I can not anymore
Informace:
Tak a přidávám mojí první povídku na téma Kuroko no Basket. Doufám, že se vám bude líbit. Komentáře potěší :3
（o ｀▽´ )o Remy
„Miluji basketball a vždy ho milovat budu“. Tato slova jsem měl na paměti každý den. Basketball byl můj život již od dětství a mým snem ho bylo hrát navždy. Nehrál jsem ho však s otcem nebo sourozenci. Vždy jsem besketball hrál s naší sousedkou. Zábavná holka, která neměla v hlavě vše v pořádku. Byla bláznivá, milá a besketball milovala stejně jako já. Hráli jsme spolu každý den za domem. Měli jsme tam malé provizorní hřiště a obecenstvo nám dělali naši plyšoví méďové.
„No tak Cloe to mi nedokážeš dát ani koš?“ Uměla hrát basketball velmi dobře, ale já byl prostě lepší... No tak možná ne o tolik lepší jak bych chtěl být, ale i to mi prozatím stačilo.
„Uklidni se Ao-chan.“ Nesnášel jsem tu přezdívku. Říkala mi tak pořád, i když jsme byli ve společnosti kamarádů. O samotě mi to už ani nevadilo, ale kamarádi na mě poté vždy divně dívali. Ale raději bych si rozhádal je než Cloe. „Mám čas a stejně tě zase porazím.“ Byla taky nebojácná a to mi vyhovovalo. Nebyla jako ostatní holky ze školy. Stačilo do nich kamarádsky šťouchnout a ony už ležely na zemi ve strašných bolestech. To mě vážně štvalo. S Cloe to bylo jiné. Mlátili jsme se neustále. Od malých neškodných šťouchanců až po velké bitvy. Nikdy to, ale nebyla dlouhá bitva nebo tak nějak. Byli jsme kamarádi na život a na smrt. Basketbal skončil a mi dva jsme šli do domu jsi pro něco k jídlu. Vždy tam za námi přišla Momoi, která bydlela o dům vedle. Byla kamarádská a znám se s ní vlastně dodnes. Nechtěla s námi hrát basketball. Když už s námi byla, radila nám a šlo jí to celkem dobře. S Cloe jsme měli sen. Dostat se do nejvyšší možní basketballové ligy a stát se nejlepšími hráči. Byl to bláhový sen, ale s našimi schopnosti se nezdál být tak nemožný. V pouličním basketballu proti ostatním dětem jsem vždy s přehledem vyhrávali. A každý nás chtěl mít v týmu.
„Pohni Cloe chci se jít podívat na basketball vyšších středních škol. Je to prý úžasná podívaná. Když příjdeme pozdě už nebudou lístky.“ Tehdy jsme se šli podívat poprvé na basket středních škol. Nemohli jsme se dočkat a co nejrychleji doběhli k hale, aby náhodou se nestalo, že nedostaneme lístky. Ty samozřejmě byly ještě k mání. Místa byla perfektní a mi si mohli užít zápas. Hltali jsme každý krok, který hráči na hřišti udělali. Cloe mi však přišla nějaká smutná a tak jsem si neodpustil a musel jsem si do ní rýpnout. „ Co se děje ulítly ti včely?“ takhle zaražená dlouho nebyla a já doufal, že je to jen bolení břicha.
„Ao-chan… proč tam nejsou žádní dívky…. .“ Odpověděla po chvíli smutně a já se pořádně zadíval na hřiště. Opravdu tam běhali jen kluci a dívky nikde. „ myslíš, že jsou dívky moc slabé na to, aby byly na středních školách v týmech?“ Její pohled upřený před sebe mě trochu znervóznil.
„Asi nejsou tak silné, ale ty se tam určitě dostaneš.“Řekl jsem, co nejveseleji a zdvihl palec. Očividně jí to uklidnilo a opět se začala smát. „ Ty nejsi jako ostatní. Oba v basketbalu vynikáme. Do týmu nás určitě vezmou a budeme jeho tajná esa.“ Opravdu jsem tomu věřil. Nikdy bych neřekl, že to dopadne naprosto jinak. Tedy aspoň pro jednoho z nás. Turnaj skončil a my šli zpátky domů. Na cestě ven jsme potkali členy vítězného týmu. Byli obrovští. Tehdy jsem jim byl sotva po pás. Koukáme tam na ně jako na bohy a oni se na nás jen usmáli.
„Co je špunti byli jste se podívat na zápas. Doufám, že se vám líbil.“ Oba dva jsme nadšeně přikývli a usmívali jsme se na ně teď ještě víc. „Taky hrajete basketbal kluci?“Myslel jsem, že tehdy vybuchnu smíchy. Cloe opravdu vypadala jako malý kluk. Krátce zastřižené tmavě modré rozcuchané vlasy tomu jen napomáhaly. Její oblečení taky spíše připomínalo oblečení bezstarostného kluka. Žádné šatky, by jste na ni nikdy neviděli. Nosila obvykle tepláky a ošumtělé triko. Takže jejich omyl mě sice rozesmál, ale nepřekvapil.
„ Ano pane, hrajeme, ale já jsem kluk tady Cloe je holka.“ Odpověděl jsem mu a ukázal na Cloe, která bezstarostně zamávala. „ Byli jste úžasní. A jak dokážete házet takové trojky.“ Vychrlil jsem to na něj tak rychle až se na chvíli zarazil. Docela mě z rozhovoru s tak vysokými hráči bolel krk, ale ta bolest stála za to.
„O tak to se omlouvám holčičko. Netušil jsem, že se bude i malá holka zajímat o basketbal.“ Nervózně se opravil a poplácal Cloe po hlavě což jsem jí dost záviděl.
„Ale já nejsem holčička.“ Odsekla, až jsem prostě musel vyvalit oči div mi nevylezly z důlků. „ A proč s vámi nehrají žádné holky. To je nechcete do týmu?“ Zeptala se ne otázku, kterou v sobě nejspíš držela celou dobu našeho rozhovoru.
„Proč s námi nehrají? Holky nehrají s kluky basketbal. Bylo by to vůči nim nespravedlivé. Mají vlastní týmy, ale u nás na škole žádný takový není.“ Vysvětlil vysoký kluk Cloe a odešel. Jen nám ještě zamával a dál se věnoval svému týmu a oslavě vítězství. Cloe měla zatnuté pěsti a její pohled probodával zem.
„ Já se tam dostanu.“ Zavolala nejhlasitěji jak jen mohla. Vysoký kluk se otočil a s ním i zbytek jeho týmu.“ Já se dostanu do klučičího týmu a budu hrát proti ostatním kluků. A nebude to pro mě nespravedlivé. Budu totiž mnohem silnější než oni.“ Nemohl jsem z ní spustit oči a členové vítězného týmu také. Tedy až do té doby dokud se jeden kluk nezačal hlasitě smát. Jestli si dobře pamatuji, měl na dresu číslo 4.
„To nemyslíš vážně. Holka nemůže hrát basketball stejně dobře jako kluci to je jasné.“ S ním se rozesmál až na vysokého kluka, který si s námi před chvílí povídal. Číslo čtyři mávlo a tým se rozešel pryč. Vysoký kluk jen ukázal na Cloe a se zdviženým palcem odešel za ostatními. Cloe to asi vzala jako výzvu. Jelikož od toho dne jsme společně trénovali mnohem více než předtím. Náš basketball se zlepšoval každým dnem a oba jsme byli nadšeni našim zlepšením. Pouliční basketball už pro nás nebyla žádná výzva a tak jsme ho přestali hrát. S blížejícím dnem kdy jsme si měli vybrat kam půjdeme na nižší střední školu jsme začínali být však oba nervózní. Známky jsme měli dobré, takže jsme opravdu měli na výběr. Otázky byla však ta kde mají dobrý basketbalový klub. Nakonec jsme si oba vybrali Teiko. Moji rodiče s mým nápadem hned souhlasili a jak jsem se dozvěděl tak i Momoi jde na stejnou školu. Když, jsem se však šel zeptat Cloe kam jde její odpověď mě docela překvapila.
„Ty nejdeš na Teiko, ale vždyť jsme tam měli jít společně a trénovat dál spolu basketball.“ Pokoušel jsem se jí přemluvit. Pak mi, ale řekla důvod.
„Mamka mě už zapsala na dívčí školu. Je docela daleko odsud, takže budu bydlet u babičky.“ Takhle smutně jsem Cloe neviděl už hodně dlouho. Nevěděl jsem jak ji pomoct. „Ale prý je tam i basketbalový klub takže trénovat nepřestanu. Ne aby si skončil s basketbalem ty!“ Opět se začala usmívat a já pochopil, že se s tím nedá nic dělat. Jasně, že mi to bylo líto, ale myslím, že Cloe mnohem víc. Škola skončila a my dva jsme stály před školou. Momoi odešla chvíli před námi takže jsme tam zbyli jen my. „Už budu muset jít. Doufám, že tě někde uvidím hrát.“ Zasmála se, ale nebyl to její obvyklý úsměv. Tenhle byl neupřímný a bolestivý.
„Jasně, že budu hrát. To samé platí i o tobě. Tak teda zatím Cloe…“ Nechtělo se mi s ní loučit, ale jinak to nešlo. Rozhodnutí rodičů vzít zpět nešlo. Doufal jsem však, že dodrží svůj slib a jednou spolu opravdu budeme hrát basketbal na nejvyšší možné úrovni.
„Uvidíme se brzy Ao-chan.“ Naposledy se usmála a odešla na opačnou stranu. Její rodiče už stály na parkovišti u školy a netrpělivě čekali na svou malou holčičku. Já se jen díval na její záda. Byla stejně oblečená jako vždy. Starší oblečení, které toho hodně zažilo. A její vlasy byly snad ještě rozcuchanější než když jsme spolu hráli basketball. Stál jsem tam do té doby než nenastoupila do auta a neodjela. Poté jsem se teprve začal dobelhávat domů. Všechno mi najednou přišlo jiní. Moc kamarádů jsem neměl. Spíš jsem neměl žádné. Vždy jsem byl jen s Cloe a stačilo mi to. V tu chvíli mi došlo, že se všechno změní.
Nastoupil jsem tedy na Teiko bez Cloe. Momoi se v tu dobu stala mojí velkou kamarádkou. Samozřejmě, že přídání do basketbalového týmu blo samozřejmost. A tam byl i Tetsua. Stali se z nás velmi dobří kamarádi. A hrozně si kamarádství s ním vážím. Dostal jsem se hned do prvního týmu. Nějak mě to ani nepřekvapovalo. V basketballu obvykle nemám soupeře, ale v tomto týmu byli i oni. Pár dalších kluků, kteří se díky svému talentu zapsali do dějin školy jako zázračná generace. Mezi ně patřil Tetsu a samořejmě i já. Momoi se taky ujala v týmu. Stala se z ní naše manažerka a dost si to užívala. Zápasy mě neskutečně bavili. V druhém ročníku na nižší střední škole se k nám do týmu přidal poměrně talentovaný a namachrovaný Kise Ryota. Zapadl mezi nás a jeho snažení se velmi brzy ocenilo. Myslel jsem si, že to tak zůstane na vždy, ale na konci druhého ročníků jsem si vyšel na svoji obvyklou procházku. Vyčistila se mi tak hlava. Zrovna jsem procházel kolem nádraží, když zrovna odjížděl vlak. V tu chvíli to šlo mimo mě a já pokračoval v cestě. Zajímalo mě spíše nebe, než nějaký vlak. Fascinovali mně ty hvězdy nekonečně svítící na nebi. A tak jsem si nevšiml dívky přede mnou, která si na chvíli položila na zem batoh. Samozřejmě, že batoh mi položila nešikovně do cesty a já o něj zakopl a rozplácl se přední jak dlouhý tak široký. Podívám se nahoru a tam stála drobná dívka a upřímně na mě koukala.
„Jste v pořádku?“ Zeptala se mě slabým hlasem. Nemotorně jsem vstal a oprášil jsem ze sebe prach. Zem byla překvapivě špinavá. Podíval jsem se na dívku. Byla o hodně menší než já a tak jsem se trochu nahnul, abych si ji mohl ještě jednou prohlédnout. Tvářila se smutně a nevypadala, že by ze mě byla zrovna nadšená. Kdy by také byl nadšený z člověka, který mu rozšlápl batoh.
„Jo jsem v pohodě díky. A omlouvám se za tu tašku. Doufám, že sem vám nic nerozbil.“ Nesměle jsem se ohlížel. Bylo mi vážně trapně. Ona však nevypadala, že by jí to nějak vadilo.
„ To je v pořádku. Je tam jen oblečení. Jedu na prázdniny k rodičům. Chtějí mě prý vidět. To si měli rozmyslet dřív než mě odstěhovali k babice. Omlouvám se, že vám to tady říkám. Nejspíš vás to vůbec nezajímá. Já jsem to už potřebovala někomu říct. Na dívčí škole se probírají jenom nesmysly jako vlasy, šaty a kluci.“ Trochu se pousmála, ale i to mi stačilo. Dokonce i já jsem si uměl dát jedna a jedna dohromady. Tady přede mnou stála Cloe. Nebyla to, ale ta Cloe kterou znám. Tahle měla dlouhé precizně učesané vlasy a nejspíš drahé krátké šaty. Po špíně ani památky a široký úsměv také asi někde ztratila.
„To je strašný, že si na mě zapomněla Cloe.“ Řekl jsem vesele a široce jsem se usmál.“ Jak je to proboha dlouho co jsme se neviděli.“ Byla to opravdu doba. T dva roky mi připadaly jako věčnost. Její reakce, byla však jin. Její úsměv se nezvětšil, jak jsem si myslel. Jen tak tam stála a já nevěděl, co mám říct dál.
„Nepoznala jsem tě Aomine. Jak se ti vede?“ Zeptala se suše a nadzvedla hlavu, aby se mi vůbec mohla podívat do tváře. Tak tohle jsem opravdu nečekal. Čekal jsem její oblíbenou přezdívku pro mě Ao-chan. Připadalo mi, jako by jí někdo vysál osobnost a dal místo ní robota.
„Jo trochu jsem vyrostl. A co ty a basketball. Já ho pořád hraju, jak jsme si slíbili. A dokonce i být esem týmu se mi daří. Potkal jsem super lidi.“ Vychrlil jsem ze sebe rychle a čekal jsem její reakci. Ta mě však doslova zarazila. Z tváře jí zmizel i malý náznak úsměvu. Vypadala, že jí něco trápí. „J-je ti něco?“ Musel jsem se nakonec zeptat.
„Já už basketball nehraju.“ Její odpověď mě málem až odrazila. Když jsme byli malí myslel jsem si, že má basketball dokonce radši než já. Co se muselo stá, aby přestala hrát. Nechápavě jsem se na ní podíval do očí. V očích neměla žádný náznak smutku. Takže donucené ukončení se mohlo vyřadit ze seznamu možností.
„Proč si přestala hrát? Nebyl na škole snad basketbalový tým?“ Odhodlal jsem se nakonec zeptat.
„Tým tam sice byl, ale ostatní holky byly strašně slabé. Když byly zápasy proti jiným školám byla jsem pro ně asi moc silný soupeř. Mnohdy vzdaly zápas nebo se nepokoušely vůbec vyhrát.“ Tohle by mě vůbec nenapalo. Přišlo mi to tehdy, ale jako hloupost no když se na to koukám zpětně asi chápu jak se musela cítit. Nechtěl jsem, ale od ní slyšet tuhle odpověď. Tak jsem prostě musel něco říct.
„ Ale hrát basketball byl náš sen. To ten sen zahodíš jen kvůli nezkušeným nebo slabým hráčkám?“ trochu jsem zvýšil hlas. Bylo mi to opravdu líto a nechtěl jsem, aby skončila s basketem.
„ To není tvoje věc. Zkus si někdy hrát proti hráčkám, které ani nebojují. Takovýhle basket mě nebaví. Už se o to nezajímám.“ Stál jsem tam jako přikovaný. Už jsem nevěděl, jak ji mám odpovědět. Cloe se otočila zády ke mně a vydala se opačným směrem. V hlavě mi naskočila vzpomínka na den, kdy odjela do jiné školy. Nemohl jsem tehdy nic dělat stejně jako teď. Moje nejlepší kamarádka nenáviděla basketball. To bylo jako noční můra. Odešel jsem tedy zpátky domů a pokusil se na vše zapomenout.
Hrál jsem společně se svým týmem. Tedy jestli se tak dáme nazvat. Jako tým jsme rozhodně nevypadali. Každý hrál sám za sebe a každému bylo ukradené, že ten druhý ještě nedal koš, což se u nás moc často ne stávalo. Pomalu jsem začínal chápat co mi tehdy Cloe říkala. Naši protihráči přestávali během zápasu útočit a mnohdy jen bezmocně stáli na hřišti. Takový basketball mě opravdu přestával bavit. Začínal jsem být znuděný a tréninky jsem flákal, jak jsem jen mohl. Došlo mi, že jediný kdo mě může porazit jsem já sám. Vyhráli jsme další turnaj a já byl znudění, jak jen to šlo. Ani Tetsua už jsem nepotřeboval. Dokázal jsem porazit všechny sám. Tedy aspoň jsem si to myslel. Zázračná generace se rozdělila. Každý jsme šel na jinou školu a každý tedy do jiného basketbalobého týmu. Na prvním turnaji jsem je opět všechny potkal. Nakonec jsme však celý turnaj nevyhráli. Ta Momoi mě nechtěla nechat hrát. A pak přišel Winter Cup. Hned první zápas jsme projeli. A to proti Tetsuovi.
Teď tady sedím v šatně celý tým už je dávno pryč a přemýšlím nad takovýhlema blbostma. Proč zrovna začínám myslet na Cloe. Je pravda, že mi příjde jako by byla pořád se mnou, když hraji basket, ale to je nemožné.
„Takže tady se snažíš skovat před tou hanbou. Takové chyby co si tam dělal.“ Zasmál se hlas za mnou. Byl povědomí, ale vzpomenout si odkud ho znám nedokážu. Otočím se tedy a osoba stojící ve dveřích mě překvapila.
„Cloe? Co tady děláš? A… ty ses byla podívat na basketball?“ Nechápavě jsem na ni vyvalil oči. Opět tam stála, ale tento ktrát vypadla skoro jako stará Cloe. Oblečení měla sice pořád nóbl a účes se taky považoval za upravený. A dokonce se usmívala.
„Jo byla jsem se podívat na basketball. Vím, že tě to asi zaráží po tom, co jsem řekla tehdy na nádraží, ale tehdy jsem to tak vážně cítila. Nedokázala jsem jít dál. Nenašla jsem někoho, proti komu budu hrát a on se nevzdá hned na začátku. Vrátila jsem se po dokončení školy sem a přešla jsem na školu Seirin. Byl tam také basketbalový klub tak jsem se přišla podívat na jejich důležitý zápas. A myslím, že ten Tetsuya je tvůj kamarád, že?“ Doslova to na mě vychrlila. Vůbec jsem si nevšiml, že by chodila do domu. Urazilo, že za mnou nepřišla.
„A to už jako nebydlíš doma?“ Jen zakývala hlavou na souhlas.
„ Bydlím teď v bytě, který je blíž ke škole. Mám to tedy mnohem blíž.“ Pousmála se a mě to nepřestávalo vrtat hlavou.
„A proč tedy zase máš ráda bastketball?“ Podívala se na mě a zaklonila hlavu jako by se chtěla podívat na nebe, v budově by to bylo celkem složité.
„Díky Tetsuovi. Potkala jsem ho ve škole a když zjistil, že jsem byla tvoje kamarádka začal mi o tobě vyprávět. Řekl mi i to jak si se změnil. Došlo mi, že jsem udělala stejnou chybu jako ty. Chtěla jsem se s tím nějak vyrovnat, ale bylo to poměrně těžké, ale zase mi Tetsu pomohl. Seznámil mě s nějakou Alex, a když jsem proti ní hrála basletball zase jsem se začala bavit. Alex neodešla po pár minutách a já jsem prostě chtěla hrát dál a dál. Takže asi nějak takhle jsem se dostala zpátky k basketu.“ Její proslov moc nechápu, ale jsem rád, že se opět věnuje basketballu. Před pár dny bych nevěřil, že se tohle stane, ale teď mám chuť jít zase trénovat. Vyšli jsme tedy s Cloe ven z šatny a ona se usmívala od ucha k uchu. Já šel vede ní jen se vím obvyklým výrazem.
„Tak já už musím jít, ale někdy si spolu určitě zahrajeme Ao-chan.“ Vychrlila na mě.
„To je jasné o víkendu zavolám.“ Kývla hlavou na souhlas a odešla. Jsem vážně rád, že je zpátky tady se mnou. Asi zavolám o víkendu i Tetsuovi hodně mi teďka pomohl. I když jsem prohrál, cítím se doslova jako vítěz.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
