Jediné přání - 1. kapitola

Autor: Ayellet
Datum přidání: 28.09.2015
Zobrazeno: 380 krát
Oblíbené: 0 krát

4.63

Pro hodnocení se musíš přihlásit.

Informace:
Zvláštní děvče z vyšších poměrů s lehce negativistickými názory a optimistický klučík, který rád rozdává štěstí. Inteligencí obdařená slečna a naivní chlapec. Mladá žena s velmi nadějnou budoucností a mladý muž s neurčitým osudem. A přesto mají oba dva něco, co mnozí lidé postrádají - mají svého džina, toho, který na ně dohlíží jako anděl strážný a ochotně vyslýchá každé jejich přání. Že je to jen povídačka pro malé děti, aby nepřestaly věřit? Kdepak. Pokud si totiž něco opravdu hodně přejete, možná se džin nad vámi slituje a takové přání vám skutečně splní...

V první kapitole se spíše než o Ianovi dozvídáme něco o tom, kým vlastně Melanie Hedley je - že se jedná o zvláštní dívčinu, to se snad hned pozná. Děkuji moc za pozitivní ohlasy u prologu a pevně doufám, že ani styl psaní vás neodradí od čtení dalších kapitol. :)

Drama

Školní život

Romantika

Smutné

Slice of life (Ze života)

Chvilku mi trvá, než zkřehlými prsty konečně vydoluji klíče ze školní tašky a odemknu jimi vchodové dveře. Vklouznu dovnitř a zabouchnu za sebou co nejrychleji, aby neuniklo příliš tepla mého domova. Teprve pak si oklepu z podrážek bot mokrý sníh, který jsem si našlapala jen cestou k baráku. Tašku položím vedle botníku, vyzuji se z bot a vysoukám z kabátu, mezitím položím bílou růži opatrně na botník, aby se její květ dotýkal jakékoliv plochy pokud možno co nejméně.

Nejspíš jsem se s ním neměla dát do řeči na tak dlouho, a už vůbec jsem si neměla brát jeho číslo, ani mu dávat to svoje. Ale co se stalo, stalo se… Byl milý, přestože já tak úplně ne. Málokdy jsem milá v přítomnosti cizích, vím to o sobě, to je už prostě jeden z mých povahových rysů. Ale on nevypadal, že by mu to nějak vadilo, a já tak měla až překvapivě dobrou náladu.

Ian Malone… Podle všeho jsme podobně staří, i když bych si troufla říct, že on bude mít oproti mně pár měsíců navrch. Vlastně ani nebyl úplně hezký, spíše zcela průměrný. Jen o pár čísel vyšší než já (i když je pravda, že jsem na děvče celkem vysoká), hnědé, trochu vlnící se vlasy zastřižené na delší, avšak stále relativně krátký účes a navíc byl trochu při těle… Pokud ovšem k tomuto zdání nevedla zimní bunda. Ale nikdy jsem neviděla nikoho podobného. Nikoho, kdo by šel a rozdával květiny kolemjdoucím jen proto, že se mu prostě zrovna ten den chtělo. Přestože v úsměvu odhaloval dva tři trochu křivé, vybočující zuby, byl to úsměv neuvěřitelně upřímný a v té zimně velmi hřejivý. A navíc, ještě nikdy, nikdy jsem se nesetkala s člověkem, který by měl jasně, čistě zelené oči...

Nazuji se do pantoflí a zamířím ke kuchyni i s růží v ruce, abych pro ni našla nějakou vhodnou vázu. Není žádným překvapením, že se tam setkávám se svou matkou, Jenny. Je jí něco přes padesát, ale mermomocí se to snaží zakrývat tunou make-upu, barvami na vlasy a drahými prostředky na hubnutí, vrásky a kdo ví co ještě. Proč by ne, když si to může dovolit, aniž by kdy hnula prstem…

Ne, to bych své matce křivdila. Jenny dlouho studovala, nejdříve práva, ale po třech letech zjistila, že je toho na ni moc, a tak se dala na andragogiku. Dostudovala úspěšně, ale než vůbec stačila najít vhodnou stálou práci, seznámila se s mým otcem a veškeré snahy o dobré zaměstnání byly pryč. Teď sice píše články do módního časopisu, ale vesměs tráví své dny spíše všemi možnými druhy zábavy. O většině z nich můj otec neví, a neměla bych ani já. Ale stále je to moje matka, a lhala bych, kdybych řekla, že mi na ní nezáleží! Jen do sebe někdy jdeme dost tvrdě.

Zamumlám něco na pozdrav, setkám se tak s navlas stejnou reakcí. Matka mě přejede pohledem, koutky úst jí zacukají v úsměvu. Rukou si odhrne vlasy z čela, dnes nově nabarvené v tmavě červeném odstínu. Řídké a rovné jako špendlíky, podobné těm mým, jen je jich ještě o něco méně. „Hezounká květina,“ řekne, zatímco kontroluje stav nějakého jídla v hrnci. Že je perfektní kuchařka, to se musí Jenny nechat. „Li dokáže být velmi pozorný, že?“

Teď se, pro změnu, musím pousmát já. Li, o kterém má matka mluví, je ve skutečnosti Liam Elwyn, můj přítel zhruba čtyři, možná už pět měsíců. Jenny se líbil hned od začátku (také je jediná, kdo ho tou šílenou zkratkou dokonce i oslovuje!), a s jeho matkou si rozumí snad ještě víc. Naše rodiny jsou zhruba ve stejné společenské i finanční vrstvě, takže ty dvě si rozhodně mají co říct.

Zavrtím hlavou. „Ta není od Liama,“ odvětím. „Dostala jsem ji cestou ze školy, na náměstí.“

Jenny se trochu zamračí. „Vážně? A co za ní chtěli?“

Dojdu ke kredenci a natáhnu se pro skleněnou vázu, která vypadá spíše jako opravdu vysoká sklenička na nějaký tvrdý alkohol. Vypláchnu ji teplou vodu, pak do ní naliju studenou. „Nic,“ konečně odpovím. „Také mě to překvapilo – že jsou lidé, kteří ještě dávají něco zadarmo.“

Jeden by řekl, že se jedná o obyčejnou poznámku, ale mé matce neunikl ten jízlivý tón. „Opatrně,“ napomene mě chladně, ale výjimečně je to veškerá její reakce. Zašklebím se, čelem ke zdi, abych se ujistila, že mou grimasu nespatří. To víte – někteří zbohatlíci, jako moje matka, prostě vidí svět trochu jinýma očima. Pro Jenny je nemyslitelné, ale cokoliv bylo zadarmo, protože pak o to vlastně vůbec nemusí stát. Že je to zvláštní? Do háje, je to úplně pošahané! Ale i já byla vychována v podobném duchu, i já jednou budu stejná, jako moje matka.

„Budu nahoře,“ řeknu ještě, než vezmu vázu do ruky, v předsíni se ještě stavím pro tašku a vydám se po schodech nahoru, do svého pokoje.

Můj pokoj se řadí k těm menším místnostem jinak honosné, dvoupatrové vily, velké téměř jako naše škola… No dobrá, to zas ne, ale jako nějaká venkovská škola rozhodně. Vlastně je relativně prostý – bílé stěny (až na jednu, kterou tvoří balkonové dveře a obrovská okna), dřevěná plovoucí podlaha, rohový pracovní stůl s notebookem, knihovna, postel, několik poliček, obrovská šatní skříň se zrcadlem, křeslo a takové ty věci denní potřeby, které najdete snad v každém pokoji mladistvého. Jen nad postelí je ke stěně připevněno několik plakátů mých oblíbených kapel a interpretů – AC/DC, Led Zeppelin, Royal Republic, The Offspring a podobně. Inu, rocková hudba, kterou teď v podobné míře provozuje krom studentských kapel málokdo. Ale člověk nesmí být moc náročný.

Tašku odhodím do rohu místnosti, vázu s bílou růží už o něco šetrněji odložím na pracovní stolek. Jako téměř vždy pak zapnu rádio, stojící v rohu místnosti, a konečně mentálně vypínám při prvních tónech kytarového umu Boba Dylana – i starší folk si ke mně našel svou cestu.

Svléknu se ze školní uniformy - tmavého saka s nášivkou mé školy, šedé kostkované sukně, bílé košile a modré kravaty, značící ročník. Ne každá americká škola má sice uniformy, ale tahle je prestižní a soukromá, takže proč by je mít neměla, že? Ze začátku mi to bylo zatraceně nepohodlné, ale zvykla jsem si. Znám i horší… Namísto toho na sebe hodím tílko a tepláky.

Ve svých šestnácti letech navštěvuji vyšší střední školu v našem městě, vyhlášenou široko daleko. To, že naši musí platit vysoké školné, je jedna věc. Studium na ní je ta druhá. Celý svůj život jsem prospívala jako premiantka (skromnost stranou), ale teprve tady začínám mít skutečné problémy. Mé výsledky jsou sice stále relativně ucházející, ale už to není jako dřív – rozhodně mě to stojí více úsilí. Ovšem, sama jsem si tu školu vybrala, abych měla pořádnou přípravu na univerzitu, i když si stále nejsem úplně jistá, co přesně bych chtěla studovat.

Svážu si světlé vlasy do vysokého culíku (ne, nikdy jsem si je nebarvila a nechystám se na to, jsou blond od přírody) a plácnu sebou na postel. Chvilku jen ležím se zavřenýma očima, modlíc se, aby se kontaktní čočky v mých očích nezačaly vracet zpět dřív, než je nutné, dokud mi ve tmě mysli nevytane tvář chlapce, kterého jsem dnes potkala…

Překvapeně sebou trhnu, když si uvědomím, že můj iPhone už nějakou dobu vrčí, oznamujíc příchozí hovor. Prudce se posadím a přijmu ho, ani se nepodívám, kdo volá. „Haló?“

„Melanie, ahoj!“ zaslechnu okamžitě známý, hřejivý hlas. V žaludku se mi rozlétne několik motýlků, než zase urychleně přistanou. „Nevolám nevhod?“

„Ne,“ vydechnu s úsměvem. „Vůbec ne. Právě jsem přišla.“ Liam… Vždycky jsem ráda, když zavolá on. Já se totiž k tomu dostávám jen těžko.

„Až teď?“ Krátká pauza, jak chlapec na druhé straně nejspíše studuje čas. „Snad ses cestou neztratila.“

„Kdepak,“ ujistím jej okamžitě. „Jen jsem-“ Na poslední chvíli se zarazím. Už jsem mu chtěla říct o Ianovi, ale něco mě donutilo pozastavit se nad tím. Možná bych neměla… Ale no tak, dával květiny všem, nehledě na to, že jsme spolu jen prohodili několik vět! Neměla bych před Liamem tajit takové nepodstatné hlouposti! Ale stejně mě něco donutí zarazit se. „Byla jsem venku s několika kamarádkami, když jsi odmítl se mnou jít.“ Ve většině případů jsme totiž chodili ze školy spolu (a standardně s partou dalších přátel), ale dnes Liama vyzvedával starší bratr, protože jej čekala nějaká prohlídka u doktora.

„Ale, snad se nezlobíš?“ nasadí co nejvážnější tón.

„To si piš, že ano!“ zasměju se. „Nenávidím tě za to, už s tebou nikdy nechci promluvit jediné slovo!“

„Fajn!“ vyprskne Liam, napůl vážným tónem, napůl pobaveně. „Já s tebou taky ne!“

Tenhle týden to bude už potřetí, co vedeme žertem podobnou konverzaci. A to je teprve středa. Pohled mi padne na fotografii na nočním stolku, dva měsíce starou, z oslavy mých šestnáctin. Mám na sobě nad kolena sahající zelené šaty s mašlí v pase, je to jedna z mála fotek, na kterých se usmívám s otevřenými ústy, takže mi jsou vidět i zuby. Liam vedle mě se naopak tváří seriózně, jako ostatně téměř vždy, když nejsme sami dva, koutky úst má zvednuté v náznaku úsměvu, uhlově černé vlasy trochu nepřirozeně ulíznuté a v bílé košili jsou patrné křivky jeho vypracovaného těla.

Každý den si uvědomuji, jaké mám štěstí, že někdo jako Liam Elwyn je právě mým přítelem.