One Piece trochu netradičně - 1. kapitola
Informace:
Jane jede na intr i se svým sousedem, kterého ze celého srdce miluje, ale i nenávidí. Zároveň se ignorují. S několika dívkami a muži se sejdou ve vestibulu intru kde jim vrátný oznámí, že budou bydlet v bungalovu. Všichni se tam rozejdou a když vstoupí objeví se kopule se starší hlavou člověka.
Obrázek od KamikaCZe, které tím arigato :)
Ti vyvolení
Na chodbě jsem měla svou tašku a batoh. Byla jsem připravena na odjezd. Byla jsem na cestě do Tokia středu města. Tam jsem měla nastoupit na vysokou školu ekonomickou.
,,Tak já jdu.’’ křikla jsem přes chodbu na naše. Vzala si botasky na sebe, batoh na záda a tašku do ruky a otevřela jsem dveře. Okolo šel zrovna Law Trafalgar. Náš soused a chlap, kterého jsem milovala, ale zároveň nenáviděla. V tom mě mamka objala.
,,Co takhle se rozloučit.’’ řekla mi mamka. Cítila jsem, jak celá rudnu.
,,Ale...mami….’’ soukala jsem ze sebe.
,,Dobrý den.’’ pozdravil mamku Law.
,,Ahoj Lawe. Taky pozdrav ne?’’ šťouchla do mě mamka.
,,Ahoj.’’ pozdravila jsem Lawa. Ten mi jen zamával a šel s taškou a batohem na zádech dál. Měl nastoupit na stejnou školu i intr jako já. V tom mě mamka otočila a vlepila mi na tvář pusu. ,,Ma...mami….’’ soukala jsem ze sebe.
,,Mno co, jsi moje jediná dcera.’’ na oko se zlobila mamka.
,,Tak se měj princezno a nezlob.’’ rozloučil se táta a usmíval se od ucha k uchu. Táta než princezno mi neříkal.
,,Ahoj tati, mami, už mě pusť, nebo to nestihnu.’’ zabručela jsem a snažila se vymanit z objetí mamky.
,,Ahoj Jane a buď na sebe opatrná.’’ řekla mi mamka, vlepila mi ještě jednu pusu a pustila mě. A já vyrazila směr nádraží.
Cestou jsem Lawa nepotkala, za což jsem byla velice ráda. Ani na nádraží jsme se neviděli. Koupila jsem si lístek a šla čekat na nástupiště. Vlak zrovna přijel, tak jsem si už nastoupila. Byl dvou patrový, tak jsem si sedla nahoru. Sledovala jsem z okna nástupiště a zamyslela jsem se. Byla jsem natolik zamyšlena, že jsem si nevšimla, že se vlak rozjel. Ani nevím, že si někdo ke mně přisedl na další zastávce. Až později mě vyrušilo, jak někdo mě tahá za rukáv. Otočila jsem se na svého souseda. Nad námi stál průvodčí. Hned mi to v hlavě seplo.
,,Eh...promiňte.’’ omluvila jsem se, usmála jsem se a podala průvodčímu lístek. Ten se na to podíval cvakl a vrátil mi ho.
,,Příjemnou cestu.’’ popřál nám a šel za dalšími cestujícími.
,,Promiň, nechtěl jsem tě budit, ale musel jsem.’’ usmíval se můj soused.
,,V pohodě, já nespala, jen jsem se zamyslela.’’ usmála jsem se na svého souseda. Vedle bylo místo, ale neřešila jsem, že si sedl vedle mě.
,,Já jsem Luffy a ty?’’ představil se mi hoch.
,,Jane.’’ taky jsem se představila a podali jsme si ruce.
,,Kam máš namířeno?’’ zeptal se mě Luffy.
,,Jedu do středu Tokia na ekonomickou školu. Teda spíš na intr, škola mi začíná zítra. A ty?’’ odpověděla jsem a taky se Luffyho zeptala.
,,Na tu samou školu i intr.’’ zazubil se Luffy. ,,Ty tam trefíš?’’ zeptal se mě.
,,Kupodivu jo. Táta tam se mnou několikrát jel, abych jsem si zapamatovala cestu. Já se totiž blbě orientuju.’’ přiznala jsem.
,,Já taky, ale byl jsem tam jednou. Tak aspoň vím, že tentokrát nezabloudím.’’ dál se zubil Luffy.
,,To jo, jinak bychom bloudili nejspíš oba dva.’’ řekla jsem a oba jsme se zasmáli. Ani jeden z nás dvou jsem si nevšimli, jak zezadu nás někdo sleduje.
,,Hele Janey, kdybych usnul, mohu na tvém rameni?’’ zeptal se nejistě Luffy. Mě a našeho pozorovatele zaskočil, jak mě Luffy oslovil. Nikdo mi tak neříkal, až na Lawa, když jsme byli spolu. Ale to je minulost.
,,Ne...nevadí.’’ dostala jsem ze sebe a usmála jsem se. Pak jsme si s Luffym povídali, až jsme oba dva usnuli. Já se vzbudila naštěstí včas, kdy vlak konečně zastavoval na tokijském nádraží. ,,Hej Luffy, vstáváme.’’ snažila jsem se Luffyho probudit. Naštěstí se mi to povedlo.
,,Co?’’ dostal ze sebe ospalý Luffy.
,,Jsme na nádraží, vystupujeme.’’ řekla jsem. Luffy vystartoval, jako když do něho někdo píchne. Vyndal svoji tašku i tu moji a oba jsme si dali batohy na záda a vyrazili jsme ven z vlaku.
Na nástupišti jsem si vzala od Luffyho svoji tašku a vyrazili jsme na autobusovou zastávku. Tam jsem si všimla, jak čeká na autobus i Law. Ale ignorovala jsem ho, i když to stále bolelo. K této minulosti se ještě dostanu. Autobus přijel a my si nastoupili a jeli jsme k intru. Vystoupili jsme a šli jsme pěšky. Celou cestu jsme si povídali.
Došli jsme na intr. Zazvonili jsme a otevřel nám vrátný. Přešli jsme k němu k okýnku a zeptal se nás na jména. Když jsem je řekli, předal každému z nás klíč.
,,Jděte čekat do vestibulu, až budete všichni, tak vám chci něco říct.’’ řekl nám vrátný. Oba jsme se na sebe podívali, ale uposlechli jsme a šli do vestibulu.
Ve vestibulu seděla dívka, a čtyři muži, mezi nimi i Law. Oba jsme se navzájem ignorovali. Chvíli po nás dorazila další dívka a další tři muži. Stále jsem nechápala na co ještě čekáme. Luffy se mi opřel o rameno. Když jsem se na něho podívala, tak spal. A nebyl jediný. I pár lidí usínalo. I já byla unavena, ale nespala jsem. Law měl na hlavě naraženou čepici, že to vypadalo, že spí, ale já věděla,že nespí. Asi okolo osmé hodiny dorazil udýchaný muž s vrátným.
,,Tak teď jsme tu všichni.’’ promluvil vrátný. Všichni, kdo spal se probral. I Luffy, tak jsem ho budit nemusela, jako ve vlaku. ,,Všichni teď se svými věcmi půjdete ke škole. Tam je bungalov. Tam se vše dozvíte.’’ řekl vrátný a poslal nás zase pryč.
Vyrazili jsem všichni směr škola. Já a Luffy jsme šli mezi prostředkem. Muž, který dorazil jako poslední se k nám přidal.
,,Kde si byl takovou dobu?’’ zeptal se ho naférovku Luffy.
,,Bloudil, dál se o tom bavit nehodlám.’’ řekl muž.
,,Nejsi jediný, kdo se neorientuje. Já tady nebýt s tátou asi desetkrát, taky bloudím.’’ usmála jsem se na toho muže. Ten se na mě překvapeně taky podíval.
,,Vážně?’’ dostal ze sebe.
,,Jup, vážně.’’ usmála jsem se na něho.
,,Já jsem Luffy.’’ představil se Luffy. ,,A toto je Janey.’’ představil i mě.
,,Jane.’’ opravila jsem Luffyho.
,,Zoro.’’ představil se nám taky muž. Celou cestu jsem si my tři povídali. Odkud jsme, co rodiče atd… Stále nás někdo pozoroval, a ani jeden z nás si toho nevšiml.
Konečně jsme došli ke škole a našli ten bungalov, o kterém mluvil vrátný. Všichni jsme se zastavili a čekali co se bude dít.
,,Co uděláme?’’ zeptal se blonďák.
,,Co takhle otevřít ty dveře? Máme přeci klíče.’’ řekl Zoro.
,,Ale kdo to otevře?’’ znovu se zeptal blonďák.
,,Já to udělám.’’ řekla jsem rozhodným hlasem. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a šla jsem otevřít dveře. Ty jsem otevřela a vstoupila jsem do té tmy. Postupně za mnou vešli i ostatní. Už se někdo chystal rozsvítit, když se objevila světelná kopule a v ní hlava, starého člověka. Všichni jsme na to čučeli s otevřenými ústy.
,,Udělejte kolečko, prosím.’’ požádal nás stařec. Poslechli jsme a stoupli si do kolečka. ,,Tak, děkuji vám. Jmenuji se Kai a budu váš učitel a velitel. Vy jste ti vyvolení, kteří budou bojovat se zlem.’’ řekl Kai a podíval se po nás všech. Všichni jsme se podívali jeden na druhého a pak na tu hlavu Kaie. Čekali jsme, co se bude dít dál.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
