Nenáviděný 2
Informace:
Tak tady máte druhou část :)
Doufám, že se vám bude líbit :3
(Za případné chyby se omlouvám...)
,,Yukio!" otec zařval tak hlasitě až mi málem zalehly uši. Jako vždy z něj táhl alkohol a to nemluvím o jeho vzhledu. Měl špinavé zapáchající oblečení, vypadalo to jako by se snad i někde pozvracel. Vlasy si myl naposledy minulý měsíc, bůh ví jestli vůbec. Když na mě křičel z úst mu létaly sliny. Zvedal se mi z něj žaludek a hnusil se mi. Nechápal jsem jak si moje matka mohla vzít takový prase, jako je on. Po mámině smrti se jeho chování ještě zhoršilo. Neustále pil a mlátil mě, někdy i bratra, který se mě snažil bránit. Otec mě vinil za matčinu smrt, prý jsem přinesl celé rodině smůlu a zkazil jsem jim život.
,,Kde si sakra včera v noci byl?!"zařval na mě a z úst mu vylétla další várka slin. Vykulil jsem na něj své světle modré oči, které jsme měli s bráškou po matce. Jak to sakra ví? ,,To tě nemusí zajímat!" odsekl jsem drze a odvrátil od něj tvář. Rozhodl jsem se odejít, ale náhle mě jeho ruka vtáhla zpět do mísnosti. ,,Takhle se mnou sakra mluvit nebudeš parchante jeden!"rozkřikl se na mě a vrazil mi silnou facku. Tvrdě jsem dopadl na zem k jeho nohám. Tvář mě silně pálila, ale já jsem nasadil vzdorovitý výraz a vzpříma jsem pohlédl do jeho tmavě hnědých očí. Asi jsem ho tím dopálil, protože byl rudý vzteky a začal křičet něco o tom, že jsem nevděčný a úplně k ničemu. Čekal jsem až přijde otcova nejoblíbenější věta, kterou na mě vždy na závěr zakřičel. Už jsem si na to zvykl, ale tahle věta mě vždy donutila přemýšlet nad tím, proč jsem se vůbec narodil. ,,Nenávidím tě!" vykřikl na mě a prudce mě nakopl do břicha. Svalil jsem se na zem a rozkašlal jsem se. Z úst mi vytekl pramínek krve. Snažil jsem se vydýchat slzy bolesti, které se mi hrnuly do očí. Otec se zakymácel a sesul se na těžkou, dřevěnou židli.
Pomalu jsem se zvedl, držel jsem se za břicho a těžce oddechoval. Vrhl jsem ještě jeden nenávistný pohled k otci, který si otevřel novou flašku a zhluboka se napil. Vyšel jsem co nejrychleji z kuchyně, setřel si pramínek krve z úst a zamířil do svého pokoje pro kápi. Dal jsem si kápi na hlavu a stáhl ji až do čela, aby nebyla vidět má modrající tvař. Nazul jsem si svoje vysoké kožené boty, povytáhl jsem si hnědé kalhoty a upravil si černou košili. Vyrazil jsem z domu, zabouchl za sebou dveře a nechal otce ať se upije třeba k smrti, bylo mi to vážně jedno. Aspoň by jsme měli s Akim klid.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
