Šprtko! 3. díl
Informace:
Kuroi vyvázla z jedné pohromy, avšak další na ní čekají, i když už ne tak krvavé...
-------------
Rozhodla jsem se pokračovat! >w< Zatím tenhle díl není ani trochu akční, tak snad vás to nepřestane bavit i tak ^^.
Zavřela jsem oči a čekala, až uvidím světlo v tunelu.
Ne. Nezemřu, když mi zrovna někdo dal ještě šanci k životu. I když minimální.
Prudce jsem otevřela oči. Přinutila jsem ruce, aby mi pomohly vstát. Postavila jsem se na jednu nohu a opřela jsem se o zeď. Pořád jsem ztrácela krev, ale trhavým krokem jsem mířila tam, kde jsem se domnívala, že je vchod. Ruce byly už unavené, ale já překvapivě našla sílu jít bez podpěry. Postřelenou nohu jsem táhla za sebou. Dělala jsem za sebou krvavou stopu. Byla jsem pěkně shrbená, šla jsem trhavým krokem a ruce jsem měla svěšené. Muselo to vypadat dost psychoticky, ale pro mě to byl jediný způsob mobility.
Přede mnou se zjevily rozevřené dveře. Slyšela jsem z nich houkačky a křik. Moje oči nedokázaly pořádně zaostřit, takže jsem viděla jenom zář. Šla jsem dále.
Už je konec…
Dva týdny po incidentu
“Co se vlastně stalo?”
Tuhle otázku jsem si celých těch 14 pořád kladla. Dokola mi zněla v hlavě jako zaseknutá hrací skříňka… A na tuhle otázku se mě ptal každý, kdo zavítal do mého pokoje. Moje rodina, rodina mých zesnulých spolužáků. Byla jsem totiž jediná ze 3.B, která ten útok přežila - ano, teroristi vybíjeli ve velkém. Naštěstí jsem nebyla jediná ze školy, kdo vyvázl živý, takže jsem nebyla pod takovým tlakem všech, co se mě ptali.
Teď v mém pokoji seděli Tarenovi rodiče a starší sestra. Když asi před pěti minutama vešli do mého pokoje a představili se jako rodina Shiusi, uvnitř jsem se neubránila úšklebku, ale navenek jsem byla klidná. Konec konců, s Tarenem jsme vážně nebyli nejlepší kamarádi. Jeho matka, se spoustou vrásek na obličeji, způsobně sepnutými hnědými vlasy do drdolu a hlavně ustaranýma a zarudlýma očima, seděla ke mě nejblíže.
“K-Kuroi…” prořízla roztřeseným hlasem ticho v místnosti. “V-Vím, že ty a Taren jste se opravdu neměli v lásce-”
“Nebylo to tak hrozné…” zalhala jsem. Paní Shiusi nereagovala na to, že jsem jí skočila do řeči a pokusila se o náznak úsměvu, i tak dost falešně vypadající.
“Ale řekni mi… viděla jsi ho z jeho opravdové stránky, doma byl… zamlklý, nikdy neprojevoval svou osobnost doopravdy. Myslíš, že by z něj někdy vyrostl opravdový vůdce naší rodinné firmy?”
Předtím jsem koukala na prostěradlo na mé posteli, ale tahle otázka mě překvapila, takže jsem prudce zvedla oči rovnou do očí paní Shiusi. Chvilku jsem přemýšlela, zda-li mám být upřímná, nebo jenom s falší zalhat. Ale nakonec jsem se rozhodla téhle rozpadlé rodině poskytnout to jediné, co ještě mohou mít - pravdu.
“Upřímně… ne. Tedy vlohy vůdce měl… ale nemyslím si, že by s vážnou tváří dokázal stát v čele mocné společnosti. On takový opravdu nebyl.” zavrtěla jsem hlavou.
Matka Tarena sepnula rty do tenké linky a sklopila pohled na své ruce.
“Máš pravdu…” řekla a hned na to se jí hlas zlomil. Skryla svůj obličej do dlaní a rozbrečela se. Hádala jsem, že dnes již po několikáté. Její manžel jí soucitně položil ruku na rameno, ale oči se mu také leskly. Jeho rudovlasá dcera klopila pohled a mlčela. Do očí jsem jí neviděla… ale to bylo spíš dobře.
“Vždy jsem si nalhávala… že to zvládne, ale teď to nemůže dělat, i kdybychom se na hlavu postavili…” promluvila zas paní Shiusi. Pak si pustila obličej, propletla prsty a s očima plnýma slz se na mě zadívala. “Kuroi, jsi hodná dívka… doufám, že když bůh dal, aby jsi přežila, tak že naložíš pořádně se životem…”
Tentokrát jsem měla pocit, že se jí na obličeji opravdu mihl upřímný úsměv. Pak se rodina zvedla a odešla. Tiše jsem je sledovala. Když vycházeli ze dveří, červenovlasá Hoshiko odlepila oči od země a podívala se na mě. Ale to nebyl pohled, kterým se na mě kouká skoro každý. Z jejích očí sršela čirá zášť.
Jako by z nich mohla přečíst: Měla jsi umřít ty místo mého bratra. To mě znepokojilo. Ale pak odešli. Hoshiko odvrátila oči a já se nemohla znova přesvědčit, jestli to vážně byla pravda, nebo se mi to zdálo. Dveře se zavřely a já osaměla. Pohlédla jsem na monitor, který stále hlásil můj srdeční tep a jiné věci. Vzhledem k tomu, že jsem přežila jen tak tak, musela jsem u sebe mít i kapačku a podstoupila jsem transfuzi krve.
Píchala jsem vidličkou do rozblemcanou bramborovou kaši se sekanou. Neměla jsem vůbec chuť k jídlu, možná i kvůli těm dnešním rozhovorům, co jsem podstoupila. Přišly ke mě ještě další dvě rodiny mých spolužáků a syn učitelky. Všichni vypadali úplně stejně - zdrcení a ustaraní lidé se zarudlýma očima. Ty zarudlé oči mě trápily nejvíce… možná i proto, že já nebrečela. Ne, ani trochu. Přemýšlela jsem, proč… že bych měla ideální vztah s mojí třídou, to nebyla pravda a o učitelce se to také říci nedalo… ale mělo by mě to mrzet. Proto mě taky trápilo, že jsem tak chladná a neuroním ani slzičku nad smrtí jiných. Odložila jsem beznadějně talíř na noční stolek vedle mne a vzala jsem si do ruky ovladač k televizi naproti mě. Namířila jsem černou krabičku na obrazovku a zmáčkla tlačítko, které televizi zapnulo. Naskočil mi tam kanál národních zpráv a já se zaposlouchala do jednotvárného hlasu televizní hlasatelky.
“Jsou to již dva týdny, co se na střední škole v Tokiu stal teroristický útok. Bohužel si odnesl velké oběti na životech, kolem dvě stě mrtvých a padesát zraněných. Mimo některé učitele zemřelo i spoustu studentů. Vláda navrhuje vyhlásit státní-”
Televize utichla, jen co jsem zuřivě stiskla červené tlačítko na ovladači. Neměla jsem chuť poslouchat něco, čeho jsem sama byla účastníkem. A jako by toho nebylo všude dost. V novinách, v televizi, v rádiu, mezi lidmi. Zamyšleně jsem hleděla na svoji zavázanou ruku držící ovladač. Hlavou se mi honily různé myšlenky.
“Bojíš se, Kuroi?” ozval se mužský hlas. Prudce jsem zvedla hlavu a otočila se po zvuku.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
