Rozštěp / VII.
Informace:
Jak moc může smrt někoho blízkého změnit Váš život? Suoh Tamaki je bohatý student a zakladatel host klubu na Ouranu, luxusní střední škole pro studenty z majetných rodin. Brzy se mu však jeho poklidný život obrátí vzhůru nohama po tom co jeden ze členů jeho klubu spáchá sebevraždu.
Fandom: Ouran High School Host Club
Ship: Tamaki/Kyouya
Varování: yaoi / řešení sexuality / autorská postava / postavy mimo charakter / později i +18 / kapitolovka
VII. Něco o Vánocích
Vánoce se blížily bláznivým tempem. Začalo sněžit a i když se sníh nikde moc dlouho nezdržel, bylo hodně příjemné procházet se mezi vločkami po městě. Tamaki procházel kolem zářivých výloh, zachumlaný do tmavě modrého kabátu a tlusté bílé šály, ruce měl plné papírových tašek a už utratil docela dost peněz. Měl by se krotit, jinak dostane od otce vynadáno, jenže on si nemohl pomoci, jelikož miloval Vánoce, miloval dárky a sníh, svíčky a všechna a světélka a i tu vůni skořice, kterou vždy nasákl celý dům. Nejvíce však voněl jeho pokoj, který si vždycky sám přezdobil s takovým nadšením, že otec jej už víckrát musel krotit a častokrát mu vyhrožoval zákazem. Nikdy mu však Vánoce doopravdy nezakázal, protože věděl co všechno pro něj znamenají. Byla to velká připomínka jeho dětství, které strávil jako malý nedočkavě a těšil se až příjde Père Noël. Samozřejmě vždycky dostal kupu dárků a bral to jako přirozenost, protože byl z bohaté rodiny a také byl značně rozmazlený. I když rozmazlený byl vlastně pořád. Aspoň měl tolik soudnosti, že si to občas přiznával.
Dárky nakupoval sám, Kyouyu to nikdy nebavilo a on měl aspoň soukromí a klid na vybírání. Zrovna se procházel kolem výlohy jednoho knihkupectví, kde se zastavil, aby si prohlédnul vystavené knížky, když na něj někdo zavolal. Otočil se a uviděl na druhé straně silnice, jak na něj mává Kobayashi Rin v růžovém kabátě a velkou bílou ušankou na hlavě.
Krátce po tom, co si jej Rin přidala do přátel na facebooku, se spolu hodně spřátelili. Nejvíce je asi spojily nejrůznější drby z klubu. Host klub, ať se občas nezdál, byl vlastně tou největší centrálou pro výměnu nejrůznějších drbů. Snad všichni probírali všechny a co neprošlo Host klubem, tomu nikdo nevěřil. Kyouya sám všechny drby ve svém volném čase ověřoval a pak si je zapisoval, proto se také nikdo v klubu nezdráhal říct na plnou pusu co se o kom kde dozvěděl. A proto Tamaki, když měl zrovna náladu někoho probírat, vždycky napsal Rin, která už do klubu nechodila a oba pak spolu trávili celé hodiny na chatu a bavili se o všem možném. Tato činnost je vlastně docela spřátelila.
"Tebe jsem tady nečekala!" řekla s úsměvem a gestem ruky si upravila šálu kolem krku. "Na nákupech, že ano? Taky jsem zrovna něco pokoupila a chystala jsem se zajít si někam na něco dobrého, nepřidáš se?" zeptala se a Tamaki dlouho neváhal a souhlasil. Předtím si spolu prošli jedno velké knihkupectví, kde koupil knížku pro Kyouyu k Vánocům a jakmile se usadili v kavárně, odložili si kabáty a servírka před ně postavila kouřící hrníčky s kávou, neubránili se dalšímu drbání. Chvíle mi se smáli a chvílemi protáčeli oči a když najednou přišla řeč na domluvené sňatky, Rin zničeho nic podotkla: "Tak už to mi bohatí bohužel máme. Vždyť i já jsem si původně měla vzít Moriho."
Tamaki měl co dělat, aby ji nepoprskal svou kávou.
"To jsem netušil..." vydal ze sebe zdvořile, zatímco si utíral rty do ubrousku.
"Nebylo to nic neobvyklého a oba jsme s tím byli tak nějak smíření. Vídávali jsme se jednou za dlouhou dobu a prohodili spolu jenom pár zdvořilostních frází. Nic co by stálo za řeč."
"Ale jednu dobu jste spolu přece chodili!" konstatoval Tamaki.
Rin přikývla. "Ano chodili, ale to bylo opravdu jenom na krátkou dobu. Víš, Tamaki, Mori byl hodně hodný člověk. Ale i když se to nezdálo, hodně o věcech kolem sebe přemýšlel. Občas dokázal i úplně maličké problémy rozpitvat v hlavě natolik, že z nich dokázal udělat opravdu velký problém. A často z toho byl ve stresu."
"To jsem nevěděl," přiznal se Tamaki a raději se znovu napil.
"Ono se to také nikde neříkalo. Já to vím hlavně také proto, že můj otec je terapeut. Mori k němu chodil, protože jsme už skoro byli rodina. Vše bylo hodně diskrétní. Vědělo o tom jenom pár lidí. Ono se o tom všeobecně moc nemluví, ale ty sám víš, jak jsme občas všichni pod tlakem. Máme svoje povinnosti, něco se od nás očekává, musíme splňovat určitá kritéria a pořád máme nějakou práci navíc."
Tamaki jenom přikyvoval a v duchu si představoval Kyouyu jak sedí celou noc u počítače a s vervou pracuje na úkolech zadaných jeho otcem. Rin najednou zesmutněla.
"Jde o to, že Mori byl stejně jako všichni z nás pod tlakem. Povinnosti doma, ve škole, do toho Host klub a ten jejich kendo kroužek, který vedli soukromě. A pak do toho všeho ještě přibyl Honey. Bylo by toho moc pro každého a já si jsem jistá, že by to Mori zvládl, ale bohužel, byl takový jaký byl a občas to všechno prostě nezvládal. A tak začal chodit k mému tátovi. Hodně mu to pomohlo a trochu jsme se sblížili. Začala jsem se s ním vídat častěji a zjistila jsem, že je vážně milý člověk, který má spoustu zájmů, je hezký a má pěknou postavu, zkrátka ideální muž. Byla jsem tak šťastná, když se mě zeptal, jestli s ním nechci jít na rande. Bylo to vážně romantické a já měla hlavu v oblacích, byla jsem do něj úplně zblázněná." Chvíli se stydlivě usmívala, pak ale úsměv z její tváře zmizel. "Pak se ale ukázalo, že se k sobě moc nehodíme a skončili jsme to. Docela brzo, byli jsme spolu jenom pár týdnů. Byla jsem opravdu hodně smutná a když se to dozvěděli rodiče, tak se nakonec, po dohodnutí obou rodin, domluva o sňatku zrušila.
Když jsem se pak dozvěděla o tom, že si Mori vzal život, tolik mě to sebralo, jelikož jsem si myslela, že to udělal kvůli tomu zrušenému sňatku. Jeho rodina to docela hodně řešila a slyšela jsem, že to neměl vůbec lehké. Myslela jsem, si, že to byla moje vina, což si vlastně myslím pořád." Rin si hlasitě povzdechla a promnula si oči. Když se na něj znovu podívala, měla je zarudlé a lesklé. Ihned jí došlo, že si toho Tamaki všiml.
"Promiň, nechala jsem se unést," řekla a krátce se zasmála, zatímco si oči utírala kapesníkem.
"To nic, úplně tě chápu," přikývl a zadíval se do svého téměř prázdného hrníčku s kávou.
"Dopiji to a půjdeme se ještě podívat do centra, ano?" řekla najednou a Tamaki byl rád, že se změnilo téma, alespoň se už Rin nemusela cítit trapně.
Zbytek dne spolu strávili dalším nakupováním, ale Tamakimu se už dobrá nálada nevrátila. Neustále si přehrával to, co mu řekla Rin a když konečně došel domů, na balení dárků si ani nevzpomněl, jenom si lehl do postele a myslel na Moriho, na jeho život a pokoušel se vcítit do jeho situace. Problémy s Honeym, doma a ještě ke všemu se kvůli němu rozešly dvě rodiny. Tamaki si nedokázal představit, že by musel prožívat tolik věcí najednou a přepadla ho lítost. Litoval Moriho a najednou si tolik přál, aby se mohl vrátit v čase a něco s tím vším udělat, nějak mu pomoci. Věděl však, že to nešlo. Svou šanci měl, ale bohužel ji promrhal dříve, než si to vůbec stačil uvědomit.
Štědrý den vyšel na sobotu. V klubu měli v pátek Vánoční večírek a byla to zábava. Všichni se krásně sladili s výzdobou, podávala se spousta dobrého jídla a pití a jelikož se na členy Host klubu stála docela velká fronta, tak tancovali až do půlnoci, kdy večírek končil. Tamaki byl k smrti unavený, ale ještě stačil oběhnout všechny členy klubu a dát jim dárky. Začal s Haruhi, která si nebyla jistá, jestli by měla drahý dárek od Tamakiho přijmout. Ten ji však s úsměvem ujistil, že ho schválně kvůli ní, šel vybrat do "normálního obchodu kam chodí lidé střední třídy". Nakonec to Haruhi vzala s humorem.
Dal něco i dvojčatům, která jen tak tak zastihl, když zrovna nasedali do auta, které je mělo odvést domů. Hikaru se zase šklebil, ale bylo vidět, že měl radost a Kaoru jej, hned po tom co dostal svůj dárek, pevně objal, což dělal poslední dobou docela často. Tamaki měl radost z toho, že se z nich dvou stali tak dobří kamarádi.
Dárek pro Kyouyu si nechal až na poslední chvíli. Našel jej, jak se převléká vzadu v klubu zpět do školní uniformy a přitom něco rychle řeší s někým po telefonu. Tamaki se schválně uvelebil na pohovce, zády k němu a čekal, než se převlékne, nechtěl Kyouyu zbytečně provokovat po tom, co se stalo a v duchu si slíbil, že už na něj nic zkoušet nebude. Kyouya se asi po pěti minutách vynořil ze tmy, prsty si hbitě upravoval vlasy a telefon už měl schovaný v kapse svého saka. Všiml si, že Tamaki leží na pohovce, s nohama nahoře a malým balíčkem přitisknutým na hrudi.
"Snad ti to šampaňské nestouplo moc do hlavy?" zeptal se ho, zatímco si oblékal kabát. Tamaki vyskočil z pohovky a řekl: "Ani ne, ale díky za připomenutí!"
Vrátil se za pár sekund, v ruce měl dvě skleničky a otevřenou láhev šampaňského. "Když už jsou ty Vánoce!" řekl se širokým úsměvem a obou nalil jednu deci.
"Tak tedy, na Vánoce!" řekl Kyouya, oba si lehce přiťukli a napili se. Tamaki se otřepal, jak mu alkohol projel krkem a Kyouya se otřásl hned po něm. Oba se na sebe podívali a začali se smát. Panovala přívětivá atmosféra, všude už bylo zhasnuto, jenom dvě malé lampičky byly rozsvícené v místnosti a osvětlovaly je měkkým, jantarovým světlem. Tamaki si pomyslel, že při takovém romantickém světle by se s někým moc rád pomiloval, pak se však podíval na Kyouyu a rychle tu myšlenku zahnal. Mohlo by se totiž stát, že by se jí později už nezbavil.
"Mám pro tebe dárek," řekl mu a položil skleničku na stolek, který byl poblíž. Vytáhl z kapsy malý balíček a předal jej svému kamarádovi. Kyouya si jej se zájmem vzal, párkrát jej přetočil v ruce a chystal se jej rozbalit, když jej Tamaki zadržel.
"Ne ne ne, nech si to na později! Musíš si to rozbalit až pod stromečkem!" vydal ze sebe spěšně a zároveň přemýšlel nad tím, jestli bude Ootori rodina vůbec nějaký stromeček mít.
"Dobře, dobře! Děkuju," řekl Kyouya a schoval si balíček do jedné z velkých kapes u kabátu. "Sám však pro tebe nic nemám."
"To nevadí, pro mě je důležitější dárky dávat, než je dostávat," oslnil jej dobrosrdečným úsměvem.
Chvíli se na sebe jenom dívali, obklopení tichem, když se jej Tamaki zničehonic zeptal: "Můžu tě obejmout na rozloučenou?"
"To víš, že můžeš."
Tamaki neváhal a rychle mu dal ruce kolem krku a celý se na něj přitiskl. Cítil, jak jej Kyouya objal kolem pasu a objetí ještě zesílilo a tak se nechal unášet jeho vůní a blaženě zavřel oči. Nemělo cenu si nic nalhávat, pořád do něj byl zblázněný.
Uběhla minuta a oba se nenamáhali jeden druhého pustit. Tamaki objetí jako první přerušit nechtěl a proto to nechal na Kyouyovi. Povolení však z jeho strany pořád nepřicházelo. Bylo to zvláštní, Kyouya na tyhle věci nikdy moc nebyl. Tamaki si vybavil, jak ještě před pár minutami s někým telefonoval. Muselo se zase něco stát, něco co mu Kyouya nikdy neřekne. Měl pocit, že jej měl trochu povzbudit, proto přitisknul svůj obličej na Kyouyovo rameno a tiše, přesto však zřetelně řekl: "Kdyby se cokoliv stalo, vždycky ke mě můžeš přijít." Pak se od objetí přerušilo a Tamaki se podíval do Kyouyova obličeje, který mu připadal podivně zasmušelý. Povzbudivě mu párkrát přejel dlaněmi po pažích a když se konečně rozloučili, něco v Tamakim jej začínalo přesvědčovat o tom, že to nedopadne dobře.
Nakonec to něco mělo pravdu. Byl zrovna deštivý Štědrý večer, a Tamaki byl ve svém velkém domě sám. Většina služebnictva už odešla domů a zbylo jich jen pár, kteří byli pravděpodobně dole v kuchyni, kde po tom, co mu naservírovali Štědrovečerní večeři, kterou jako hlupák jedl u velkého stolu sám, šli společně slavit. Jeho otec mu volal před pár hodinami z Ameriky, kde trávil čas se svou druhou manželkou. Že prý mu uletělo letadlo a domů to včas nestihne a vzkázal mu, že ještě ten den mu na účet pošle jako dárek sto tisíc jenů. To však Tamakimu náladu nezvedlo.
Ostatní jeho nevlastní sourozenci byli u sebe doma se svými rodinami, stejně jako celý zbytek světa a on seděl sám u sebe v pokoji a díval se na barevná světýlka, která si si rozvěsil kolem postele, zatímco si na hruď tiskl velkého plyšového medvěda. Takhle si Vánoce nepředstavoval a bylo mu hrozně z představy, že tu bude sedět takhle sám celou noc. Smutně se podíval ke svému malému soukromému stromečku, kde se schovávaly poslední dva dárky. Jeden měl pro otce a ten druhý... vlastně asi nechtěl myslet na osobu, pro kterou si jej schovával, měl z toho pak ještě horší pocit a cítil se dětinsky. Ještě více stiskl svého plyšáka a svalil se na stranu. Natáhl se pro ovladač a zapnul televizi, kterou měl zavěšenou na stěně před sebou, kde zrovna dávali Vánoční speciál jednoho dorama, které ani nesledoval, ale i přesto vypnul mozek a díval se. Všechno najednou bylo lepší než ono ticho, které mu nepříjemně připomínalo, že na svůj nemilejší den v roce zůstal úplně sám.
Bylo asi půl deváté, když mu oznámila služka, že má návštěvu. Tamaki zrovna ležel rozvalený na posteli a ládoval se brambůrky, které zapíjel whiskey, kterou se mu povedlo ukrást z otcova soukromého baru. Začínal být docela opilý, ale to jej rychle přešlo, když mu do pokoje vstoupil úplně promoklý Kyouya. Z vlasů mu odkapávala voda, brýle měl orosené a zamlžené zároveň a v očích skelný výraz. Tamaki k němu přiskočil.
"Kyouyo? Co tady děláš, co se stalo?"
"Šel jsem se trochu projít a napadlo mě, že se stavím," vysvětloval nepřítomným hlasem Kyouya, jako by se nic nedělo a nechal Tamakiho ať mu sundá mokrou bundu a sám si sundal brýle, aby si je mohl otřít do kapesníku. Rozhlédl se po pokoji, kde panoval velký nepořádek a to všechno osvětlovala televize a barevná světýlka, spirálovitě obtočená kolem bílé postele s nebesy.
"Trochu projít? Snad jsi sem nešel pěšky až z domu?" zděsil se Tamaki.
Kyouya zavrtěl hlavou. "Ne, většinu cesty jsem urazil metrem. Promiň, nechtěl jsem tě rušit."
"Vůbec nerušíš. Posaď se, prosím," vybídl jej Tamaki a mezitím odběhl do své soukromé koupelny pro nahřátý ručník. Když jej přinesl, stačil mu jediný pohled na Kyouyu, jak sedí na posteli, jako hromádka neštěstí s rukama v klíně a očima sklopenýma na podlahu. Tamakimu zanedlouho došlo, proč přijel metrem, které nenávidí, když si doma může zařídit pohodlný odvoz. Přistoupil k němu opatrně s ručníkem, jako by se bál, že Kyouya zase vybuchne, jako tenkrát, když u něj Tamaki přespával. Ale nevybuchl, k tomu měl příliš daleko.
Dal mu ručník na hlavu a opatrně mu otřel mokrý obličej, Kyouya jej však odstrčil a začal se sušit sám. Posadil se tedy vedle něj a tiše jej sledoval.
"Nebude ti vadit, když tu dneska přespím? Nechce se mi domů," řekl po chvilce Kyouya a Tamaki přikývl.
"Jasně, cokoliv chceš," řekl a zvedl se, aby vybral ze skříně vhodné pyžamo, které by mu půjčil. Vybral to nejjednodušší, bez potisků, bílé barvy. Když se Kyouya převlékl, Tamaki dal jeho mokré oblečení na topení do koupelny a když se vrátil do pokoje, viděl jak Kyouya leží schoulený v jeho posteli. Sedl si vedle něj, brambůrky a láhev whiskey odložil na noční stolek a chvíli si jej nejistě měřil očima. Kyouya vypadal úplně vyčerpaný. Tamaki pro jistotu vypnul televizi, aby jej nerušila a lehl si vedle něj. Chvíli jej pozoroval a neušlo mu, jak má jeho kamarád výrazné kruhy pod očima a jak rychle se uvelebil na jeho posteli, s výrazem naprostého vyčerpání. Delší dobu se nehýbal a když už byl Tamaki přesvědčený o tom, že Kyouya tvrdě spí, jeho kamarád otevřel unaveně oči a podíval se na něj.
"Jsi tu úplně sám, viď?" zeptal se tiše. Tamaki se zarazil.
"Jak to myslíš?" zareagoval nechápavě, ale v momentě, kdy to řekl, mu došlo, kam tím míří.
"Vždyť víš. Nikdo tu není, že? Ani tvůj otec, ani nikdo jiný. Všichni vědí, jak miluješ Vánoce a přitom tě tu nechali samotného."
Tamaki neodpověděl, protože cítil, že se mu začíná svět rozostřovat před očima a netrvalo dlouho a s obličejem zakrytým dlaněmi se rozplakal.
"S-slíbil mi, že za mnou p-přijede! Já se na něj tak t-těšil! Měli jsme tu být jako rodina.." vysvětloval hoch mezi vzlyky.
"No tak, jsem tu s tebou, už nebreč," řekl Kyouya konejšivě, uchopil jednu ruku, kterou si Tamaki chránil obličej a odtáhl ji stranou a celý se nad něj naklonil a políbil jej. Tamaki vyvalil oči a po pár vteřinách mu dovolil, aby jej povalil na záda. Nemohl tomu uvěřit. Ležel zabořený do svého polštáře, po tvářích mu stékaly poslední slzy a Kyouya byl nad ním, levou ruku měl na jeho tváři a pravou rukou se opíral o polštář, na kterém Tamaki spočíval a pomalu jej líbal. V Tamakim se střídaly pocity rychleji než barvy v rozbité televizi. Od počátečního šoku přešel až k úplné blaženosti a se zavřenýma očima si nechával všechno líbit. Jednu ruku měl úplně uvolněnou a tou druhou jemně přejížděl Kyouyova záda a nenápadně mu vyhrnoval pyžamové tričko a prsty prozkoumával kůži pod ním.
"Chutnáš jako česnek a alkohol," řekl mu Kyouya, když si na chvíli dal přestávku od líbání.
"Měl jsem Pringles a tátovu whiskey..." zamumlal Tamaki s očima stále blaženě zavřenýma a rty nachystanými na další kolo. Kyouya se jenom pousmál a znovu mu jemně stiskl horní ret. V Kyouyových polibcích bylo něco konejšivého a zároveň tak roztomile amatérského, že se Tamaki neubránil širokému úsměvu, který nebyl zrovna ideální pro líbání.
Kyouya si najednou povzdechl a odsunul se na kraj postele, kde se posadil.
"Lhal jsem ti." řekl tiše. Tamaki se na něj překvapeně podíval, jak tam sedí a bezradně se víská ve vlasech. Jako první jej napadlo, že chce mluvit o něčem, co se stalo v jeho rodině, Kyouya však myslel něco úplně jiného.
"Taky k tobě něco cítím. Bohužel však nevím, jestli to není způsobené tím, jak jsi mi tenkrát popletl hlavu, nebo jestli už to bylo dřív. Každopádně si myslím, že poslední dobou mé pocity k tobě poněkud zesílily a ne zrovna kamarádskou cestou. Přišlo to tak rychle, až mě to zmátlo, ale na druhou stranu mě to donutilo si pár věcí urovnat v hlavě. Jde totiž o to, že ať si nalhávám sebevíc, ty jsi v podstatě jediný člověk, který je mi tak blízko. Všichni ostatní jsou pro mě spíše takoví známí a neodvažuji ji si tvrdit, že by mě znali tak dobře jako ty. To však ale není důvod k tomu si s někým začínat, říkal jsem si. Jenže ono to tak nějak přišlo samo. Hodně jsem o tom přemýšlel a nedokázal jsem se kvůli tomu soustředit na spousty jiných věcí, které byly v ten okamžik důležitější a hodně jsem tím zkazil."
Tamaki napjatě poslouchal a cítil, jak v něm zazářila naděje. Bylo mu líto, že zrovna kvůli němu byl Kyouya pod velkým tlakem a nebyl schopný pracovat tak, jak byl zvyklý. Ale na druhou stranu byl napjatý jako struna. Kyouya se mu právě otevíral jako květ. Dokonce to znělo, jako by se vyznával. Hoch se bál jakkoliv pohnout, aby jej nepřerušil a cítil jak mu srdce splašeně tluče.
"Jsem ochotný do toho s tebou jít." při těch posledních slovech se k němu Kyouya otočil a Tamaki zalapal po dechu.
"To jako vážně?" zeptal se a hlas se mu třásl. Kyouya vážně přikývl.
"Myslíš si snad, že bych o takových věcech vtipkoval?" Kyouyův výraz mluvil za vše. Tamaki se posadil co nejblíž k němu a díval se mu do očí.
"Nicméně, pokud se do toho spolu máme vrhnout, mám dvě podmínky." pokračoval Kyouya a sundal si brýle z očí a položil je na noční stolek, který byl hned kousek od něj. "Za prvé, nikdo se o tom nedozví. Musíš pochopit, že se na náš vztah nestydím, pouze si myslím, že vzhledem k postavení našich rodin by bylo něco takového více než nevhodné. Mohlo by to způsobit spousty potíží. Měli bychom se tedy poučit z minulosti a nikde to o sobě nerozkřikovat. Doufám, že mě chápeš."
Tamaki vážně přikývl. "Rozumím a cítím to stejně."
"A ta druhá je, že pokud se o tom někdo dozví, nebo naše tajemství bude v ohrožení, okamžitě, nehledě na našich pocitech, vztah ukončíme. Doufám, že tato podmínka je ti více než jasná."
Tamaki opět přikývl a napjatě sledoval Kyouyu, jak si znovu lehá vedle něj.
"Takže už je to oficiální?" zeptal se ho ještě pro jistotu. "My dva?"
"Chceš to poslat písemně?" poškádlil jej Kyouya a když viděl Tamakiho napůl ztrapněný a napůl šťastný výraz, tak se pro něj rukou natáhl a stáhl jej k sobě na polštář. Tamaki ležel vedle něj a jednu jeho ruku měl kolem krku a díval se na jeho obličej. Kyouya už neměl daleko k usnutí, jemu to však nedalo, protože mu přišlo, že tomu všemu něco chybí.
"Kyouyo?" promluvil na něj tiše. Kyouya místo odpovědi unaveně zabručel.
"Neměli bychom to ještě nějak zpečetit? Třeba pusou? Nebo něčím víc?" zeptal se a najednou jej přepadla oplzlá představa, při které si musel uličnicky skousnout ret.
Kyouya dlouze, unaveně vydechl. "Když na tom trváš, tak ta pusa může být. Na jiné věci jsem příliš unavený." řekl a Tamaki zklamaně sklopil oči. Pak ucítil jak se k němu Kyouya otočil obličejem a nabídl mu své rty k polibku. Krátce se políbili a potom se Kyouya položil na polštář, připravený usnout. Pak však ještě na poslední chvíli zamumlal: "Zapoměl jsem si rozbalit ten dárek, co jsem od tebe dostal."
"To nevadí, rozbalíš si ho zítra," konejšil jej Tamaki a ovinul ruce kolem jeho hlavy a láskyplně jej hladil po vlasech. Pak už netrvalo dlouho a Kyouya upadl do tvrdého spánku. Tamaki jej k sobě však tiskl ještě celou noc.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
