Jediné přání - 2. kapitola
5.33
Informace:
Zvláštní děvče z vyšších poměrů s lehce negativistickými názory a optimistický klučík, který rád rozdává štěstí. Inteligencí obdařená slečna a naivní chlapec. Mladá žena s velmi nadějnou budoucností a mladý muž s neurčitým osudem. A přesto mají oba dva něco, co mnozí lidé postrádají - mají svého džina, toho, který na ně dohlíží jako anděl strážný a ochotně vyslýchá každé jejich přání. Že je to jen povídačka pro malé děti, aby nepřestaly věřit? Kdepak. Pokud si totiž něco opravdu hodně přejete, možná se džin nad vámi slituje a takové přání vám skutečně splní...
O něco delší čekání na o něco delší kapitolu. Snažila jsem se krotit a délku příliš nepřesahovat, ale evidentně neúspěšně. :D Pokud vám chybí Ian, nebojte se... Nebude trvat dlouho, a dozvíte se něco i o něm. :) Děkuji za všechny ohlasy a samozřejmě budu ráda, když budete ve čtení pokračovat i nadále!
Drama
Školní život
Romantika
Smutné
Slice of life (Ze života)
Další den, odpoledne, sedím jako obvykle ve své lavici, na stále tom samém místě. Hodiny se pomalu ale jistě plouží k půl čtvrté, kdy bychom měli končit dnešní vyučování, jedno z těch kratších v týdnu. Profesor neúnavně pokračuje ve svém výkladu o astrofyzice, ale není tu již příliš lidí, kteří by mu věnovali pozornost. Já si fyziku vzala jen proto, že druhou možností byla chemie, a přestože mi celkem jde, nikdy mě nebavila.
Do otevřeného sešitu si nepřítomně kreslím neforemné klikyháky a tvary, které zrovna proletí mou myslí. Sem tam se porozhlédnu po třídě. V každé ze tříd je nás patnáct, aby se nám profesoři a učitelé mohli naplno věnovat, ale nejsem si úplně jistá, zda to skutečně splňuje svůj účel.
Z ničeho nic mi v lavici zavibruje mobil a rozezní se krátký tón, upozorňující na příchozí zprávu. Měla jsem za to, že je zvuk telefonu vypnutý, ale evidentně jsem se zmýlila. Spolužačka v lavici přede mnou se na mě pohoršeně otočí, několik dalších lidí střelí pobavený pohled, ale profesor je naštěstí tak zabraný do výkladu o nějakém speciálním dalekohledu, že zvuk ani nezaregistruje.
Vytáhnu iPhone z lavice a položím jej za penál. Liam ani nikdo z jeho třídy to jistě nebude, mají teď laborky, takže možná někdo z mého ročníku? Vyťukám na displeji čtyřmístný PIN kód. Když spatřím, od koho přesně zpráva je, div nezapalám po dechu. Zvednu oči, dnes zvýrazněné pouze černou řasenkou, abych zkontrolovala, že se profesor nedívá, a otevřu esemesku.
„Doufám, žes tu růži nevyhodila na prvním rohu… To by mě ranilo. -Ian.“
Na rtech mi zahraje pobavený úsměv. Trvalo mu to necelých čtyřiadvacet hodin, než napsal! Páni. Na moment pohlédnu vzhůru, než se znovu začnu soustředit na telefon.
„To bych si nedovolila! Už teď se hezky vyjímá v mém pokoji.“
„Myslíš v tom, který je součástí třípatrové vily?“
„Naše vila má patra pouze dvě. Jsme skromná rodina.“
Sotva odešlu další zprávu, přeruší tok mých myšlenek zvonění. Profesor stále ještě něco vykládá, ale nikdo ho už neposlouchá. Všichni zběsile balí věci a vyráží ze dveří třídy ven, vstříc novým odpoledním dobrodružstvím… I když, stejně většina z nich nakonec skončí nad učebnicí biologie.
Seskládám své věci, včetně telefonu, do tašky, a přehodím přes sebe tmavé sako. Zběžně ještě kontroluji, že jsem za sebou nic nenechala, zamumlám profesorovi něco na pozdrav a jako posledním opouštím třídu.
Na chodbě se ještě rozloučím s několika přáteli a spolužáky, slíbím dvěma kamarádkám, že s nimi v neděli určitě půjdu sehnat nové boty a pak zamířím ke školní kantýně. Objednám si od milé školnice do kelímku kávu a kus nějakého sladkého pečiva, pak se posadím k jednomu ze stolečků v blízkosti našeho školního občerstvení.
Mám ještě dobrých čtyřicet minut, než Liamovi skončí vyučování. Slíbila jsem, že na něj dnes počkám, kdy jsme spolu včera nikam nešli. I když to znamená, že tu budu sedět a nudit se, dokud se neukáže… Něco za něco.
Vytáhnu z tašky iPhone a zkontroluji další příchozí zprávu od Iana. Podle esemesek se tváří jako milý kluk, zatím vypadá jako naprostý pohodář. A protože mám ještě dost času, rozhodnu se rozpoutat pořádnou konverzaci, abych měla tu třičtvrtě hodinu, co jsem ve škole přesčas, něco na práci.
Uteklo to rychleji, než jsem čekala.
Probrali jsme toho jen přes esemesky hodně. Zjistila jsem, že Ian chodí do státní školy na kraji města – nepatří k nejlepším, ale rozhodně ne k těm nejhorším v okolí. Rodiče má rozvedené a žije jen s otcem, ale prý s tím příliš problémů nemá. Všeobecně se zdá jako velmi pozitivně naladěný člověk s optimistickým uvažováním… Až na matematiku, která je, podle všeho, Ianovou noční můrou.
A tak jsem, zcela spontánně, nabídla, že bych mu s tím mohla pomoci. Přeci jen, s matematikou jsem nikdy neměla problémy, a nemůže být o moc těžší než na naší škole… To, že jsem naprosto cizímu člověku nabídla doučování z matematiky, to už je věc vedlejší.
Než se mi stačí dostat kterékoliv odpovědi, ozve se zvonek. Trochu překvapeně sebou trhnu, když se kolem začnou hrnout studenti, ti chudáci, kteří zrovna dnes vyfasovali to nejdelší možné vyučování. Schovám telefon do tašky, zvednu se ze židle a kelímek odhodím to nedalekého koše. Zrovna se chystám sebrat si i sako a tašku, když spatřím mezi lidmi známou tvář.
Liam se na moment zastaví a otočí se na jednoho ze svých spolužáků, něco mu řekne a rukou nepatrně mávne mým směrem. Chlapec pochopí okamžitě, zazubí se na něj a pak se vydá společně se zbytkem třídy směrem k šatním skřínkám.
„Co mě pomlouváš?“ vyslovím místo přivítání, když je už Liam dostatečně blízko na to, aby mě slyšel. Uhlově černé vlasy má po celém dni trochu rozcuchané a oči skleněné, jak se pravděpodobně snažil při poslední hodině bránit spánku.
„Taky tě rád vidím,“ utrousí pobaveně, přistoupí až ke mně a zastrčí mi neposedný pramen světlých vlasů za ucho. Automaticky jeho práci trochu poupravím, zavadím přitom o suché a zlámané konečky.
„Musím si nechat ty vlasy zkrátit,“ usoudím nahlas.
Liam se zamračí. „Jen přes mou mrtvolu,“ razantně zavrtí hlavou. Probodnu jej pohledem, ale koutky mi pobaveně zacukají. To neovlivníš, chlapče, proběhne mi hlavou, ale raději tu myšlenku nahlas nevyslovím.
Rozhlédne se, aby se ujistil, že v okolí už není tolik lidí. Pak ke mně bez okolků přistoupí ještě o něco blíž a přitáhne mě k sobě, div neklopýtnu. Musím se rukou opřít o jeho hrudník, abych nepřepadla a neuřízla si pořádnou ostudu.
Cítím, jak mi zaboří tvář do vlasů. Hlavou se opřu o jeho rameno, takže cítím z čistě bílé, bezchybně vyžehlené košile vůni levandulového pracího prášku. Přestože jsem relativně vysoká, Liam je o více než hlavu vyšší než já… Což mi vždy naprosto vyhovovalo. Zavřu oči a užívám si tenhle moment, bez ohledu na to, že nás vidí každý, kdo náhodou prochází okolo.
Liamova ruka opatrně zabloudí k lemu sukně, nejdřív zezadu, poté zepředu a vydá se vzhůru, mapujíc zapínání košile. Trochu nespokojeně mi zamručí do vlasů. „Víš, že tuhle košili nemám rád,“ odvětí potichu. „Má příliš mnoho knoflíků…“
Chtě nechtě se musím pobaveně usmát. Pravda, točím ke školní uniformě tři košile, a tahle má nesmyslně mnoho knoflíků… Ale to by přeci neměl být problém! „Vždycky si s tím nějak poradíš, ne?“ zvednu hlavu a zadívám se chlapci do tváře. Výrazné rysy, šedivé oči a téměř neuvěřitelně symetrická tvář.
S úsměvem si opře čelo o to mé, než mi na rty vtiskne dlouhý polibek. Nebráním se – byla bych šílená, kdybych se bránila. Když se odtáhne, vezme mě kolem pasu a nakloní se k mému uchu. „Co kdybychom se stavili u nás?“
Zírám do čistě bílého stropu Liamova spoře zařízeného pokoje. Nikdy jsem nechápala, proč si jej alespoň trochu nevylepší… Postel, skříň a pracovní stůl, to je vše, co jeho pokoj obsahuje. Ale nevadí… Je to přeci jeho věc. Ať si žije v neútulném prostředí, i já to pak nějak zvládnu. Navíc, žádné místo by se nedalo označit za neútulné, když je tu Liam…
Přetočím se na bok a položím si hlavu na jeho holý hrudník. Liam mi rukou prohrabuje vlasy, zatímco poslouchám pravidelný rytmut tlukotu jeho srdce. Skoro se cítím provinile, když tenhle moment, jeden z těch nejkrásnějších, přeruším. „Nemáš tušení, kolik je hodin?“
Liam si ztrápeně povzdychne. Zvednu hlavu, podepřu se loktem a zadívám se na něj. „Měl by sis sem pořídit alespoň hodiny,“ uznám již po několikáté. Vlastně, říkám to skoro vždy, když tu jsem.
„Hodiny dělají hroznej bordel,“ odvětí a přetočí se na bok, aby mi dal najevo, že se nechystá odpovědět mi. Natáhnu ruku a zatahám ho za uhlově černé vlasy.
„S tebou prostě není po sexu žádná řeč,“ obviním ho jednoduše, ale přesto se nedokážu zbavit něžného tónu v hlase. Když vstávám, sbírám své oblečení a balím se do ručníku, oznamujíc, že se skočím vysprchovat, tak nějak vím, že se usmívá.
Netrvá mi to ani patnáct minut (což je u mě zaručeně rekord) než se vracím zpět do Liamova pokoje. Bydlí ve starším baráku, jehož rekonstrukce ještě snad ani nezačala. Vždycky mě to tu trochu děsilo – oproti naší uspořádané, prosvětlené vile, byl tenhle obrovský, tmavý a mnoho místností ještě stále páchlo zatuchlinou.
Na sobě mám černé triko, džíny a šedou, napůl rozepnutou mikinu. Vždycky si u Liama nechávám nějaké oblečení, abych pak cestou domů nemusela kráčet opět ve školní uniformě.
Vkročím do pokoje a zavřu za sebou dveře, přestože v domě kromě nás dvou stále ještě nikdo není. Přehodím mokrý ručník přes topení a všimnu si, že Liam drží v ruce můj telefon. „To už jsi zase ztratil nabíječku?“ ušklíbnu se pobaveně. V jednom kuse u sebe ten tupec nemá telefon, nebo je vybitý z mnoha důvodů – ztracená nabíječka, zničená baterka, nebo prostě a jednoduše lenost. A pak ani neví, kolik může být hodin. „Když dovolíš, musí napsat mámě,“ přikročím k Liamovi a nakloním se mu přes rameno.
Překvapeně zamrkám, když mi dojde, že to není čas, co na tom telefonu tak dlouho studoval. „Hej!“ vyjeknu, natáhnu se a vyrvu Liamovi iPhone z ruky. „Co si myslíš, že děláš?!“ Zadívám se na displej zařízení a nespokojeně se zamračím. „Prohlížet lidem zprávy! Co to do tebe vjelo?“
Liam se otočí. Stačil na sebe nahodit tepláky a nějaké staré triko, ale vlasy má stále rozcuchané, jako kdyby zrovna vylezl z postele. Což vlastně vylezl. „Ian Malone,“ vysloví polohlasem. „Kdo je to?“
Moment mi trvá, než zpracuji pořádně jeho slova. „Co máš za problém?“ nechápavě zavrtím hlavou. „Je to kamarád! Já akceptuji tvoje kamarádky, ty zas moje kamarády – vzpomínáš?“ Je to zvláštní… Liam nikdy neměl problém s mými přáteli. „To mi nevěříš?“
Liam si pohrdavě odfrkne. „Jistě,“ utrousí. „Nemám problém s tvými přáteli, mám problém s tím, že sis s tímhle člověkem už něco domluvila… Jak dlouho ho vůbec znáš, Melanie?“
„Do toho ti nic není!“ vyjedu na něj. Moje cholerická povaha prostě funguje naprosto sama od sebe. „Vůbec tě takové věci nemusí zajímat!“
„Jistěže mě to zajímá!“ zvýší hlas. To se často neděje, ale nejsem z těch, co by se dali zastrašit takovým způsobem.
Následující minuty probíhaly asi tak, jako každá jiná hádka mezi přítelem a jeho přítelkyní, výměna názoru hlasitěji, než by bylo nutné… Nerozuměla jsem tomu. Nikdy neměl problém s takovými věcmi, vždycky mi věřil. Proč je to teď jinak? Nakonec jsem se rozhodla rezignovat – sebrala jsem si své věci a při odchodu za sebou uraženě třískla dveřmi.
Teprve venku si uvědomím, že jsem tam nechala svůj kabát... Vracet se ale už nehodlám.
https://www.pinterest.com/pin/526639750148278193/
První kapitola Třetí kapitola
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
JaneTrestry
-
05.10.2015
sugoi :) velice zajímavé chudák Melanie, že se Liam jí hrabal v telefonu, udělat to někdo mně, tak mu zakroutím krkem :D Už se těším na další pokračování :)