Kdo je anděl a kdo dábel? část 8.
Informace:
No dobře... dlouho jsem nepsala, ale neříkám, že nemám výmluvu. :D V práci na mě tlačí, abych makala víc a doma skoro nepíšu. Tenhle díl jsem dopsala ve vlaku do Hostinného k rodičům, ale můj počítač u nich se stal paranoikem, protože u všeho hlásil, že tam může být vir, a ať jdu na bezpečnější stránku... Sakra lidi! on to hlásil o na google. :D Takže to sem dávám až teď a budu se těšit na reakce. :)
-tak pááá readers!
vminulém díle jste četli:
Ta blonďatá kulička vedle mě roztomile zamrumlala a objala mě. Tak po té už jsem byla jako prkno; ruce připažené a nohy se zády podle pravítka. ,Ta holka mě jednou přivodí infarkt.' Pomyslela jsem si a po dlouhém polemizování jsem se dostala k závěru, že dneska asi neusnu.
Kapitola 8.
Dnes jsem zažila to nejtrapnější ráno ze všech, do jakých jsem se kdy probudila. Už skoro svítalo, a na obloze oknem se začali objevovat červánky, když mi zazvonil na telefonu budík. Teď mi to přišlo jako ten nejotravnější zvuk v historii. Automaticky jsem se napřáhla po nočním stolku, když jsem si uvědomila, že jsem někým přikotvená k posteli. A vlastně tohle není vůbec můj pokoj a stolek je taky v nedohlednu. Nějak jsem nahmatala tu věc co, si koledovala o bolestivou smrt a utišila. Pomalu jsem se snažila vyndat ruku z pod Misaki a odpovědí mi bylo další zamručení. V hlavě se mi začali slepovat kousky včerejšího odpoledne. ,Takže.. volala jsem rodičům, pak Misaki vytáhla láhev něčeho a pak..' V zápětí jsem začala rudnout. Snažila jsem se to, co nejrychleji dostat z hlavy, ale okolí a klidně podřimující bloncka tomu nepomáhali. Okamžitě jsem se oblékla a vydala si schadit obličej, ale ve chvíli kdy dopadla voda na mou tvář se zase vypařila, když mi ve vedlejší místnosti znova zahrála ta otravná melodie. Než jsem doběhla k posteli tak už jsem zahlédla ji, jak bere do ruky můj telefon a zvuk vypíná. „Děkuji" dodala jsem a ona se na mě rozespale podívala. Vypadala naprosto rozkošně. Rozespalé oči, pootevřené rty a vlasy tak rozcuchané, že po včerejším účesu není ani památky. Já bych v tomhle vzezření vypadala hůř než gorilí mládě. "Zakuro?" Zamručela ospalým hlasem. ,Ale ne teď přijde ta nejhorší část! Proč jsem včera byla takovej kretén a nechala se unést.' "Ano? Co potřebuješ?" Odvětila jsem jí a mozek mi při tom jel na plné otáčky. Protřela si oči a zvedla se z rukou, které jí podepíraly, do sedu. "Co se včera dělo? Nic si prakticky nepamatuju. Jen láhev a sezení u stolu a pak jsem... pak... dál už mám okno." ,Tak to mě potěš koště! Ona má okno. Po tom, co se všechno stalo a ona má okno. Tak to je úplně výborný! Ty jo já z ní umřu! Musím něco vymyslet.' Zvedla jsem hlavu a zadívala se jí do očí. "Nejprve jsme se bavili o tom klukovi z povídek a pak jsme dělaly blbosti. Po chvíli jsi začala napodobovat všechny možné psy a pak si padla a usnula. Nakonec jsem tě odtáhla do postele a než jsem si umyla obličej, už jsi spala kompletně rozvalená na celé posteli. Pak už jsem tě jen odsunula a šla taky spát." Odvětila jsem velmi rychle a i pro mě bylo s údivem, klidným hlasem. Hlava se mi málem rozskočila kvůli migréně, nebo z tak divokého myšlení. Hleděla na mě s překvapením v tváři, který v sekundě vyměnilo zklamání s smutek. Věděla jsem, že jí to mrzí, ale je to lepší, než aby opravdu věděla, co se stalo. Nevím jak by reagovala a co by se stalo po té. „Aha… Tak já teda připravím snídani. Co by sis dala?“ odvětila se snahou zamaskovat své rozpoložení. Neměla jsem náladu ani sílu nějak to řešit. „Nedám si nic. Já nesnídám a hlavně, ty si asi ani nepamatuješ, kolik jsme toho vypily.“ Usmála jsem se jedním koutkem a pokynula hlavou tam kde stála skoro prázdná láhev a nedopité sklenky. Misaki na sucho polkla a pokrčila rameny: „Tak když myslíš.“ Odvětila a vydala se do kuchyně. Měla jsem naprosto výborný výhled k lince, u které se Rjóka natahovala pro hrnky v polici. Sedla jsem si na postel, která ještě nevychladla a sledovala, jak jí kouká bříško pod tričkem. Držela jsem se postele, abych se nezvedla na nepřitiskla si jí zády na tělo a rukama jí nepřejela ze zmiňovaného bříška přes boky na stehna a líbla jí přitom na krk. Jak já si to živě dokázala představit. Zaryla jsem prsty hlouběji do matrace a dál jen poslušně sledovala. „Tady máš.“ Prohlásila při pokládání talířku na stůl, na kterém ležela malá snídaně. „Když jsem u mě, tak se snídat bude.“ Přisedli jsme zase ke stolku jako včera. Krev mi vřela chtíčem. ,Odkdy se sakra neumím ovládat. Mysli. Mysli! Hlavně na něco jiného, než na zuřivé převzetí nadvlády na jejím tělem. Počkat… Já tupoň! Zapomněla jsem zavolat o odvoz odsud!‘
„Misaki tvojí adresu!“ Vychrlila jsem bez jakéhokoli vysvětlení, či návaznosti. Dívala la se na mě jako naprosto vyšinutou a pak s nejistým hlasem opáčila: „A jako - proč?" Neměla vůbec žádné ponětí proč to potřebuje a proč právě v tuto hodinu. „No přece chci zavolat odvoz do školy, ne?" Odpověděla jsem a nechápala jsem co je na tom tak divného. ,Vždyť mě vozí Steve do školy pořád a není s tím problém.' „Takže Zakuro," dodala s povzdechem. „Do školy je to přece jen ani ne deset minut cesty pěšky a jestli si nás neprobudila pozdě - proboha! - vždyť je teprve - tak brzo mě nikdy nebuď. Já se jdu ještě natáhnout." řekla s poučením v hlase a lehla na postel. Ruce měla za hlavou a jednu nohu pokrčenou a mírně rozkročená. Zavřela svá očka a já se křečovitě držela stolu, abych se neodvážila k akci.
Po půl hodině už jsme stály před dveřmi já už vynervená, že jdeme pozdě a ona naopak kupodivu dost klidná. Podle mého názoru i trochu smutná, ale jelikož jak každý může potvrdit, při takovéhle kocovině nemáte náladu na nic, natož někoho vyslýchat. Do školy jsme šly tiše. Nevím proč, ale její špatná nálada byla jak choroba. Nevěděla jsem, co jí říct, a jestli vůbec něco. V šatně jsme se rozloučili a ona mi ještě zdvořile poděkovala. ,Jak může být ještě po včerejším "Zakuro-chan" tak zdvořilá? Ah! Ona vlastně nic neví. Áá! To je těžký.' Pomyslela jsem a otočila se do své třídy.
Odpoledne po škole, celé propřemýšlené nad tím, co se odehrálo, jsem automaticky zamířila do knihovny a k sešitu neřestí. Lidé okolo mě buď nevnímali, nebo neřešili. Otevřela jsem notes a slepě hleděla na poslední slova, které ani nevím kdy a proč.
Ahoj, doufám, že tě neurazím, ale chci tě vidět. Takže budu ve dvě čekat na střeše až do půl a pak odejdu. Už nemusíš ani nic psát, já do té doby, než tě uvidím, tak se sem nebudu dívat. Chápu, že ti to přijde jako vydírání, ale pro mě to jediná možnost. Trpím, myslím na tebe, všude se dívám, zda tě v tom davu nepoznám, nebo jestli mi nezaklepeš na rameno, a neřekneš: „Ahoj to jsem já, povídkář. Řád tě vidím." Budu čekat každý den v tento čas každý den do dalšího úterý. S láskou Misaki
Padla mi brada. ,Co teď? Ukázat se? Jak to mám udělat? Až Ryóka zjistí, kdo jsem, co pak?' Po tisících otázek a žádných odpovědí, jsem si vzpomněla na její slova před tím, než odpadla:
„Zakuro,“ Zvedla mi hlavu a podívala se mi do těch ustrašených očí. „Já jsem furt při smyslech, ale pila jsem proto, abych se k tomuhle odvážila.“ A znovu mě políbila.
,Sakra seru na všechno!' Vzala jsem notes a podívala se na hodiny v knihovně. Za tři minuty půl. Ještě jednou a vyrazila jsem na svůj sprint o život. Pro můj nový život. Ať už je jaký chce, musím jí říct, kdo jsem. A jak moc jí miluji, jak jí chápu.
Udýchaná jsem stála, mírně rozkročmo a opřená jednou rukou o dveře, jak jsem je rozrazila, a dívala se přímo před sebe. Pár metrů ode mne stála ke mně zády. Vlasy jí čechral vítr a pohrával jsi trochu i s její uniformou. Po té se pomalu otočila, jakoby se bála, koho uvidí, ale nakonec se jí na tváři objevil upřímný úsměv a klidným hlasem pronesla: „Jsi to ty. To jsem neskutečně ráda." Její úsměv se ještě rozšířil a ze zavřeného očka si spadla zbloudilá slza.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
