Kon No Ki Konoha - Stromový muž
Informace:
Je to o klukovi, který žije ve stromě. Každý podzim se zhmotní do lidské podoby. Jednou se potkává s malou dívčinou, která ho začne každý podzim navštěvovat, a tráví spolu volné chvíle povídáním. Ale jednoho dne stromy na hoře chytí a shoří. Stromový muž se jde s dívkou rozloučit.
Stromový muž
Jedině na podzim můžete potkat tohoto kluka s modrými vlasy, do kterého se hned zamilujete.
Trvá to dlouho než se tam dostanu trolejbusem. Kousek od zastávky je malá hora. Trvalo by vám skoro půl dne, než by jste ji obešli celou. Tatínek říká, že je to blahodárné místo. Ale jednoho dne…
Když jsem byla malá táta mě sem vzal.
,,Janey, nechoď nikam daleko.’’ řekl mi táta.
,,Vím.’’ odpověděla jsem úsměvem. Všimla jsem si modrého listí. Jsou celé modré. Pomyslela jsem si. Byl celý od konce až po začátek celý modrý. Bylo to zvláštní. Dotkla jsem se toho stromu silněji a řekla si, jestli je to skutečné, když se v tom ozvalo.
,,Au, to bolí.’’ řekl hlas a objevil se kluk s modrými vlasy. ,,Schovej se!’’ řekl mi rázně kluk.
,,Eh…?’’ dokázala jsem ze sebe dostat.
,,Rychle!’’ nařídil mi ten kluk. Rychle jsem se schovala, ale ne moc nadšeně. V tom se ozval šramot.
,,Cítím tu lidské dítě.’’ zaskřehotal hlas. ,,Lawe, jestli ho schováváš, radši mi ho hned dej.’’ dodala příšera, která se z poza stromu zjevila.
,,Tady žádní lidé nejsou. Už senilníš. Kdy odcházíš?’’ odpověděl a zeptal se kluk jménem Law.
,,Litoval bych toho, kdybych zemřel už teď. Počítám tak za rok.’’ odpověděl skřípavě příšera. V tom jsem vyběhla ze své skrýše a běžela najít tatínka.
,,Tati, tati.’’ volala jsem přes celý les a běžela jsem za tátou. ,,To je hrůza, viděla jsem temně modrý strom. Byl tam kluk s tmavě modrými vlasy a světle hnědý starý muž, který vypadal jako příšera.’’ říkala jsem svému tátovi, když jsem popadla dech.
,,Hahaha, o čem to mluvíš?’’ smál se mi táta.
,,Já nelžu, mám tu ten modrý list.’’ trvala jsem si na svém a vyndala modrý list z tašky, ale ten se hned rozpadl na malé kousíčky.
,,Jdeme domů, pojď.’’ vybídl mě táta.
,,Ale…’’ začala jsem protestovat, ale na nic jsem se nezmohla. ,,Já vážně nelžu.’’ rychle jsem dodala.
,,To nic.’’ stačil mi říct jenom táta.
Další den:
Tu cestu do toho lesa znám. A vydala jsem se na tu horu sama. Za krátko bych měla najít ten strom a možná i toho kluka s modrými vlasy. Pomyslela jsem si. Ale to je divné...Žádné jsem nenašla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kdybych si dávala větší pozor, všimla bych jsem si, že slunce zapadlo a vysvitl měsíc. Les ve dne a les v noci je úplně něco jiného. Cesta se mi ztratila během okamžiku. V tom se ozvalo křupnutí. V tom se objevil ten kluk, jako kdysi.
,,Jestli hledáš cestu ven, máš štěstí.’’ promluvil na mě. V tom se ozval šramot a já se lekla. Málem jsem spadla a toho kluka jsem se chytla. Dodala jsem si odvahu.
,,Pane, vy jste duch?’’ zeptala jsem se toho kluka. Kluk se na mě překvapeně podíval.
,,A co když jsem?’’ odpověděl mi otázkou. Zamyslela jsem se.
,,Já se duchů nebojím.’’ odpověděla jsem jistě. Kluk se zamyslel.
,,Jsem Law, kluk z toho stromu.’’ odpověděl na mou otázku. ,,Vždycky spím uvnitř stromu, ale když nastane podzim mohu z toho stromu vylézt.’’ dodal na mou otázku.
,,Law? Ze stromu?’’ byla jsem celá překvapena.
,,Když půjdeš stále rovně, najdeš cestu domů.’’ ukázal na cestu Law.
,,Děkuju. Já jsem Jane. Mohla bych zítra zase přijít?’’ poděkovala jsem Lawovi a zeptala jsem se ho. Byl chvilku překvapený, ale pak se na mě jen usmál. Jeho mírný úsměv bylo jediné co jsem viděla naposledy tohoto podzimu.
Když jsem tu horu navštívila další den, byla celá pokryta sněhem. A na žádném stromě nebyl žádný list. Ty už spíš, huh? Pomyslela jsem si. Poté jsem odešla a čekala do příštího podzimu.
Po roce:
Už vidím horu z okýnka trolejbusu. Přešlo jaro a léto a já je trávila čekáním na podzim, až zmodrají listy na stromě. Tady je. Temně modrý strom. Pomyslela jsem si nadšeně.
,,Lawe, je tu podzim, budeš už vstávat?’’ bušila jsem do kmene stromu.
,,To bolí.’’ ozval se mužský hlas. Podíval jsem se na strom a na větvi byl Law s modrými vlasy.
,,Ale já se nedotkla tebe, tak proč tě to bolí?’’ byla jsem překvapena.
,,Jsem jako jeho stín. Co se stane stromu, stane se i mně.
,,Hmmm.’’ zamyslela jsem se. Pak jsem začala lechtat kmen stromu. Law začal svírat své tělo, jak ho to lechtalo.
,,Nech toho!’’ okřikl mě Law. Musela jsem se zasmát. Čas je tak neúprosný a letí docela rychle. Seděla jsem na větvi s Lawem a podívali jsem si až nastal čas odchodu.
,,Tak příští rok, nashle.’’ rozloučila jsem se s Lawem. Law zmizel ve stromě a poslední modrý list se rozpadl.
O několik let později:
Uplynulo ještě tolik takových podzimů.
,,Jane, Jane slyšíš mě?’’ ozval se dívčí hlas vedle mě, když jsem uklízela třídu. A než jsem se nadála, bylo mi 16 let.
,,Co pak?’’ zeptala jsem se dívky.
,,Ohňostroj, ohňostroj.’’ řekla mi dívka. ,,Říkala jsem, že bychom mohli jít s Luffym a jeho kamarádem na ohňostroj.’’ řekla mi dívka jménem Nami. ,,Zoro říkal, že nepůjde, pokud nepůjdeš ty.’’ dodala. Nenávidím léto, pomyslela jsem si. Vzduch je tak suchý, až to bolí. Taky nenávidím jaro, hodně mě otupuje. Ani zimu nesnáším, protože sníh je takový smutný. Jen podzim mám ráda.
,,Jane, tady.’’ zvolala Nami.
,,Omlouvám se, že jdu pozdě.’’ omluvila jsem se nevinně.
,,Kde máš yukatu?’’ zeptala se mě Nami.
,,Moc mi neseděla.’’ řekla jsem, jako omluvu.
,,Eh, ale říkaly jsme si, že si je vezmeme.’’ nedala se odbýt Nami.
,,Doufal jsem, že tě uvidím v yukatě, i když jsem věděl, že se mi to nesplní.’’ promluvil na mě Zoro. Maličko jsem zesmutněla. Je tu jeden, pro koho bych jsem si vzala yukatu, ale ten tu není. Pomyslela jsem si.
Při ohňostroji jsem si přála, aby už byl podzim.
,,Nemáš dostatek síly, i když jsi starší.’’ ozval se známý hlas. ,,Dobré ráno.’’ podívala jsem se na strom a tam stál Law.
,,D...dobré ráno.’’ pozdravila jsem Lawa.
,,Polezeš za mnou?’’ zeptal se mě Law.
,,Jo.’’ přikývla jsem. Vyšplhala jsem na vět k Lawovi a oba jsme se posadili.
,,Tvoje vlasy…’’ ozval se po chvíli Law.
,,Hm?’’ podívala jsem se na Lawa.
,,Jsou zase delší.’’ dodal Law. Stále jsem ho sledovala.
,,Lawe…’’ dostala jsem ze sebe. ,,Nezměnil ses. Vypadám jako dospělá? Chceš si sáhnout?’’ smála jsem se a tahala se za vlasy.
,,Jako dítě.’’ pronesl ledabyle Law. I stromy stárnou, i Law zestárne. Zamyslela jsem se.
,,Jasně, jasně, od teď se budu chovat jako dospělá.’’ zasmála jsem se. ,,Ještě dřív, než ty.’’ dodala jsem.
,,Chci si sáhnout.’’ promluvil Law.
,,Eh?’’ podívala jsem se na Lawa.
,,Vždycky na to myslím.’’ řekl Law a podíval se na mě. Já začala objímat kmen stromu. ,,Co to děláš?’’ zeptal se mě překvapeně.
,,Dotýkám se tě Law, cítíš to?’’ vysvětlila jsem Lawovi a zeptala se ho.
,,Ano…’’ odpověděl po chvíli ticha.
,,V jednom slohu ve škole jsem napsala, že chci být žalud. Všichni se mi vysmáli.’’ řekla jsem nezávazně Lawovi. ,,Nechala jsem je, aby se smáli.’’ dodala jsem. V tom se ozval šramot.
,,Jane, jdi se schovat.’’ řekl náhle Law. Jenže bylo už pozdě. Objevila se ta příšera, jako před lety.
,,Oh, člověk. Lidské mladě. Dej mi ho Lawa. Budu ještě nějaký ten rok žit.’’ žadonil stařec.
,,Měl by si akceptovat životní délku stromu. Jane ti nedám.’’ zastal se mě Law. ,,Protože je moje.’’ dodal vzápětí. Protože řekl tohle, dokážu čekat do dalšího podzimu. V tom stařec zmizel.
,,On...on zmizel…Kam šel?’’ dostala jsem ze sebe.
,,Zemřel.’’ odpověděl mi Law. ,,Navzdory tomu, že mám dlouhý život, jako stromy, ve kterých žijeme, stojíme každý podzim před volbou. Zůstanu tu do dalšího podzimu, nebo se vrátím zpět do lidského světa, který opustím?’’ vysvětlil mi hned na to.
,,Lidského…?’’ zeptala jsem se Lawa.
,,Kdysi dávno, po válce, byla veliká bída. Rodiče nás vysadili na této hoře. Stromům se nás zželelo a dovolili nám žit v těch stromech. Tehdy jsme byli rádi, že v nich žít můžeme. Má rodina mě taky opustila. Žiju tu už desetiletí a mé přátelé už zemřeli. Upřímně, když jsme se viděli prvně, přemýšlel jsem o odchodu. Ale jak si řekla, že zítra zase přijdeš, přišla mi smrt zbytečná. Vždycky, když přijde podzim váhám.’’ vyprávěl mi Law. Zamyslela jsem se. Mám sen, že otevřu dveře třídy a tam uvidím Lawa. Pozdravím ho a sednu si vedle něho. A během dne mluvíme o maličkostech. Často se navštěvujeme a trávíme spolu volný čas. Nikdy se nám nechce domů. Často sním o takových to věcech.
,,Jane, nebude ti vadit, když půjdu s tebou?’’ zeptá se mě Zoro a chytneme se za ruce. Takhle o tomhle sním. ,,Wow, máš strašně studený ruce.’’ tohle není sen, s kým bych jsem se chtěla držet za ruce.
Zima:
,,Spíš viď.’’ obejmu strom. ,,Miluju tě, Lawe.’’ zašeptám do kmene stromu. ,,Strašně moc.’’ dodám. Sníh začíná tát a na stromech se objevují lupeny. Když toto období přečkám, budu zase s ním.
Léto:
,,Proč máme vždy uprostřed léta tělocvik venku?’’ zeptala se Nami a stírala ze sebe pot. ,,Jane, asi z toho budu mít lupy.’’ dodala
,,Souhlas.’’souhlasila jsem s Nami.
,,Můžeme se k vám přidat?’’ zeptal se nás Luffy.
,,Chceš pomoct?’’ zeptal se mě Zoro a nastavil ruku. Já ji přijala a za jeho pomoci jsem se postavila na nohy. Jenže to nebyl Zoro, ale Law. Odvedl mě pryč.
Byli jsme stranou. V lese vypukl požár. Nechápala jsem to.
,,Jak je možné, že tu jsi?’’ zeptala jsem se Lawa. O tomto jsem dost dlouho snila. Bohužel to bylo naše poslední setkání. Law se přišel rozloučit. Tím, že zanikl strom, zanikl i Law.
,,Miluju tě Jane.’’ zašeptal mi do ucha Law a políbil mě. Mně tekly po tváři slzy. Každý rok na podzim jsem jezdila trolejbusem na horu podívat se na vyhořelou planinu, kde jsem potkala Lawa a zažila s ním krásné chvíle.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.