Rozštěp / III.
Informace:
Jak moc může smrt někoho blízkého změnit Váš život? Suoh Tamaki je bohatý student a zakladatel host klubu na Ouranu, luxusní střední škole pro studenty z majetných rodin. Brzy se mu však jeho poklidný život obrátí vzhůru nohama po tom co jeden ze členů jeho klubu spáchá sebevraždu.
Fandom: Ouran High School Host Club
Ship: Tamaki/Kyouya
Varování: yaoi / řešení sexuality / autorská postava / postavy mimo charakter / později i +18 / kapitolovka
III. Něco o budoucnosti
„Héj senpái, vy vůbec nepijete!“ vyjel na Tamakiho Kaoru, zatímco skoro ležel na stole, jednou rukou si podepíral hlavu a tou druhou neustále nakláněl skleničku, ve které měl smíchaný tonik s vodkou a nalíval se jako utržený ze řetězu. Tamaki si ani netroufal počítat kolik skleniček už vypil. Bublinky mu ihned stouply do hlavy a netrvalo to ani půl hodiny a byl ve stavu, v jakém byl se doma radši ukazovat neměl. On sám si skromně objednal jenom sklenku bílého vína, protože na něj byl zvyklý a věděl, že jej tolik neopije. Otec mu malou sklenku dovoloval u jídla. Jeden z jeho zvyků, které si přivezl z Francie.
„Nechci pít, kdo by se o nás pak postaral, kdyby jsme byli oba ožralí,“ řekl mu.
„Zavolali by jsme Kyouyovi, ten už by to nějak zařídil!“ zasmál se Kaoru.
No jasně, Kyouya přece vyřeší všechno, pomyslel si Tamaki i když si nebyl moc jistý, co by jim na tento úlet řekl. Kaoru jej zatáhl do opravdu odporného, zakouřeného pajzlu a usadili se spolu do špinavého boxu. Tamaki si položil ruce na stůl a ihned toho litoval jakmile zjistil, že stůl je podivně lepkavý. Z velkých speakrů zavěšených u stropu hrála nahlas nějaká metalová kapela a nebylo jim rozumět ani slovo a stěny byly polepené plakáty nejrůznějších kapel. Tamaki by byl radši, kdyby zašli do nějaké kavárny, nebo do Starbucks, které viděl po cestě (tam by se aspoň domluvili aniž by na sebe museli řvát) Kaoru se ale nenechal odbýt a trval na tom, že se musejí opít.
„Odkud vůbec tento podnik znáš?“ zajímal se Tamaki.
„Chodil jsem sem s Morim a občas i s Honeym. Dobré místo, když chcete někam zapadnout,“ řekl Kaoru. Tamakimu to přišlo spíše jako dobré místo, kde si ušít skandál pro celou rodinu. Radši na to ani nemyslel a doufal, že se s ním Kaoru za chvíli začne nudit a půjdou pryč. Jedna věc mu ale vrtala hlavou.
„Když jsi ale poslední dobou trávil tolik času s Honeym a Morim, co na to vůbec Hikaru?“
Kaoru se znuděně díval na dno své skleničky a obličej měl zářivě červený.
„Je na mě naštvanej a taky si myslí, že s ním nechci být. Vždycky si všechno bere tak hrozně osobně. To ale není pravda, já ho mám pořád rád, děláme v klubu blbosti a jsme hrozně oblíbení a tak... Ale já prostě...“ odmlčel se. „Občas chci být sám a nevím jak mu to mám říct. Vždycky když se o to pokouším, tak se Hikaru urazí a nakonec se hrozně pohádáme. Sice na sebe nikdy nedokážeme být naštvaní víc jak půl hodiny, ale když mě to tak mrzí. Mám ho rád a když jsme spolu, tak jsme jedna ruka, ale.. chápete.“
„Jasně,“přikývl Tamaki.
„Začalo to když jsem to léto tehdy jel za Morim a Honeym. Hikaru chtěl být sám, kvůli té holce a já to chápal. Jsme sice pořád spolu, ale nebudeme přece spolu chodit i na rande. A tehdy jsem o tom začal trochu přemýšlet. Jednou se stejně budeme muset rozdělit. Je jedno, jestli po střední, nebo až po vysoké. Měli bychom se na to aspoň začít připravovat. Navíc já bych chtěl studovat oděv, jako mamka a Hikaru by chtěl zkusit design interiéru. Takže když se to tak vezme, Ouran je poslední škola na které jsme spolu.“ Kaoru si dolil skleničku.
„Páni... myslíš, že takové problémy mají všechna dvojčata?“zeptal se Tamaki.
Kaoru se zasmál. „Všechna určitě ne. My s Hikaru jsme byli vždycky tak nějak spojení tím, že nás nikdo nemohl rozeznat. Často jsme to dělali naschvál, a když jsme se vážně snažili, tak nás ani vlastní máma nerozeznala. To už asi něco znamená, víte? Vytvořili jsme si takový svět sami pro sebe a nikoho jsme do něj nepouštěli, byli jsme sami proti všem, kolikrát i vlastní vinou a to nás tolik spojilo...“ Kaoru se na něj podíval unaveným, nepřítomným pohledem a vypadalo to, že brzy bude mít tak špatnou náladu, že s ním nebude řeč. „Stejně je to i s naším klubem, že jo?“ řekl najednou malátně. Tamaki tohle slyšet nechtěl, Kaoru jej však donutil nad tím zapřemýšlet. Brzy ve škole skončí a rozdělí se. Haruhi půjde na práva, dvojčata se roztrhnou, Tamaki půjde pravděpodobně tam, kam ho procpe jeho otec a Kyouya... Opustí ho i Kyouya?
„Je to ještě daleko,“ řekl Tamaki nakonec. Kaoru s opileckým úsměvem zavrtěl hlavou. „Kdepak, je to mnohem blíž než si myslíte. Příští rok už vám budou cpát psycho testy a podobné kraviny, aby jste se rozhodli, na kterou vysokou školu půjdete. Za chvíli už nebudete mít na klub ani pomyšlení a pokud nenaberete někoho místo Moriho a hlavně Honeyho, který taky brzy odchází, tak se váš odkaz tady rozplyne a za rok si na něj už ani nikdo nevzpomene. Host klub není zlatá medaile ani sbírka na charitu. Je to jenom dočasná legrace, která baví určité lidi. Jakmile je o tuto zábavu připravíte, rychle si najdou nový důvod pro utrácení svých peněz. Upřímně senpai, byla to hezká myšlenka, ale opravdu jste si myslel, že to bude trvat věčně?“ Podíval se na Tamakiho sklopený obličej. „Ale no tak, senpai,“ promluvil tak tiše, že jej téměř nešlo slyšet přes hlasitou hudbu,“ to jste přece už dávno věděl. Jenom jste si to prostě nechtěl přiznat.“
A měl pravdu. Tamaki mlčel a přehrával si Kaorův proslov v hlavě.
Má právdu. Sakra. Má pravdu.
Kaoru najednou přejel Tamakiho pohledem a pak se zarazil u jeho skleničky s vínem.
„Děláte si srandu?!“ zaječel a Tamaki sebou škubnul. „To jste si ještě ani neloknul?! To tu jako chlastám sám?!“
„Ale loknul,“ zalhal Tamaki a radši se napil, aby se Kaoru nerozčiloval.
„Ootori u telefonu,“ zazněla ta tradiční naškrobená fráze, kterou ihned následovalo: „Tak co jsi provedl tentokrát?“
„Kyouyo? Potřebuji pomoc, jde o Kaoru!“ mluvil Tamaki do telefonu a třásl se mu hlas.
„Co je s ním?“ Kyouya podle hlasu zvážněl.
„Prostě – hlavně se mě neptej jak, já mu říkal, že už má dost - prostě se hrozně opil a teď tady leží v křoví a spí, nemůžu s ním hnout! Kyouyo, jestli nás někdo uvidí-!“ panikařil Tamaki.
„Zvracel?“ přerušil jej.
„Jo, mockrát.“
„Dobře, kde jste, za chvíli přijedu.“
„Hlavně prosím tě rychle, bojím se, jestli se třeba nějak nepřiotrávil nebo tak něco...“
Jakmile Kyouya položil telefon, Tamaki, ačkoliv byl promrzlý na kost, si sundal kabát, a přehodil jej přes Kaoru a neustále se rozhlížel kolem, jestli někdo nejde, hlavně se bál policie, která v noci projížděla ulicemi. Kaoru si pozvracel svoji značkovou bundu i šálu, kterou Tamaki zatím položil na zem a bál se na ni sáhnout. Dal pod svého ležícího spolužáka ruce a posadil si jej do klína. Pevně jej objímal, aby byl v teple a v případě, že by se mu opět chtělo zvracet, tak aby nezvracel v leže.
Ten večer byl pro Tamakiho ostrý zážitek. Nikdy předtím se o nikoho zvracejícího starat nemusel a ještě ke všemu o tolik zvracejícího, tak jako se předvedl Kaoru. Pozvracel úplně všechno a na každém rohu ulice se znovu a znovu zastavoval, aby se vyzvracel. Tamaki, mezi tím když před zvratky hbitě uskakoval, nedokázal uvěřit tomu, že se toho do tak drobného kluka tolik vešlo. Aspoň že byl v jeho klíně tak lehký. Dvojčata byla vždycky o dost drobnější než on, mohla mít každý tak kolem šedesáti kilo. Tamakiho evropská polovina se na něm dost podepsala a byl proto vždycky značně vyšší než ostatní. Vyšší než on byl jenom Mori senpai. Tedy... teď už ne.
V zimě čekali asi deset minut, než před nimi zastavilo černé auto. Kyouya vyšel ven a ihned k nim přiskočil.
„Díky bohu, Kyouyo...“ vydechl Tamaki úlevou. Kyouya přiklekl ke Kaoru a vzal jeho hlavu do dlaní.
„Kaoru?“ promluvil na něj a trochu jej propleskl po tvářích. Kaoru pootevřel jedno oko a pak něco zabručel. Kyouya vzhlédnul a zachytil Tamakiho pohled.
„Vezmeme ho k nám, pojď,“ řekl a vstal od nich. Tamaki vzal Kaoru do náruče a zanesl ho do auta.
„Vezmi tu šálu,“ otočil se na Kyouyu, zatímco usadil Kaoru do sedadla a zapnul bezpečnostní pásy.
Kyouya mezitím odněkud vytáhl igelitku a opatrně do ní šálu vložil. Pak nasedl a konečně vyjeli.
Jeli potichu městem a Kyouya mlčel. Kaoru něco mumlal s hlavou opřenou o Tamakiho rameno. Tamaki věděl, že se na ně Kyouya zlobí a nejraději by mu děkoval celou cestu, ale věděl, že Kyouya se před řidičem bavit nechtěl. Vlastně se nechtěl bavit vůbec. Mlčel jako zařezaný a to mohlo znamenat jediné - že opravdu zuří.
Řidič zaparkoval až v garáži a Tamaki přenesl Kaoru v náručí do Kyouyova pokoje. Kyouya šel první, aby se díval, jestli někdo nejde. Když za sebou konečně zavřeli dveře pokoje, položili Kaoru na přichystaný rozdělaný futon a sundali z něj pozvracenou bundu, kterou Kyouya ihned někam odnesl společně se šálou. Pokoušeli se jej donutit vypít aspoň trochu vody, aby se kompletně vyzvracel a nehrozilo by mu, že by se v noci zadusil, už ale neměl co zvracet. Všechno nechal na ulici.
Bylo asi půl druhé, když se sami uložili ke spánku. Kaoru už dávno spal ve vypůjčeném pyžamu, zachumlaný do futonu. Kyouya jako obvykle všechny rodiny obvolal, aby jim oznámil, že Tamaki s Kaoru u něj přespávají. Tamaki ležel na futonu vedle spícího Kaoru a zíral do stropu. U Kyouyi už přespával tolikrát, že si ani pyžamo brát nemusel, jedno měl u Kyouyi nachystané permanentně. Najednou se necítil ani trochu unavený, spánek odmítal přijít.
„Kyouyo?“ promluvil do ticha. Ozvalo se tradiční zabručení, jako odpověď. Tamaki se zvedl a vklouzl za ním do postele.
„Vzal sis polštář?“ zamumlal Kyouya unaveně.
„To víš, že jo,“ řekl Tamaki a lehl si vedle něj.
„Dneska jste mě pěkně rozčílili, oba dva. Taková nezodpovědnost, vůbec si neuvědomujete, co jste mohli způsobit. Při nejlepším pořádný skandál. Nepřeji si, aby se to opakovalo!“ peskoval jej Kyouya rozčileným hlasem, který se pokoušel držet na uzdě, aby neprobudil Kaoru a Tamaki jenom kajícně mlčel.
„Opravdu jsem netušil, že to takhle dopadne, omlouvám se,“ zamumlal po chvíli.
„To tě ale mělo napadnout předem! Musíš myslet dopředu, rozumíš?!“ syčel na něj a Tamaki jenom přikyvoval. Kyouya se zdál být hodně vyvedený z míry, ale po chvíli nad kamarádovým štěněčím výrazem zjihl a pečlivě jej přikryl pod svoji peřinu.
„Už běž spát, dořešíme to zítra,“řekl trochu mírněji a sám zavřel oči. Tamaki se v jeho velké posteli pořádně zachumlal a chvíli jenom potichu pozoroval Kyouyův spící obličej. Pocit viny jej po chvíli začal opouštět, při pohledu na jeho klidné rysy. V pokoji byla tma, ale i tak viděl jak má na nose otlačeniny z brýlí, které mu ještě nezmizely. Tamakimu se Kyouya vždycky hodně líbil. Byl takový japonský ideál, tmavé vlasy, štíhlá postava, bohatý a ještě ke všemu workoholik jak vyšitý. A ten jeho obličej byl jako vystřižený ze žurnálu.
Ještě že mám tak hezké kamarády, pomyslel si Tamaki a usmál se do tmy.
To jej ale přivedlo k tomu, co říkal Kaoru. Když se to tak vezme, Ouran je poslední škola na které jsou spolu. Tamaki z té představy zamrazilo. Host klub by jeho smysl života, něco, co jej doopravdy bavilo. Miloval na něm úplně všechno a všechny a i když se si to styděl přiznat, tak všechny členy přijal jako svou rodinu. Kyouyu, Haruhi, Moriho s Honeym a dokonce i ta občas tolik otravná dvojčata. A představa, že by musel opustit svoji jedinou rodinu jej děsila a bolela zároveň.
„Kyouyo?“ promluvil tiše.
„Ano?“
„Víš jak jsme se kdysi bavili o tom, že bychom šli spolu na vysokou?“zašeptal.
„Ano?“
„Pořád to platí?“
Kyouya se na něj podíval svýma tmavýma očima, které v té tmě byly úplně černé. „Nebuď jako malý. Půjdu na medicínu a potom na podnikání, kde které mě připraví jak vést firmu. To je všechno co ti k tomu řeknu.“
Tamakiho ovanul jeho dech, který voněl jako zubní pasta.
„Vždyť máš dva starší bratry. Jaká je šance, že firmu zdědíš ty?“ namítl Tamaki.
„Copak jsi zapomněl na to, že mám velké ego?“ řekl to s úsměvem, ale neznělo to vesele.
„To-“
„Měl by jsi už jít spát, zítra budeš protivný,“otočil se k němu zády a přitáhl si kus peřiny na svou stranu. Tamakiho ovanul po zádech chladný vzduch a tak se přitiskl na Kyouyu. Ten se jenom trochu zavrtěl, ale nic nenamítal.
„Kyouyo?“ zašeptal Tamaki tak tichounce, jak se mu jen povedlo. Tentokrát už se už odpovědi ani nedočkal.
„Tys to věděl o Honeym a Morim?“ Chvíli mlčel. Tamaki se přitiskl k jeho rameni. „Kaoru mi dneska všechno řekl. Měl jsi vidět jak jsem byl překvapený, chci říct – Mori a Honey se nám milískovali před nosem a nikdo si ničeho nevšiml. Až na tebe a Kaoru samozřejmě,“ pokračoval.
„Řekl ti i o tom, jak to mezi nimi bylo?“ zeptal se Kyouya.
„Jo, řekl mi všechno, o tom jaký byl Honey neřád. V životě bych to do něj neřekl, vždyť je takový celý roztomilý a přítulný... a prostě Honey!“ odpověděl Tamaki.
„Kaorova verze je trochu jiná, než Honeyho, nesmíš to vidět v tom špatném světle." řekl Kyouya utěšujícím tónem. „Kaoru měl Moriho moc rád a je teď hodně smutný a rozčilený. Není divu, že svaluje vinu na sebe i na Honeyho. On si to totiž nechce přiznat, ale hledá někoho, na koho by mohl být naštvaný.“
„Jak jsi na to vůbec přišel ty?“ zajímal se Tamaki.
„Vlastně úplně náhodou jsem je slyšel se bavit, když si asi mysleli, že v klubu zrovna nikdo není. Podle toho jak spolu komunikovali mi bylo jasné, že je to něco víc, než kamarádství. Pak mluvili něco o Kaoru, tak mi došlo, že o tom asi něco bude vědět,“ vysvětloval Kyouya šeptem.
„Tys je šmíroval,“ vydechl Tamaki naoko pohoršeně. Představa Kyouyi, jak stojí přikrčený u zavřených dveří a se soustředěným výrazem odposlouchává, mu přišla k popukání.
„Můžu tě ujistit o tom, že opravdu nešli přeslechnout, ať jsem se snažil sebevíc. Ale nebudu ti lhát, vlastně jsem se moc nesnažil. Nicméně, bavili se o tom, že pak zajdou za Afroditou a udělají si hezkou přestávku.“
„Afrodita?“ nechápal Tamaki.
„V bludišti ve školních zahradách je altán, u kterého je socha Afrodity. Ti dva tam vždycky chodili,když chtěli mít soukromí. Většinou jim to vycházelo a nikdo o nich nevěděl. Tehdy jsem to ale nevěděl, tak jsem se rozhodl trochu zatlačit na Kaoru. Počkal jsem si než bude sám a potom jsem k němu přišel a dělal jsem jak je venku hezky a tak a pak jsem řekl něco ve smyslu: Honey a Mori říkali, že budou dneska u Afrodity. Dvojčata, ty jak jsou spolu, tak je nic neporazí, ale jakmile je oddělíš, jsou až směšně slabí. Kaoru se přetvařoval, že se nic neděje, ale nezapřel mi, že tam vážně budou. A po chvilce doléhání mi vyklopil všechny detaily. Musím se přiznat, že mě to ani tolik nepřekvapilo. Věděl jsem, jak si jsou Honey s Morim blízcí, ale prostě jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlel.
Ale potom už jsem si toho začínal všímat, všechny ty pohledy a letmé doteky byly opravdu hodně výrazné, když je člověk chtěl vidět. Ostatní to ale nevnímali a když ano, tak to brali jako divadýlko pro zákaznice, nic víc a já to taky nikde neříkal, nebylo to moje tajemství, tak jsem neměl právo jej předávat dál.“
Tamaki mu musel potvrdit, že měl ohledně jejich vztahu podobné pocity.
„Kyouyo, já... měl jsem Moriho rád, ale ať se snažím sebevíc, nedokážu uronit ani slzu. Cítím se kvůli tomu hrozně, jako by pro mě vůbec nic neznamenal. Přitom jsme toho tolik prožili a byli jsme kamarádi, i když ne kdovíjací,“ vydechl najednou a hlas se mu třásl. Kyouya se k němu otočil a objal jej.
„Tím se netrap, já to tak mám taky. Pláč ale nemusí vždy být tvůj projev smutku,“ pohladil jej po zádech. Tamakimu se úplně samo od sebe rozbušilo srdce už jenom z jeho doteku. Rychle využil toho, že k němu byl Kyouya vlídný a přitulil se. Nechal se unášet v jeho objetí a čekal, než se jeho organismus uklidní a on konečně usne. Pak jej ale napadla ještě jedna věc.
„Myslíš, že Mori se opravdu zabil kvůli jejich špatnému vztahu?“ zeptal se. Kyouya neodpověděl.
„A Kyouyo? Ty jsi mluvil s Honeym? Opravdu našel Moriho... tak... jak jsi říkal?“
„Ano, mluvil a ano, Honey opravdu Moriho našel,“ přikývl hořce. „Říkal, že vešel do jeho pokoje a všude byla tma, jenom u okna se rýsovala postava Moriho. Vypadal jako by jenom stál a díval se z okna. Honey si řekl, že jej překvapí a proto nerozsvítil. Šel k němu potichu zezadu, když si všiml, jak křivě stojí a jak má nepřirozeně svěšenou hlavu. Promluvil na něj, ale on neodpovídal. Tak běžel rozsvítit a... “ Odmlčel se. „To co tam našel, si už asi dovedeš představit.
Mori nezanechal ani dopis na rozloučenou, nic. Prostě se oběsil na kusu lana, které našel pravděpodobně v jejich soukromé tělocvičně.“
Tamaki se zachvěl a ještě více se k němu přitiskl.
„Asi jsem ti neřekl nejlepší věc před spaním. Omlouvám se,“řekl najednou a Tamaki jenom zavrtěl hlavou a už neodpověděl. Představoval si děsivého Moriho, jak visí na laně ve svém pokoji. Pouhé konečky jeho palců se dotýkají podlahy, hlavu má nepřirozeně nakřivo a pod ním pláče malý Honey.
Tahle vize jej trápila až do doby, než si uvědomil, že Kyouya už dávno spí a proto musel své představy nést sám. Pokaždé když něco luplo v pokoji, vystrašeně si představoval přítomnost Moriho ducha jak se krčí někde v rohu. Soustředil se na teplo a vůni Kyouyova těla a nakonec aspoň na chvíli usnul.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.