Let Her Go - část 1/2
Informace:
Příběh vypráví 17letý Katashi. Vypráví o lásce, která já silnější než nepříznivé životní události. Náš život se dá vždy přebarvit.
Je to trochu delší, tak jsem vám to tu nechtěla dávat najednou :) xD
Doufám, že se vám to bude líbit :)
Písnička k příběhu: https://www.youtube.com/watch?v=6-fz_NM8flU
,,Katashi? Hej Katashi!"
,, Huh? Promiň. To už zvonilo?"
,, Ale no tak. Co je to s tebou?"
,, Promiň mi to. Jenom jsem se zadíval z okna."
,, Hm. Zase tam byla?"
,, Huh."
,, Jdi jí to konečně říct chlape. Vaši rodiče..."
,, Ne! To nechci."
,, Huh?! Nechápu tě. Měl by jsi na ní prostě zapomenout."
,, Zapomenout..."
Nikdy jsem nepatřil mezi výjimečné studenty, i když se to po mně požadovalo.Můj otec je uznávaný lékař a má matka od nás odešla když mi bylo 5let. Nevěřil bych, že už je to 12let co odešla. Nazval bych se průměrným studentem. Nemám hodně přátel. Nikdy jsem jich moc neměl. Nejde na věci jen tak zapomenout. Naše minulost tvoří naši přítomnost a budoucnost. Tvoří naše já. Pamatuji si ten den přesně. Den kdy jsem uviděl své světlo ve svém šedém životě. Je to už pomalu rok a byla zrovna hodina matematik. Nemám rád letní dny. Ten den mi slunce zářilo přímo do mého obličeje. Levou rukou jsem si lehce zakryl oči, abych mohl opsat vypočítaný příklad z tabule, když najednou se v mých očí zableskla červená záře. Její dlouhé červené vlasy poletovaly v letním vánku. Její modré oči odrážely sluneční paprsky a na jejím obličeji vyskočil nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy na dívce viděl. Jmenovala se Ayano.
,, Ale podívejme se kdo za tebou přišel Katashi!" zařval Tadao. Pomalu jsem zvednul tašku ze země a ohlédnul se směrem na dveře od třídy kde stál Tadao a vedle něho drobná dívka.
,, K-katashi. M-mohu jít kousek s tebou d-domů?" zeptala se jemným hláskem.
,, No já..." hluboce jsem vydechl.
,, Jasně že ano Emi! Katashi by neodmítl tak roztomilou dívku jako jsi ty!" vyhrkl ze sebe Tadao a široce se na Emi usmál.
,, D-děkuji. J-jdeme Katashi?" dodala Emi a nejistě přešlapovala.
,, Huh." odsekl jsem a pomalým krokem jsem šel za nimi.
Ayano. Chodila do stejného ročníku jako já, ale chodila do umělecké třídy která měla třídu ve vedlejší budově. Jak jsem o ní věděl? Když jsem měl dlouhou chvíli, chodil jsem si sedávat na venkovní prostor, který byl mezi oběma budovami školy. Dívky z umělecké třídy měly velice prořízlé ústa. Sice nevěřím na lásku na první pohled a taky proto, jsem to nechal pro tuhle chvíli být. Skončila hodina matematiky a něco ve mně doufalo, že ještě jednou tu dívku uvidím. Každou sekundu, minutu, hodinu, den, týden a dokonce měsíce jsem se díval z okna a doufal, že uvidím červený záblesk. Nestalo se tak.
,, Brr. Nikdy bych nevěřila že mi bude taková zima." řekla Emi a její zuby začaly drkotat. Najednou do mě Tadao lehce šťouchl.
,, Brachu slyšel jsi to?! Roztomilé dívce je zima. No tak. Šup šup!" ušklíbl se Tadao.
,, Huh? Nejsi na hlavu. Je jasné že jí je zima. Je přece prosinec a navíc, mi je taky zima." odsekl jsem chladně a vydechl z úst teplý vzduch.
,, Nechápu jak po takovém jako jsi ty, může tak roztomilá dívka jako je ona..."
,, To stačí." řekl jsem výhružně a podíval se Tadaovi do očí.
,, Ale je to povinnost každého muže..."
,, Děje se něco?" špitla Emi která stála kousek před námi.
,, N-ne nic Emi. Katashi by ti chtěl nabídnout svou šály." zazubil se Tadao a rychle mi vzal šály z krku.
,, Hej!" zařval jsem.
,, Katashi ty jsi tak milý. Děkuji." řekla radostně Emi a vzala mou šály, kterou jí Tadao nabízel. Lehce jsem se poškrábal na hlavě a nechápavě se díval na usměvavou Emi.
Jednou když jsem se díval z okna, tak jsem začal přemýšlet, proč se vlastně pořád dívám. Červená záře odešla z mého života tak rychle, jako přišla. Nerad to přiznávám ale zapomněl jsem. Zapomněl jsem na ní až do další osudné chvíle.
( před rokem )
,, Hej! Katashi nezapomeň na zítřek!" řval Tadao na druhé straně chodby. Mávnul jsem rukou a pomalým krokem jsem šel po chodbě.
,, Proč mi konečně nedá pokoj. Pořád mi musí dohazovat nějaké holky. Bože! Už mi vážně leze na nervy tenhle..." klel jsem pro sebe ale najednou jsem do někoho narazil.
,, Sakra! Co děláš? To tě poslal on? Vážně vás zoufalé holky nenávi..." najednou jsem oněměl. Na zemi seděla rudovlasá dívka a sbírala po zemi hromadu knih.
,, O-omlouvám se!" řekla dívka a podívala se přímo do mých očí.
,, Neomlouvej se. J-já jenom...nad něčím jsem přemýšlel. Posbírám ti to." řekl jsem nejistým hlasem a kleknu si.
,, D-děkuji." špitla potichu a pramínek červených vlasů, který jí padal do obličeje, si dala za ucho.
,, Jsou celkem těžké. Kam jsi je vůbec nesla?" zeptal jsem se opatrně a postavil se.
,, Do učebny dějepisu ale......" ušklíbla se.
,, Předpokládám že nevíš kde je." dodal jsem.
,, Omlouvám se. Jsem z druhé budovy, ale zvládnu to. Ještě jednou děkuji." řekla a vzala si knihy, které jsem držel v rukou.
,, Hej počkej! Pomůžu ti s nimi. Vím kde je kabinet." řekl jsem nejistě a odkašlal jsem si.
Zrovna když jsem zapomněl, se mi znovu vrátila do mé hlavy. Další červený paprsek do šedivého života. Ale už jsem nemohl dopustit, aby paprsek pronikl až do mého srdce. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem aby někdo. Někdo do by byl pro mě důležitý, odešel z mého života.
,, No nic. Katashi a Emi. Zítra ve škole." řekl Tadao a šibalsky se usmál.
,, Tak zítra." odpověděla radostně Emi a zamávala.
,, Huh." odvětil jsem a vydal jsem se po zasněžené cestě.
,, Katashi! Počkej!" zařvala Emi a rozběhla se za mnou.
,, Potřebuješ snad ještě něco?" zeptal jsem se klidným hlasem.
,, Ne jenom...Máme stejnou cestu." špitla Emi a podívala se do země.
,, Ach. Jo promiň." dodal jsem a pokračoval v cestě.
( před rokem )
,, Tady vás mám." ozval se hlas starší ženy za mými zády. Otočil jsem se. Byla to bývalá učitelka fyziky. Nyní učila ve druhé budově.
,, Ano?" řekl jsem otráveně.
,, Stejný jako vždy. Říká se prosím." řekla povýšeně.
,, Omlouvám se." odpověděl jsem suše.
,, Od vás se zázraku nedočkáme. No nic, pomůžete mi přenést ten velký květináč z kabinetu. Buďte tak hodný ano." falešně se pousmála a namyšlenou chůzí odkráčela do ježibabského hnízda. Nemohl jsem nic jiného dělat, než ji poslechnout. Nikdy nevíte jestli vás neuhrane.
,, Tak tady to máte." vydechl jsem a položil květináč na zem.
,, To jsem nemusel hned. Velice vám děkuji." řekla s úsměvem na tváři.
,, Huh. Nemáte zač." řekl jsem chladně a rychle jsem odkráčel z ježibabského hnízda.
Budova, která byla zaměřená na umělecké směry, byla úplně jiná než naše. Stěny byly barevné a všude byly vyvěšené malby nebo nástěnka s fotkami.
,, Mají to tu teda hodně přeplácané. Dal bych raději přednost šedé." zamumlal jsem pro sebe a vydal se ke schodišti. Díval jsem se celou dobu do země, ale něco mi v hlavě řeklo, ať se podívám před sebe. Zase jsem jí uviděl. Tu červenou záři. Stála před první schodem ale najednou jsem uviděl, jak se její drobná nožka podlomuje. Padala přímo ze schodiště. Rychle jsem se rozběhl a v poslední sekundě jí chytnu za ruku.
,, Jsi v pořádku?!" zařval jsem vystrašeně. Rychle jsem jí k sobě přitáhl.
,, D-děkuji...já....já...nevím co se..." koktala vystrašeně dívka a do jejich očí se tlačily slzy.
,, Neboj se. Už je to v pořádku. Měla by jsi být opatrná." usmál jsem se.
,, Zase jsi mi pomohl. J-jak se jmenuješ?" zeptala se pořád ještě vystrašeně.
,, Katashi. A ty?" dodal jsem.
,, Ayano. Už mi můžeš pustit ruku." špitla a pousmála se.
,, Huh. Omlouvám se." vyhrkl jsem ze sebe a rychle jí pustil ruku. Najednou se Ayano začala nahlas smát. Její smích mě zahřál jak na tváři, tak i na srdci.
Cítil jsem impulz v mé hlavě. Mé srdce najednou neuvěřitelně hřálo. Pořád jsem si ale nedělal naděje. Hodně lidí ztratí kontrolu a skončí se zlomeným srdcem. Láska je zaslepená.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
