Crazy in Love - 1. část
Informace:
(Pokračování Crazy Fangirl!)
Haki Uchiyama je nyní studentkou vysoké školy, na kterou chodí nejeden člen bývalé Generace Zázraků. Ačkoliv má mezi nimi dobré přátelé, jeden z nich ji pěkně zavaří život. Akashi Seijuurou,její rival, nepřítel, nebo něco jiného?
Anime: Kuroko no Basket (Kuroko no Basuke)
Doufám, že se vám pokračování téhle fanfiction bude líbit :). Přeji příjemné počteníčko~! :3 :)
1. část
Nikdy jsem nebyla ranní ptáče.
Ne.
Z nerušeného spánku plného krásných snů mě vyrušil otravný budík. Moje “oblíbená” písnička se rozléhala po celé místnosti. Hlasitě jsem zabručela a práskla s rukou na noční stolek, kde jak jsem doufala, by se měl nacházet mobilní telefon. Když jsem ho konečně polapila, otevřela jsem oči a pohlédla na hodiny. Čas, který ukazoval mobil, mě opravdu vyděsil.
,,Momoi!” vyjekla jsem a otočila se ke své spolubydlící, která pokojně spala ve svých růžových peřinách. ,,Momoi! Vstávej!” zakřičela jsem na ní a v okamžiku byla na nohou.
,,Co se děje, Haki?” vzdychla unaveně a ospale otevřela své krásné růžové oči. Prohrábla si stejně barevné vlasy a zívla na celou místnost.
,,Jdeme zase pozdě! Přednáška za chvíli začíná!” lehce jsem panikařila a začala si oblékat své modré džíny. Ani jsem si neuvědomila, že jsem ještě stále v pyžamu.
,,Haki-chan?” vzdychla Momoi a zavřela oči.
,,Co?” odsekla jsem ji naštvaně, když jsem se snažila úzké džíny stáhnout ze sebe, jenže byly zaseknuté o látku pyžama.
,,Řekni, že jsem nemocná…” otočila se ke mně zády a schoulila se do klubíčka.
,,Tak to tedy ne!” zavrtěla jsem hlavou a konečně se dostala z džín. Přistoupila jsem k ní, odtáhla peřinu a pořádně ji švihla džínami. Hlasité ,,au,, bylo slyšet přes celou kolej.
Čekala jsem na Momoi a nervozně přešlapovala. Když se uráčila vyjít z koupelny, věnovala mi nejistý úsměv. ,,Haki-chan? Mě hodina začíná později než tobě.” poznamenala.
Mé srdce se s šokem zastavilo a má ústa se pootevřela. V rychlosti jsem popadla kliku od dveří a vyletěla z pokoje jako žíznivá čára. Utíkala jsem po chodbě koleje a nezastavovala se před ničím. Vyběhla jsem z téhle budovy, která byla pomalu prázdná a běžela k univerzitní budově, která byla hned naproti.
Vyrazila jsem dveře a spěchala po chodbě, která byla zaplněná mramorovými sochy a starými obrazy. Přede mnou byla poslední zatáčka a pak už jen dřevěné dveře od mé učebny. Prudce jsem se zastavila a otočila se směrem k zatáčce a v tu chvíli...jsem opravdu naštvala někoho, koho bych neměla.
Znáte takový ten pocit, když vám začne špatný den? Minulou noc jste až do půlnoci pracovali, takže jste se moc nevyspali...Ráno jste se probudili pozdě, takže jste se v rychlosti museli připravit do školy...Pasta vám jako vždy z kartáčku uplavala, když jste ho ponořili pod vodu, takže jste si zase čistili zuby bez ní...Zapnuli jste si knoflíky od košile špatně a místo mléka jste si do cereálií nalily džus...A když už jste se konečně dostali tam kam jste měli a těšili se až si upijete z plastového hrníčku plné kávy, protože jste věděli, že to vás zachrání před špatně začínajícím dnem...Do vás někdo plnou rychlostí narazil...Jo, tak to nemluvím o sobě.
Mě možná začal tenhle den dost hekticky, ale člověku, do kterého jsem nyní narazila a na jeho hrudníku se objevila skvrna od černé kávy začala noční můra. V rudých očích jiskřil neukojitelný hněv. Po karmínově červených vlasech stékaly kapky kávy. Dopadaly na přitažlivý obličej nejlepšího studenta na škole, jehož jméno rozbušilo srdce každé osobě. Pro Akashiho Seijuurou jsem nyní byla poslední kapkou. A jeho pohár trpělivost začínal přetékat. To on byl ten, kdo měl dnes špatný den.
,,Já…” omluvně jsem na něho pohlédla. ,,Je mi to strašně líto. Omlouvám se!” spustila jsem ze sebe. Prohlížela jsem si, jak moc velkou škodu jsem napáchala, když v tom jsem celá zrudla.
Košile se pod rozlitou kávou stávala průhlednější a průhlednější a...Řekněme, že to, že je bývalý basketbalista bylo opravdu poznat. Jeho svalnatý hrudník vystoupil na povrch a já cítila, jak mi začínají hořet tváře.
,,Všude samí blbci!” zavrčel si pro sebe.
,,Sei-chan!” ozval se za námi. ,,Co se ti přihodilo?”
,,Šel jsem právě po chodbě, když do mě narazilo tohle nemehlo.” Naštvaně si čistil košili a otočil se k vysokému studentovi s havraní černou barvou vlasů. Měl něžné oči, které byly lemované dlouhými řasy.
,,Prosím? Co si to řekl?” naštvaně jsem zabručela a dala ruce v bok.
,,Potřebuješ to snad písemně, prcku?” věnoval mi znechucený pohled.
,,Prcku?!” vyjekla jsem dotčeně. Kam zmizlo jeho ,,má drahá,,? Pamatuji se ještě naše setkání na střední škole? Asi ne…
,,Jsi pěkně hluchá, prcku.” zakřenil se.
,,Říká někdo, kdo byl nejmenší z Generace Zázraků!” ušklíbla jsem se a založila si ruce na prsou.
,,Huh?! Ne, nebyl jsem nejmenší!” opravil mě temným hlasem.
,,To, že si byl o pár centimetrů vyšší než Kuroko Tetsuya ti nepomůže.” vyplázla jsem dětinsky jazyk.
,,Prosím tě už mlč.” vzdychl a prohrábl si otráveně své rudé vlasy. ,,Už jen tím, že dýcháš, snižuješ IQ celé škole.” Opravdu neměl dobrou náladu. Všemi oblíbený Akashi Seijuurou nebyl až tak perfektní. I on měl špatný den a já jsem tomu vůbec nepomáhala.
,,Náhodou, já bych tě se svým IQ rozdrtila!” hrdě jsem vypnula prsa a dala ruce v bok.
,,Přijímám výzvu!” děsivě se ušklíbl, natáhl ke mně ruku a přistoupil blíž.
,,Nebudu si s tebou hrát!” vrtěla jsem hlavou v nesouhlasu a zamračila se.
,,Bojíš se, prcku?”
,,Jdu do toho!” pronesla jsem skrz zuby a natáhla se po jeho dlani. Nechala jsem se příliš lehce vyhecovat.
Když se naše prsty jemně dotkly, uhnul rukou a udělal krok vpřed ke mně. Jeho ruku přistála na mém břichu.
,,Dobře,” ďábelsky se zahihňal. ,,Ale já nikdy neprohrávám.” zašeptal a odtáhl se ode mně. Otočil se ke svému spolužákovi, který celou situaci sledoval s pobavením a vydal se s ním pryč.
Stála jsem jako přikovaná k zemi a slyšela, jak se mi zrychluje tep. Poté jsem pohlédla na své břicho. Vyděšeně jsem pohlédla na tmavou skvrnu na své košili.
,,Ten ubožák!” zaklelala jsem, když mi došlo, že si do mě utřel svou ulepenou ruku.
Vstoupila jsem do třídy s vražedným pohledem a plamenem kolem mého těla.
,,Doufám, že jste se dobře vyspala, Uchiyama-san.” poznamenal posměšně profesor.
Zatnula jsem pěsti a kousla se do rtu. ,,Drž hubu,, byla věta, kterou jsem mu tolik chtěla říct, ale nechtěla jsem si udělat dalšího nepřítele. Pokračovala jsem na své místo vedle modrovlasého studenta jménem Kuroko Tetsuya.
,,Pěkná košile.” škádlil mě s milkshakem ve ruce.
,,Tetsu…” zakňourala jsem unaveně a praštila hlavou o stůl.
,,Uchiyama - san dávejte prosím pozor a nespěte mi v hodině!” zavolal na mě otravný profesor. Na střední byli mnohem lepší učitelé.
Má levá ruka vystřelila po pravé ruce, která už už chtěla ukázat na profesor prostředníček. Nikdy jsem nebyl tak drzá. Ten Seijuurou mě musel opravdu vytočit.
Zvedla jsem hlavu, narovnala jsem se a oddechla si. V ten moment mi na rameno poklepal můj spolusedící. Koukla jsem na Kuroko, který mi s vlídným úsměvem nabízel svůj poznámkoví sešit.
,,Děkuji,” vděčně jsem se na něj usmála.
,,Žádné povídání v mé hodině, Uchiyama-san!” A už dost! Můj pohled se změnil ve vražedný a má ruka se natáhla po Kurokově pouzdru, kde se skrývalo kružítko.
Kuroko však moc dobře věděl, co mám v plánu a sklidil své pouzdro, jak nejrychleji dovedl.
Po nekonečně nudných hodinách, při kterých jsem plánovala, jak porazit neporazitelného Akashiho Seijuurou (pěkně těžký úkol, když jsem ho nazvala ,,neporazitelným,,) jsem se svými přáteli zašla na oběd.
,,Dai-chan! Dai-chan!” vysoký hlas Momoi mě pomalu a jistě začínal iritovat.
,,Buď už ticho, Satsuki!” odsekl ji Aomine Daiki. Byl to vysoký, bývalý basketbalista s tmavší pletí, což bylo na Japonce trochu pozoruhodné. Tmavě modré vlasy měl krátké, takže mu nepřekážely ve výhledu. Růžovovlasá Momoi se s ním o něčem dohadovala a on jen otráveně hleděl z okna s hlavou opřenou o ruku.
,,Jste neskutečně hluční!” poznamenal Midorima Shinatrou, který si posunul své brýle výš na nos a projel si prsty své zelené vlasy. Byla jsem ráda, že sedím vedle něho. Jelikož nevrážel do stolu, jako Momoi a Aomine a tím pádem jsem se mohla v klidu najíst.
,,Dojdu si ještě pro šále kávy.” postavila jsem se. ,,Chcete někdo?” otázala jsem se vzápětí. Ale ti dva mě vůbec nevnímali.
,,Zdá se, že ne.” vzdychl Midorima.
,,Okay.” pokrčila jsem rameny. Opustila jsem nejhlučnější stůl v malé restauraci a zamířila k pultu. Objednala jsem si jeden šálek kávy a v klidu čekala na svou objednávku, která byla za chvíli před mými zraky. Vzala jsem si šálek do rukou a začala do horké kávy foukat, abych ji trochu zchladila. Byla to taková má tradice. Dokud nebude mít káva teplotu akorát, nevrátím se ke stolu.
Upila jsem si z ní a s radostí zjišťovala, že má konečně příjemnou teplotu. Otočila jsem se k pultu zády a vydala se zpátky k ostatním. Koutkem oka jsem zahlédla známou tvář venku. Vysokého, červenovlasého kluka v mém věku. Měla jsem na mysli Kagamiho Taigu, jehož maličkost procházela kolem tohoto podniku. Alespoň myslím, že to byl on. Před očima se mi objevily vzpomínky na minulost...velice bolestivou minulost. Minulost, ve které jsem mu hodně ublížila. Zavrtěla jsem hlavou a prudce se otočila zpátky, abych zahnala zlé myšlenky.
A v tu chvíli...jsem celou svou váhou narazila do osoby, kterou jsem už fakt víc nechtěla naštvat.
Sledovala jsem své vlhké ruce a svou kávu, která se nyní krásně vyjímala na košili patřící vypracované hrudi. Pomalu jsem zvedla svou hlavu, abych pohlédla do vražedných rudých očí, které měly stejně karmínově červenou barvu jako vlasy.
,,Eh,” rozpačitě jsem se usmála na Akashiho. ,,Ahoj…” nervozně jsem se zasmála.
A já si myslela, že dnešní den nebude tak strašný...ups.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
