Až na kaši
Informace:
Příběh o tom, kam nás až může dohnat slepá nenávist a chuť na pomstu...
Nechci prozrazovat nic víc, jen bych ráda ještě podotkla, že jsem se psaní nikdy moc nevěnovala, takže je dost možné, že vám tento příběh nebude dávat ani hlavu ani patu :D. Psala jsem ho asi tak před rokem a půl a abych řekla pravdu, nevím, kde se ve mě ta všechna zloba, co tam je, vzala. Jde spíše jen o takový jednodílný experiment.
A proč se toto jmenuje Až na kaši? Až si to přečtete, možná pochopíte. Když jsem tento příběh dopsala, nenapadlo mě nic jiného než tento název a kámošce to přišlo vtipné, tak jsem si říkala, že to nebudu měnit - zvlášť, když mě lepší název nenapadá ;D
Stáli jsme jen pár kroků od sebe. On a já. Přišel čas se mu pomstít za vše, co mi kdy způsobil. Neviděl jsem nic jiného, než to, jak už brzy bude ležet na zemi v kaluži krve. Necítil jsem nic kromě jediného. Měl jsem silnou touhu ho zabít.
Nevím, odkdy to přání mám. Objevilo se mi v hlavě z ničeho nic a zastihlo mě úplně nepřipraveného. V tu dobu jsme ještě byli nejlepší kamarádi. On ale vždy byl v očích všech něco víc než já. To já byl ten, kdo schytával vše špatné, zatímco jeho každý miloval. Zaslepen čirou touhou se mu pomstít, jsem nevymýšlel žádné proslovy, které by ospravedlňovaly můj následující čin. Nemělo cenu to protahovat.
„Zemři!“ zasyčel jsem téměř neslyšně.
Vykřikl jsem ještě cosi, čemu jsem nerozuměl ani já sám a vystřelil pěstí směrem k jeho obličeji. Vyhnul se a dal si záležet, aby to vypadalo, že mu to nedalo žádnou práci.
„Ale no tak, co blbneš, kámo?“ zasmál se. Myslel si, že jde jen o hru.
„Ty!“ vykřikl jsem a znovu se po něm ohnal pěstí.
Opět uhnul, ale na rozdíl od minula mou ruku v letu chytl, pevně stiskl a druhou rukou mi zasadil silný úder do břicha. Projela mnou ostrá bolest. Chvíli jsem jen tak zíral do země a on mě tak nechával. Něco říkal, ale já, myslící jen na to, jak se mu za vše pomstím, jsem ho začal vnímat až trochu později. To, co jsem uslyšel, mě šíleně rozzuřilo tak jako nikdy. On se mi vysmíval! Říkal, jak jsem blbý, co mě to zase popadlo a že bych se neměl furt s někým prát a podobné kecy. Už jsem to nehodlal dál poslouchat. Rychle jsem se na něj vrhnul a mlátil ho hlava nehlava. Vždy, když se nezvládl ubránit a já mu zasadil úder, se začaly koutky mých úst zvedat do škodolibého úsměvu, který brzy nabyl maximálních rozměrů. Rozzuřenost vystřídala radost. Ten pocit ho mlátit byl tak úžasný!
„Tak co?“ zeptal jsem se a zalykal se vlastním škodolibým smíchem, „jak se ti to líbí?“ To už jsem na něm obkročmo seděl a svíral jeho hlavu plnou šmouh od krve.
„Jsi můj kamarád…“ začal slabým hláskem, ale já už nechtěl dál poslouchat ty jeho lži. Skočil jsem mu do řeči.
„Nebuď směšný!“ vysmál jsem se mu do obličeje a zasadil mu ránu do nosu.
Bolestí vyjekl, ale nebránil se mi. Nemohl jsem to pochopit. Tohle jsem si tak dlouho plánoval! Celé dny jsem žil jen představou až se mu vysměju do ksichtu a pokořím ho. Těšil jsem se na okamžik, kdy budu já ten hlavní a ne on. Představoval jsem si, jak mě bude na kolenou prosit, abych toho už nechal. Teď jsem vyhrál, ale nijak mě to netěšilo. On neprosil. Vzdal se mi a tím mě připravil o potěšení. Vstal jsem a dupl mu na prsty. Vykřikl. Už své utrpení nedokázal víc skrývat. Do tváře se mi vrátil škodolibý úsměv. Naklonil jsem se k němu.
„Pros,“ zašeptal jsem mu potichu do ucha. Nic neřekl.
„Pros!“ vykřikl jsem netrpělivě.
Mlčky na mě hleděl s úšklebkem plným bolesti. Zatnul jsem ruku v pěst, abych mu ten úšklebek z obličeje vymlátil. Z posledních sil se pokusil na svou obranu zdvihnout ruku, ale skoro s ní nemohl hnout.
Rozhodl jsem se to ukončit, ale něco zastavilo mou ruku v letu. Kdo nebo co to mohlo být? Uvědomil jsem si, že já sám. Jeho upřený, zděšený pohled ve mně probudil vzpomínky na dobu, kdy jsme ještě byli děti. Každý den k nám chodil na návštěvu a hráli jsme si od rána do večera. Byli jsme nerozluční a celý svět patřil jen nám. Pak mi ale jednoho dne došlo, že tak skvělé přátelství může existovat snad jen v pohádkách. Začal jsem o něm pochybovat. Postupem času jsem začal zjišťovat hořkou pravdu, že si se mnou jen hraje. Asi tak, jako si hrají malí kluci s vojáčky, kterých mají plnou krabici, a tudíž ví, že když nějakého vojáčka při hraní zničí, vytáhnou prostě z krabice jiného a na tamtoho zapomenou. A tak si se mnou hrál. Pomalu mi ničil život. Kdybych se s ním nikdy nezačal bavit, nedopadl bych takhle. Podíval jsem se na něj. Nesnášel jsem každou píď jeho obličeje. Ať se tvářil, jak chtěl, bylo mi jasné, že to jen hraje. Chvilku jsem přemítal nad tím, zda mělo vůbec cenu ho takhle hrozně zmlátit.
„Tak nejhezčí vzpomínky mám na tebe, jo?“ položil jsem mu jednoduchou otázku.
Neodpověděl, díval se kamsi za mě, na nebe. Sám pro sebe jsem se zasmál. Byl jsem rozhodnutý celou dobu. Jen jsem se snažil si vnutit jistý názor a zkoušel sám sebe, zda-li se ve mně probudí nějaký soucit. Neprobudil. Naštěstí.
„Vždyť je to jedno…“ řekl jsem si pro sebe a napřáhl ruku k poslední ráně.
A tehdy, když jsem z něj vyrazil jeho poslední výdech, uvědomil jsem si, že všechno, co na sobě nesnáším, jsem si promítl do svého opravdového nejlepšího přítele, který ale ve skutečnosti za nic nemohl. A teď je mrtvý a zanechal mě tu samotného. Čert ho vem.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
