Crazy in Love - 2. část
Informace:
Zde je pokračování~ :3 Snad se vám tahle šílenost bude líbit xD hehe.
Anime: Kuroko no Basket (Kuroko no Basuke)
Omlouvám se za případné chyby a překlepy a přeji příjemné počteníčko ^^.
- část
,,Proč všechny knihy, které jsou důležité pro mou práci dávají na nejvýší police?”
Bědovala jsem si pro sebe. Stála jsem na špička a marně se natahoval pro tu zatracenou knížku, kterou jsem potřebovala pro svůj úkol. Natažená ruka se mi pomalu začínala odkrvovat a já v ní ztrácela cit. Hlasitě jsem vzdychla a stáhla bezkrevnou ruku zpátky k tělu.
Zamračila jsem se na knihu v poličce. Měla jsem pocit, že se mi vysmívá. Ne, nezdá se mi to! Ona se mi opravdu směje...vždyť její otravný smích slyším. Slyším, jak mě zesměšňuje a volá na mě:
,,Hej prcku! Hej!” Počkat...Prcku?! Nejistě jsem pohlédla vedle sebe.
,,Ah, to jsi ty.” řekl jsem pohrdavým tónem, když se mé modré oči setkaly s rudými, které patřily samotnému “císaři”.
,,To není moc milé přivítání.” ušklíbl se Akashi a svůdně pohodil svými karmínově červenými vlasy. ,,Ještě pořád mi dlužíš novou košili a kávu.”
,,Cože?!” šokovaně jsem na něj pohlédla. ,,Já ti nic nedlužím! Je to tvůj problém, že jsi se ten dne střetl s chodící pohromou.”
,,Pohromou? Jsi spíš noční můra.” rozesmál se.
,,Díky.” zavrčela jsem a ironicky se usmála. Otočila jsem se zpátky ke knize a pokračovala ve svých marných pokusech dostat ji dolů.
,,Počkej,” zastavil mě Seijuurou. Jemně mě odstrčil a postavil se k poličce. Možná patřil mezi ty menší v Generaci Zázraků, avšak pořád byl dost vysoký. Elegantně se natáhl po mé knížce a bez problému si ji vzal. Poté se na mě natočil s očima upřenýma na titul knížky.
,,Děkuji.” začervenala jsem se a přistoupila k němu.
,,Za co?” nechápavě se na mě podíval a pak se ďábelsky ušklíbl. ,,Snad sis nemyslela, že jsem ti ji chtěl podat, prcku?” rozesmál se.
,,Co-!” spadla mi brada a po nervech mi přeběhl nepříjemný pocit ztrpanění.
,,Dlouho jsem ji hledal. To já bych ti měl děkovat.” rozesmál se a věnoval mi krásný úsměv, jako kdyby to, co řekl myslel vážně. ,,Děkuji ti, prcku.”
,,Ty-!” nenacházela jsem žádné vhodné nádavky, kterými bych správně popsala, jak frustrovaně jsem se cítila. To byl přímo podlý tah! A než jsem se z toho transu probudila, jeho dokonalost už dávno odkráčela pryč.
Naštvaná a naprosto rozhořčená jsem se vrátila ke stolu, kde seděla Momoi. Knihovna byla dnes neobvykle plná. Sedla jsem si vedle ní a práskla hlavou na stůl. Momoi, která byla příliš zabraná do studia si ani nevšimla, že jsem přišla a proto vyděšeně nadskočila.
,,Haki!” vyjekla.
,,Momoi,” zabručela jsem. ,,buď prosím tě potichu. Jsi v knihovně!”
,,Haki-chan nemůžeš jen tak přijít a prásknout sebou na stůl. Děláš to stále a já se bojím, že ti z toho jednou praskne lebka.” Na její velice inteligentní větu jsem zareagovala pouhým zakoulením očí.
,,Máš, co si hledala?” otázala se po chvíli a její prsty sklouzly po její knížce, kterou následně zavřela.
,,Ani mi o tom nemluv. Velký Akashi-sama mi ji sebral přímo před mými zraky. Chápeš?! Byla to jasná provokace!” vyprávěl jsem ji naštvaně a přitom jsem se na židli narovnala.
,,No tak potom, co si mu provedla ty…” rozpačitě se zasmála a uhýbala pohledem.
,,Ale Momoi,” ukázala jsem ji svůj nevinný rozkošný pohled. ,,Já to neudělala naschvál.”
Ona vyčerpaně vzdychla a promnula si oči. ,,Tak za ním prostě jdi, omluv se mu a popros ho, jestli by ti tu knížku nepůjčil.”
,,Ne!” zavrtěla jsem hlavou a máchala rukama.
,,Co je na tom tak těžkého?” nechápavě vrtěla hlavou, ale v koutcích ji cukalo. Co ji přišlo na téhle situaci tak vtipného?
,,Momoi ty ho znáš! Běž za ním!” chytla jsem ji za košili a máchala s ní.
,,Haki-chan, proč to nechceš udělat sama? Prostě za ním běž!” odtáhla se ode mně.
,,Když,” sklonila jsem hlavu. ,,Já se ho bojím...”
,,Proč?”
,,Je to přece Akashi-sama. Všemi obávaný student této univerzity.” povídala jsem s dramatickým hlasem.
,,Já myslím, že je tam spíš: ,,všemi oblíbený student,,ne?”
,,To je verze, kterou já neznám!” pyšně jsem zvedla hlavu výš a dala ruce křížem.
,,Haki?”
,,Ano?”
,,Běž za ním!” přikázala mi.
,,Ne!”
,,Jak chceš...to ty propadneš…” Sprosté vydírání!
Chvíli jsem ještě zvažovala pro a proti. Co se může stát tak strašného, když tu knížku nebudu mít? No, nenapíšu svůj úkol...Nezískám dobrou známku. Nedodělám semestr. Nedostuduji tuhle školu. Nedostanu pořádnou práci. Nebudu mít svůj vlastní domov. Nebudu...já nebudu mít svojí vlastní ledničku! Proboha, to snad ne! Budu sedět někde venku v zimě a kolem mě budou procházet mí úspěšní přátelé, kteří na mě úplně zapomenou. A na bilboardech bude ten rudovlasý ďábel, který tohle vše zapříčinil!...a to všechno jen proto, že jsem nebojovala o tu knížku?
,,Fajn!” pronesla jsem tiše a povstala. ,,Udělám to!” Zaťala jsem pěsti a odvážně hleděla na Titána přede mnou. Ups! Špatný příběh...hehe.
,,Ehm, Akashi-kun…”
To byl hodně špatný nápad! Hodně špatný nápad! Špatný! Špatný! Stát před ním s klidnou tváří bylo mnohem složitější než jsem čekala. Zaťaté pěsti se mi potily a tváře z rozpačitosti rudly.
,,Copak?” blaženě se usmál a podepřel si rukou bradu. Dal si jednu nohu přes nohu a svůdně zamrkal.
,,Já se chci o-omluvit za tu kávu.” vykoktala jsem ze sebe.
,,A dál?” na tváří se mu objevil škádlivý úšklebek.
,,A chtěla bych tě po-porosit, jestli by si mi nemohl pů-půjčit tu knížku?” S třesoucí se rukou jsem ukázala na knihu vedle jeho loktu, která nebyl ani otevřená.
,,To jsem nečekal, že se tak rychle vzdáš, prcku.” pověděl zklamaně, založil si ruce na prsou a znuděně se podíval kam si do dálky.
,,Já se nevzdávám!” ohradila jsem se ihned. ,,Já jen chci svou ledničku!”
,,Co?!” Na Akashiho tváři se objevil zaskočený výraz.
,,Nic.” pokrčila jsem rameny a cítila studený pot na spáncích.
,,No,” rozhodl se ignorovat mou předchozí “myšlenku” a hleděl mi do očí tak intenzivně, že jsem měla pocit, že mi čte mé chytré myšlenky. ,,Jak, že se vlastně jmenuješ?”
Tahle otázka...mě fakt udělala v jeho očích ještě menší než jsem doposud byla. Cítila jsem malou slzu zklamaní, jak mi teče po tváři.
,,Uchiyama Haki.”
,,Takže Haki,” V očích mu jiskřilo nadšení a já mohla jen těžce polknout. ,,Jelikož si mě polila dvakrát, tak mi tvá pouhá slovní omluva nestačí.”
,,Vždyť jsem se ti omluvila dvakrát! Co víc chceš?!” skočila jsem mu do řeči se svým panickým hlasem.
,,Chci, aby ses mi omluvila...na kolenou.”
Nejdřív jsem se tomu zasmála, ale jeho vážný výraz mě donutil okamžitě sklapnout.
,,Na kolenou? Jakože…?”
,,Normálně. Na kolenou.” Poslední dvě slova pronesl tak pomalu, že to rozbušilo mé srdce.
,,Ale-.”
,,Chceš tu knížku? Tak to udělej!” kousl se rozzuřeně do rtu. Nejistě jsem těkala z něho na zem a zase zpátky. Přece se mu takhle nepoddám? Přece neprohraji hned v prvním kole? Děláš to pro svou budoucnost, Haki. K čemu je mi budoucnost, když nezvládám vlastní přítomnost? Mám nějakou svou důstojnost a nehodlám o ní přijít!
,,Ne.” zašeptala jsem. ,,Ne! Nenechám se tebou ovládat!” řekla jsem odhodlaně a otočila se k němu zády. Procházela jsem uličkami regálů rázným krokem a vypnutým hrudníkem. Opustila jsem elegantně knihovnu, abych se mohla zhroutit hned jak za mou prásknou dveře.
Opřela jsem se o bílou zeď na chodbě a sjela podél ní na zem.
,,Já jsem tak blbá! Proč jsem nepoklekla?” sténala jsem. ,,Kde mám teď hledat nějakou zatracenou knihu!?”
,,Tak se podívej na internet? Nebo se zeptej někoho, jestli ji má?” navrhovala nadšeně Momoi se kterou jsem právě šla po chodbě zaplněné univerzity. Momoi, která stále usmívala, s radostí vymýšlela nové a nové způsoby jak mi pomoct.
,,To je tak v háji!” schovávala jsem svůj nešťastný obličej v dlaních. ,,Nemohla by si za ním prostě jít a zeptat se ho? Ne tebe dá, když se znáte!” po očku jsem na ní koukla s prosebný výrazem a falešnými slzami v očích.
,,A nebude to pro tebe ještě větší prohra?” pověděla po chvíli. Tvářila se zamyšleně, což ještě víc podpořila, když se pravou rukou dotkla brady.
,,Jak to myslíš?” věnovala ji zmatený výraz s pootevřenou pusou.
,,Já jen, že když ti to půjdu zařídit já, tak budeš vypadat jako vystrašený kuře, ne?” sladce se pousmála.
,,Momoi, děkuji za podporu.” zabručela jsem a sklopila opět zrak.
,,A není to pravda?” rozesmála se. Měla takový sladký smích. Jako malý zvoneček zněla.
,,Když chce Akashi Seijuurou válku...má ji mít!” zastavila jsem se a dala ruce v bok, abych ukázala jak statečná jsem.
,,Haki-chan, všichni ví, že až ho zas uvidíš, tak na nějakou válku zapomeneš a schováš se na záchodech.” snažila se dusit smích v dlaních.
,,O čem to mluvíš? Taková já nejsem.” odfrkla jsem si a pokračovala dál v chůzi.
,,Hele! Tamhle zrovna jde Akashi!” rozzářila se a ukázala před sebe.
,,Kde?!” vyhrkla jsem a srdce se mi rozbušilo. Nohy se automaticky vydaly do pohybu a já se schovala za Momoinu postavu. ,,Už je pryč?” zeptala jsem se s tváří stále zabořenou do jejích zad.
,,Achjo,” vzdychla Momoi před tím než se rozesmála. ,,Ty jsi ale hrdinka.”
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
