Lidská povaha...
Informace:
Tohle to je jedná z mých prvních jednorázovek i když já jich moc nemám :D , protože já je většinou moc nepíšu jenom když mám chuť :D , ale i tak doufám že se vám bude líbit :) , ale abych ji trochu popsal...
Pojednává příběh vojáka a jeho tří přátel v blízké budoucnosti, která není zrovna moc veselá protože začíná docházet pitná voda po celém světě a to vyvolává chaos ve světě a přitom si náš hlavní hrdina urovnává myšlenka a dělá si obrázek na lidskou rasu...
Přeji pěkné čtení :)
Lidská povaha…
Po letech začalo být čím dál větší vedro. Zem začala vysychat a začala docházet pitná voda. Dokonce začaly vysychat i oceány vlivem globálního oteplování, které hlavně ovlivňoval člověk. Pracoval jsem jako voják se svým nejlepším přítelem Shirem a taky se dvěmi vojandami Akenou a Yukou. Kvůli nedostatku vody se začali šířit nepokoje ve všech zemích a lidé se začali bouřit…….
Jel jsem v obrněném transportéru se svou jednotkou. Měli jsme standardní vybavení. Vesty, helmy i ostatní věci byli v černé barvě. Měl jsem na sobě i černou masku na obličeji. Shiro seděl vedle mě. Netvářil se moc šťastně, což bylo u něj neobvyklé. Většinou měl vždy široký úsměv od ucha k uchu.
,, Za chvíli jsme na místě. Připravte se na výsadek !“ zakřičel řidič transportéru. Transportér po chvíli zastavil a otevřely se dveře. Vyběhli jsme ven. Byli jsme ve městě. Na zemi byly všude odpadky, rozbité věci a těla těžkooděnců pořádkových jednotek, ale i těla civilistů. Hořely domy a ve vzduchu byl kouř, který zapáchal pálící se gumou a masa mrtvol. Cíl byl jasný. Měli jsme zklidnit situaci, ale tohle šílenství nešlo zastavit. Lidé pobíhali všude. Každý si něco nesl. Ať už nějaké zásoby potravin, nebo dokonce i zbraně. Podíval jsem se na zem a všiml jsem si, že na zemi byli i sem tam střelné zbraně všeho druhu. Bylo jasné, že lidé vybrakovali i místní armádní skladiště. Vzduchem pak proletěl náš vrtulník a z protější střechy domu vyletěla hlavice od RPG. Střela zasáhla náš vrtulník a ten vybuchl a zřítil se na vedlejší budovu. Hned na to se ozvala střelba ze střechy. Pár našil zasáhly nepřátelské kulky a spadli na zem mrtví.
,, Kryjte se !!“ zakřičel Shiro a já jsem se schoval za roh budovy. Pak přijelo obrněné vozidlo s těžkým kulometem na střeše. Rebelové ho ukradli. Neměli jsme žádnou těžkou výbavu a museli jsme ustoupit. Vozidlo nás pronásledovalo a vždycky po nějaké době někoho z nás zabilo. Shiro volal náš transport ať se vrátí a odveze nás, ale až po nějaké době se transport ozval a řekl nám místo vyzvednutí. Bylo nás už pouze pět, když v tom Akenu napadlo, že bychom mohli granáty poškodit kola obrněného vozidla. Počkali jsme za rohem a jak jsme uslyšeli, že je už dostatečně blízko, tak jsem naházeli všechny svoje granáty pod kola obrněného vozidla. Začali jsme utíkat. Za chvíli nás spatřilo ono vozidlo a začalo po nás pálit ze svého kulometu a v tu chvíli granáty explodovaly. Já jsem se zastavil a ohlídl se za sebe. Vozidlo bylo v plamenech, takže výsledek byl uspokojivější, než jsem čekal. Vozidlo bylo úspěšně zničeno. Po chvíli jsme vběhli jsme do domu. Byli jsme schovaní v malé místnosti.
,, Co teď ?“ zeptal se Shiro, když se podíval z okna a vyděl, že všude jsou ozbrojení lidé.
,, Jak jsme daleko od místa vyzvednutí ?“ zeptala se Yuko.
,, Už jen tři ulice.“ odpověděla Akena a podívala se z okna. Jen co se podívala tak někdo hodil do naší místnosti přes okno granát.
,, Sakra !!“ zakřičel voják, který byl s námi. Shiro odhodil Akenu a skočil na granát, který zakryl svým tělem. Granát explodoval a všechny to odhodilo do zdi. Viděl jsem mlhavě a téměř jsem neslyšel. Měl jsem jen pískot v uších.
,, Neeeeeee !!!!“ křičel tlumený hlas a k Shirovi přiběhla Akena. Pískot v mých uších postupně zmizel a začal jsem viděl normálně. Akena měla ruce nad Shirovím tělem. Teda pouze co z jeho těla zbilo, ale Akena nedokázala jeho tělo otočit aby spatřila jeho tvář. Akeně tekly slzy z očí a pak se postavila. Nabila svoji zbraň a vyskočila z okna.
,, Co děláš sakra ?!! To je sebevražda !!“ zakřičela Yuko. Já jsem se doplazil k Shirovi a vytrhl jsem jeho náramek, který nosil na krku. Byl na něm pozlacený náboj s jeho jménem, které si tam vyryl. Držel jsem slzy a pomalu jsem se postavil a strnule jsme se dívali z okna. Akena běžela na nepřátele a pálila ze své M16 a přitom jí tekly z očí potoky slz. Voják, který byl vedla nás křičel, že musíme jít dokud je čas. Yuko se otočila a běžela s vojákem dál. Já se dál díval z okna. Akena střílela dál a dál a zabíjela nepřítele za nepřítelem. Za chvíli vystřílela veškerou munici z M16. Zahodila ji na zem a vyndala ze svého pasu dvě pistole. Mezí tím nepřátelé z oken zamířili svými lehkými odstřelovači. Začali střílet. Kulky zasáhly Akeně nohy a břicho. Akena se belhala a neustále střílela až vystřílela poslední náboje a pak ji zasáhly do rukou. Akena padla na kolena a k ní začal kráčet jeden chlap. Přišel k ní a přiložil AK-47 k hlavě Akeny. Akena se dívala přímo do hlavně zbraně nepřítele.
,, No … škoda … takového materiálu.“ řekl chlap. Akena popadla ze svého pasu bojový nůž a s posledních sil srazila muže k zemi a začala bodat do něj tak dlouho dokud se muž hýbal. V tu dobu se na čele Akeny objevila tečka od laserového zaměřovače. Otočil jsem se k oknu zády. Jen co jsem to udělal, tak jsem uslyšel výstřel a po něm nastalo ticho. Neohlížel jsem se a vyšel jsem z domu. Uviděl jsem jak Yuko s vojákem běží dál. Běžel jsem za nimi. Proběhli jsme první ulicí a pak druhou. Pak jsem proběhl rohem další ulice a viděl jsem, že na konci ulice je náš transport. Yuko s vojákem už byli skoro u něj. Běžel jsem za nimi. Yuko z vojákem vešli do transportu a voják šel do kulometné věže na střeše vozidla. Slyšel jsem za sebou zvuky motorů.
,, Shene pospěš k sakru !!“ křičela Yuko. Ohlídl jsem se za sebe a za mnou jely automobily plné lidí se zbraněmi se kterými stříleli do vzduchu. Jeli přímo na mě. Měli hlavně AK-47, ale i M16 a RPG. Voják na kulometné věži začal opětovávat palbu po automobilech a Yuko u dveří taky. Já jsem běžel dál ke transportu a přidal jsem na tempu. Automobily začaly nepřátelům vybuchovat, ale přitom začaly střílet i z RPG. Jedna raketa vybuchla blízko mě a výbuch mě odhodil a moje M16 odletěla neznámo kam. Byl jsem ohlušen a sotva jsem viděl. Viděl jsem jak ke mně doběhla Yuko a odtahovala mě do transportéru. Mezi tím se ozývaly všude výbuchy. Náhle pak střelba utichla. Viděl jsem rozmazaně všude plameny a cítil jsem puch hořícího benzínu a kouře. Yuko mě odtáhla do transportu, kde mě pak posadila na lavičku a já se začal už pomalu probírat.
,, Shene ? Jsi v pořádku ?“ zeptala se Yuko,, když v tom se tam objevil potrhaný a popálený muž, který chytl Yuko ze zadu za krk a dýkou ji probodl břicho. Pak ji pustil a srazil na zem. Vzal pistoli a střelil do ní jednu kulku. Vyskočil jsem ze sedačky a dal jsem chlapovy pěstí. Pak jsem ho chytl za ruku, kde měl pistoli a pomocí chmatu zlomil. Muž zařval a máchl dýkou. Vyhnul jsem se a kopl jsem ho do břicha. Na to muž vypadl z transportu. Vyndal jsem si revolver z pasu a párkrát jsem s ním zatočil v ruce. Namířil jsem na chlapa a zmáčkl spoušť. Kulka vyletěla z hlavně a letěla přímo do hlavy muže. Muž se skácel na zem a bylo náhle ticho. Jen oheň plápolal v dáli. Schoval jsem revolver a šel jsem za Yuko, která ležela na zemi. Padl jsem na kolena a opřel jsem její hlavu o svou ruku. Yuko se mi dívala do oči a tekly jí pomalu slzy s očí.
,, Šetři síly… Yuko.“ Yuko pak začala odkašlávat krev a natáhla svou ruku a pohladila mi tvář, na které jsem měl masku. I když to nešlo moc cítit, tak i přesto jsem cítil teplo její něžné ruky.
,, Jsem ráda, že jsi v pořádku…. Shene…..“ řekla tiše Yuko a začaly se jí pomalu zavírat oči a pustila mou tvář.
,, Yuko ??.......... Yuko !!!!“ začal jsem brečet. Nedokázal jsem to už udržet. Přišel jsem o své nejbližší přátele. Na to se pak zavřely dveře od transportéru a naběhl motor. Transportér se rozjel a voják slezl s kulometné věže. Posadil se a mlčel. Začal jsem mlátit pěstí o sedák, který byl hned přede mnou. A tehdy mě napadly otázky. Proč je lidský národ takový ? Bezohledný, sobecký a agresivní. Jeto snad v každém z nás ? Že jsme takový každý v našem nejhlubším nitru ? …….
..... Po dvou letech ….
Všude byla vyprahlá a pustá zem. Písek a prach byl všude, který pohlcoval i velké hory. Na nebi silně pálilo slunce a nikde nebylo ani živáčka. Žádný zvuk ani hlas se neozýval. Jen v dáli foukal vítr, který vířil ten písek a prach. Nikde nebyla ani kapka vody. V dáli pochodovali voláci, kteří ještě sloužili společnosti. Bylo to několik standardně vybavených jednotek vojáků pod velením kapitána. Já jsem byl mezi nimi jako normální voják s vestou a pláštěm v pouští kamufláži. S helmou, brýlemi a maskou na obličeji. Horko nás spalovalo a nikde žádná voda. Taky už ani skoro žádná voda … nebyla. Z ní zbyl už jen prach a minulost. ,, Jdeme…. Pokračujeme chlapi. Musíme jít dál.“ řekl klidně kapitán. Většina mých spolubojovníků mlčela a pokračovali dál tou vyprahlou zemí. Já jsem ostatní nevnímal a utápěl jsem se ve svých myšlenkách….
Proč se tohle stalo ? Proč jsme tomu nezabránili ? Proč tu vlastně jsem ? A proč se tohle všechno děje ? Zase za to můžou … lidi ? Je to snad v každém z nám. Střípky chování a pudů, kterých se nezbavíme. Tyto pudy nás vždycky ovlivňovaly už od samého počátku lidské rasy a ovlivňovaly celé naše chování. Těmto pudům a střípkům chování říkáme lidská povaha. Proč je člověk tak bezohledný a nenávistivý na své okolí ? Proč člověk neustále bojoval a válčil ? Vždyť už od počátku byly mezi námi kmenové války. Všechno je to součástí … lidské povahy……..
Náhle se ozval výstřel a voják, který byl hned vedle mě to dostal kulkou do obličeje. Po chvíli spadl bezvládně na zem. Při dopadu jeho těla na vyprahlou zem se zvířil prach a písek.
,, Kryjte se !!“ zakřičel kapitán. Moji spolubojovníci popadli své zbraně a začali opětovávat palbu. Já jsem si lehnul na zem a popadl své AK-47. Rukou jsem ho ještě rychle oprášil od písku a prachu a začal jsem pálit po nepříteli. Nepřátelé byli taky normální lidé. Byli stejní jako já. Taky to byli zástupci lidské rasy. Jenom nebyli na straně společnosti. Byli to jen lidé, kteří se vzepřeli společnosti kvůli nedostatku vody. Tito lidé chtěli jen přežít a hledali vodu pro sebe, ale nechtěli se s nikým dělit. Tato skupinka lidí bojovala za vlastní přežití. Byli tam muži, ženy ale také … děti. Připadalo mi … jako bych se ocitl zase na začátku, kde byli kmenové války a všichni chtěli přežít a vyhrát. Ale i když všichni chceme přežít. Tak stejně někdo musí zemřít.
Pálil jsem dál a dál ze svého AK-47 na nepřátele, ale i mí přátelé umírali na stejném bojišti ze stejného důvodu. Všichni chceme žít a přežít. Půda byla horká a jak jsem na ní ležel tak mě to spalovalo kůži. K tomu slunce mi pálilo na záda. Pak někdo hodil granát z nepřátelských řád. Ten granát spadl blízko mě. Granát po chvíli explodoval a výbuch mě odhodil z mé pozice. Viděl jsem mlhavě a nic jsem neslyšel a v této chvíli jsem se opět zmítal ve svých myšlenkách.
I když chceme všichni přežít, tak proč se o to nesnažíme všichni společně ? Protože člověk je chamtiví a všechno chce jen pro sebe. Je to další díl naší lidské povahy. Člověk myslí jen sám na sebe a na svoji nejbližší skupinu. Člověk sice nemůže jít sám, protože nechce jít sám, ale přesto je chamtiví, když přijde na různé situace.
Začal jsem se probírat díky tomu, že u mě byl kapitán, který na mě křičel, ale pochvíli přestal a začal kašlat. Jelikož bylo všude tolik prachu. Kapitán mi pomohl vstát a přehodil moji ruku o své ramena. Já jsem ještě trochu viděl mlhavě. Mí spolubojovníci pomalu umírali a padali k zemi. Nepřátelé začali nabíhat a přitom po nás stříleli. Všude svištěly kulky a pak ze skály od nepřátel přiletěla hlavice od RPG, které vybuchlo asi padesát metrů přede mnou. Před námi byli tři mí spolubojovníci, které ten výbuch zabil všechny. Kapitán pak na to začal křičet na ústup. Kapitán mě vlekl a já jsem se ohlížel za sebe, kde mé spolubojovníky a přátele doráželi už těžce zraněné bajonetem a nebo do nich nasázely ještě pár kulek. Nepřátelé byli hodně vybaveni co se týče zbraňového vybavení, protože když se lidé vzbouřili, tak pobrali všechno co mohli a společnost z velmi velké části zanikla. Kapitán mě z ničeho nic pustil a já se svalil na zem. Snažil jsem se postavit, ale nohy mě neposlouchaly. Kapitán klečel na kolenou a z úst mu tekla krev. Pak přiletěla kulka, která trefila kapitána do zad. Kapitán se svalil na zem a jak tak ležel, tak se díval na mě. Jeho obličej po chvíli strnul. Doplazil jsem se k němu a svou dlaní jsem zavřel jeho oči. Ohlédl jsem se kolem sebe a zjistil jsem, že jsem už pouze já. Nepřátelé se ke mně blížili. Pak se mi jakoby navrátila síla a já se postavil. Vytáhnul jsem svůj revolver a podíval se na náboje. Měl jsem plno. Nepřátelé na mě nabíhali a doufali, že si mě vychutnají aby mě umlátili. Vystřelil jsem první kulku. Pak druhou … třetí … a nepřátelé padali s každou mou vystřelenou kulkou. Pak jsem vyhodil prázdné náboje a šáhl jsem do své kapsy. Měl jsem ještě na jeden plný zásobník. Vložil jsem první náboj do bubínku revolveru. Pak jsem ucítil jak se mi něco zavrtalo do hrudi. Byla to kulka od odstřelovače. Stál jsem nehybně a cítil jsem jak slábnu. Z rukou mi spadly zbylé náboje a upustil jsem i revolver. Začala mi téct krev z úst, která protékala i přes mou masku. Začal jsem se dusit svou krví až sem si masku musel sundat. Jen co jsem to udělal, tak jsem ucítil ten suchý vzduch jak mi dráždí krk a prach, který mi vlétával do plic. Šáhl jsem si rukou na ránu na hrudi a poté jsem se podíval na svou ruku, která byla celá od krve. Všechno co jsem měl na sobě mi začalo těžknout. Odepnul jsem plášť od své vesty, který pak odvál vítr pryč. Odepnul jsem si helmu, která začínala být velmi těžká a pustil jsem ji z rukou. Ohlídl jsem se kolem sebe na všechny strany. Byl jsem obklíčen. Vzal jsem svoje brýle a zahodil jsem je za sebe. Vítr s prachem a pískem mi vlétával do mích vlasů. Nohy se mi začaly podlamovat a po chvíli jsem spadnul na záda na tu vyprahlou zem. Slunce mi zářilo na obličej. Přede mnou se postavila postava, která dala svou nohu na moji hruď. Namířil na mě svou zbraní. Já jsem si všiml svého revolveru, který byl hned vedle mě. Pomalu jsem se natahoval rukou pro něj. Uchopil jsem revolver a rychle jsem zamířil a vystřelil svoji poslední kulku. Kulka vyletěla plnou rychlostí z hlavně a proletěla hlavou nepřítele. Padl k zemi mrtev. Pak jsem upustil opět svůj revolver, který se zabořil do písku. Ležel jsem ve své krvi. Dva nepřátelé na mě běželi a když ke mě doběhli, tak začali do mě zabodávat svoje bajonety. Ale to už moc nebolelo, protože se mi pomalu zatmívalo před očima.
Náhle jsem stál v temnotě, ale pak se přede mnou objevilo malé světlo. Vypadalo to jako konec temného tunelu. Šel jsem za tím světlem, které se přibližovalo s každým mým krokem. Při té chůzi jsem se zmítal ve svých myšlenkách….
Proč jsme takový ? Bylo snad už od počátku určeno, že lidstvo zničí samo sebe a své okolí ? Proč to lidé neustále nesou v sobě tu nenávist, chamtivost a agresivitu ? Proč lidé mají tendenci neustále všechno měnit podle sebe a ničit vše co jim přijde pod ruku ? Jsou to snad taky střípky a pudy naší takzvané lidské povahy ? Mě připadá, že to pravda je. Naši povahu lidství nezměníme, ale snad existuje šance, že další generace se poučí z chyb starších generací a pokusí se to napravit i když je ta šance podle mě malá…
Když jsem byl už blízko světla, tak se přede mnou objevili tři postavy. Jedna svalnatá z oranžovými vlasy. Byl to Shiro. Měl standardní úsměv od ucha k uchu. Druhá postava byla štíhlá s dlouhými červenými vlasy. Byla to Akena, která se držela Shirova ramena. A třetí postava byla taky štíhlá s kratšími blond vlasy. Byla to Yuko, která se na mě usmívala. Rád jsem je znovu viděl po té dlouhé době. Aspoň budu s nimi už napořád. Doufám, že se snad lidstvo poučí … Ale celkem o tom pochybuji………..
…… Konec …….
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
