Se sněhovými vločkami
Informace:
Příběh má nádech tajemna, lásky a přátelství. Omlouvám se za krátkost.
Budu ráda za komentáře a příjemné čtení.
:-)
Stojím pod stromem. Vítr mi cuchá vlasy. Mrazík si pohrává s mým obličejem a sníh mi ve vlasech tvoří krásné zmrzlé korálky. Jen tak tam stojím a přemýšlím.
Nad čím? Proč? Proč jsem se narodila? K čemu? Za jakým údělem? Má mě někdo rád? Proč mám tolik otázek?
,, Co tu děláš? Běž domů nebo nastydneš." Vytrhl mě hlas z přemýšlení, které nebylo vůbec důležité.
Neznám ten hlas? Vím komu patří? Slyšela jsem ho někde?
,, Slyšíš?" Zeptal se.
,, Em.... to bylo na mě?" Ujistila jsem se.
,, Ne, mluvím si sám se sebou. Jasně, že to bylo na tebe." Ujistil mě.
Sáhl mi na ruku. Byla zmrzlá. Pevně mou ruku objal. Druhou rukou sahal pro rukavice. Vzal mou ruku a navlékl rukavici. To samé udělal i s druhou rukou.
Je to možné? Kluk z nasi třídy, který si mě do dnes nevšímal? Je to sen?
,, Ty usínáš?" Vytrhl mě z myšlenek.
,, N-ne jsem v pohodě." Odpovím.
Obejme mě. Dopadá na nás sníh. Zanedlouho se nám na hlavě začaly dělat ze sněhu čepice. Sněhové vločky se pomalu snášely k zemi. Stále nepřestal padat. Stáli jsme tam v objetí. S vločkami padajícího sněhu jsem zaslechla ty dvě sladká slova, která se pomalu snesla k zemi.
KONEC :-)
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
