Proč zrovna já? - 1. kapitola - Pronásledovatelé
Informace:
Dívku pronásledují dva hoši. Jeden je ze třídy a druhý je z vedlejší třídy. Jeden o ní neví nic a druhý toho ví zase přespříliš. Ale jak je to možné?
Tato kapitola je tu brzo a pokusím se další kapitolu dát sem co nejdříve jako tuto :)
1. Pronásledovatelé
Civěli jsme na sebe, jako pávi. Já nebyla schopna jediného slova. V tom mi někdo položil ruku na mé rameno.
,,Jane, probuď se.’’ slyšela jsem, jak někdo na mě promluvil. Otočila jsem se. Byla to má kolegyně Misaki.
,,V...vítejte pane, pojďte za mnou.’’ dostala jsem ze sebe a svého spolužáka jsem odvedla k volnému stolu.
Můj spolužák zatím vůbec nepromluvil ani slovo. Byl taky překvapen.
,,Co si dáte, pane?’’ zeptala jsem se a usmívala jsem se jako sluníčko.
,,Čokoládu, prosím.’’ promluvil spolužák.
,,Hned to tu bude pane.’’ řekla jsem a zapsala si objednávku a šla do kuchyně.
V kuchyni jsem nadiktovala objednávku. Chtěla jsem jít ke dveřím, dokud by mě nezavolali, že je objednávka pro spolužáka hotová, když mě zastavila Misaki.
,,Co to mělo být? Jsi spala ne?’’ obořila se na mě Misaki.
,,Promiň, ale trošku jsem byla v šoku.’’ přiznala jsem nejistě a šla si po své práci. Misaki jsem tam nechala stát. My dvě moc spolu nevycházíme dobře. Nebo takhle. Já se nechávám od ní tyranizovat.
Asi do pěti minut jsem spolužákovi přinesla čokoládu. Usmívala jsem se na něho. Když jsem položila čokoládu na stůl a řekla jsem.
,,Dobrou chuť.’’ a chtěla jsem odejít, tak mě chytil za ruku.
,,Ty jsi Jane, že?’’ promluvil na mě hlubokým hlasem.
,,Promiňte pane, musím pracovat.’’ omluvila jsem se a usmála jsem se omluvným úsměvem.
,,Chvilka tě snad nevytrhne ne?’’ nedal se odbýt. Když se mi začal dívat do očí, odvrátila jsem zrak.
,,Opravdu musím pracovat pane.’’ nechtěla jsem s ním mluvit.
,,Nějaký problém, pane?’’ zeptala se má šéfová, která přišla k nám, když viděla, jak mě drží za ruku.
,,Žádný není, jen rád bych si tady s Jane promluvil. Jenže ona nechce. Prý má práci.’’ vysvětlil celou situaci spolužák.
,,Jane má čas, já za ní zaskočím. Jen si promluvte.’’ usmála se šéfová k mé smůle.
,,Děkuji vám.’’ poděkoval spolužák a usmál se na šéfovou. Ta s úsměvem odešla. ,,Posaď se.’’ nabídl mi volnou židli. Neochotně jsem si sedla. Poté si uvědomil, že mě stále drží za ruku. ,,Eh….promiň.’’ omluvil se mi a pousmál se.
,,Tak o čem jste chtěl mluvit pane?’’ zeptala jsem se, jak je náplní moji práce.
,,Nebuď tak formální. Jsme přeci spolužáci.’’ usmál se na mě spolužák. ,,Chtěl jsem s tebou mluvit. Proč si nezastavila, když jsem na tebe volal před školou?’’ zeptal se mě. Zírala jsem na něho skoro s otevřenou pusou. Snažila jsem si vzpomenout, ale nedokázala jsem si vzpomenout, že by někdo na mě volal.
,,Nevím o tom.’’ přiznala jsem pravdu.
,,Ty asi se moc nekamarádíš co?’’ zeptal se mě na další otázku. Mlčela jsem a odvrátila jsem zrak. Musel pochopit, že je to pravda. ,,Teď nechám pracovat.’’ propustil mě. ,,Jinak já jsem Luffy.’’ představil se mi. Jen jsem se pousmála a šla si po své práci. Luffy mě po celou tu dobu jenom sledoval. Objednával si jednu čokoládu za druhou a neustavičně mě sledoval, až mi to lezlo na nervy. Ale nedala jsem nic najevo.
V osm jsem se končila, a to se i kavárna uzavírala. Luffy odešel, až když se zavíralo. Byla jsem převlečena, a šla jsem ještě odnést odpadky. Venku jsem narazila na Luffyho. Byla jsem v šoku.
,,C..co tu děláš?’’ dostala jsem ze sebe.
,,Čekám tu na tebe.’’ vysvětlil mi Luffy. ,,Kde bydlíš?’’ zeptal se mě.
,,Tak to můžeš už jít. Já trefím domů sama.’’ nenechala jsem se odradit a nic neřekla na to, kde bydlím.
,,Teď je to tu nebezpečné.’’ nedal se odbít Luffy.
,,Promiň, ale musím už jít.’’ řekla jsem, vyhodila jsem odpadky a šla na nádraží. Luffy mě pronásledoval.
Šel několik metrů za mnou a pískal si. Já se ho snažila ignorovat. Zrovna jsem se ohlédla, že mu něco řeknu, ale nezastavila jsem se. Než jsem stačila otevřít ústa, tak jsem do někoho vrazila. Už jsem se viděla na zemi, když jsem cítila, jak mě někdo zachytil. Otočila jsem hlavu a dívala se do očí. Do šedých očí.
,,Příště dávej pozor.’’ promluvil na mě a pousmál se.
,,P...promiňte.’’ omluvila jsem se.
,,V pohodě.’’ promluvil neznámý muž a stále mě držel.
,,Tak ji postav už na ty nohy.’’ promluvil Luffy. Muž se na něho podíval a pak na mě. Poté mě postavil na nohy a pustil mě.
,,Proč mě pořád pronásleduješ?’’ obořila jsem se na Luffyho.
,,Chci tě doprovodit domů.’’ vysvětlil Luffy.
,,Jenže já nechci.’’ nesouhlasila jsem s Luffym.
,,Obtěžuje tě?’’ zeptal se muž.
,,To je dobrý.’’ otočila jsem se na muže.
,,Ty taky chodíš na gympl, že?’’ zeptal se Luffy muže. Ten se na něho podíval.
,,Jo, chodím a co?’’ řekl nevrle muž Luffymu.
,,Taky tam chodíme.’’ zazubil se Luffy.
,,Do jaké třídy? Neviděl jsem vás.’’ zeptal se muž a spíš sledoval mě, než Luffyho.
,,1-1B.’’ odpověděl Luffy.
,,Tak to já do vedlejší třídy.’’ odpověděl muž. ,,Tak mě omluvte, jdu domů.’’ rozloučil se muž a odešel. Ještě mi věnoval letmý úsměv.
,,Jak se vlastně jmenuješ?’’ křikl Luffy za mužem. Ten jen zamával a šel dál.
,,Zvláštní týpek.’’ pronesl Luffy.
,,Stejně jako ty. A jestli mě budeš pronásledovat, tak na tebe zavolám policii.’’ neudržela jsem se a pohrozila mu. Naštěstí to Luffyho vzal vážně, otočil se a odcházel pryč. Ulevilo se mi.
Šla jsem na nádraží. A tam mě čekalo překvapení. Byl tam ten muž, do kterého jsem vrazila. Myslela sem, že mi oči vypadnou z důlků.
,,Konečně jsem tě našel.’’ podíval se na mě ten muž a ušklíbl se.
,,C...co ode mne chceš?’’ dostala jsem ze sebe.
,,Sledoval jsem tě na tom ceremoniálu. Nevnímala jsi. Proč?’ zeptal se mě místo odpovědi.
,,Co ode mne chceš?’’ zeptala jsem se z novu.
,,Tajemství.’’ řekl tajemně muž. Chytil mě za ruku a začal vést na nástupiště.
,,Jak víš, kam potřebuju?’’ dostala jsem ze sebe.
,,Tajemství.’’ znovu řekl muž. ,,Šedá myško, tak ti budu říkat.’’ řekl po chvíli. Byla jsem překvapena. Pak mě odvedl do vlaku a jeli jsme domů.
Celou cestu jsem mlčela a dívala se mimo. Celou tu dobu mě ten muž držel za ruku. Když jsem se snažila vytrhnout, tak držel pevně, že to nešlo.
,,Proč mi neřekneš, kdo jsi?’’ zeptala jsem se ho.
,,Prostě nechci, přijď si na to sama.’’ ušklíbl se muž. Dojeli jsme do mé stanice a vystoupili jsme. Byla jsem překvapena, jak věděl, kde vystoupit.
Od nástupiště mě odvedl ke mně do ubytovny. Zastavili jsme se před mými dveřmi. Muž se začal přibližovat, když mě přimáčkl ke zdi. Zavřela jsem pevně oči a odvrátila hlavu.
,,Mno nic, dobrou noc šedá myško.’’ rozloučil se muž a odcházel pryč. Rychle jsem vyndala klíče z tašky, otevřela jsem dveře a nakonec vešla do bytu a zavřela za sebou dveře.
Tam jsem se zhroutila a rozbrečela jsem se. Tahle jsem tu seděla a brečela asi tři hodiny. Pak jsem se jako mrtvola dostala do sprchy a do postele. Ale hned jsem neusnula.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
