Let Her Go - část 2/2
Informace:
Tady máte druhou část :) Doufám, že se vám příběh líbit ^^
( před rokem )
,, Katashi?!" ozval se dívčí hlásek za mnou. Pomalu jsem se otočil. Nemohl to být nikdo jiný. Její červené vlasy zářily v zasněžené ulici.
,, Ayano? Neutíkej nebo uklouzneš!" zrovna když jsem to dořekl se ji podklouzla noha a padala přímo na mě. Chytnul jsem jí pevně do náruče.
,, Neříkal jsem ti něco? Jsi vážně strašně nemotorná." řekl jsem a ušklíbl se.
,, P-promiň mi to. Zase jsi mě zachránil. Chi." zasmála se Ayano a narovnala se.
,, Měla by sis dávat větší pozor. Snad nechceš aby se ti něco stalo." řekl jsem naštvaně ale když jsem se podíval na její úsměv, roztál jsem.
,, Nebuď hned naštvaný. Přijmeš moje pozvání do kavárny jako omluvu a zároveň poděkování." ušklíbla se Ayano.
,, Huh? Od kdy holka zve?" zazubil jsem se.
,, Ach jo. Tak já pudu sama, ale člověk neví zda nebude náměstí pokryto ledem a..."
,, Dobrá dobrá. Půjdu s tebou, ale jen jako doprovod. Zvát se od dívky nenechám." vzdychl jsem.
,, Hmm." přikývla úsměvně Ayano a natěšeně vykračovala kupředu. ,, Pospěš si. Nebo přijdeš pozdě do školy. Schválně. Kdo tam bude první!"
,, Huh? Platí!" zařval jsem a rozběhl jsem se za ní.
Od téhle chvíle jsem cítil, že tyhle nepatrné drobnosti nás čím dál více spojují dohromady. Znali jsme se několik týdnů a cítil jsem něco, co jsem u nikoho jiného ještě necítil. Musel jsem se jí vyznat. Chtěl jsem s ní trávit každou minutu svého života.
( před rokem )
,, Podívej se. První Sněženky!" zajásala Ayano.
,, Vážně? Doufal jsem, že ještě nějakou dobu bude zima." řekl jsem zklamaně.
,, Máš moc rád sníh že." dodala Ayana a s úsměvem na tváři se na mě podívala.
,, Je to nejkrásnější roční období." dodal jsem a podíval se jí do její krásných očí.
,, Vždycky jsem chtěla mít šedé oči." řekla a usmála se. Uhnul jsem rychle pohledem, když jsem zjistil, že se dívá přímo do mých očí.
,, Dívej! Tam jsou další!" zařvala a rozběhla se přes cestu.
,, Stůj!" zařval jsem a rychle jí chytnul za ruku. ,, Nebuď tak zbrklá! Málem tě přejelo auto! Co tě to popadlo?!"
,, Promiň mi to. Chci si je pořádně prohlédnout. Musím odevzdat půlroční malbu." řekla smutně Ayano. Zhluboka jsem vydechnul.
,, Víš. Chtěl bych ti něco říct, ale než k tomu dojde musíš mi něco slíbit."
,, Co bych ti měla slíbit?" zeptala se zvědavá Ayano.
,, Budeš dávat na sebe pozor! Teď už ale vážně." dodal jsem vážným hlasem.
,, Slibuji!" ušklíbla se Ayano.
,, Hmm. Pořád ti moc nevěřím."
,, Věř mi! No tak co jsi mi to chtěl říct?" domáhala se odpovědi.
,, No dobrá. Ayano víš.....já...."
,, Honem! Mluv!"
,, Nechceš....nechtěla by jsi...ehm....Jak to říct." nemohl jsem ze sebe dostat ani slovo. Zpanikařil jsem když se na mě Ayano dívala. Cítil jsem jak se červenám.
,, Chi. Nemusíš nic říkat." zasmála se Ayano a lehce mě políbila na tváři. Na mé tváři jsem ještě dlouho po tom cítil otisk její teplých rtů.
Od téhle chvíle jsem s Ayano začal chodit. Byli jsme spolu každou volnou minutu. Každou volnou chvíli. Nemotorná Ayano by byla pro mnohé lidi přítěží , ale já ji miloval. Miloval jsem jí takové jaká je z celého svého srdce.
( před rokem )
,, Tak co. Jak tvá malba dopadla?" naklonil jsem se k ní a lehce jí políbil na rty.
,, Nedostala jsem za ní žádné plusové body." řekla vesele Ayano.
,, Jak to?" nechápavě jsem se na ní podíval.
,, Profesorce se nelíbily Sněženky s červeným pozadím." ušklíbla se.
,, Čer...ehm nechápu." odkašlal jsem.
,, Ty! Já to věděla že jsi na její straně." zasmála se.
,, Ne to ne, ale proč zrovna červená?" zeptal jsem se.
,, Dalo by se říct že v zimě je obloha šedá. Tak proč šedou nezakrýt nějakou krásnou barvou." usmála se Ayano založila ruce na hrudi.
,, Hm. Zajímavé, ale nechápu to promiň. No nic půjdeme?" pousmál jsem se a chytnul Ayano za ruku.
Bylo už šero když jsem se vraceli ze školy. Nikdy jsem nenechal chodit Ayano samotnou takhle pozdě domů.
,, To už je v pořádku. Už dojdu sama domů." řekla Ayano a usmála se.
,, Ne. Co kdyby se ti něco stalo." odsekl jsem.
,, Neboj se tak o mě." zasmála se. ,, Prosím." žadonila.
,, Huh. Tak dobrá." vzdychl jsem a políbil jí do vlasů.
,, Takže zase zítra." dodala a pomalým krokem se vydala po cestě domů. Ještě naposledy jsem se ohlédnul za sebe a pomalým krokem jsem se vydal domů, ale najednou kolem mě projelo černé auto. Uslyšel jsem nejděsivější zvuk, jaký jsem kdy v životě uslyšel. Otočil jsem se rychle za sebe. Auto dostalo smyk. Mé srdce začalo rychle tlouct. Rozběhl jsem se přímo k němu. Byly to ty nejhorší minuty mého života.
Ayano srazilo auto. Byl jsem vystrašený a bál jsem se k smrti. Když mi doktoři řekli, že budu v pořádku tak si nedokážete představit, jak se mi ulevilo. Z mých očí se hrnuly slzy. Slzy strachu, ale i radosti. Netrvalo to ale dlouho. Měla menší krvácení do mozku a to jí způsobilo menší amnézií. Její poslední vzpomínka. Vzpomínka, kdy nastoupila na střední školu. Všechny její vzpomínky na mě, byly pryč.
,, Katashi. Mohu se tě na něco zeptat?" zeptala se opatrně Emi.
,, Huh? Na co se chceš zeptat?" řekl jsem vážným hlasem.
,, Nerada se dívám jak se pořád trápíš a...."
,, Jdi prosím k věci Emi." řekl jsem výhružně a zastavil se.
,, Proč nemůžeš přijmout pravdu že si tě nepamatuje?!" zařvala Emi a zaťala ruce v pěst.
,, P-proč? Protože..." najednou jsem se zarazil. ,, Zamilovala se do mě předtím, dokáže to i teď." dodal jsem.
,, Dobře víš že je to hloupost Katashi." řekla naštvaně Emi.
,, Moje šála."
,, Huh? Chceš měnit téma?" zeptala se nechápavě Emi.
,, Ne. Vrať mi ji. Už musím jít." odsekl jsem chladně a natáhnul ruku.
,, Na! Klidně jsi jí vem!" zařvala Emi a hodila jí po mě a rozběhla se pryč.
Pomalým krokem jsem se brodil zasněženou ulicí a přemýšlel. Nechtěl jsem si to přiznat co říkal Tadao a poté Emi.
,, Minulost už nezměním. Musím na ní zapomenout." řekl jsem potichu do prázdné uličky.
( o den později )
,, Tak co Katashi? Co bylo?!" naléhal Tadao.
,, Huh? Co tím myslíš ?!" zeptal jsem se uraženě.
,, Ty a Emi. Je do tebe blázen. To ti garantuji!" zářil Tadao. Čím dál víc se přibližoval jeho obličej k mému.
,, Můžeš toho už nechat. Je to otravné." odsekl jsem a odtlačil jeho obličej svou rukou.
,, Ale no tak!" zazubil se.
,, Jdu se projít." řekl jsem naštvaně a vyšel jsem ze třídy na chodbu.
,, Ten idiot mi nedá ani po takové době pokoj. Když je tak posedlý proč si nenajde nějakou stejně pitomou nánu. S Emi by byli dokonalý pár. Jestli budou všechny holky jako Emi tak je od srdce nenáv...." nadával jsem potichu pro sebe, když najednou do mě někdo vrazil.
,, To si ze mě děláš srandu ty...." nezmohl jsem se na jediné slůvku.
,, O-omlouvám se!" špitla dívka s natahovala se po sešitech, které byly popadené kolem ní.
,, N-neomlouvej se. Nad něčím jsem přemýšlel a..... pomůžu ti." dostal jsem ze sebe.
,, Tohle musí být určitě jen náhoda." pomyslel jsem si a podíval se jí opatrně na její modré oči.
,, Mockrát děkuji. Hned to jdu odnést do kabinetu." řekla a postavila se.
,, P-počkej. Ukážu ti kde to je." řekl jsem potichu. Snažil jsem se nekoktat.
,, Ne to je v pořádku. Vím kde to je. Ještě jednou ti děkuji." odpověděla Ayano a pomalu se začala vzdalovat.
Věděl jsem to. Nepamatuje si mě. Všichni měli pravdu. Minulost nelze vrátit. Už vím, co tím Ayano myslela. Ta červená barva, která zakryla šedé pozadí byla ona. To ona vnesla život do prázdného šedého srdce. Dokázala změnit mou barvu. Ayano byla moje barva. Červená barva života.
Naposledy jsem se podíval na vzdalující se paprsek červeného světla. Otočil se k ní zády a vykročil po nové, bezbarvé cestě. Slyšel jsem jak za mnou někdo běží. Najednou jsem uslyšel dívčí hlásek.
,, Katashi?!" pomalu jsem se otočil. Byla to ona.
,, Huh?" udivil jsem se.
,, Jmenuješ se tak? Omlouvám se, ale myslím si, že tě znám." řekla nejistě a dívala se mi hluboko do očí. Jakoby se dívala do mé duše.
,, A-ano je to moje jméno, ale nikdy předtím jsme se nesetkali." usmál jsem se.
,, Ach. Omlouvám se. Nemůžu si vzpomenout." špitla smutně.
,, To je v pořádku. Jaké je tvé jméno?" zeptal jsem se.
,, Ayano." vyhrkla ze sebe.
,, Takže Ayano. Moc mě těšilo. Zatím na viděnou." řekl jsem s úsměvem na tváři.
,, Hm. Mě také!" rychle přikývla a šťastně se usmála.
Věřím, že si najde znovu ke mě cestu. Věřím v to.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
