreč, Tomoku,“ pohladil jsem ho po tváři. „Snad jsem nebyl tak strašný,“ usmál jsem se.
Chytl jsem ho pod zadečkem a můj penis z něj vyklouzl.
„Je tady nádherný klid. Co kdybychom šli do vody?“ pohodil jsem hlavou směrem k vodě.
Přes prsty mi na stehna stékala teplá nadílka, která se neudržela v jeho těle.
Postavil jsem se i s ním v náruči, s jeho nohama omotanýma kolem mých boků, a pomalu kráčel k vodě.
„Je tu opravdu krásně,“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „A to jen proto, že jsem tu s tebou…“ políbil jsem ho na jeho vlhké oči.

Tomoko
„Ty víš, proč brečím, je to proto, že jsem tolik šťastný. Mám to, co jsem si vždycky přál a užívám si to…“
Maru nás přenesl do vody a stále mě držel.
Bylo to tak krásné a plné něhy a lásky ke mě…
Pomalu nás nořil do teplé vody, která se celý den na sluníčku ohřívala… Stále jsem se k němu tiskl, jak kdybych nechtěl přijít ani o okamžik s ním.

Maro
„Jak dlouho bude trvat tahle pohoda?“ pousmál jsem se na Tomoka, když jsem i s ním dosedl na měkké dno, vyložené jemnými oblázky. „Ani nevím, jak dlouho tu jsme… A jestli nás děti nepotřebují. Ale podle mne nejspíš budou spát. Viděl jsi, jak Nikko skákal po Zirovi?“ zasmál jsem se, když jsem si na to vzpomněl. „Ještě že aspoň v lidské podobě neumí chodit. Nevím, kde bychom ho pořád naháněli. Jak často se bude měnit ve vlka? Je to něčím podmíněno, nebo je to spontánní? A co to přenášení? Ještě nevíme, jak to u nich bude fungovat… Asi budu muset říct Zirovi a Saishovi, ať jim vytvoří něco jako naše náramky, abychom je mohli jednodušeji najít. Třeba přívěsek na krk. Nebo malou náušnici do ucha,“ nadechl jsem se, že budu pokračovat, ale všiml jsem si Tomokova úsměvu a upřeného pohledu. Zasekl jsem se.
„Promiň, Tomoi, nejspíš jsem pokazil naší chvilku,“ povzdechl jsem si a opřel si hlavu o jeho rameno. Mé mokré vlasy se mi přilepily na záda, jen jeden stříbrný pramen, jako by byl voděodolný zůstal suchý a svezl se mi dopředu přes rameno. Bylo to zvláštní, docela mě i zaujalo, jak si pramen pěkně plaval po hladině a jako by se ho nějaké přírodní zákony opravdu netýkaly, vůbec nenabral na sebe ani kapku vody.

Tomoko
„Snad bude trvat hodně dlouho. Chci, abychom konečně byli se svými dětmi šťastní a neotravovali nás nějaká hovada…Třeba jako Belial… Chci být jen s vámi.“
Díval jsem se na něj, jak říkal, co všechno je potřeba pro naše děti udělat a byl jsem moc rád, že myslí hlavně na ně…
„Odteď to bude vždy o nás čtyřech. Tohle je naše chvilka, nás všech. Oni jsou námi a my jimi… Jsem rád, že na ně myslíš. Já taky a nejspíš je půjdeme za chvíli zkontrolovat… Mám rád, když vím, co se s nimi děje.“
Pohladil jsem ho po vlasech a pozoroval jeho stříbrný pramen vlasů, jak se hezky pluje po hladině… Byl jak nepotopitelný vor…
„Je to zvláštní pramen. Jak kdyby se nedal namočit, že??“ vzal jsem ho do ruky a proplétal si ho mezi prsty…
„No, naušnice by byly asi nejlepší… Líbilo by se mi to…“ usmál jsem se a políbil Maru.

Maro
„Nejspíš bychom se měli vrátit,“ zvedl jsem hlavu. Pustil jsem Tomoka, vzal ho za ruku a táhl ho na břeh. Pomalu jsem se oblékl. Nechtělo se mi ani čekat až uschnu a nosit hadry v tlamě se mi taky nechtělo, tak jsem se ani neproměnil.
„Necháme si přinést jídlo do ložnice? Prakticky jsme nejedli a já bych si dal nějaké maso,“ usmál jsem se a dal důraz na poslední slovo, když jsem zahlídl, jak Tomoko s úsměvem naklání hlavu.
Počkal jsem, až se obleče a pomalu jsme vycházeli z bludiště. Čím víc jsme se blížili k zámecké zahradě, tím hlasitěji k nám doléhaly hlasy, občasné zavytí, smích a dokonce i zpěv všech, kteří přišli na oslavu. Na podstavci, kde stály kolébky, se hromadily dárky pro děti. Potěšilo mě to.
„Tomoku,“ pošeptal jsem mu do ucha, když jsem to viděl. „Vadilo by, kdybychom některé ty věci odnesli do sirotčince?“

Tomoko
Měl pravdu… Ani mi nedal šanci, abych šel sám. Rovnou mě za ruku táhl za sebou.
„Mám taky hlad…“ řekl jsem se slinou na puse.
Věděl jsem co tím myslí, ale naschvál jsem naklonil hlavu na bok a odhalil svou krční tepnu. Už je to jiné… Nemusím ho vysávat a mám strašnou chuť na maso… Jupíííííííííííí
„Ihned, si ho necháme donést do ložnice a chci pořádně krvavý steak,“ usmál jsem se a olízl si rty.
Oblékl jsem se a vydali jsme se z bludiště. Pozoroval jsem, jak se kolem kolébek hromadí dárečky po děti. Povzdechl jsem si, kolik dětí nemají nic a naše tolik…
Jak kdyby mi Maru četl myšlenky a okamžitě mi zašeptal do ucha věc, na kterou jsem právě myslel…
„Čteš mi myšlenky?“ pobaveně jsem se mu zadíval do očí.
„Ano, naše děti mají vše, co potřebují a ty děti většinou nemají ani jednu hračku, která by patřila jen jim. Děkuji Maru… Jsem rád, že mám někoho, jako jsi ty,“ políbil jsem ho.
Uviděl jsem jednu ze služebných a požádal jí, aby nám donesla jídlo do pokoje. Jen přikývla a hnala se do kuchyně.
Chytil jsem Maru za ruku a pomalu s ním vcházel do zámku. Bylo v něm takové ticho… Všichni oslavovali venku a my mířili do naší ložnice…
Otevřel jsem dveře a pomalu šel k dětskému pokoji, kde v kolíbkách spokojeně spaly naše děti… Měli jsme jen jednu kolébku a už máme čtyři… Hezké… alespoň je můžeme střídat… Pousmál jsem se a spokojeně se díval na naše drobky. Hlavu jsem opřel o Marovo rameno a své ruce ovinul kolem jeho těla.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.