Last Quarter - 2. Sen?
Informace:
Je to všechno sen, nebo realita? Proč Law řekne Jane že je mrtvá? A pak ji žádá, aby neodcházela? A vážně bere znovu drogy? To jsou vyřčené otázky bez odpovědí.
2. Sen?
Když jsem se ráno probudila, šla jsem najít a vzbudit Lawa do jeho pokoje. Zaklepala jsem na dveře, ale nic se neozvalo.
,,Dobré ráno, Law, je skoro poledne.’’ křikla jsem na Lawa ode dveří. Došla jsem k jeho posteli. ,,Huu, huu, huu.’’ zahoukala jsem na Lawa. Ale Law nic. Přešla jsem k němu a odkryla jeho deku. ,,Dýcháš vůbec.’’ řekla jsem. V tom mě Law čapl a stáhl k sobě do postele. Přiblížil se ke mně a políbil mě. Byla jsem v šoku i v překvapení zároveň.
,,Good Morning.’’ pozdravil mě Law. Přepadení ze zálohy. To je anglický pozdrav? Ptala jsem se sama sebe. Když jsem zjistila, že spí skoro nahý, tak jsem po něm hodila polštářem.
,,Nespi nahý.’’ křikla jsem na něho.
Poté jsme se sešli v mém pokoji.
,,Dneska je venku krásně, nechceš někam jít?’’ zeptala jsem se Lawa. ,,Jsi v Japonsku nějakou tu chvíli, ale nic si z ní neviděl. Ukážu ti památky.’’ nabídla jsem Lawovi.
,,Nesnáším davy. A taky během dne nejsem úplně vzhůru.’’ vysvětlil mi, jak se to má Law.
,,Ah, takže máš radši noční život?’’ zeptala je jsem se znovu Lawa.
,,Úplně mi stačí tu být s tebou takhle.’’ usmál se na mě Law. Maličko mi zrůžověli tváře. Poté mě Law chytil za ruku.
,,Proč máš tak studenou ruku?’’ zeptala jsem se Lawa a zrudla jsem ještě víc. ,,Je teprve březen a ty se oblékáš do letního.
,,Není mi zima.’’ odpověděl mi Law. ,,OK, převlíknu se.’’ souhlasil na konec. Držela jsem ho ruku, když jsem si všimla v pichů na jeho ruce.
,,Lawe…’’ dostala jsem ze sebe.
,,Už jsem přestal brát drogy. Slíbil jsem to své mrtvé holce.’’ vysvětlil mi Law.
,,To není pravda, ty jsou čerstvé.’’ nesouhlasila jsem s Lawem. ,,To je…’’ nedořekla jsem to.
,,Už nemůžu dál, protože jsi mrtvá!’’ křikl na mě Law. Překvapeně jsem zírala na Lawa. Spíš jako opařená.
Law s cigaretou seděl u okna. A já přemýšlela. Byla jsem blbá, že mi to nedošlo dřív. Jsem podobná té jeho mrtvé přítelkyně. Pro něj jsem jenom iluze.
,,Jane, nechoď domů.’’ řekl mi Law, když si všiml, že odcházím.
,,Jen klid, jdu do práce. Už jsem ta dva dny nebyla a tímto způsobem by mě mohli vyhodit.
,,Nechoď. Už nikdy nikam nechoď.’’ objal mě Law, až mi spadla taška na zem. ,,Jak bys mě mohla opustit? To je tak kruté. Neopouštěj mě, please.’’ žadonil dál a stále mě objímal.
Vzpomínka na smrt maminky:
Jsem u postele mrtvé maminky.
,,Mami! Jak si mě mohla opustit?! To je tak kruté! Neopouštěj mě! Mami!’’ křičela jsem a třásla se svou mrtvou maminkou.
Současnost:
Stále jsem slyšela v hlavě, jak Law říká Please, please, please.
,,I Love You.’’ tato vyřčená slova Lawem mě probrala. Brečela jsem. Law odhrnul mé pramínky vlasů a políbil mě na rty. Já byla vyděšena a po tvářích mi tekly slzy. Po chvíli Law znovu promluvil. ,,Ty...nesmíš odejít...Já...Je mi to líto...Omlouvám se…’’ omlouval se mi. ,,Miluju tě.’’ poté zašeptal. Já nad ním klečela
,,Lawem musíš s tím přestat. Přestat brát drogy. Nikam nejdu. Už je to dobré. Už budu vždycky s tebou.’’ brečela jsem a prosila Lawa, aby přestal brát drogy.
Jednoho deštivého dne odešel i se svou kytarou. Tři dny a tři noci pršelo. Hledala jsem ho všude. Nemohla jsem spát, tak jsem seděla a čekala, kdy se Law objeví. Nedokázala jsem myslet na školu ani na práci. A vrátit se domů mě ani nenapadlo. Říkal, že jak dva týdny tu dýl být nemůže. Takže by nebylo zase tak divné, kdyby se nevrátil. Možná ho už nikdy neuvidím...Je to neúnosné takhle o tom přemýšlet...Ale i kdyby mě tu chtěl někdo vyhodit...I kdybych tu měla být sama...Počkám na něj. Uvažovala jsem. Ale bez tebe jsem tak osamělá Lawe... V tom mi zazvonil mobil. Můj mobil. Měla jsem si ho vypnout. Ale Law to být nemůže, protože jeho číslo nemám. Takhle v noci jedině může volat můj ex-přítel Zoro. Možná bych mu mohla odpustit. Kdybych jsem se vrátila ke svému běžnému životu...Bylo by to lepší, než být sama? Jsem vážně slabá. Uvažovala jsem a poté zvedla mobil.
,,Halo?’’ řekla jsem do telefonu.
,,Jane.’’ ozval se známý hlas.
,,Lawe!’’ vyhrkla jsem do telefonu.
,,Promiň, že jsem tě nechal samotnou.’’ omlouval se mi Law.
,,Lawe, kde jsi?’’ zeptala jsem se Lawa.
,,Jane, nemůžu mluvit moc dlouho. Děkuji ti, že jsi byla ke mně tak hodná.’’ říkal mi Law.
,,Ale ten hodný si byl ty.’’ rozbrečela jsem se.
,,Nebreč Jane. Nebo tě nedokážu vzít s sebou.’’ skočil mi do řeči Law.
,,Tak mě vezmi. Vezmi mě s sebou.’’ žadonila jsem Lawa.
,,Budu tam, kde jsme se prvně potkali. Počkám do úsvitu. Jestli přijdeš...Odejdeme spolu.’’ řekl mi do telefonu Law. Poté položil hovor. Ptá se mě tak najednou. Pas...mám ho vlastně? Počkám do úsvitu. Musím si pospíšit. Říkala jsem si. Law na mě čekal.
Nemám tušení do čeho jdu.
Nevím jestli je to láska.
Já i Law jsem tak slabí lidé...
Ve chvíli kdy jsme se znovu setkali…
A pak...až skutečně poznáme jeden druhého…
Bude to ráj, nebo peklo?
Toto se mi honilo hlavou. To není už důležité. Nedokážu se zastavit.
V baru:
Rozhodně se nesmím už zastavil.
,,Zoro!’’ volal muž na druhého muže, který spal na baru. ,,Jestli chceš spát, pojď domů. Všichni už stejně odešli. Vstávej já tě neponesu.’’ pokračoval v probouzení Zora muž.
,,Uhhh, ugh.’’ dostal ze sebe jenom Zoro.
,,Dobrou.’’ rozloučil se muž se Zorem.
,,Ahh! Čekej Sanji.’’ vykřikl Zoro a byl na nohou.
,,Ježiši, Zoro pohni sebou. Za chvíli je ráno.’’ nebyl nadšen Sanji.
,,Sanji, možná bych měl jít kolem domu Jane.’’ ozval se Zoro.
,,Teď?’’ zděsil se Sanji.
,,Jo.’’ přikývl Zoro.
,,Bude tě nenávidět ještě víc, když ji teď vzbudíš.’’ varoval Zora Sanji.
,,Chci se jí znovu omluvit. Ještě se mi neozvala.’’ stěžoval si Zoro.
,,Není to zbytečné? Tentokrát sis ten rozchod zasloužil.’’ byl na straně Jane Sanji.
,,A co mám dělat?’’ zeptal se Zoro Sanjiho a sedl si na bobek.
,,Neměl ses k ní chovat líp, pokud je to láska? Teď je na to už moc pozdě, když si ji zradil.’’ vysvětloval situaci Sanji Zorovi. ,,A co teprve Nami, zničit jejich přátelství.’’ dodal vzápětí.
,,Holkou dokážou být děsivý.’’ pronesl Zoro.
,,To říkáš teď.’’ ušklíbl se Sanji. Sakra dneska asi do školy nepůjdu. Pomyslel si Sanji. V tom Zoro někoho zahlédl.
,,To je přeci Jane.’’ řekl nahlas Zoro.
,,Zoro, přestaň se tu schovávat, jako malé děcko. Je to trapné.’’ zděsil se Sanji.
,,Co...Co tady dělá takhle pozdě v noci Jane? Zázrak?’’ říkal si nahlas Zoro.
,,Vypadá znepokojeně, na někoho čeká.’’ řekl už taky schovaný Sanji.
,A co ta taška?’’ zeptal se Zoro.
,,Jak to mám vědět?’’ zeptal se maličko podrážděně Sanji.
,,Proč má školní uniformu? Kruci.’’ zaklel Zoro.
,,Nebo se tu má s někým tajně setkat.’’ pronesl ledabyle Sanji Zoro ho přimáčkl ke kmenu stromu.
,,Ne, Jane nechoď.’’ pronesl Zoro.
,,To řekni jí, ne mě.’’ zarazil se Sanji.
,,Ale Sanji...Co když mě pak bude nenávidět?’’ znejistěl Zoro.
,,Mno, tak se připrav na smrt. A já se postarám o tvou mrtvolu.’’ ušklíbl se Sanji na Zora.
Z pohledu Jane:
Odejdeme spolu, to je nemožné. Ty jsi profesionální muzikant. Žiješ v odlišném světě, než já. Je to právě, jako bych jsem se probrala z krásného snu...Má to tak být? Nebo je to přeci skutečné? Přemýšlela jsem si v duchu. 17 let jsem žila v tomhle světě. Místo plné bolestných vzpomínek...Ale stalo se tu taky pár úžasných věcí. To všechno tu nechám, abych tě mohla následovat. Dokud mám tebe Lawe, nepotřebuju už nic jiného. Zbytek svého života dám tobě Lawe. Nalož s ním jak chceš. Přecházela jsem ulici a nevšimla jsem si červené na semaforu.
,,JANE!’’ křikl někdo mé jméno. Byl to Zoro, který mě zachytil za ruku. Law upustil cigaretu z pusy, jak to viděl. Náš osud bude to ráj, nebo peklo? Kde to jsem? Proč tu jsem? Co je to za píseň? Ztrácí se v tom hlubokém tichu. Připadá mi, jako bych kráčela, už nějakou dlouhou dobu...Ale kam to jdu? Kam se odtud dostanu? Jsem tak unavená...Chtěla bych upadnout do hlubokého spánku...A přestat nad čímkoliv přemýšlet...Tam přímo přede mnou...Je teplo...A cítím, že tam budu šťastná. Ale kde je vchod? Oh? Někdo sem jde. Malá holčička.
,,Co pak je? Proč jsi tak smutná?’’ zeptala jsem se té holčičky. ,,Kočka? Hledáš kočku? Drahou kamarádku...Ne prosím neplač. Pomůžu ti ji najít. Taky ti přijde ten zvuk kytary, tak příjemný? Kdo to asi hraje? Slyšíš to? Je to zvláštní. Připadá mi to povědomé. Přichází to z druhé strany plotu.’’ spíš jsem mluvila sama k sobě.
,,Děkuju.’’ poděkovala holčička, když jsme našli její kočku. Oh, zmizela? Ta malá holčička. Kdo pak to asi byl? Možná anděl, ale neviděla jsem křídla. Chtěla bych se dostat na druhou stranu. A jenom poslouchat...Ten zvuk kytary. Volá mě...Oh! To je ta kočka. Proč se vrátila? A kde je ta holčička? Zajímalo by mě...Jestli sním…? Ale jestli se probudím kým asi budu? Kam budu patřit? Přemýšlela jsem stále, až jsem zahlédla siluetu muže. Je to jenom sen? Ale kde je hranice mezi sny a skutečností? Halo...Chci se dostat na druhou stranu...Ale jak? Vchod tu není. Co pak tu už nikdo není? Halo? Nechte mě projít. Nechci tu být sama. On mě volá...Někde v mých vzpomínkách...Kdo je to? Můj miláček s modrýma očima...Vždycky hraje na kytaru a zpívá. Dál jsem uvažovala pro sebe.
,,Lawe…’’ vyřkla jsem jeho jméno nahlas.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.