Rozštěp / VI.
Informace:
Jak moc může smrt někoho blízkého změnit Váš život? Suoh Tamaki je bohatý student a zakladatel host klubu na Ouranu, luxusní střední škole pro studenty z majetných rodin. Brzy se mu však jeho poklidný život obrátí vzhůru nohama po tom co jeden ze členů jeho klubu spáchá sebevraždu.
Fandom: Ouran High School Host Club
Ship: Tamaki/Kyouya
AN: Už se to začíná trochu kupit, bohužel však nevím, kolik kapitol ještě přibude. Myslím ale, že jme přibližně v půlce. Včera jsem šla spát hodně pozdě, protože jsem psala poslední kapitolu. Sice ještě nejsem u konce, ale i tak mám pocit, že bude natolik dlouhá, že ji budu muset rozdělit na dvě části (눈_눈). Ještě musím napsat krátké poděkování pro uživatelky topka a Kira Uchiha, za pravidelné komentáře. Moc děkuji, číst je je pro mě radost (⁎˃ᆺ˂)!
Varování: yaoi / řešení sexuality / autorská postava / postavy mimo charakter / později i +18 / kapitolovka
VI. Něco o přátelství
Kyouya se s Tamakim nebavil. Od toho rána s ním nepromluvil. Tamaki musel přiznat, že to bylo ještě mučivější, než kdyby jej zmlátil v okamžiku, kdy by se jej pokusil políbit. Takhle musel snášet jeho vyhýbavé pohledy, zatvrzelé mlčení a vyhýbání se každé příležitosti být spolu osamotě. Kdykoliv mu musel něco sdělit, třeba když se to zrovna týkalo klubu, tak volil svůj nejformálnější, studený tón. Haruhi si toho všimla a zeptala se, jestli je mezi nimi všechno v pořádku. Tamaki řekl, že se jenom trochu nepohodli a že to určitě přejde, ale jistý si nebyl. Trvalo to už týden a žádný posun nenastal.
Zbytek klubu si začínal trochu dělat starosti. Když počet členů klubu klesl na pět, stalo se prakticky nemožným zakrýt tu špatnou náladu, která mezi nimi panovala. Tamaki opravdu nechápal, jak to mohli zvládnout Mori a Honeym. Bylo to příšerné, neustálé ustarané pohledy ze strany dvojčat a Haruhi a k neštěstí jich obou si toho všimla i většina zákaznic, takže Tamaki musel všem unaveně vysvětlovat, že se nic nestalo, prostě si jenom zrovna nemají co říct, na což mu nikdo neskočil.
Ten den měli zrovna téma Cukrárna. Haruhi neustále proklínala toho blbce, který to vymyslel, jelikož musela (jako všichni ostatní) nosit pastelově růžové sáčko s bílými kalhotami a motýlkem a všude byly obrázky nadýchaných cupcaků a na každém rohu viselo něco růžového a nařaseného.
„Kýčovitější téma už jste asi vymyslet nemohli, že?“ promluvila Haruhi hořce, krátce po zavření klubu, když s Tamakim osaměla v místnosti. Chodila mezi stolky a sbírala použité talířky a Tamaki mezitím upravoval nařasený závěs.
„Byl návrh na Zoologickou zahradu a to by jsi musela nosit kostým prasátka, to by určitě bylo lepší, ne?“ zeptal se jí s úsměvem.
„Když nad tím přemýšlím, tak cukrárna je vlastně fajn...“ řekla a Tamaki se zasmál.
„Aspoň na nás zbyly nějaké cupcaky,“řekl Tamaki nadšeně a jeden si z tácku vzal. Všiml si, jak jej pozoruje a jeden jí nabídl. Dívka pobaveně zavrtěla hlavou. „To je dobrý, senpai. Nejsem moc na sladké a už jenom při pohledu na tu polevu mám pocit, že se mi kazí všechny zuby.“
Tamaki pokrčil rameny a nacpal do sebe další. Haruhi přišla k němu a položila nakupené talířky na stůl. Chvíli jej sledovala a vypadala, že se chystá něco říct.
„Ale upřímně senpai,“ začala vážně a studovala ho hnědýma očima,“ jak je to vlastně mezi vámi a Kyouyou? Protože jestli jste se - jak sám tvrdíte - jenom nepohodli, tak nechápu, proč to usmiřování trvá tak dlouho. Ani já se nedokážu na někoho zlobit celý týden. Musí za tím být teda opravdu velká hádka, když spolu nevydržíte v jedné místnosti – a netvrďte mi, že to tak není,“ řekla rychle, když viděla, jak vzdorovitě otevírá pusu. „Všimli si toho už úplně všichni a šušká se, že se už možná nikdy neusmíříte. Ano, až tak se to některým lidem zdá vážné. Já to sice tak černě nevidím, ale senpai - vždyť předtím jste byli nejlepší kamarádi, jedna ruka, bez druhého ani ránu a já nevím co všechno a teď se na sebe ani nepodíváte!“
„To mě neříkej, radši začni promlouvat do duše Kyouyovi,“ poradil jí suše Tamaki.
„No, říkám to hlavně vám, protože vy vypadáte, že se chcete usmířit. A taky je snadnější vás přemluvit. S Kyouyou je to... trochu jiné... Nechci tím samozřejmě říct, že horší, ale když musí jeden ustoupit, tak Kyouya to není. Umí být hodně tvrdohlavý, když chce aby bylo po jeho.“
To jí mohl Tamaki potvrdit. Ještě nedávno s tím měl trpkou zkušenost.
„Prostě si s ním promluvte. Donekonečna se vám vyhýbat nemůže. Přece jenom tak nezahodíte to vaše dlouholeté přátelství.“
Do místnosti vtrhli vysmátí Kaoru s Hikaru a oba téměř brečeli smíchy. Tamakiho nejdříve zamrazilo, protože si myslel, že poslouchali jejich hovor a smáli se právě tomu, ale pak jedno z dvojčat začalo mezi smíchem a vzlyky popisovat co se jim právě před chvílí stalo na chodbě a ten pocit jej přešel. Krátce po nich škrobeně vstoupil Kyouya, který se veselí očividně neúčastnil. Obešel chechtající se dvojčata a začal si balit věci. Haruhi po Tamakim hodila významný pohled a pak odběhla za dvojčaty, která jí popisovala nedávnou událost. Trvala na tom, že jí to musejí předvést a tak nakonec všichni tři opustili místnost a po zabouchnutí dveří se všude rozlilo ticho. Kyouya zády k Tamakimu pečlivě posbíral učebnice, naskládal si je do aktovky a chystal se opustit místnost. Tamaki měl chvíli chuť jej nechat, ale po pár vteřinách, si to rozmyslel. Haruhi měla pravdu, nemá cenu se s tím párat donekonečna. V momentě, kdy se Kyouya natahoval po klice, na něj promluvil.
„Nemusíš vždycky tak zbrkle, nemám v plánu tě znásilnit pokaždé, když jsme spolu sami v jedné místnosti,“řekl to jasným, pevným hlasem, který ho samotného překvapil. Dodalo mu to odvahy. Kyouya se zastavil a asi po pěti dnech se na něj opravdu podíval. Studený, vážný pohled, ze kterého nedokázal nic vyčíst. Tamaki se jím nenechal zastrašit.
„Bojíš se mě? Bojíš se toho, že to udělám znovu? Stačí když mi řekneš, že už nechceš aby se to opakovalo a já to budu respektovat. Nejsem žádný násilník.“ Přistoupil k němu trochu blíž. Kyouyova ruka, která se natahovala ke klice, najednou začala pomalu klesat.
„Jsme přece lidi a hlavně my dva jsme kamarádi. Říkáme si přece všechno a ty mlčíš, jako bych tě snad... snad zneužil nebo něco. Byla to jenom pusa proboha-“
„Nebyla to jenom pusa.“ Řekl najednou Kyouya. Najednou mu připadal nervózní, to nebylo moc dobré.
„Dobře, tak víc pus-“ připustil Tamaki.
„Líbali jsme se.“
„O nic přece nešlo. Přestaň se chovat tak japonsky...“ Pokusil se hoch o úsměv a znovu se přiblížil o pár kroků.
„Měl jsem tvůj jazyk v puse. Jazyk mého nejlepšího kamaráda. Můžu se zeptat, proč jsi to udělal? Moc by mě to zajímalo. Nejlepší kamarádi se totiž ksakru nelíbají.“
Na vteřinu jej přepadla touha připomenout mu Honeyho s Morim, ale Kyouya byl očividně na takové rýpání příliš napjatý. Tamaki si uvědomil, že teď mu bude muset vyklopit všechno co k němu cítil poslední měsíc. Stejně by mu to musel dřív nebo později přiznat, takže už na tom nezáleželo. Spolkl knedlík v krku, který ho zničehonic přepadl a zhluboka se nadechl.
„Jde o to, že... zkrátka něco k tobě cítím. Už delší dobu. Začalo to krátce po tom, co Mori umřel. Já vím, že jsem měl spíš myslet na něj a truchlit a tak, ale byl jsi ke mě tak milý... Tak nějak se mi začínal slívat ten náš přátelský vztah s něčím jiným, vážnějším. Vyvrcholilo to tím, jak jsi mi dal ten parfém. Přišlo mi to od tebe tak hezké a pozorné a zároveň tak nějak... Já nevím, ale už tě nedokážu vidět jenom jako kamaráda. Ten večer, jak jsme spolu leželi a ty jsi mi poděkoval za to, že jsem byl s tebou... prostě jsem se neudržel a dal jsem ti tu pusu. Myslel jsem.. no vlastně už ani nevím, co jsem si myslel. Že tě to povzbudí? Že si uvědomíš, co k tobě cítím? Promiň, pokud ti to nějak ublížilo, ale nebránil ses, tak jsem nevěděl, jestli jenom nevíš co máš dělat, nebo jestli ti to opravdu něco říká. A přišlo mi, že se ti to líbí, ale potom jsi se mnou už nepromluvil, tak mě to zmátlo. A to tvoje mlčení trvá už celou věčnost a všichni si toho začínají všímat. Měli bychom si to spolu vyříkat, než zase o nás budou kolovat drby.“ Tamaki dokončil svůj monolog, který očividně Kyouyu překvapil. Chvíli tam jenom tak stál a vstřebával, co mu právě řekl. Pak dlouze a hlasitě vydechl a levou rukou si přejel po tváři.
„Trochu zpomal. Takže ty se mi tady snažíš tvrdit, že jsi homosexuál?“ zeptal se. Už nepůsobil tak prkenně, sice byl pořád vážný, ale už ne tolik napjatý.
„Neříkej homosexuál, zní to jako bych byl nějak nemocnej-“ naježil se Tamaki.
„Dobře, dobře. Ale víš co tím myslím,“ uklidnil ho rychle. „Ptám se, jestli jsi, nebo se cítíš být přitahován stejným pohlavím. Vždyť celou tu dobu jsi byl na holky, nerozumím tomu.“
Tamaki se krátce zamyslel. „Víš, já bych se za gaye nikdy neoznačil. Holky se mi líbí stejně jako kluci, ale tady je řeč jenom o tobě. To do tebe jsem se zamiloval.“ Ukázal na něj. Kyouya najednou použil výraz, který používal jenom, když počítal nějaký náročný příklad. Chvíli se držel za bradu a díval se do země a nechával Tamakiho samotného v trapném tichu.
„Myslím, že ti prostě jenom něco přeletělo přes nos,“řekl nakonec.
„C-co?“ vydal ze sebe Tamaki zaskočeně.
„Je ti sedmnáct, jsi v pubertě. Je logické, že se ti bouří hormony a prostě se zamiluješ do všeho co se hýbe. Myslím, že to brzy přejde, nic co bychom měli řešit.“
Tak tedy zněla jeho diagnóza. Tamaki se chvíli nezmohl na slovo. Bral to od něj jako podpásovku. Choval se k němu jako k pacientovi a ne jako ke kamarádovi, který se mu právě vyznal. Najednou v sobě ucítil zážeh hněvu, který po pár vteřinách vypukl v úplný požár.
„Mohl by ses laskavě aspoň na chvíli chovat jako můj kamarád a ne jako můj terapeut?“ procedil skrz zaťaté zuby.
„A co čekáš, že ti řeknu? Boží, miluješ mě, tak spolu teď budeme chodit?!“ vyjel na něj Kyouya. „Nikdy jsem s nikým nic neměl a najednou bych měl po hlavě skočit do homosexuálního vztahu? Myslel jsi třeba na to, že mi kluci nic neříkají?“
„A copak tě do toho nutím? Nic takového po tobě nechci a akceptuji, že tě kluci nepřitahují, chci jenom, aby jsi byl trochu lidštější. Čekám od tebe, že se aspoň zatváříš, že se mnou soucítíš. Stačilo by říct něco jako to mě mrzí, ale nedokážu tvoje city opětovat stejným způsobem, to by mi vrchovatě stačilo. Pak bychom pokračovali tam kde jsme byli před týdnem!“ prskal na něj Tamaki.
„Nebuď směšný, sám moc dobře víš, že na tyhle doramovské věci nejsem! A mimochodem opravdu jsi tak naivní a myslíš si, že by náš vztah vypadal stejně o tomto incidentu? Už to NIKDY nebude jako dřív! Ta tvoje malá pusa to všechno zničila!“ Kyouya byl už opravdu hodně vyvedený z míry. V obličeji celý zrudl a tmavé vlasy se mu rozcuchaly. Vypadal, že sám se sebou neví co dělat.
Tamaki se urazil. Jak tohle může říct? Takhle to přece mezi kamarády chodí, že si odpouštějí a tyhle trapné věci přecházejí. Kyouya mu už začínal také hodně lézt na nervy. Nechtěl to říkat nahlas, ale začínal se chovat přesně jako jeho otec.
„Ale ty jsi mě mohl odstrčit!“ vyštěkl na něj zarudlý hněvem. „Mohl jsi říct ne! Ale tys to neudělal a víš proč? Protože se ti to líbilo! Vsadím se, že se ti taky postavil když jsi mě tehdy kousal! Prostě si jenom nedokážeš přiznat, že hluboko uvnitř seš taky teplej!“ zaječel na něj a Kyouyův výraz jej překvapil. Asi poprvé v životě si mohl říct, že vyhrál hádku, protože Kyouya byl úplně uzemněný. Párkrát otevřel pusu, ale pak ji zase rychle zavřel. Došly mu argumenty, je na dně. Znamená to, že se měl Tamaki pravdu? Úplně ve všem? Mohl to zapřít, ale neudělal to. Znamená to snad že se za tu pravdu stydí natolik, že už ani nedokáže zalhat?
Kyouya se najednou natáhl ke klice a otevřel dveře.
„P-počkej, to jako fakt?“ vykoktal na něj Tamaki rychle a skočil mu do cesty. Kyouya se podíval do prázdné chodby a potom zpět na něj. Na hodinách bylo půl šesté, všichni už pravděpodobně odjeli domů. Dveře potichu zavřel a věnoval mu podivně vyrovnaný pohled.
„Co si myslíš, že se stane s člověkem, který ještě nikdy nikoho neměl tak blízko u sebe? Nikdy předtím mě nikdo nelíbal a už vůbec ne tak, jako jsi mě líbal ty. Samozřejmě že jsem se nechal, byl jsem zvědavý. Udělalo to se mnou to, co to se mnou udělalo a ani pořádně nevím, co si o tom mám myslet a ty už mě tady ze všeho obviňuješ. Nesmíš na lidi v těchto věcech tolik tlačit.“ Řekl mu klidně a Tamaki hltal každé jeho slovo. „ Jde o to, že se do ničeho nechci pouštět. Hlavně do ničeho tak.. riskantního. Myslím, že bude pro oba dva lepší, když to necháme plavat a ono se to nějak vyvrbí. Já si to hlavně potřebuji všechno promyslet. Vím ale, že opětovat to stejným způsobem nedokážu. Mrzí mě to.“
„Rozumím,“ přikývl a pak mu se smířeným výrazem ustoupil a Kyouya prošel dveřmi. Pak se k němu naposledy otočil: „Samozřejmě kamarádi jsme pořád. Uvidíme se příští týden,“ řekl to s nepatrným úsmevem, po kterém se Tamakimu ulevilo. Sledoval Kyouyu jak odchází dlouhou chodbou a v duchu si vesele opakoval, že už to mají za sebou. Jsou zase v dobrém. Měl chuť to vykřičet do světa. Sbohem vyhýbání a trapným okamžikům a napjatým situacím, už je zase dobře.
„Vy jste Suoh Tamaki?“ promluvil tichý hlásek vedle něj. Hoch sebou škubl a otočil se. Z druhé strany chodby k němu, zatím co přemýšlel, přišla drobná dívka z prvního ročníku. Tamaki na její dotaz odpověděl přikývnutím.
„Omlouvám se, že jdu tak pozdě, ale kamarádka moc nestíhala a zapomněla si tu učebnici, tak požádala mě, abych jí ji vzala.“ Vysvětlila mu potichu.
„Ale samozřejmě, pojďte dál,“ řekl a pustil ji dovnitř. Dívka opatrně vstoupila a Tamaki přešel svižným krokem místnost a díval se pod stolky a na sedačky, jestli tam někde neležela učebnice.
„Už jsem tu nějakou dobu nebyla, ale moc se to tu nezměnilo,“ řekla najednou.
„Už k nám nechodíte?“ zeptal se Tamaki přes rameno, zatímco se skláněl pod stolek. Našel tam propisku.
„Vlastně ne, od toho incidentu...“ zamumlala tiše. Tamaki se k ní otočil. Stála tam tak klidně se rukama založenýma na hrudi a konejšivým pohybem si třela paže. Vypadala, že moc není ve své kůži, ale brala to s mírným úsměvem. Zachytila Tamakiho ustaraný pohled. „Jmenuji se Kobayashi Rin.“ Řekla na vysvětlenou. Tamakimu chvíli trvalo, než si to jméno přiřadil ke správné osobě.
„Takže vy jste ta co- ...chci řict,“odkašlal si a začervenal se.
„Docela se to o mě rozkřiklo. To jak jsem zkolabovala kvůli Morimu...“ řekla a najednou její hlas zněl docela chladně. Tamaki soucitně přikývl. Nevěděl co říct, tak raději neříkal nic.
„Zasáhlo nás to všechny. Nikdo z nás nemusí stydět za to jak,“ pověděl jí po chvíli. Za tu větu sám sebe pochválil. Zněl jsem úplně jako Kyouya, pomyslel si. Krátce se usmála.
„Já jenom... vy jste si byli hodně blízcí?“ zeptal se opatrně.
„No, dá se to tak říct. Když jsme spolu i chodili.“připustila.
„COŽE?“ vykřikl Tamaki, až sebou vylekaně škubla. Chodili spolu? A kdy to jako stihli? Je teprve v prváku, Mori začal chodit s Honeym na konci třeťáku, takže před rokem. A Mori přece Honeyho nikdy nepodvedl, nebo to aspoň Kaoru říkal. Takže pokud spolu nechodili ještě předtím, než začalo to s Honeym, tak spolu museli být někdy nedávno.
„P-promiňte, myslela jsem, že to víte!“ vyjekla zaskočená jeho reakcí.
„Jak jste na to přišla?“
„Vždyť jste spolu v klubu! Jste kamarádi! A my jsme to taky nijak netajili.“
„Mori nám nic neřekl, nebo teda aspoň mě ne...“ zamumlal Tamaki. Pokud tenhle detail Kaoru nevynechal úmyslně, tak o tom tím pádem taky nevěděl. Věděl o tom Kyouya? A Honey? Věděl to vůbec někdo?
„To mě mrzí, nechápu proč by to tajil,“ řekla trochu zklamaně. Má ho pořád ráda, i když tu už není, pomyslel si Tamaki. Bylo mu jí trochu líto.
„Můžu se jenom zeptat, jak je to dlouho, co jste spolu chodili?“ zeptal se.
„Chodili jsme spolu jenom chvilku a bylo to někdy v polovině srpna. Po pár týdnech jsme to ale ukončili, nevyhovovalo nám to. Ale-“
V kapse se jí rozvibroval mobil a ona se omluvila a pak svižně vykročila z místnosti a přijala hovor. Tamaki si uvědomil, že pořád stojí u stolku a v ruce drží nalezenou propisku. Ledabyle ji odhodil na stůl a rychle začal prohledávat místnost, aby našel učebnici. Tak proto. Mori se očividně pokusil dát na Kaorovu radu a začít znovu – našel si děvče, se kterým to dal dohromady, ale nedokázal Honeyho vyhnat z hlavy a tak se k němu vrátil. To je docela logické. Třeba se mu Kobayashi Rin zdála milá, tak si řekl, že s ní na Honeyho zapomene. Muselo to být pro Moriho hrozné – musel se cítit tak zmatený a svázaný, když nedokázal přijmout své pocity.
Učebnici nakonec našel, ležela na okenním parapetu, mezi polštářky. Kobayashi Rin dotelefonovala a vrátila se do třídy, kde na ni čekal Tamaki s knížkou v ruce.
„Je to ona?“ zeptal se.
„To je ona,“ přikývla. „Děkuji za pomoc. Už musím jít, čeká na mě auto.“
„Není zač, někdy si ještě musíme popovídat-“stačil jí stihnout říct, než se k němu dívka naposledy otočila ve dveřích a pak s knihou v podpaží zmizela v tmavé chodbě.
Tamaki osaměl v učebně a uvědomil si, že všude mimo učebnu už byla černá tma. Obloha zářila tmavě oranžovým odstínem a všude venku se kupil sníh. Uvědomil si, že do Vánoc zbývá už jenom týden a on ještě nikomu nic nekoupil. Umínil si, že to brzy napraví.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
