Lov žraloků - 2. kapitola
Informace:
Law se připravuje na soutěž. Má v plánu odjet s Natem do zátoky, když k nim přiběhnou malé děti s křikem, že se perou. Hned se tam odeberou. Jedná se o Michia a nějakého hromotluka. Law odváží Michia do nemocnice, kde musí podstoupit okamžitou operaci.
Demonstranti
Do soutěže chyběl týden. Každý den jsem se připravoval. Ale nelovil jsem, jen jsem trénoval ponor v kleci a střelbu s harpunou. S Michiem jsem se chtěl spřátelit, ale měl jsem hodně tréninku, že když jsme se viděli, tak jsem ho jenom pozdravil a to bylo všechno. I jeho sestru Jane jsem párkrát potkal, ale na tu jsem se jen usmál. Ta mi úsměv neoplatila a odvrátila zrak. Vždy jsem se musel nad tím pousmát.
S Natem jsme zrovna surfovali. Když jsem si všiml, že surfuje i sestra Michia. Nebo spíš surfovat učila svého bratra Michia. Musel jsem ty dva sledovat. Všiml jsem si, že sestra Michia dělá jednu chybu, při učení Michia surfovat. Připlaval jsem se surfem k nim.
,,Děláš jednu chybu.’’ promluvil jsem na dívku.
,,Jo a jakou, ty chytrolíne?’’ promluvila ne moc příjemně dívka.
,,Ukážu ti to.’’ řekl jsem v klidu a Michiovi ukázal jak se má surfovat. Michio to hned pochopil a chopil se prkna. Hned na poprvé mu to šlo. ,,Vidíš, takhle na to.’’ dodal jsem a podporoval Michia.
,,Pche, jsi nějak chytrej ne?’’ ohradila se dívka.
,,Jen jsem chtěl pomoci nic víc, nic míň.’’ pokrčil jsem rameny. Pak jsem se vydal za svým přítelem a nechal ty dva osamotě.
,,Díky.’’ slyšel jsem ještě, jak mi Michio poděkoval. Zamával jsem a byl v čudu.
Uplynuly tři dny a já trénoval na lov žraloků s Natem. Byli jsme v zátoce a chystali jsem se odplout na širé moře. Když k nám přiběhl hlouček dětí.
,,Oni se perou.’’ pokřikovaly jeden přes druhého. S Natem jsem se na sebe podívali.
,,Kdo se pere?’’ zeptal se Nato dětí.
,,Ty dva, honem.’’ pobízely nás děti. S Natem jsme vylezli z lodi a běželi za dětmi.
Doběhli jsme pod útes, kde byl hlouček jiných děti. A různě pokřikovaly.
,,Dělej, doraš ho.’’
,,Je to slaboch.’’ S Natem jsme se prodrali houfem dětí a viděli nu podívanou. Jednoho z aktérů jsem poznal. Byl to Michio, který měl krvavý obličej a ležel na zemi. Hromotluk co seděl na něm mu dával jednu ránu za ranou.
,,NECHTE TOHO!’’ křikl jsem společně s Natem. Nato vzal hromotluka do náruče a já byl hned u Michia.
,,Co se tu stalo?’’ zeptal se Nato.
,,PUSŤTE MĚ NA NĚJ!’’ křičel hromotluk. Michio se rozbrečel. Vzal jsem ho do náruče.
,,Jdi říct jeho otci co se stalo. Odvedu ho do nemocnice.’’ řekl jsem Natovi a odváděl plačícího Michia z pláže na parkoviště do mého auta.
Usadil jsem Michia dozadu a já sedl za volant a nastartoval jsem auto.
,,Michio, co se stalo?’’ zeptal jsem se Michia a doufal jsem, že mi odpoví.
,,U...urážel...J….Janey….’’ vzlykal Michio. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že Janey je jeho starší sestra Jane. Na víc jsem se ho neptal a soustředil jsem se na jízdu.
Za dvacet minut jsem parkoval před nemocnicí. Poté co jsem zaparkoval, jsem vzal Michia do náruče, zamkl auto a šel s Michiem dovnitř budovy
Našel jsem recepci, abych jsem se zeptal, kde najdu rychle nějakého doktora.
,,Dobrý den, tady můj přítel byl zmlácen a potřebuje ošetřit, kde najdu nějakého doktora?’’ zeptal jsem se sestřičky na recepci.
,,Počkejte tu, hned vám někoho zavolám.’’ řekla sestřička a zvedla telefon. Za chvilku položila sluchátko. Za chvilku u nás byl doktor i s nosítky. Položil jsem na nosítka malého a rychle pospíchal do ordinace doktora.
V ordinaci jsem byl tam i s Michiem. Doktor mě pustil a ani se neptal jestli jsme v příbuzenském vztahu. Doktor prohlédl Michia, který stále plakal.
,,Uděláme mu CT hlavy. A rentgen žeber.’’ rozhodl doktor. Sestřička začala poté omývat obličej Michiovi od krve a doktor sepsal zprávu. Poté ho odvezli na rentgen a CT. Já musel zůstat v ordinaci. Doktor se mě na nic neptal. Za deset minut dorazila sestřička s Michiem i se snímky. Doktor se na to podíval. ,,Hm….dvě zlomená žebra, a otřes mozku, ale to vypadá zle, musí na operační sál.’’ přizvukoval, když se díval na snímky. ,,Potřebuju váš souhlas k operaci.’’ obrátil se na mě. Podával mi lejstra k operaci. Věděl jsem, že bych to neměl podepisovat, ale poznal jsem, že tu jde nejspíš o život, tak jsem to podepsal. Poté Michia odvezli na operační sál a já čekal před operačním sálem.
Čekal jsem asi deset minut, když dorazila Michiova sestra a Nato.
,,Jak je na tom?’’ hned se vyptávala Jane.
,,Operují ho.’’ jenom jsem mohl říct, co jsem věděl.
,,Dojdu pro pití.’’ řekl Nato a zmizel.
,,Má dvě zlomená žebra a otřes mozku. Proč ho musí operovat to mi doktor neřekl. Aby ho zachránil podepsal jsem souhlas s operací.’’ řekl jsem na vysvětlenou Jane. Podíval jsem se na ni. Měla slzy na krajíčku. Chtěl jsem ji obejmout, ale neodvažoval jsem se. Nato po chvíli přišel i s kávou.
,,Hele už mě tu nepotřebujete, tak já pojedu domů a uklidnit loď.’’ řekl Nato a kopl do sebe kávu a odebral se pryč. Začal jsem chodit sem tam.
,,Co...co se vlastně stalo?’’ zeptala se Jane. Řekl jsem jí, co mi řekl Michio v autě. Nedal jsem si pozor a vrazil jsem do Jane.
,,Eh...promiň…’’ omluvil jsem se. Jane se rozbrečela naplno. Nedalo mi to a já ji objal. Kupodivu mě neodehnala, a objala mě taky. Brečela mi na hrudi. ,,Bude to v pořádku...pššš….’’ tišil jsem Jane. Pak když se trochu uklidnila jsme si sedli na lavičku a dopili kávu od Nata. V tichosti jsme seděli a ani jeden z nás nic neříkal. Asi po dvou hodinách vykoukl doktor.
,,Vy jste příbuzní?’’ zeptal se nás. Byl to jiný lékař, než který Michia přijal.
,,J...já jsem jeho sestra.’’ ozvala se potichu Jane. ,,Jak je na tom?’’ hned se zeptala doktorka.
,,Měl namále. Má zlomená žebra, to by nebyl problém tak veliký jako hlava. Má otřes mozku a měl krvácení do mozku. Krvácení jsme zastavili. Teď záleží na to, až se probere, jestli nebyl mozek nějak poškozen. Teď musí odpočívat. Zítra se tu stavte pro další informace. Na shledanou.’’ rozloučil se doktor. Jane se znova rozbrečela a rovnou mě objala. Já ji taky objal. Chvíli jsme byli v objetí.
,,Měli bychom jet.’’ řekl jsem. Jane jen přikývla. Vzal jsem Jane kolem ramen a odváděl jsem ji ke svému autu. A jeli jsme domů.
Michio na tom byl dobře. Druhý den po operaci se probudil a byl při smyslech. Naštěstí. Zotavoval se velmi dobře. Podle zpráv od otce Jane, které jsem dostal, když jsem se na Michia optal.
Nastal den D. Nastaly závody. Byli jsme na lodi, která nás vezla k útesům, kde se to žraloky jen hemžilo. Nato na mě čekal na břehu, kde byli i demonstranti. Celou skupinu vedla Jane. Věděl jsem to o ni, přesto jsem byl překvapenej, když jsem ji tam viděl. Jane mě zcela ignorovala a nekomunikovala se mnou. Nerozuměl jsem jí.
,,Takže vážení soutěžící. Budeme hlásit vaše jména. Každý jednotlivě vleze do klece s výstrojí a uloví žraloka. Po úlovku bude vynesen na palubu. Kdo uloví největšího a nejtěžšího žraloka vyhrává.’’ ozvalo se lampionem.
,,Chraňte přírod, chraňte zvířata. Stop vraždění.’’ pokřikovali demonstranti. Měli i transparenty, které ohlašovali, stop vraždění.
,,Law Trafalgar.’’ ohlásili moje jméno. Vzal jsem na sebe dýchací přístroj a vlezl do klece.
Spustili mě dolů. Byl jsem pod vodou. Přes potápěčské brýle jsem viděl to hejno nebezpečných žraloků. Někteří doráželi na klec. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl a vydechl. Znovu jsem otevřel oči a rozhlédl se. Našel jsem jednoho žraloka, který mě upoutal. Nastavil jsem harpunu a vystřelil. Žraloka jsem zasáhl a zatahal jsem za lano a začali mě tahat na loď.
Na lodi změřili a zvážili mého žraloka a já se šel převléci. Tedy svléknout kombinézu a do kraťasů. Pak jsem sledoval další lovy žraloků. Od břehu stále byli slyšet demonstranty Našel jsem okem malou postavu, což jsem poznal, že je Jane a nespustil z ní oči. Po čtyřech hodinách ohlásili konec soutěže a plulo se zpátky na břeh.
Začalo ohlašování vítězů. Já sledoval hlouček demonstrantů, ale vnímal jsem vyhlašování.
,,A na prvním místě se umístil Law Trafalgar.’’ vyhlásili mé jméno. Šel jsem na pódium, kde jsem si převzal první cenu a šel zase pryč. ,,Dneska večer se koná pro všechny soutěžící velká oslava v hotelu s velkou hostinou.’’ dodal a dav se rozpustil. Nato byl hned u mě.
,,Gratuluju chlape.’’ pogratuloval mi Nato.
,,Díky.’’ usmál jsem se na něho. Poté jsem šel do svého srubu uložit svou trofej. Pak jsem si šel ještě zaběhat a pod sprchu. Večer jsem se připravil a šel na tu oslavu, na kterou se mi moc nechtělo. Nevěděl jsem co to se mnou je. Vždycky jsem se těšil, ale tentokrát ne.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.