Anime World CZ/SK - Příběhy

Minulost Jane

Pluli jsme na další ostrov. Měl nést název Bonbonyuki. Zvláštní jméno, ale opravdu se tak ostrov jmenoval. Pluli jsme asi třetí den a s Luffym jsme v kontaktu nebyli, jenom s Frankym, protože přistáli na ostrově, kde měli popravit Aceho. Franky nám dával informace, které věděl, co se děje. I my mu řekli, co se stalo u nás. Jenže Luffy se to nedozvěděl, protože u sebe neměl mushi mushi. Většinu času jsem trávila v síťce a přemýšlela jsem. Vzpomínky se vracely. Na mou minulost. Jinak jsem taky měla hlídky. Se Zorem, Sanjim, Usoppem a Lawem jsme se střídali. Jediná Nami hlídku neměla. Chtělo se mi i brečet, při těch mých vzpomínkách, ale nedokázala jsem to. Nebo spíš to nešlo.

 

Jednou takhle jsem měla hlídku od půlnoci do tří hodin rána. Poté mě vystřídal Zoro. Neustále jsem byla myšlenkami v minulosti. Věděla jsem, že jednou jim budu muset říct pravdu, ale nechtělo se mi o tom mluvit. Ale nebylo na výběr. Museli znát mou historii, protože tento Yonki, kterého plujeme zničit je můj bývalý kapitán. Každou noc, když jsem neměla hlídku, tak jsem skoro vůbec nespala. Byla asi jedna hodina ráno, když jsem slyšela, jak se někdo přibližuje.

,,Zoro, ještě není čas.’’ řekla jsem, aniž bych jsem se podívala kdo to je. Byla jsem zabalena do deky a u sebe termosku s čajem, který udělal Sanji.

,,To jsem jenom já.’’ promluvil Law. Otočila jsem se na něho.

,,Oh...promiň, myslela jsem si, že je to Zoro, který mě jde vystřídat.’’ omluvila jsem se Lawovi. ,,Proč nespíš? Dneska hlídku nemáš.’’ zeptala jsem se Lawa.

,,Spíš se mám ptát já tebe proč nespíš. Vím, že se v noci převaluješ a nespíš. Něco tě  trápí.’’ neodpověděl mi Law.

,,Teď o tom mluvit nechci. Až nastane správná chvíle, řeknu to.’’ odbyla jsem Lawa. Chtěla jsem mu to říct, ne že ne, ale nechtělo se mi to říkat nadvakrát a taky jsem nebyla připravena to říct ostatním.

,,Ale když se tím trápíš, není to dobré.’’ nesouhlasil se mnou Law.

,,Vím, ale nejsem připravena.’’ přiznala jsem se. Law se posadil vedle mě.

,,Zdřímni si, budu hlídkovat.’’ řekl Law aniž by se na mě podíval. Já se na něho podívala. Do očí jsem mu neviděla.

,,To je dobré.’’ nesouhlasila jsem. ,,Jdi spát ty.’’ řekla jsem Lawovi.

,,To nebyla prosba, ale rozkaz.’’ vysvětlil mi Law.

,,Ty mi nemáš co přikazovat.’’ nesouhlasila jsem s Lawem.

,,Vím, ale toto by ti příkazem dali všichni.’’ nedal se odradit Law.

,,Nejde to.’’ sklopila jsem zrak. Law se na mě podíval.

,,Sice nevím, jak se zachovat, ale jestli se ti uleví, vyplakej se.’’ řekl Law. Stále jsem měla sklopený zrak, tak jsem neviděla, jak mu zrudly tváře.

,,Nejde to. Chci brečet, ale nejde to. Už od mých deseti let.’’ přiznala jsem. Law se na mě podíval. ,,Vím, že to není dobře, ale prostě to nejde. Cítím smutek, ale brečet mi nejde, i když chci.’’ dál jsem se svěřovala.

,,Jsi jak chlap.’’ pronesl Law. Podívala jsem se na Lawa. Ten se díval už před sebe.

,,Jak to myslíš?’’ zeptala jsem se Lawa, aniž bych odtrhla od něho zrak.

,,Chlapi jsou na sebe taky tak tvrdí a nic je nerozhodí, nebo nerozpláče. Skrývají city. Ty jsi taky taková. Jako chlap.’’ vysvětlil mi Law.

,,Aha. Možná máš pravdu.’’ souhlasila jsem s Lawem. Poté jsme se oba dívali na širé moře, dokud ve tří nás nevystřídal Zoro. Byl překvapený, že tam vidí i Lawa, ale nic neříkal. Oba jsme si šli lehnout. Než jsme otevřely dveře od kajuty, kde spali všichni, se na mě Law otočil.

,,Zkus se vyspat.’’ doporučil mi Law. Jen jsem přikývla hlavou a šli si lehnout do svých sítěk. Ale ať jsem se snažila jakkoliv, neusnula jsem.

 

Po snídani, si šel Zoro lehnout. Každý kdo měl hlídku od tří do rána si šel po snídani ještě lehnout. Já šla na střechu lodi a lehla jsem si na záda. Katanu jsem si odložila vedle sebe. Nami zrovna hlídkovala. Aspoň přes den. Měla jsem zavřené oči, ale nespala jsem. Měla jsem stále před sebou svou minulost, na kterou nejsem hrdá. Chci zapomenout, ale nejde to. I když co jsem u Luffyho, tak se mi to povedlo utlumit a nemyslet na to, ale jakmile se teď řítíme zabít prvního Yonki vzpomínky se vracejí.

,,Mohu Janey-chan?’’ ozvalo se vedle mě. Otevřela jsem oči. Byl to Sanji. Přikývla jsem hlavou, že jo, ale neposadila jsem se. Sanji si lehl vedle mě. ,,Trápí tě něco? Nerad tě vidím ztrápenou.’’ začal se vyptávat.

,,Nic. Brzy se to dozvíš.’’ odpověděla jsem Sanjimu. ,,Ale teď ještě ne.’’ dodala jsem rázně, aby pochopil že se o tom bavit nechci.

,,Dobrá, ale jsem tu kdykoliv pro tebe, Janey-chan.’’ usmál se na mě Sanji. Poté odešel vařit. Za chvíli se objevil Zoro.

,,Proč ještě nespíš?’’ zeptala jsem se Zora, aniž bych jsem se na něho podívala.

,,Jak víš, že jsem to já?’’ podivil se Zoro a lehl si vedle mě.

,,Slyšela jsem tvé zbraně, jak o sebe cinkly.’’ vysvětlila jsem, jak jsem věděla, že je to Zoro.

,,Vždycky jsi měla dobrý sluch.’’ usmál se Zoro.

,,Jestli se chceš zeptat, co mě trápí, brzo se to dozvíš.’’ řekla jsem na rovinu, že se o tom nechci bavit.

,,Sice mě to trápí, ale kvůli tomu jsem nepřišel.’’ začal Zoro vysvětlovat.

,,Tak kvůli čemu?’’ zeptala jsem se překvapeně a posadila jsem se. I Zoro se posadil.

,,Ty jsi zamilovaná do toho cynika, že?’’ zeptal se Zoro skoro šeptem. Podívala jsem se na něho s vytřeštěnýma očima.

,,J...jak to víš?’’ dostala jsem ze sebe.

,,Poznal jsem to na tobě. Takže je to pravda.’’ řekl Zoro pro sebe.

,,Ano je. Sice ho neznám, ale je to tak. Miluju ho. Co jsem viděla jeho plakát mezi hledanými, tak jsem se do něho zamilovala. Ten plakát stále nosím u sebe.’’ přiznala jsem Zorovi.

,,Tak to mám u tebe smůlu asi co?’’ zeptal se Zoro a překvapil mě tím.

,,Nechceš mi snad říct, že ty…’’ nedořekla jsem to.

,,Ano, miluju tě. Ale nemám u tebe šanci. Ale to neznamená, že se o tebe nebudu starat, nebo bát se o tebe. I když ten cynik si tě nezaslouží.’’ vysvětlil mi situaci Zoro.

,,Ale určitě je tu jiná, kterou miluješ.’’ snažila jsem Zorovi naznačit, že je tu i Nami. Věděla jsem, že Nami je zamilovaná do Zora.

,,Žádná jiná není a nikdy nebude.’’ řekl rozhodně Zoro.

,,Jak myslíš, ale řeknu to takhle. Buď budu s ním, nebo s nikým.’’ řekla jsem.

,,Chápu.’’ řekl jenom Zoro.

,,Ostrov na obzoru.’’ křikla na všechny Nami. Já i Zoro jsem seskočili ze střechy k ostatním. Podívali jsme se před sebe a před námi se rýsoval ostrov. ,,Večer tam dorazíme.’’ oznámila nám všem. V tom nás Sanji vyzval k obědu. Všichni jsem se šli na obědvat.

 

Po obědě se přes mushi mushi ozval Franky. Chtěl mluvit jenom se mnou. Jako vždy. Nikdo nás nerušil. Sice nechápali stejně jako já, proč zrovna chce mluvit jenom se mnou, ale budiž.

,,Ahoj Jane, četla jsi už noviny?’’ zeptal se mě Franky.

,,Ahoj, ne proč?’’ divila jsem se.

,,Tak si je přečti a pak mi řekneš, co si o tom myslíš.’’ řekl tajemně Franky. Sice jsem byla překvapena, ale poslechla jsem.

 

Nami zrovna ty noviny četla. Přišla jsem k ní.

,,Nami, můžu si je na chvíli půjčit?’’ zeptala jsem se Nami.

,,Jistě že.’’ souhlasila Nami a půjčila mi noviny. S novinami jsem se vrátila do kuchyňky.

 

Otevřela jsem noviny na první stránce, kde stálo, že Mugiwara pustil ven na svobodu několik vězňů.

,,Máš na mysli to, co provedl Luffy?’’ zeptala jsem se Frankyho.

,,Ne, čti dál.’’ zamítl Franky. Hledala jsem dál až jsem najela na článek hledaných. Stálo tam, že se hledá pirát, který vidí budoucnost. Kdo ho, nebo ji najde, tak získá odměnu 1.000.000 beli.

,,Myslíš tu hledanou osobu?’’ zeptala jsem se Frankyho.

,,Mno konečně jsi to našla.’’ zajásal Franky.

,,Nechápu co tím máš namysli.’’ nechápala jsem Frankyho.

,,Tím pirátem jsi ty.’’ řekl Franky jistě.

,,JÁ?!’’ vyhrkla jsem.

,,Jo, ty.’’ potvrdil mi Franky.

,,Jak si na to přišel?’’ zeptala jsem se Frankyho.

,,Tušení.’’ odpověděl stroze Franky. ,,Budu pro dnešek končit. Nezapomínej se ozývat.’’ napomenul mě a položil hovor. Já tam chvíli seděla s mushi mushi v ruce a zírala jsem před sebe. Po chvíli jsem se vzpamatovala a vyšla jsem s novinami ven.

 

Venku se na mě všichni podívali. A já zase na ně.

,,Děje se něco?’’ zeptala se mě Nami.

,,Ne, nic. Tady vracím noviny.’’ zavrtěla jsem hlavou a předala zpátky Nami noviny. Poté jsem šla mlčky na střechu přemýšlet.

 

Lehla jsem si na záda a přemýšlela jsem, proč si Franky myslí, že tou hledanou osobou s těmi schopnosti jsem zrovna já. V tom jsem zahlédla známou osobu před sebou. Byl to Tyger. Ukazoval nám cestu, kudy se máme vydat do hospody. V tom momentě jsem zjistila, že se dívám na nebe. Co to mělo být? Ptala jsem se sama sebe. Franky, že by měl pravdu? Stále jsem se ptala sama sebe.

,,Janey-chan, jsem na místě.’’ ozvalo se ze zdola. Volal na mě Sanji. Seskočila jsem dolů. Zadívala jsem se před sebe. V tom jsem zahlédla známu osobu. Byl to Tyger a čekal na nás. Zoro zakotvil a všichni jsem vystoupili ven.

 

Zoro, Sanji i Law byli připraveni k boji. Já nebojácně přistoupila k Tygerovi.

,,Jane Mizuki. Dlouho jsem se neviděli.’’ pronesl Tyger. Všichni se na nás překvapeně podívali.

,,To máš pravdu Tygere. Chci ti představit své přátelé, Zoro, Nami, Usopp, Sanji a Law. A to je Tyger.’’ představila jsem je zároveň.

,,Teď není čas, spěchám. Ale sejdeme se v putyce u Lupina. Je to tímhletím směrem.’’ ukázal nám cestu Tyger. Poté se odebral po své cestě.

,,Pak vám to vysvětlím, teď jdeme.’’ řekla jsem. Nikdo nic neříkal a vyrazili jsem na cestu.

 

Šli jsme mlčky. Nikdo nic neříkal. Šli jsme docela dlouho a daleko od naší lodi, ale přesto jsem šli tak dvě hodiny. Ale přišlo mi, že to bylo víc, než jen dvě hodiny. Cestou jsem narazili na dalšího známého z mé minulosti. Byla to Charlota.

,,Jane Mizuki. Kam máte namířeno?’’ zeptala se osoba.

,,K Lupinovi.’’ odpověděla jsem osobě.

,,Uvidíme se tam.’’ odpověděla a odešla. Všichni jsem šli zase mlčky. Nikdo nic neříkal.

 

Vstoupili jsem dál. Přišli jsem k pultu a posadili jsem se.

,,Co si dáte?’’ odpověděl nevýrazně barman.

,,Dáme si vodu Lupine. Peníze nemáme, tak snad je zdarma.’’ odpovím mu na otázku.

,,Vše je na účet podniku. I ubytování.’’ promluví Lupin a jde do kuchyně něco nahlásit. Nejspíš jídlo pro nás. Pak začne do džbánů stáčet pro nás pivo. Já jsem stále zamlklá a vzpomínky jsou stále silnější a intenzivnější. Blíží se hodina, kdy o tom budu muset promluvit s ostatníma. Nemohu to dál před nimi tajit. Říkám si pro sebe. Po chvíli před námi stojí džbány s pivem a talíře s polévkou. Všichni se mlčky dáme do jídla. Po jídle mi Lupin hodí tři klíče od tří pokojů. Všichni vstaneme a jdeme nahoru.

 

Zastavíme se před jedním pokojem. Podívám se po ostatních. Čeká se, co se bude dít dál.

,,Bude dobré, když Nami bude na pokoji se Zorem, Usopp se Sanjim. Ale pokud někdo má námitky stačí říct.’’ navrhla jsem, kdo s kým bude na pokoji. Nikdo neprotestoval. ,,Dobrá pojďte všichni do našeho pokoje. Musíme si promluvit.’’ dodala jsem a otevřela jsem dveře.

 

Všichni jsem vešli dál a sedli si okolo postele, která byla manželská. Vzala jsem do ruky mushi mushi a zavolala jsem Franky mu. Řekla jsem o naší situaci a o tom, aby zavolal Brooka.

,,Chci s vámi všemi mluvit. Franky, Brooku až budete mluvit s Luffym vyřiďte mu tento příběh.’’ začala jsem. Pak jsem se z hluboka nadechla a vydechla a začala jsem vyprávět.

 

Jane vypráví:

 

,,Když jsem v deseti letech musela opustit Luffyho, Aceho a Saba a s rodiči jsem cestovali, tak nás napadli mariňáci. Rodiče mě schovali do jednoho křoví. Jeden mariňák přišel k našima zabil je. Nevím jaký mariňák vidím to rozmazaně. Jenže v tom křoví jsem nebyla sama. Byl tam i Tyger. Když mariňáci odešli vylezl ven a mluvil s rodiči. Nevím co mu řekli, ale pomohl mi rodiče zakopat v lese a vzal mě k pirátské lodi k Bagdádovi. Ten souhlasil a já se přidala do posádky. Starala jsem se o práce domácí, ale o tři roky později se to všechno změnilo. Bagdád mě pověřil povinností zabíjet všechny, kteří se postaví proti němu. Popravčí kat. Nelíbilo se mi to, ale bála jsem se, tak jsem s tím souhlasila. O další dva roky později jsem měla popravit mariňáka. Více-kapitána mariňáků. Nechtěla jsem to udělat, ale bála jsem se Bagdáda, tak jsem to udělala. Všimla jsem si jiného mariňáka, ale dělala jsem, že o něm nevím. Od té doby na mě vyhlásili odměnu 300.000 beli a dostala jsem se do Supernov. Ale když jsem byla o devět let starší, což bylo před dvěma lety, tak jsem utekla od Bagdáda. Potkala Luffyho a přidala se k němu.’’ dovyprávěla jsem příběh. Všichni byli zticha. Na Nami jsem si všimla slz. ,,A od té doby, co zemřeli mí rodiče, jsem neuronila žádnou slzu. Chci brečet. Bylo tolik situací, kdy brečet jsem chtěla, ale nešlo to. A stále nejde.’’ dodala jsem.

,,To je tak smutné.’’ brečel na druhém konci Franky. Nami to nevydržela a objala mě. Hodně mě tím překvapila.

,,Pro dnešek končíme. Dobrou Franky, Brooku.’’ popřála jsem hochům a položila hovor. Podívala se po ostatních. Ti jenom mlčeli.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.