Jediné přání - 3. kapitola
5.33
Informace:
Zvláštní děvče z vyšších poměrů s lehce negativistickými názory a optimistický klučík, který rád rozdává štěstí. Inteligencí obdařená slečna a naivní chlapec. Mladá žena s velmi nadějnou budoucností a mladý muž s neurčitým osudem. A přesto mají oba dva něco, co mnozí lidé postrádají - mají svého džina, toho, který na ně dohlíží jako anděl strážný a ochotně vyslýchá každé jejich přání. Že je to jen povídačka pro malé děti, aby nepřestaly věřit? Kdepak. Pokud si totiž něco opravdu hodně přejete, možná se džin nad vámi slituje a takové přání vám skutečně splní...
Po sakra dlouhé době další kapitola mého příběhu... Omlouvám se, jednoduše na mě opět dopadá katastrofální nedostatek času. :D Nicméně - slíbená schůzka s Ianem se nevyvíjí úplně podle Melaniných představ, alespoň ne po stránce matematické. Ale kdo je vlastně tenhle pro Melanie téměř neznámý chlapec s trochu zvláštními myšlenkovými pochody?
Drama
Školní život
Romantika
Smutné
Slice of life (Ze života)
Celý večer mi ta situace vrtala hlavou. Liam se nikdy takhle nechoval… Musela jsem dlouho uvažovat, jestli jsem prostě něco neudělala špatně, ale žádnou záminku jsem mu nedala – alespoň ne vědomě.
Jistě, i já vím o tom, že má kamarádky. A také jsem trochu nervózní, když mi sdělí, že jde někam právě s nimi, pouze s nimi. Ale stejně jako já respektuji jeho kamarádky, on respektuje mé kamarády. Vždy to tak bylo… Proč je to tedy s v případě s Ianem úplně jinak? Co ho přimnělo zachovat se tak hloupě?
Nakonec jsem přestala s jakýmikoliv výčitkami – došlo mi totiž, že to nemá cenu. Chyba na mé straně nebyla, není a on na mě vinu nesnese. Mé svědomí je čisté, neudělala jsem nic, čeho bych měla litovat. Neustoupím Liamovi jen proto, že mu z ničeho nic ruplo v bedně.
A i přes to všechno jsem usínala brzy, po několika týdnech to byl školní den, kdy jsem se nepodívala ani do jedné jediné učebnice.
Na druhý den ráno už bylo všechno jako obvykle, můj vzdor trval. Cestou autobusem jsem si sice musela projet alespoň poslední zápis z biologie, protože jsem to neudělala včera večer, ale to už byl jen drobný detail.
Ve škole si zrovna vybírám ze skřínky učebnice, které budu na první tři hodiny potřebovat, když periferním pohledem spatřím osobu stojící vedle mě. Nechám učebnice učebnicemi a otočím se na dotyčného. Ani mě nepřekvapí, že je to Liam, v ruce s mým kabátem. Trvá mu několik vteřin, než konečně promluví, do té doby mě jen probodává nečitelným pohledem. „Tohle sis včera zapomněla,“ vypadne z něj konečně.
Musím se hodně držet, abych nepovytáhla obočí. Namísto toho se však ale kousnu do jazyka a vezmu si od svého přítele kabát, se strohým „díky“. Dalších třicet vteřin jen oba dva čekáme, co z toho druhého vypadne. Když se nedočkáme, s lehkým pokýnutím hlavou se Liam otočí a zratí se mezi lidmi na školní chodbě. Já pouze uklidím svůj kabát do skřínky a konečně se chopím věcí. Ať si je uražeý – mně je to ukradené. Nebo alespoň můžu předstírat, jak moc ukradené mi to je. I když si nejsem jistá, jak dlouho nám tohle asi vydrží.
Zbytek dne jsme spolu skutečně nepromluvili. Během šesti vyučovacích hodin jsme se na tebe sotva podívali na chodbě, což bylo dostatečně podezřelé na to, aby se mě několik lidí zeptalo, jestli jsme se náhodou nerozešli. Své spolužačky jsem musela řádně ubezpečovat, že to nehrozí – jen jsme se prostě nepohodli, to je vše. Můžou klidně přestat doufat.
To, že Liama teď celý víkend neuvidím, se vlastně nejevilo jako tak špatná zpráva – oba dva budeme mít dostatek času na vychladnutí a promyšlení celé situace v klidu a v pohodě, a až přijde pondělí, jistě si to vyříkáme jako rozumní lidé. Nenechala bych takovou drobnost zruinovat vztah s klukem snů… Dobrá, to zní hrozně, ale ve skutečnosti to od popisu Liama nemá zas tak daleko.
Nasoukám do sebe sotva polovinu školního oběda a už se chystám jít domů, když mě několik přátel odchytne, jestli bych s nimi nechtěla někam zajít. Příliš neváhám – s Liamem to dnes na žádné plány nevypadá, tak ochotně přijmu nabídku. Stejně je další postup jasný – v podvečer se protáhneme do nějakého baru, kde už máme jistotu, že nám nalijí, a já si pak před barákem budu muset horečně sundavat kabát a svazovat vlasy, aby bylo co nejméně poznat, že jsem seděla v zakouřeném prostředí. Na tímto způsobem strávených večerech totiž není nic špatného.
* * *
Aby bylo jasno, jsem relativně vzorná – v mém věku se mi ještě nepodařilo opít se tak, abych se ráno nedokázala ani vyhrabat z postele. Dnešek není výjimkou – těch pár skleniček, co jsem vypila, jsem také bez problému vystřízlivěla přes noc a na sobě už jsem nic nepoznala. Pravda, musela jsem sice podstoupit delší sprchu, drhnutí vlasů a rvaní zatuchlého oblečení do pračky, ale to je takové typické sobotní ráno.
Vykouknu z okna, jen abych zjistila, že přes noc stačil napadat nový, čerstvý sníh. Zbývají přesně tři týdny do Vánoc – zcela určitě nasněží teď, a přes Štědrý den zase nepadne na mokrou zem jediná sněhová vločka. Jako kdyby to bylo někdy jinak!
Chvilku před polednem se obléknu, lehce nalíčím, spakuju si všechno potřebné a vyrazím pryč z domu - otec, který se sotva vyhrabal z postele, si mě málem ani nevšimne. Nehodlám zjišťovat, kde moje drahá maminka trávila noc tentokrát.
V autobuse strávím zhruba patnáct minut, než se dokodrcáme do centra města. Když vystupuji, pronesu něco na pozdrav profesorce chemie, sedící na sedadle pro invalidy úplně vepředu. Venku si narazím pletenou čepici o něco hlouběji do čela, abych se tak nemusela potýkat s houstnoucím sněhem, a vyrazím směrem ke smluvenému místu.
Nejsem natolik šílená, abych první podobnou "schůzku" domlouvala třeba u sebe nebo u Iana doma - to by mohla být také hotová sebevražda. Shodli jsme se proto, že literární kavárna by nemusela být úplně špatná.
V tomhle městě je, pokud vím, jen jedna, a proto se jí daří perfektně. Káva nestojí o příliš víc než v jiných podnicích a vesměs to tam vypadá jako v knihovně - pracovní stoly s počítači i bez nich, pohodlná křesla a sedačky a samozřejmě ohromná spousta knih volně k vypůjčení. Dokonalé místo na soustředění, vůně kávových zrnek, kvalitního čaje a starých knih je ničím nenahraditelná.
Do podniku vkročím přesně v půl jedné, tedy ve smluvený čas. Sundám si čepici a trochu povolím šálu, zatímco z bot oklepávám lepkavý sníh. Kývnu na mladou baristku, se kterou jsme se již několikrát daly do řeči.
„Jako obvykle?“ zeptá se mě s milým úsměvem. Mou odpovědí je pouze vděčné přikývnutí. Rovnou jí nechám na baru bankovku, která by mou kávu měla pokrýt i s patřičným spropitným, a vyrazím hledat volné místo u stolu.
Nakonec jsem této akce ušetřena (díky Bohu, vzhledem k nepříliš hezkému víkendu je tu lidí víc, než by mi vůbec bylo milo). U jednoho ze stolků v rohu totiž spatřím v jistém ohledu známou tvář. Rty se mi roztáhnou do lehkého úsměvu, když mířím k Ianovi rázným krokem, podatky mých bot se rozléhají tichou kavárnou.
„Ahoj,“ vyslovím polohlasně, abych příliš nerušila okolní klid, když se konečně ocitnu až u stolu, naproti chlapci. Ten zvedne hlavu od nějaké knížky, kterou si tu pravděpodobně už stačil vypůjčit. Když mě spatří, doširoka se usměje, a mně se na moment vybaví ten samý úsměv tehdy na náměstí.
„Ahoj,“ vydechne a trochu roztržitě se zvedne ze židle. Oba dva pak na moment tápeme v tom, co by bylo nejlepší udělat. Obejmout se? Na to se neznáme ani zdaleka tak dobře. Posadit se, jako by se nechumelilo? No, teď by to bylo rozhodně zvláštní... Nakonec před sebe Ian rozpačitě natáhne ruku a já mu ji, vděčná, že něco vymyslel, stisknu.
Jen, co se oba posadíme, baristka přijde s mým objednaným cappuccinem. S úsměvem jí poděkuji. Slečna střelí pohledem nejdříve po Ianovi, pak po mně, než se otočí na podpatku a vrátí se ke své práci... I když, dobře si dokážu představit její potutelný úsměv.
„Jsem rád, žes' přišla,“ vyrazí ze sebe Ian po chvilce a rukama obejme svůj šálek s pravděpodobně bílým čajem.
Musím se trochu pousmát při jeho slovech. „Copak tys nevěřil, že přijdu?“ popíchnu ho.
„Tak jsem to nemyslel!“ ohradí se okamžitě, což mi opět připomene naši krátkou tehdejší konverzaci. „Jen... Jsem tě tímhle okradl o volný čas, naprosto pro nic. Vlastně ani nemůžu uvěřit, že si s tím opravdu souhlasila... Melanie.“
Na poslední chvíli, téměř ještě jako dodatek, Ian vysloví mé jméno. Překvapeně zamrkám, i když vlastně ani netuším, proč. Proč by mě mělo překvapovat, že říká moje jméno? Ale je to zvláštní, nějakým způsobem prostě... Zvláštní.
„Vždyť o nic nejde,“ mávnu nakonec rukou a usrknu ze svého hrnku trochu kávy. „Je to přínosné pro nás pro oba a navíc... Stejně bych asi touhle dobou neměla co dělat,“ dodám opatrně. Pravda, za normálních okolností bych prostě zavolala Liamovi a na něčem se s ním domluvila, ale v momentální situaci by to asi nebyl úplně nejlepší nápad...
Sehnu se pro kabelku a vytáhnu z ní svou učebnici, sešity s poznámkami a něco na psaní. Ian dlouho neváhá a udělá to samé, navíc ještě vytáhne nějaké papíry na psaní.
Sundám si ze zápěstí gumičku a světlé vlasy si rychle svážu do nepříliš úhledného drdolu. Na rtech mi zahraje úsměv, když sahám pro Ianův sešit z matematiky, abych se podívala, u čeho momentálně jsou. „Tak se do toho dáme, ne?“
Přestože je Ian o jeden ročník výše než já, jeho znalosti jsou zkrátka velmi, velmi špatné. Chápu, že ne každý má hlavu na předměty, jako je právě matematika, ale tahle situace se jeví jako velmi závažná.
„Jak tě něco takového napadlo?“ mávám mu před očima právě napsanou kvadratickou rovnicí. „Proboha živého, to v té škole spíš nebo co?“
„Snažím se!“ ohradí se Ian už po několikáté tím samým argumentem. „Ale já tomu prostě nerozumím... Vždyť ani nevím, jak ses dohrabala k tomu předchozímu výsledku!“
Chvíli zůstávám sedět bez hnutí, nakonec si zničeně povzdychnu a položím sešit opět na stůl. „Fajn,“ zvednu ruce zhruba do úrovně ramen na znamení, že to vzdávám. “Pro dnešek toho prostě necháme.”
Ian přikývne, sáhne pro své věci a začne je pomalu skládat do tašky. Hádám, že tohle nebylo zrovna nejpříjemnější setkání ani pro jednoho z nás.
Vyprázdním posledním malým douškem už třetí šálek kávy. Neměla bych to tolik přehánět – kofein na mě sice nikdy příliš nepůsobil, ale to neznamená, že by v takovém množství nemohl způsobit nějaké potíže. „Vážně to není tak náročné,“ nadhodím opatrně. „Stačí jen pochopit princip, všechno ostatní se pak dá odvodit úplně jednoduše.”
„Já vím, to říkají všichni,” pousměje se Ian, teď už relativně uvolněně a pobaveně. „Ale já ten princip prostě nevidím – na tom vždycky zkejsnu, ať jde o cokoliv, kdekoliv, kdykoliv...” Ian se zhluboka nadechne a vydechne, unaveně si stiskne kořen nosu. „Možná, že bych svoje Jediné přání mohl vyplýtvat právě na matematiku?”
Nechápavě zamrkám, pak se rozesměji o něco hlasitěji, než mám v plánu. Zakryju si sice ústa dlaní, ale smát se nepřestávám. „Jediné přání?” zopakuji. „Tady ti ani zázrak nepomůže.”
„Tenhle by mohl!” ohradí se Ian, tváří se naprosto seriózně. Nedokážu poznat, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně. „Možná by můj Džin uznal, že je to vhodné... A pak by to bylo všechno mnohem jednodušší.”
Teď už se nesměji, naopak lehce povytáhnu obočí. „Tvůj Džin? Myslíš tím pohádkovou postavičku žijící ve staré lampě? Neměla by to být pak tedy tři přání?”
Ian sáhne pro zbytek svého čaje a napije se. Pohledem pak vyhledá baristku a naznačí, že si nejspíš dáme ještě jedno kolo. Pak teprve přesune svou pozornost ke mně. „Ne tak úplně,” zavrtí hlavou. „Melanie, budeš si myslet, že je to hloupé a dětinské, já vím... A možná, že skutečně I je. Ale každý máme něco, čemu věříme, ne?”
https://www.pinterest.com/pin/334884922269548908/
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
Ayellet
-
24.10.2015
Děkuju za ohlas. ^^ Doufám, že tě chytne i několik dalších dílů... Mohly by být zajímavé, ale jen mohly, pokud budu schopna je dopsat. ._. :D
-
20.10.2015
Je to hodně zajímavé :) To čekání stálo za to :D Jsem zvedavá jak se to bude dál vyvíjet a Ian se mi hodně líbí i Liam, ale Ian přeci o něco víc :D Mno jsem zvědavá na pokračování, tak prosím co nejrychleji sem s ním :D