Šprtko! 2. část
Informace:
Jak snadno se může z normální hodiny ve škole stát noční můra?
------
Druhé pokračování krátké povídky, ve které možná budu pokračovat, když se bude líbit :D
"Bože..." šeptla tiše. Podívala se na nás. Její oči byly plné slz.
"Děti..." vydala ze sebe. "Buďte teď prosím co nejvíce tišší, jak to jde. Nebo vás to bude stát život."
Po celé třídě se rozlehlo tiché lapání po dechu a všichni vytřeštili oči. Paní profesorka tiše vyrazila ke své kabelce na katedře. Vytáhla z ní mobil a začala zběsile vyťukávat číslo. Všichni jsme byli tiší, jako myšky. Posadila jsem se se snahou a nejtišší chování. Ruce jsem dala na stůl, ale hned jsem je stiskla v pěst. Nahrnuly se mi slzy do očí.
Co se kruci děje?!
Paní profesorka si přiložila telefon k uchu. Zvonil a po chvíli to někdo vzal.
"Policie Japonsko, u telefonu Kagami Shuu." ozval se z telefonu formální hlas. Panáí profesorka se zhluboka nadechla.
"Dobrý den, tady Shinju Akinare. Chci nahlásit teroristické přepadení-"
"Pozor!"
Náhle sebou paní profesorka několikrát prudce trhla a telefon u jejího ucha se rozletěl na kousky. Z její hlavy se začala valit krev. Otočila jsem hlavu, co se stalo. Ve dveřích stál maskovaný muž, v ruce držel pistoli, ze které se právě kouřilo. Paní profesorka padla k zemi.
"Nikdo nikam volat nebude." promluvil útočník hlubokým hlasem. Namířil svou zbraň na nás. Přesněji přímo na mě. Viděla jsem dovnitř hlavice.
"Vypadáš jako šprt. Chytřejší umřou nejdříve." vyřkl chlap. Vyděšeně jsem zírala na hlavici a v hlavě jsem si spočítala dvě a dvě. Můj reflex hned zavelel. Terorista stiskl spoušť, ale já stihla rychle vystřelit a vrhnout se na podlahu. Takže chlap akorát trefil moji židli. Hned jsem se rozběhla ke druhým dveřím. Skoro jsem je vyrazila z pantů, jak jsem je chtěla prudce otevřít. Vyrazila jsem na chodbu a rychle jsem běžela... ani jsem nevěděla kam. Vlastně jsem se chtěla co nejdříve dostat od nebezpečí. Máchala jsem rukama okolo sebe a snažila se popadnout dech, ale stále jsem běžela. V běhu jsem byla docela dobrá. Tedy, normálně ne, ale když mi šlo o život, byla jsem rychlá.
Za mnou se ozval další křik a zvuk letících kulek. Bylo mi jasné, co to znamená. Nahrnuly se mi slzy do očí a vítr, který jsem prorážela, je dostal ven. Popotáhla jsem. Náhle jsem narazila na zatáčku. Nestihla jsem včas zatočit, ačkoliv jsem začala. Narazila jsem do zdi, hned jsem se odrazila rukama a zase jsem tryskala. Náhle jsem uslyšela výstřely a okolo mě prosvištěly kulky. Zatnula jsem zuby a za stálého běhu jsem se ohlédla. Asi tak sedm metrů za mnou šel další terorista. V ruce držel větší pistole, což znamenalo větší nebezpečí. Přidala jsem do běhu, ale moc sil mi už nezbývalo. Okolo mě proletěly další střely a adrenalin i pud sebezáchovy mě donutil zrychlit. Zaslechla jsem další výstřely a hledala očima kulku, až proletí okolo. Doufala jsem, že i tentokrát nebude mít útočník štěstí.
Ale opak byl pravdou. Ucítila jsem ostrou bolest přímo v levé noze v oblasti kotníku. Klopýtla jsem, máchla jsem reflexivně rukama a zase jsem se narovnala. Začala jsem ztrácet krev, navíc to neuvěřitelně bolelo, ale to všechno jsem se snažila ignorovat. Další kulka. A zase se trefila. Tentokrát to odnesly moje záda. To už bolelo více. A postřelená noha vypověděla službu. Zase jsem klopýtla, ale vzhledem k tomu, že moje záda byla také raněna, jsem to nemohla už vyrovnat. Sletěla jsem na zem. Zúžila jsem oči bolestí a zatnula jsem zuby. Až tak to bolelo. Po podlaze se rozlila má krev. Chlap mě otočil, abych na něj viděla. Oči jsem měla plné slz, takže jsem stejně viděla rozmazanou siluetu, ale i tak.
"Nemá cenu utíkat." ucedil a díval se na mě, jako na odpad.
"Pr-proč to děláte?" zachrchlala jsem. Můj očividně přihlouplý dotaz ignoroval. Jeho zbraň se zase ocitla v mém zorném poli. Namířil přímo na hlavu. Bylo mi jasné, že už je konec. Moje uniforma byla od krve. Potrhaná- prostě ve strašném stavu. Chlap stiskl spoušť. Ozval se výstřel. Ale nebyl jeho. Pistole akorát vystřelila do mého břicha. Vydala jsem ze sebe jedno vyheknutí. Terorista se překvapeně podíval po výstřelu. Netušila jsem, kdo tam stál. Nenašla jsem sílu, to zjistit. Chlap se rozběhl zpátky chodbou a zmizel mi z dohledu. V zorném poli se mi na zlomek sekundy mihl pracovník v modrém. Usoudila jsem, že to byl policista. Krvácela jsem na třech místech. I kdyby mě terorista nezabil, stejně tu vykrvácím a zemřu. Zavřela jsem oči a čekala, až uvidím světlo v tunelu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
