Anime World CZ/SK - Příběhy

AN: Další díl, který se tentokrát už tolik nesoustředí na Honeyho a Moriho, ale na slíbený ship :). I nadále jsem vděčná za všechny komentáře a hodnocení, tak se prosím nestyďte a vesele pište co máte zrovna na jazyku! Mám tento týden prázdniny a tak jenom lelkuji na této stránce a čekám kdo mi co napíše :D. Ale už toho budu muset nechat, vzhledem k tomu, že mám hafo jiných věcí na práci. Tak zatím přeji příjemné čtení a ať se vám kapitola líbí! :) 

Varování: yaoi / řešení sexuality / autorská postava / postavy mimo charakter / později i +18 / kapitolovka

V. Něco o Kyouyovi

  Honey se ve škole už neukázal a Kyouya se po nedávných událostech rozhodl něco podniknout. Přišel s programem Hostklubský životabudič a šlo jednoduše o to, že členové klubu si občas po škole šli někam sednout. Haruhi pod pojmem někam sednout viděla něco nepatřičného, ale členové ji ujistili, že se pouze jedná o přátelské posezení v kavárně. Haruhi se uklidnila, ale ten pocit ji ihned přešel po tom, co uviděla ty luxusní kavárny, kam měli kluci namířeno. Pod cenami se jí protáčely oči a prohlásila, že tady by si mohla dovolit nanejvýš cukr do kafe, který byl zadarmo. Ostatní členové klubu to začali řešit tím, že ji "jakože pozvou", protože hrozilo, že by se Haruhi brzy přestala účastnit a to bylo něco pro Kyouyu, který na její přítomnosti trval. Tvrdil, že je to pro všechny a odmítá přijmout fakt, že tam někdo bude chybět. Podle něj to bylo důležité. Tamaki s ním souhlasil, potřebovali se nějak sblížit, stmelit.
Brzy se ukázalo, jak klub strádá na Honeyho a Moriho nepřítomnosti. Mezery v konverzaci, které vždycky Honey vyplňoval svým štěbetáním najednou zely trapným mlčením, které většinou končilo nějakým Tamakiho dutým pokusem o nahození nového témata. Tamaki si také všiml, že v rozhovorech, které vedli, se Tamaki s Kyouyou a Kaoru bavili v narážkách na vztah mezi Honeym a Morim, které Haruhi s Hikaru nevnímali. Chvíli přemýšlel nad tím, jestli je má zasvětit, ale k čemu by to bylo dobré. Aby se v myšlenkách vrátili k Moriho trápení? Nakonec usoudil, že jim to neřekne a Kyouya s Kaoru se rozhodli stejně.

  Donesla se k nim později zpráva o tom, že Honey se pár dnů po rozhovoru s Tamakim přesunul do rodinného sídla v horách, kde bude pravděpodobně Vánoce slavit sám. Kyouya jim pověděl o tom, že je tam zcela odříznutý od světa velkou horou sněhu a občas jej navštěvuje soukromá terapeutka. Prý se mu vede dobře, samota mu je příjemná a čas jej léčí. Zatím na lidi chuť nemá, ale až bude připravený, tak se mezi ně znovu zapojí. Kyouya netuší, jak dlouho bude mimo, ale méně než měsíc to prý nebude. Takže museli z příjmů odečíst i Honeyho a vyšlo jim, že pokud chtějí pokračovat jako doposud, tak budou muset buď výrazně zdražit, nebo se značně uskromnit a ještě nevěděli, co z toho jim více ubere na zákaznicích.

  Tamaki měl ale mezitím i jiné starosti. Ať se soustředil na chod klubu sebevíc, nedokázal jednu věc vyhnat z hlavy – Kyouyu. Myslel na něj téměř neustále a nějak si uvědomil, že jej už nedokáže vidět pouze jako kamaráda. Byl zmatený, protože jej tyto pocity přepadly ze dne na den a tak trochu se kvůli tomu za sebe styděl. A ještě víc se za sebe styděl, když se pak před spaním ukájel myšlenkou na něj. Vybavoval si jeho vůni, tvář, dotek a vyvrcholení na sebe nikdy nenechalo dlouho čekat.
Ale přes to všechno se uvnitř hodně bál. Bál se Kyouyovy reakce, netušil ani, co si o homosexualitě myslí, natož jestli se mu aspoň trochu líbí. Rozhodl se, že si to nechá pro sebe a prostě počká, než se zase odmiluje, tak jak se mu to stalo už mnohokrát.
Přejde to, opakoval si zarputile a doufal, že to nedopadne stejně, jako když se zamiloval do jednoho pornoherce a trvalo měsíce, než ho to přešlo. Když si na to teď vzpomněl, mohl se hanbou propadnout při pomyšlení, kolik si do počítače postahoval materiálů, a děkoval Bohu, že se mu nepovedlo stáhnout si nějaký vir.

  Jenže jeho pocity ke Kyouyovi jenom sílily. S každým vlídným pohledem, s každým letmým dotekem, s každou maličkostí, něco hřejivého v Tamakim narůstalo. Od toho incidentu s Morim se k němu Kyouya choval neobvykle mile. Hlavně když osaměli a Tamaki se mu svěřoval se svými myšlenkami. Takhle si povídali úplně každý den a Tamaki se ve svých citech jenom upevňoval. Vždycky si opakoval, že to Kyouya dělá jenom teď, aby mu pomohl vypovídat se a že to po chvíli přejde, ale uběhly dva týdny od Moriho pohřbu, svět pokračoval dál a Kyouyova vlídnost přetrvávala. Stejně jako ten narůstající pocit v Tamakim.
Neustále přemýšlel o tom, zda mu to má říct, nebo nemá. Nakonec situaci vyřešil sám Kyouya, když Tamakimu zničehonic v neděli večer zavolal. Kyouya se od Tamakiho lišil ve spoustě věcech, ale jedna opravdu hodně převládala – Kyouya se totiž nikdy nesvěřoval se svými problémy. Vždycky trval na tom, že si všechno vyřeší sám a nechtěl, aby se mu do toho někdo míchal, ale tentokrát udělal něco neobvyklého. Úplně sám od sebe zavolal Tamakimu, jestli by mu nevadilo u něj přespat. Tamaki samozřejmě souhlasil, i když byl překvapený, většinou to byl on, kdo se vždycky pozval. Když se setkali, Kyouya se zdál být v hodně špatné náladě, která se projevovala zarputilým mlčením. Seděl u psacího stolu a něco psal na laptopu a Tamaki se na jeho posteli učil. Věděl, že jeho kamarád o konverzaci nestojí, ale zároveň potřebuje jeho přítomnost. Už to tak párkrát udělal a Tamaki to respektoval. Kdykoliv se zase on potřeboval vybrečet, Kyouya tu pro něj byl. Tohle byla Tamakiho nejoblíbenější stránka jejich přátelství.

  Asi do osmi večer se nic nedělo, když najednou zazvonil Kyouyův mobil a on jej bez váhání zvedl a ve spěchu opustil místnost. Schválně za sebou pečlivě zavřel dveře, aby Tamaki nic neslyšel, ten se ale ani nesnažil vnímat tlumený rozhovor, který Kyouya vedl. Mluvil s někým asi pět minut a pak se vrátil, mobil hodil na polštář a svalil se na postel. Tamaki mlčky pozoroval, jak leží a zírá do stropu a náhle se zvedá zpět k laptopu a pokračuje v psaní. Tamaki přemýšlel, jestli se má zeptat, o co jde, ale zároveň to trochu tušil.
Napjaté a chladné vztahy v Kyouyově i Tamakiho rodině byly běžné. Tamakiho to často trápilo a byl přesvědčený o tom, že to trápí i Kyouyu. Kyouya ale nebyl ten typ člověka, který by si na něco stěžoval a proto mlčel a vždycky bude, dokonce i před ním.

  Rozhodl se, že jej nechá být a brzy se uložil ke spánku, který nakonec ale nepřicházel. Tlumené modré světlo monitoru a nepřetržité, bezcitné ťukání prstů do klávesnice jej udrželi bdělého dokud se nepodíval na mobil, kde zjistil, že už je půl jedné ráno. Kyouya se ani nepohl od momentu, kdy si šel Tamaki lehnout. Škola začíná za sedm hodin a ani jeden z nich ještě nezamhouřil oka. Tamaki si hořce uvědomil, že dokud Kyouya nevypne počítač, tak neusne a jeho kamarád se očividně jít spát ještě nechystal.
Hoch se neubránil povzdechu a nenápadně se ke Kyouyovi zezadu přiblížil a potom jej objal kolem krku. Kyouya neodtrhl oči z obrazovky. Tamaki se podíval na dokument, který psal tak rychle, až mu prsty kmitaly po připojené klávesnici jako zběsilé. Psal věci, které Tamakimu přišly až praštěně odborné a některým slovům dost nerozuměl, tolik ještě v Japonštině nebyl zběhlý. Rozhodně to nebylo nic do školy. Dělal určitě zase něco navíc pro otce, ne z lásky, ale z paličatosti. Opět potřeboval dokázat světu, že na to má. Tamaki se trochu bál, že jej jeho workoholismus jednou zabije.

  Cítil, že je Kyouya unavený, ale přesto v něm hořelo něco, co mu dodávalo sílu pokračovat. Kéž by Tamaki měl aspoň podobnou výdrž v takových věcech. Kdyby nemusel, tak by nic nedělal a nejradši by se jenom válel v posteli a při každé příležitosti se vzdal, což byla jeho nejvíc stereotypní francouzská vlastnost, kterou přímo nenáviděl.
  „Kdy plánuješ jít spát?“ zamumlal kamarádovi do ramene.
  „Až to dokončím.“ Zazněla strohá odpověď, která jasně dávala najevo, že hovor je u konce. Tamakimu to ale nedalo. „Něco pro otce?“ zeptal se opatrně.
  „Něco takového.“
  „Kyouyo,“ začal potichu,“ je dost hodin, měl by ses jít vyspat na zítřek a já vlastně taky. Vůbec se tu nedá spát, když tady tak bušíš do klávesnice. Doděláš to zítra-“
  „Přestaň." řekl ledově. To bylo výstražné varování. Tamaki však znovu otevřel pusu, rozhodnutý se jen tak nevzdat. "Poslyš, jestli se budeš pořád takhle přetahovat, tak to vůbec nebude mít dobrý dopad na tvoje zdraví. Myslím to dobře, pojď si lehnout, zítra je taky den."

  Kyouya se vytrhl z jeho objetí a vrhl na něj naštvaný pohled. „Tohle není tvoje věc. Mrzí mě, že kvůli mě nemůžeš usnout, ale já nepůjdu spát, dokud tohle nedodělám. Tak se prosím nestarej a jdi si po svém.“ Kyouvůj hlas byl ostrý jako žiletka a zařezával se do Tamakiho jako do másla. Hoch ustoupil.
  „Nechtěl jsem-“ vykoktal.
  „Ne. Ty nikdy nechceš. Už tě začínám mít dost, poslouchat od rána do večera to tvoje fňukání a řešit tvoje problémy. Každou chvíli mi voláš kvůli nějakém průseru, o který se za tebe musím postarat. Nenapadlo tě někdy, že mám i svoje povinnosti? A můžu tě ujistit, že je jich víc než dost a ty tvoje úlety jsou pro mě práce navíc, která mi žere drahocenný čas, který bych mohl jinak využít!" syčel Kyouya a Tamaki od něj odstoupil se slzami v očích. To však bylo jenom přilévání oleje do ohně. Kyouya nebyl v náladě, při které by se mu kamaráda zželelo.
  "Prosím tě podívej se na sebe! Každou chvíli se kvůli něčemu rozbrečíš! Jsi k smíchu. Seber se sakra a postav se k věcem jako chlap. To že nemůžeš spát mě nezajímá, klidně si jdi do pokoje pro hosty, jak chceš. Zkrátka mě nech být a já si to vyřeším po svém.“ Po tom se Kyouya otočil zpět k obrazovce a nasadil si sluchátka, i když si do nich nepustil žádnou hudbu. Tamaki se stáhl, jelikož jej pláč najednou přešel. „Jak myslíš,“ odsekl.
  Lehl si zpět do jeho postele a na truc se celý zabalil do Kyouyovi přikrývky, ať si on spí kde chce. Myslel to s ním dobře, ale Kyouya o jeho péči nestál. Ať si třeba u toho počítače chcípne, jemu je to jedno.

  Na chvíli se mu podařilo usnout a možná by už spal celou noc, kdyby jej neprobudil Kyouya, který si šel lehnout. Tamaki na protest unaveně zabručel. Zrovna měl sen o tom jak plave v bazénu plném crossantů a Haruhi stojí na kraji a říká mu, že zrovna našla jeden vanilkový.

  Tamaki cítil, jak Kyouya opatrně, aby jej nevzbudil, zpod něj vytahuje druhou přikrývku. Teď už se cítil opravdu hodně probuzený a trochu se nadzvedl, aby mu to usnadnil. Zaregistroval, že počítač je už vypnutý a Kyouya si vedle něj sundává brýle a pečlivě si je ukládá do pouzdra na nočním stolku.
  „Kolik je hodin?“ zamumlal.
  „Pár minut po čtvrté.“ Informoval jej kamarád ulehl vedle něj. Tamaki si protřel oči a otočil se obličejem ke Kyouyovi. Chvíli panovalo mezi nimi ticho přerušované šustěním povlečení.
  „Mrzí mě, že jsem na tebe tak vyjel. Necítil jsem se moc dobře. “ Omluvil se mu kamarád a Tamaki pocítil vlnu úlevy, která jej osvěžila. Kyouya se nezlobí, dokonce je mu to i líto. Měl z toho radost.
  „To nevadí. Jenom jsem chtěl, aby ses nepřetahoval,“ řekl Tamaki a cítil, že se Kyouya pousmál. Takže už zase bylo všechno v pořádku.
  „Co se vlastně stalo?“ zeptal se.
Kyouya zívl. „Otec po mě něco chtěl. Dělal jsem na tom celý včerejšek a kus dneška a když jsem mu to poslal, vůbec nebyl spokojený. Řekl mi, že s něčím takovým by se mi všude vysmáli. Zkrátka jsem to celé musel přepsat. Malý incident, který mi zabral tolik času. Příště budu muset být lepší.“ Vysvětlil mu.
  „Teď nevím, jestli je to tvůj otec, nebo zaměstnavatel...“ řekl Tamaki opatrně.
  „Ono je to vlastně jedno. Chvílemi mám pocit, že spíš to druhé, protože si moc nepamatuji, že by se ke mě choval jinak. Na jednu stranu mu to nezazlívám, pořád je to můj táta, naučil mě spousty věcí, které v životě využiji, ať už věci o vedení firmy, nebo základní věci jako sebekázeň a píli.“ Pokrčil Kyouya rameny. Tvářil se, jako by ho to ani nezajímalo. „Sice jsem na jeho přístup zvyklý, ale občas bych ocenil aspoň špetku lidskosti...“
  „Kyouyo...“
  „Nech to být, už je to zamnou. Děkuji, že jsi tady dneska byl se mnou.“ Řekl tiše a dlaní mu přátelsky přejel přes paži. Bylo to příjemné, důvěrné gesto, ze kterého sálal jeho vlídný dotek. Tamakim při tom doteku projela vlna hřejivé elektřiny a tváře mu zalilo horko. Na chvilku se mu zatemnil mozek a zničehonic se odhodlal k něčemu, co si už dávno v hlavě plánoval, i když si nebyl jistý, jestli je k tomu vhodná příležitost.. Natáhl se nad svého kamaráda a políbil ho na ústa. Trvalo to jenom chviličku a bylo to jenom letmé otření suchých rtů. Tamaki se o pár centimetrů odtáhl a podíval se Kyouyovi do očí. Zarazilo jej, že z nich nedokázal nic vyčíst. Byly překvapené? Vyděšené? Nic. Nic v nich nebylo. Kyouya nasucho polkl a čekal, co Tamaki udělá teď. Tamaki sám přemýšlel, jestli už stačilo, nebo může pokračovat, ale nakonec si řekl, že kdyby teď přestal, tak by toho v budoucnu nejspíš litoval.
Trochu se k němu přisunul, dal jednu ruku za jeho štíhlý krk a znovu se k němu sklonil, a i když polibek trval přibližně stejnou dobu, tentokrát jej políbil víc. Ucítil cizí vlhko v ústech a pálivou chuť zubní pasty, ale přešel to bez dlouhého přemýšlení a políbil jej potřetí a možná ještě trochu hladověji. Kyouyovy ztuhlé rty se najednou daly do pohybu a spolupracovaly. Jedna jeho ruka se pohnula a klouby prstů se dotkly Tamakiho tváře, zatímco druhá ruka lehce přejela jeho záda. Tamaki jej políbil počtvrté a špička jeho jazyka nenápadně vklouzla do pootevřených úst. Kyouya sebou trochu cukl a celý se naprotest napjal, ale po chvilce roztál a nebál se tření oplácet. Párkrát se k němu nadzvedl a jemně jej kousl do spodního rtu. Tamakiho to překvapilo, ale nakonec si to nechal líbit. Přišlo mu to na Kyouyu nezvykle odvážné ale i tak to stačilo k tomu, aby ho to celého vzrušilo.

  Líbí se mu to, určitě se mu to líbí, říkal si Tamaki v duchu.

  Polibky už nepočítal, bylo jich tolik za sebou a jeden odvážnější než druhý. Zda byl Kyouya spokojený, to se mohl jenom dohadovat, ale s jistotou věděl, že jemu se to líbí moc. Byl jako v jednom ohni, jak k sobě svého kamaráda tiskl. Před očima viděl jiskry a všechno v něm pulzovalo. Cítil, že jeho penis začíná tvrdnout. Už tak jej málem tiskl Kyouyovi na stehno.

  Musím se stáhnout dřív, než se mu udělám do postele...

  Věděl, že to musí udělat, ale moc se neposlouchal. Na poslední chvíli se od Kyouyi odtáhl a vyskočil z postele a odběhl do koupelny. Když se vrátil, Kyouya ležel k němu zády a vypadal, že spí, ale Tamaki mu to moc nevěřil. Přesto jej ale nechal a sám se uložil vedle něj. Tu noc se už k sobě neotočili, Tamaki ale věděl, že Kyouya nezamhouřil oka stejně jako on.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.