Anime World CZ/SK - Příběhy

Ceremoniál

Jmenuji se Jane Mizuki. Je mi šestnáct let a nastupuju na střední školu. Bydlím v podnájmu sama. Pocházím z Osaky a já se dostala na střední gympl do Tokia. Proč zrovna tam? Chtěla jsem od táty pryč. A proč? Je to alkoholik. Matku neznám, protože se z ní prostitutka. Neměla jsem pěkné dětství. Otec mě neustavičně znásilňoval a bil, jak se napil, což bylo dennodenně. A na základce jsem byla terčem spolužáků. Posměchy. Prostě psychická šikana. Nikdy fyzická. Jsem prostě ráda, že jsem se odtrhla i od otce. Našla jsem si brigádu v jedné maid-kavárně. Sice to není podle mého gusta, ale je to dobře placené a já mohu být na této škole.

 

Budík mě vzbudil už v šest. Šla jsem pod sprchu, udělat si snídani, obléci a vzít  si tašku a vyrazit do školy.

 

Do školy jsme jezdila půl hodiny vlakem. Čekala jsem na nádraží, které bylo plné studentů. Dneska nás měl čekat ceremoniál. A od dalšího dne se už učit. Vlak přijel na čas a já si nastoupila. Chytla jsem se tyče, abych jsem nespadla na zem. Celou cestu mi někdo stál na noze. Snášela jsem tu bolest a nic jsem neřekla. Po půl hodině jízdy jsem vystoupila a šla do školy.

 

Před školou na venkovní nástěnce jsem si zjistila, kam budu patřit. Zjistila jsem si, že patřím do třídy 1-1B. Čekala jsem před školou, než ji otevřou a já mohla vstoupit do budovy na ceremoniál. Po něm měla škola končit a já měla jít do práce.

 

Školu po chvíli otevřeli a já se postupně dostala do budovy. Šipkami jsem se zorientovala a dostala se do tělocvičny, kde se ten ceremoniál měl konat.

 

Došla jsem do tělocvičny, kde byly židle. U židlí stáli učitelé s cedulemi, kde jaká třída má být. Šla jsem k učitelovi a poté jsem si našla volnou židli a sedla jsem si. Seděla jsem sama. Ale po chvíli se tělocvična naplnila studenty, i vedle mě někdo seděl, ale nevím, kdo, protože jsem se na svého souseda nepodívala. Po ceremoniálu, který začal proslovem ředitele, poté vedoucích studentů vyšších ročníků. A pak dva profesoři. Ceremoniál trval celou hodinu. Pak jsme se odebrali do svých tříd.

 

Ve třídě jsem si sedla do poslední lavice u okna. Mé oblíbené místo. Pomalu se třída začala vyplňovat. Nevnímala jsem to. Sledovala jsem dění venku před školou. Nějací studenti už odcházeli domů. Taky se mi chtělo jít domů, i když mě ještě čekala brigáda. Ani jsem nevnímala profesora. V tom jsem cítila, jak do mě někdo šťouchl. Podívala jsem se kdo to je.

,,Slečna Mizuki.’’ ozval se hlas profesora. Postavila jsem se.

,,Zde.’’ řekla jsem.

,,Pojďte si pro rozvrh a osobní informace pro připojí do systému školy.’’ řekl profesor. Vstala jsem a šla jsem si pro rozvrh i přihlašovací údaje. Poté jsem si sedla zase na své místo. Znovu jsem se zahleděla z okna.

,,Co tam vidíš, tak zajímavého?’’ ozval se čísi hlas vedle mě. Podívala jsem se a byl to nějaký muž.

,,Nic.’’ zašeptala jsem a odvrátila jsem zrak. Tentokrát na profesora, který zrovna ukončil hodinu. Všichni si začali balit věci. Já na sebe hodina brašnu, zvedla jsem židli a pospíchala jsem ven ze třídy a hlavně ze školy. Musela jsem do práce.

 

Do práce jsem doběhla včas. Převlékla jsem se do maid-oblečku a šla za svou šéfovou.

,,Ahoj, tak jsem tu i s rozvrhem.’’ řekla jsem své šéfové, se kterou jsem si tykala. Jako každý zaměstnanec.

,,Ahoj Jane, díky moc. Víkendy budeš dělat celé a vždy se tu objevíš po škole.’’ usmála se šéfová.

,,Dobře Marion.’’ souhlasila jsem a šla jsem pracovat na plac.

 

Na place se člověk musel usmívat, chovat mile, uvítat hosta, jako můj pane nebo má paní. Odvést ke stolu a napsat objednávku. Obsloužit ho, nebo ji.

Jako můj první zákazník byl můj spolužák ze třídy. Jak jsem to věděla? Poznala jsem ho. Byl to ten, který zrovna sedí vedle mě. Zírali jsme na sebe jako pávy.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.