Vánoční
Informace:
Když už jsou ty vánoce, tak mě napadlo napsat něco tématického :D
Jedná se o jednorázovku, takže s pokračováním nejspíše nepočítejte.
Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
Tak je to zase tady. Už dávno nevěřím v zázraky o vánocích. Přesto, nějaká část ve mně doufá, že se nějaký ten zázrak stane. Že pod stromečkem nebudou jenom ponožky a pletený svetr od babičky. Já i sestra sedíme vedle sebe a čekáme, až otec dojí kapra se salátem. Schválně jí pomalu a vychutnává si každičké sousto. Já si už za těch dvacet let zvykla, ale sestra sebou šije jako čertík. Nejraději by se rozběhla a vrhla se pod stromeček mezi všechny ty dárky, které naši ukrývali ve skříni. Je tomu deset let, co jsme jednou pod stromečkem objevili ji. Teda… naše mamka zjistila o vánocích, že je zase těhotná. „Niki nevrť se tolik“ napomenu ji, když do mě asi po desáté strčila loktem. „promiň“ špitne na omluvu a natáhne se přes stůl pro sklenici kofoly. Pomalu z ní upíjí a po očku kouká, jestli už táta náhodou nedojedl. Mámě to neujde a šibalsky se usmívá. Já vytušila, co bude následovat. „nedáš si přídavek? Mám toho dost“ zeptá se otce. Já se snažím moc nesmát, protože sestřin zoufalý výraz je prostě k popukání. „ne děkuju“ odpoví otec „tohle mi bude stačit“ a mrkne na Niki. Ta se tak trochu uklidní. Jenže otec v jezení zrovna moc nepřidal, a její nervozita se brzy vrátí. Střídavě se dívala na otcův talíř, na něj, pak na mamku, na mě a nakonec ke dveřím kuchyně, kde večeříme. Pak celou tu řadu zopakovala a pak ještě několikrát, než otec konečně dojedl. „takže… jsme po jídle, a můžeme jít spát že“ provokoval zase. „tatíí“ vykřikla skoro zoufale Niki. Mamka mezitím uklízela ze stolu a já ji šla pomoct. Niky byla jako na jehlách. Mě ale nedalo ji ještě trochu nepotrápit. Sedla jsem si zpátky ke stolu a čekala, až naši zavelí k přesunu ke stromečku. Když se tak stalo, popadla jsem svoji sklenici a napila se. Rodiče mezitím získali náskok a sestra zůstala uvězněná na své židli. Chytila mě za paži a začala se mnou třást „Andyy… pusť mě…“ „tak mě nech aspoň položit tu sklenici.“ Teprve potom jsem se zvedla a jen co jsem zasunula židli, kolem mě proletěla jako střela.
„jéé…“ ozývalo se z obývacího pokoje a dříve, než jsem tam došla, se přidal i zvuk trhání papíru. To se už všichni pustili do rozbalování. Mamka po chvíli držela v ruce hrneček, který jí Niki udělala ve škole ve výtvarce. Táta zase koukal na tričko s nápisem „každý dědeček, potřebuje klídeček“ ode mě. Měla to být trochu provokace, vzhledem k tomu, že jsem sama. Sestra zápasila s velkou krabicí a jen co zjistila, co je uvnitř, rozzářila se skoro jako stromeček vedle. Objala obrovského plyšáka, na kterého jsme se všichni tři složili. Velká černá kočka byla skoro větší než ona. Musela jsem se smát a taky se pustila do rozbalování.
Pod stromečkem zbýval poslední dárek. Niki už dávno seděla na pohovce s kočkou vedle sebe a ládovala se cukrovím. Natáhla jsem se pro něj. Na obalu bylo napsáno „Andrea“ takže je pro mě. Rozvážu mašli a roztrhnu ozdobný papír. Zvednu víko a… vyjeknu překvapením a převalím se na záda. „co je Andy?“ ptá se vylekaně mamka. Já nevěřícně valím oči na to, co vyskočilo z krabice a teď mi sedí na prsou. Promnu si oči, protože nevěřím, že to tam je, ale ani pak to nemizí. Sedí tam totiž malá „osůbka“ no, to asi není nejlepší označení ale nevím jak jinak ji nazvat. Podle všeho to je holka, ale na hlavě má zvířecí ouška a za ní se kroutí liščí ocásek. Ten je, stejně jako vlasy a uši bílý a jenom umocňuje dojem polární lišky. Na sobě má něco co připomíná kabátek a černou sukni. „osůbka“ na mě sedí a kroutí hlavou ze strany na stranu. „co jsi zač“ řeknu si pro sebe a opatrně k ní namířím prstem. Jo, zapomněla jsem říct, že tahle „osůbka“ má tak 10cm na výšku. Chvilku na něj kouká a pak k němu přičichne. Opatrně do ní šťouchnu, jestli je skutečná a hle, vážně je. Ručkama se snaží odtlačit můj prst, ale jsem hold větší, tak se jí to moc nedaří. Opatrně ji přejedu prstem přes vlasy, a jak vidím, jí se to líbí. Zkusím tedy tvář a objevuje se na ní úsměv, stejně jako na té mojí.
Niki mezitím přešla blíže a lehla si na zem vedle mě. Pokusí se do „osůbky“ taky šťouchnout, ale ta před ní utekla. Já pořád ležím zvednutá na loktech, a ona se mi škrábala na rameno. Docela to lechtalo. „Andy… co to je?“ zeptala se sestra a konečně tak prolomila mlčení. „Já nevím Niky“ a podívala jsem se na rodiče. Ti ale jen krčili rameny, že s tím nemají nic společného. „tati, hoď mi nějaké cukroví.“ Poprosila jsem a za chvíli ke mně letěla hvězdička s marmeládou. Na osůbku jsem neviděla, protože se držela mého krku a já ji nechtěla shodit. Zkusila jsem ji tedy nalákat na ten sladký kousek a ona se pro něj skutečně natáhla. Já ucukla a ona šla za ním, až byla u mě na břiše. Tam jsem ji vzala do dlaní a konečně se posadila. „osůbka“ si taky sedla, pojídala hvězdičku a na tváři jí zářil úsměv. „Niki, tohle je Taji“ usmála jsem se a Taji na nové jméno zareagovala tak, že zastříhala oušky.
---
Tak ještě jednou, Přeji všem přítomným veselé vánoce a žádné zbytečné stresy, stejně na ně je už pozdě :D
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
