Tábor - 1. kapitola
Informace:
Jana a spol. se zabydlují v táboře. Oddíl Jany má na ten den službu, tak musí připravovat jídelnu k jídlu. Dát skleničky na stůl, konve s pitím a cedule, který oddíl bude kde sedět. Taky mají kontrolu u doktorky. Po jídle se vydávají i s oddílem kluků na procházku kolem rybníka.
První den
Autobus zastavil a my si pomalu za pokynu vedoucího vystupovali. Venku jsme se seskupili před autobusem a čekali, až vedoucí začne vyndavat kufry a každý si vezme ten svůj. Můj byl až vzadu, takže jsem si ho vzala, mezi posledními. Vzala jsem si kufr a šla jsem čekat s Bárou, dokud vedoucí nedá rozkaz, co se má udělat dál.
,,Takže, teď si vezměte své věci a já vám ukážu, kde budete mít chatky a můžete začít vybalovat, než si pro vás přijdu.’’ řekl nám vedoucí. Byla jsem v posledním 14. oddíle, kde byly samé ženy a náš vedoucí muž. Vzali jsme si kufry a šli za naším vedoucím.
Lukáš přiběhl, že mi pomůže s kufrem, ale odmítla jsem a naznačila mu, aby pomohl Báře. Ten to pochopil a chopil se jejího kufru a pomohl jí s kufrem. Náš vedoucí nám ukázal první chatky u lesíčka, které nám na 18 dní měly patřit. Když odnesl Lukáš do chatky kufr Báry, tak se vrátil ke svému oddílu. Byl ve 13. oddíle.
S Bárou jsme si vybraly postele. Obě jsme si vybraly postele nalevo, já dole a Bára nahoře. V tom někdo zaklepal na dveře. Obě jsme se podívaly. Byly to dvě dívky.
,,Můžeme se k vám připojit?’’ zeptala se dívka s dlouhými tmavě modrými vlasy.
,,Klidně, stejně jsme tu zatím sami.’’ přikývla Bára.
,,Díky.’’ poděkovala dívčina a obě s kufry vešly dál. ,,Já jsem Robin,’’ představila se nám dívka.
,,A já Natálie.’’ představila se nám druhá dívka.
,,Jana.’’ představila jsem se já.
,,Bára.’’ taky se představila Bára. Pak jsme se daly do vybalování věcí.
Když jsme si vybalily věci, tak jsme se převlékly do pohodlnějšího. Poté jsme čekaly až se objeví vedoucí a řekne nám co se dál podnikne.
,,Líbí se vám tu někdo z kluků?’’ zeptala se nás Robin. ,,Mně ten černovlasý s čepkou na hlavě.’’ dodala. Ve mně hrklo. Protože měla na mysly Lawa. Bára se na mě podívala.
,,Mně nikdo.’’ oznámila jsem holkám. Nechtěla jsem se přiznávat.
,,Mně ten zelenovlasý.’’ řekla Natálie.
,,Myslíte Lawa a Zora. Mně Lukáš.’’ řekla Bára.
,,Vlastně vy jste s nima mluvily, že?’’ řekla Robin závistivě.
,,Tak Lukáš je můj brácha.’’ vysvětlila jsem to.
,,Tak to pak jo.’’ ulevilo se Robin. Moc se mi ta Robin nelíbila.
,,Připraveny? Jdeme si pro povlečení.’’ zaklepal někdo na dveře a ve dveřích se objevila hlava našeho vedoucího. Všechny jsme vstaly a šly ven, kde se shromáždily.
Když jsme se byly všechny, tak jsme vyrazily za vedoucím. Šli jsme si pro povlečení do jedné budovy, vedle budovy, kde byly koupelny a záchody. Museli jsme čekat frontu. Kluci ze 13. oddílu stáli za námi.
,,Tak co ségra, vybaleno?’’ zeptal se mě Lukáš a dal mi sourozeneckou herdu do zad.
,,Jup a co ty?’’ odpověděla jsem a zeptala jsem se Lukáše taky.
,,Jo, taky taky.’’ odpověděl mi Lukáš.
,,Jinak toto jsou naše další dvě spolu bydlící, Robin a Natálie. Můj bratr Lukáš.’’ představila jsem Lukášovi další dvě spolu bydlící. Lukáš těm dvěma pak představil Lawa, Zora a Standu.
Fronta pomalu bývala. Nás osm jsme si různě povídali. Teda až na mě a Lawa, oba jsme byli tak trošku zamlklý. Když na nás přišla řada, tak jsem dostali ložní prádlo a šli pomalu do svých chatek si povlíknout postele.
Když jsme si je povlékly, tak se objevil náš vedoucí. Svým způsobem si to zkontroloval, jak jsme si uklidily a povlékly postele.
,,Za pět minut venku. Půjdeme připravit stoly na oběd.’’ oznámil nám náš vedoucí. Všechny jsme vylezly ven už čekat.
Když jsme čekaly venku, všimla jsem si, jak jedna holčička brečí u nástěnky. Hned jsem šla k ní.
,,Co pak se stalo?’’ zeptala jsem se ji mile a klekla jsem si do její výšky.
,,Stýská se mi po mamince.’’ vysvětlila mezi vzlyky dívka.
,,To bude dobré. Těch 18 dní uteče jako voda a pojede se zase domů.’’ usmívala jsem se na dívku. ,,Jak se jmenuješ?’’ zeptala jsem se dívky na jméno.
,,Marie.’’ představila se mi dívka.
,,Já jsem Jana. Víš co si slíbíme? Že ani jedna z nás už neuroní žádnou slzičku. Co ty na to?’’ navrhla jsem Marii. Ta si setřela slzy a přikývla na souhlas. ,,Teď by si měla jít za svým oddílem, aby se po tobě nesháněli.’’ doporučila jsem Marii.
,,Dobře. A mohu tě jít navštívit, když to půjde?’’ zeptala se mě Marie.
,,Jasně, že jo.’’ usmála jsem se. Pak jsme si zamávaly a každý šla ke své chatce.
Když jsem dorazila, tak se zrovna odcházelo do jídelny, připravit stoly na oběd.
,,Ty tu holčičku znáš?’’ zeptala se mě Bára, když jsme připravovaly skleničky na stůl.
,,Teď už jo. Jinak jsem ji neznala.’’ přiznala jsem se. ,,Viděla jsem ji, jak brečí, tak mi ji bylo líto.’’ vysvětlila jsem.
,,Tak to bylo od tebe hezké.’’ řekla Bára a usmála se na mě. ,,Jinak, jak si byla pryč, tak Robin se zeptala Lawa na jeho původ, tak je to napůl Japonec a na půl Čech. Mamka je Japonka a taťka je Čech. Už se tu narodil, a umí od mala česky a od mamky se učí japonsky.’’ vysvětlila mi Bára, jak to je.
,,Myslela jsem si to, že to bude Japonec.’’ přikývla jsem.
,,Jak to?’’ divila se Bára.
,,Bude to znít asi dětinsky, ale ráda sleduju anime a poslouchám k-pop, tak se maličko vyznám, kdo je Japonec a kdo Korejec.’’ přiznala jsem se potichu a čekala na reakci Báry.
,,Anime znám, i když to nesleduju. A k-pop neznám.’’ přiznala se mi Bára.
,,Tak teď můžete se vrátit do chatek. Později si vás zase zavolám.’’ rozpustil nás náš vedoucí.
Odebraly jsme se do svých chatek. U naší chatky, čekali kluci. Já s Bárou jsme si sedli na kraj verandy. Robin stála vedle Lawa a Natálie vedle ní.
,,Co to bylo za holčičku?’’ zeptal se mě Lukáš.
,,Marie, brečela, že se jí stýská po mamince. Tak jsem ji utěšovala.’’ vysvětlila jsem to Lukášovi, i ostatním.
,,Oddíly 1 až 7 se dostaví do jídelny na oběd a oddíly 8 až 14 na ošetřovnu.’’ oznámil hlavní vedoucí rozhlasem.
,,Tak my jdeme, pak se tu zase stavíme.’’ řekl Standa a všichni 4 kluci se odebrali ke své chatce. Náš vedoucí si pro nás přišel a šli jsme na ošetřovnu.
Byli jsme tam mezi prvníma. Lékařka nám prohlédla hlavy, jestli nemáme vši, nebo něco takového. Naštěstí z našeho oddílu neměl nikdo. Pak jsme se vrátili k naší chatičce.
,,Jste se nějak už s kamarádili s kluky.’’ pronesl náš vedoucí, který se k nám připojil.
,,Jeden z nich je můj brácha.’’ vysvětlila jsem situaci.
,,Jo takhle, tak to pak jo. Nevadí mi, že tu jsou, ale mají zákaz chodit do vaší chatky.’’ řekl vedoucí s úsměvem na tváři. Poté se odebral pryč. Kluci, když byli prohlídnuti, se k nám vrátili.
,,Taky máte už hlad?’’ zeptal se nás Lukáš, když k nám dorazili.
,,Taky už ho docela mám.’’ přiznal Zoro.
,,Tak najím se, ale že bych přímo umírala hlady, to zase ne.’’ přiznala jsem se.
,,Zajímalo by mě, co budeme mít.’’ řekla Natálie.
,,Asi rizoto.’’ řekl Lukáš.
,,Jak to můžeš vědět?’’ zajímalo Robin.
,,Tak dělají ho každý rok, co sem jezdíme, hned první den.’’ vysvětlil Lukáš Robin. Ta jen přikývla, že rozumí. Pak jsme si různě povídali. Nebo spíš ostatní, já jsem mlčela. když se oddíly 1 až 7 najedli, šly jsme zase připravit stoly.
Výhoda byla ta, že když to bylo hotové a hlavní vedoucí ohlásil zbytek oddílů na oběd, že jsme nemuseli čekat takovou frontu a byly u okénka na vydání jídla jako první. Sedli jsme si k našemu stolu. Naproti mě seděla Bára a z levé strany náš vedoucí. Z pravé strany seděla nějaká dívka se světle modrými vlasy. Někdo si u jídla povídal, ale většino panovalo ticho a jedlo se mlčky. Po jídle, když všechny dívky odešly jsem šla pro hadr a utřela stůl. Pak jsem se vydala za ostatníma, k naší chatičce.
Tam už byli i kluci. Byla jsem ráda, že tam s námi jsou, ale cítila jsem se tak zamilovaná. Láska na první pohled jak se říká. Ale snažila jsem se nedat nic najevo. Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem se zamilovala do Lawa. Věděla to jen Bára a věřila jsem, že to neroznese.
,,Tak jak jste si pochutnaly, holky?’’ zeptal se nás Lukáš.
,,Bylo to dobré.’’ řekla Bára a usmála se na Lukáše. Všimla jsem si, že si toho Lukáš všimnul a taky se na Báru usmál.
,,Nebylo to špatné.’’ přikývla jsem na souhlas s Bárou.
,,Já si teda pochutnal hodně.’’ řekl Lukáš a pohladil si břicho.
,,Kluci, teď běžte ke svému oddílu, potřebuju s dívkami něco probrat.’’ řekl náš vedoucí, který se z čista jasna u nás objevil.
,,Tak se zatím mějte, ahoj.’’ rozloučil se Lukáš.
,,Ahoj.’’ řekl Zoro, Standa a Law najednou.
,,Ahoj.’’ rozloučily jsme se i my. U naší chatky se mezitím shromáždily všechny dívky. Nebo spíš okolo našeho vedoucího.
,,Tak děvčata, půjdeme se projít okolo rybníka, souhlasíte?’’ zeptal se nás vedoucí. Žádná z nás neprotestovala. ,,Dobrá, tak se připravte, za deset minut vyrážíme.’’ řekl a odešel. I ostatní se rozutekly do svých chatek. Jen naše čtyřka zůstala venku.
,,Law je takový kus chlapa.’’ zasnila se Robin.
,,I Zoro.’’ přidala se Natálie.
,,Snad nám to vyjde a budeme s nimi chodit.’’ řekla Bára. Obě přikývly. Já zůstávala stranou.
,,Hele Jano, nelíbí se ti Standa?’’ zeptala se mě Robin.
,,Je to taky kus chlapa, ale není to můj typ, takže ne.’’ vysvětlila jsem Robin.
,,Škoda, byl by z vás skvělý pár.’’ řekla Robin. Říkala jsem si, že se mě chce zbavit, aby mohla mít Lawa sama pro sebe. Ale i když úplně jedno mi to nebylo, tak jsem se jen usmála.
,,Nemyslím si. Myslím si, že Standa, je na všechny dívky.’’ řekla jsem svůj názor. ,,A taky se mi líbí tmavovlasý.’’ dodala jsem.
,,Jak myslíš.’’ řekla Robin a pokrčila rameny. Přišla mi taková namyšlená, ale nedala jsem nic najevo. Možná jsem jenom žárlila, proto mi tak přišla. Za deset minut jsme se sešly u naší chatky a čekaly jsme na našeho vedoucího. Ten po chvíli přišel.
,,Tak můžeme?’’ zeptal se nás. My jsme jenom přikývly. Vyrazily jsme na za naším vedoucím.
Prošli jsme všichni bránou a náš vedoucí se zastavil. Docela nás to překvapilo, že stojíme, ale nikdo se na nic neptal. Po chvíli venku byl 13. oddíl. Kluci měli jít s námi. Když jsme byli konečně všichni, tak jsme vyrazili na cestu.
Naše osmička šla jako první. Různě jsme si povídali. Hlavně o škole a rodině. Za mě mluvil hlavně Lukáš, ale když se mě někdo na něco zeptal, tak jsem mu hned odpověděla. Každou chvíli jsme se ohlédli, jestli nejdeme moc rychle, aby jsme nezdrhli ostatním, jak jsme šli první. Ale bylo vše v pořádku. Vedoucí nás zastavovat nemuseli, a když se nám zdálo, že je jsme moc daleko, sami jsme se zastavili a počkali na ostatní.
Došli jsme na takovou louku u vody, kde jsme čekali na ostatní. Když nás došli, chtěli jsme vyrazit dál, ale náš vedoucí nás zastavil.
,,Tady si na chvilku odpočineme.’’ řekl náš vedoucí a šel na louku. My ostatní šli za ním. Náš vedoucí si sedl do trávy a my ho následovali. Nevadilo nám to, nebo aspoň nikdo to nedal najevo, že by mu to vadilo. ,,Teď se každý každému představí. Já se jmenuju Sebastian, ale říkejte mi klidně Sebby.’’ představil se náš vedoucí. Pak postupně jsme se každý představil. Pak jsme si povídali všichni stylem, že každý něco řekl o sobě. Asi tak hodinku jsme se zdrželi a pak jsme se vydali zase na cestu.
Okolo páté hodiny, jsme se vrátili zpátky do tábora. Každý si šel do své chatky, kromě Lukáše, Zora, Standy a Lawa, kteří šli před naší chatku.
,,Kdo chce, tak ať jde do sprchy.’’ zakřičel Sebastian a předal mi klíče od dámských sprch. Všechny jsme si šly pro věci a šli do sprch.
Já patřila mezi prvníma, tak jsem byla do patnácti minut hotová. Měla jsem na starosti klíče, tak jsem se jenom do chatky vrátila, že jsem tam odložila věci a zase se vrátila ke sprchám, abych jsem je mohla potom zavřít. I kluci byli ve sprchách. Viděla jsem je odcházet. Pak jsem měla krásný výhled na Lawa. Šel bez trička, tak jsem viděla celou horní část nahou. Všude měl samé tetování. Ale moc pěkná.
,,Jani, co ty tu tak stojíš?’’ ozval se Lukáš, který taky bez trička přišel ke mně.
,,Dostala jsem klíče na starost, tak čekám až budou všechny vykoupané a mohu zavřít dveře a vrátit klíče.’’ vysvětlila jsem Lukášovi. V tom vyšla ze sprch Bára a zastavila se u dveří.
,,Aha. Báro, půjdeme ne, a pak se sem vrátíme, aby tu Janča nebyla sama, co říkáš?’’ zeptal se Lukáš Báry, když si ji všimnul.
,,Jasně, že jo.’’ souhlasila Bára a usmála se. Oba pak společně odcházeli ke svým chatkám a cestou si různě povídali. Já zase čekala sama před dívčími sprchami.
,,Tak jsme tu.’’ ozval se po chvíli Lukáš, který přišel nejen s Bárou, ale i Lawem.
,,To nemusíte tu čekat.’’ protestovala jsem. Byla jsem ráda, že tu jsou, ale byla jsem maličko nervózní z Lawa.
,,V pohodě, nenecháme tě tu osamotě, když ji nemáš tak ráda.’’ zazubil se Lukáš. Cítila jsem, jak mi maličko rudnou tváře. Byla to pravda, ale dívat se na Lawa, bylo jako za trest. Ne že by mi vadil, ale byla jsem do něho tak zamilovaná, že jsem nedokázala s ním komunikovat.
,,Zítra máme službu my.’’ řekl Lukáš a jenom se usmál.
,,To přežiješ.’’ usmála jsem se na Lukáše.
,,O to nejde, ale jde o hlídky, ty nemám moc rád. Je tam nuda.’’ přiznal se Lukáš.
,,Tak si ji vezmeme o polední klid a přes den můžeme jít ven s ostatníma a nenudit se.’’ navrhl Lukášovi Law. Všichni jsme se na Lawa podívali.
,,To nezní špatně.’’ řekl Lukáš, který s tímto návrhem souhlasil. Pak jsme si různě povídali, než všechny dívky opustily sprchy. K nám se přidala i Robin s Natálií, když nás viděly, jak spolu komunikujeme. Nevadilo jim, že musí držet své ručníky a věci na mytí.
Když jsem zamkla sprchy, vraceli jsme se. Šla jsem s Bárou, která chtěla jít se mnou, najít chatku Sebastiana, abych mu mohla vrátit klíče.
,,Proč si Robin, taky neřekla, že si se zamilovala do Lawa?’’ zeptala se mě potichu Bára, aby nás nikdo neslyšel.
,,Víš Robin se mi moc nelíbí. Přijde mi taková falešná a hádat se s ní a prát se s ní o kluka, fakt nechci. Bude lepší, když nebude nic vědět.’’ vysvětlila jsem Báře.
,,Taky se mi moc nelíbí, to s tebou souhlasím. Přijde mi trošku namyšlená, ale možná je to náš dojem a není taková. Neznáme ji.’’ souhlasila se mnou Bára. Já jsem jen přikývla na souhlas. Svým způsobem, jsem ani neznala Báru. Až na Lukáše, jsem neznala dobře nikoho. A není moc dobré, si udělat obrázek o někom, když ten člověk dotyčného nezná.
Nakonec jsme našly chatku Sebastiana. Mluvil zrovna s vedoucí 13. oddílu.
,,Holky, co by jste rády?’’ zeptal se nás Sebastian, když nás dvě zahlédl.
,,Nesu vrátit klíč od sprch.’’ vysvětlila jsem, proč jdeme za ním.
,,Jen si ho nech u sebe. Až půjdeme připravit jídelnu, tak mi je dáš. Hlavně je neztrať.’’ řekl mi Sebastian.
,,Dobře.’’ přikývla jsem a obě jsme se zase vracely k ostatním.
Když jsme dorazily, tak jsme si sedly na práh verandy. To bylo naše oblíbené místo.
,,Tak co, vrátily jste ty klíče?’’ zeptal se nás Lukáš.
,,Ne, prej si je mám nechat a dát mu je, až půjdeme připravit jídelnu.’’ řekla jsem to, co mi řekl Sebastian. Klíče jsem pevně držela v ruce.
,,Tak je hlavně neztrať.’’ varoval mě i Lukáš.
,,Neboj se, budu opatrná.’’ ušklíbla jsem se na Lukáše. Pak jsme si různě povídali, dokud nepřišel Sebastian a nešly jsme připravit jídelnu.
Kluci čekali u naší chatky. Zjistila jsem, že k večeři je lečo, což nejím. Věděla jsem, že budu bez večeře. Ale mohla jsem si dát nějakou t oplatku, co jsem měla ve sladkostech od našich. Lukáš oproti mě jedl všechno. Já nejedla lečo, koprovku, zelňačku a Segedín a zelí. Jinak jsem jedla všechno. Když jsme vše připravily, vrátily jsme se ke klukům.
Klíče jsem už u sebe neměla. Ty měl už Sebastian, které uklidil k ostatním klíčům. Hlavní vedoucí ohlásíl první směnu k večeři.
,,Už se ví, co bude k večeři?’’ zeptal se Lukáš.
,,Asi lečo.’’ řekla Natálie.
,,Jaj…’’ pronesl Lukáš. Všichni jsme se na něho podívali.
,,Ty nejíš lečo?’’ divil se Zoro.
,,Já jo, ale tady Janča ne.’’ práskl na mě Lukáš.
,,Tak se mi z toho zvedá kufr, no a co.’’ ohradila jsem se.
,,Co budeš dělat?’’ zeptal se mě Law.
,,Dám si jenom chleba a pak nějakou tu oplatku.’’ přiznala jsem, co mám v plánu udělat. Pak jsme se bavili o jídle, až všem kručelo v žaludku hlady. Po první směně, jsme šly zase připravit jídelnu.
U okýnka, kde se vydávala večeře jsem požádala kuchařky jenom o chleba. Kuchařky se divily, ale daly mi jenom dva kousky chleba. S chleby jsme si šla sednout na své místo.
,,Tady máš chleba, já k tomu ten chleba nemusím.’’ řekla Bára, když si sedla naproti mě.
,,Díky, ale to nemusíš.’’ ohradila jsem se.
,,Ale jo vem si. Ať moc nehladovíš.’’ usmála se Bára.
,,Tak díky.’’ poděkovala jsem a vzala si od Báry dva kusy chleba.
,,Ty nejíš lečo?’’ zeptal se mě Sebastian, když si sedl vedle mě.
,,Ne.’’ přiznala jsem se. V tom ke mně přišel Lukáš a Law a oba přede mne dali dva kousky chleba a šli si sednout na svý místa. Podívala jsem se na ně a Lukáš se jen usmíval.
,,Se přechlebuješ.’’ zasmál se Sebastian. I já s Bárou jsme se zasmály. Každý se dal do svého jídla. Já jedla chleba a ostatní lečo s chlebem. Když všichni dojedli, tak jsem šla pro hadr a utřela stůl.
Pak jsem vyšla ven a sedla si na lavičku. Chtěla jsem být sama. Lukáš to poznal, proto ke mně ani nešel a zastavil Báru, která měla v plánu za mnou jít. Ale přesto se jeden člověk našel a přisedl si ke mně.
,,Děje se něco?’’ zeptal se Law, kterého jsem poznala po hlase.
,,Ne nic.’’ řekla jsem a zadívala se před sebe.
,,Proč nejdeš k ostatním?’’ divil se Law.
,,Potřebuju být na chvíli sama.’’ přiznala jsem se.
,,Nebude vadit, když tu zůstanu?’’ zeptal se mě Law.
,,Ne, nebude.’’ usmála jsem se, aniž bych jsem se na Lawa podívala.
,,Chtěl bych se ti k něčemu přiznat.’’ začal mluvit Law. Podívala jsem se na něho. ,,Je tu jedna dívka, do které jsem se zamiloval, ale nevím, jak jí to říct. Dejme tomu, že nemám odvahu, že se bojím odmítnutí.’’ přiznal se mi a díval se před sebe.
,,Promiň, na to nejsem odborník. S tím ti bohužel neporadím. Já ještě žádného kluka neměla, tak nevím, jaké to je.’’ přiznala jsem se.
,,V pohodě. Až budu připraven, tak ti i řeknu, jak se jmenuje.’’ usmál se na mě Law. U dveří se objevil hlavní vedoucí. Podívala jsem se na něho. ,,Neměl by jste kytaru a zpěvník?’’ zeptala jsem se hlavního vedoucího. Ten se na mě podíval.
,,Ty hraješ?’’ zeptal se mě překvapeně.
,,Trošku jo.’’ přikývla jsem.
,,Dobrá, hned tu budu.’’ souhlasil a zašel do své kanceláře. Za chvilku byl zpátky i s kytarou a zpěvníkem. Podal mi to. Zpěvník jsem si položila na klín a naladila jsem kytaru. Našla známou písničku a začala jsem hrát i zpívat. Hlavní vedoucí se ke mně připojil i Law. Pomalu se kolem nás shlukl skoro celý tábor, který začal zpívat s námi. Takhle jsem hrála a zpívali jsme do devíti. ,,Poslední písnička a pro dnešek končíme.’’ rozhodl a podíval se na mě. Já jsem jenom přikývla, našla poslední písničku a zahrála ji. Ostatní zpívali. Pak jsem vrátila kytaru i zpěvník.
,,Tak a teď vyčistit zuby a do pelechu.’’ řekl Sebastian našemu oddílu. Já i Law jsme vstali a každý si šel do své chatky pro věci.
Vzala jsem si ručník a kartáček s pastou a šla si spolu s Bárou vyčistit zuby. Cestou jsme si povídaly.
,,Hraješ moc pěkně, i zpíváš.’’ řekla mi Bára a usmála se na mě.
,,Díky. Jsem samouk.’’ přiznala jsem se.
,,Vážně? Já myslela, že si chodila do kroužku.’’ divila se Bára.
,,Ne ne.’’ zakývala jsem hlavou na nesouhlas. V koupelně jsme si vyčistily zuby a pak se zase vracely do chatky.
Před chatkou čekal Lukáš, Zoro, Standa a Law. Robin s Natálií, se ještě nevrátily.
,,Přišli jsme vám říct dobrou noc.’’ řekl Lukáš a usmál se.
,,Dobrou noc a krásné sny.’’ popřál nám Law.
,,Dobrou.’’ řekl najednou Zoro a Standa.
,,Hezky se vyspěte holky.’’ řekl Lukáš a dal mi pusu na tvář. Hned jsem zrudla. Nikdy to neudělal. Tak jsem byla překvapena.
,,Dobrou noc.’’ popřála klukům Bára.
,,D...dobrou.’’ taky jsem popřála, a s Bárou jsme zalezly do chatky. Kluci odcházeli pryč do své chatky.
S Bárou jsme se převlékly do pyžama. Já měla na spaní trencle a tričko, a zalezly do pelechu. Po chvíli přišla Robin s Natálií. Taky se začaly převlékat do pyžama.
,,O čem jste si povídali s Lawem?’’ zeptala se mě Robin, když byla nahoře v posteli.
,,Jen tak o životě.’’ zalhala jsem. Nechtěla jsem jí říkat, s čím se mi svěřil Law.
,,Aha.’’ přikývla Robin. Někdo zaklepal na dveře.
,,Dále.’’ řekla Natálie a dveře se otevřely.
,,Koukám, že jste pilné. Přeji vám dobrou noc a hezky se vyspěte.’’ popřál nám Sebastian.
,,Dobrou noc.’’ řekly jsme jednohlasně. Sebastian zhasl světlo a zavřel dveře.
,,Dobrou.’’ popřála jsem všem a zavřela jsem oči. Po chvíli jsem usnula.
V noci přišla bouřka. Což nebylo dobré, protože se bouřky bojím, pokud nejsem doma.
,,Jani, spíš?’’ zašeptal hlas Báry, která stála u mé postele.
,,Ne.’’ zašeptala jsem taky a posadila jsem se.
,,Mohu si lehnout k tobě? Víš trošku se bojím.’’ přiznala se mi Bára.
,,Vezmi si deku a pojď.’’ řekla jsem potichu a udělala místo pro Báru. Ta si vzala svoji deku a lehla si ke mně. Chytla mě za ruku. Chvilku jsme si šeptaly. Když bouřka trošku ustala, ale ještě hřmělo, tak jsme zavřely oči a usnuly jsme. Spaly jsme až do rána.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.