Anime World CZ/SK - Příběhy

Milki

Po chvíli jsem se probudil a odtrhnul se od jeho hrudi. Postavil jsem se na nohy a přešel místnost pro něco k pití. Vypil jsem sklenici vody a uslyšel hluk z venku. Co to je? Oblékl jsem se a ještě políbil Makotu na rty. Sladce spinkal a já ho nechtěl budit. Vyšel jsem ven.
„Huh…Ty jsi ještě tu?“
Vyhrkl jsem na tu ženu. Stála u ohniště a byla zlostí celá červená.
„Nemáš poslouchat cizí páření. Nehledě na to, že mi dlužíš novou postel.“
Vrčela na mě a já se uculoval. Náhle mě objaly mohutné ruce. Makoto mě přitiskl na své tělo a mnou projel znovu ten pocit souznění.
„Nechtěl jsem tě probudit.“

Makoto

Slyšel jsem hlasy z venku. Probudil jsem se a zjistil, že Milki tu není. Kam zas šel? Oblékl jsem si kalhoty a vyšel ven. Pohled na ty dva mě dovedl k úsměvu. Milki jasně dával najevo čím je a Meiri zase byla ponížena, teda spíše si to myslela…
Objímal jsem ho a políbil jej na tvář. “Samozřejmě, že se probudím, když mi zmizíš z náruče, taková ztráta mě vždy probudí…” říkal jsem sladce. Pak jsem se podíval na Meiri.
“Zdravím Meiri, doufám, že se ti u nás líbí. A prosím tě, nevrč na mého druha, je to neslušné. Navíc netoleruji rozepře v mé vesnici. Děkuji za pochopení i za pochopení toho, že už prostě nejsem k dispozici…” říkal jsem ji mile, ale s jistým výhružným podtónem. Pak jsem si povzdechl a podíval se na Milkiho.
“Hele, ty mi tu nedělej rozepře jo? Je fakt, že já být ve tvé roli, tak to není o nic lepší… Ale i tak…” říkal jsem mu s úsměvem.

Milki

„Tak já tu dělám rozepře? Už nemůžu ani nic říct? To je opravdu skvělé.“
Na důkaz, že se zlobím, jsem ho kousnul do ruky.
„Ale chápu, že musí být v této naší vesnici klid. Takže…Doufám, že se ti tu líbí Meiri a že naše pohoštění je uspokojující.“
Mírně jsem se jí poklonil, ale díval jsem se do jejích očí. Potom jsem k ní přistoupil a zašeptal jí do ucha: „Žádná trojka se netoleruje, jestli ti tahle myšlenka proběhla hlavou, okamžitě jí smaž! Nebo ti jí vyklepu z hlavy. Klid, Meiri, nehodí se, aby alfa samice projevovala takto okatě svůj hněv.“
Vztek v ní doutnal, otočila se a snažila se odejít. Málem se přerazila o lavičku. Ještě se vrátila a políbila Makota.
„Hmmm…co ty na to Milki?“ provokativně dodala.
Málem jsem jí urval hlavu. Makoto mě držel, co nejpevněji to šlo. Potom s úsměvem i se svou smečkou odešla. Vrčel jsem a jemně problikával do podoby Tygra.

Makoto

Povzdechl jsem si… Ti dva… Připadal jsem si jako hračka, o kterou se tahají dvě děti…
“Milki…” zašeptal jsem mu do ucha. Objímal jsem ho a políbil jeho krk, abych ho uklidnil.
“Mysli na klid naší vesnice… Taky, víš, že to udělala jen, aby tě naštvala a taky z určitého ponížení. A nemusíš se bát, příště jí nenechám se ke mně přiblížit, dobře? Navíc patřím tobě…” Na důkaz jsem si jeho obličej otočil k sobě a vášnivě ho políbil.
“Takže prosím tě už nic nenič, ano?” ušklíbl jsem se.

Milki

„Grrrrrrrrrrrrrrrr…Mrcha jedna. Víš, jak moc jsem jí chtěl roztrhat?“
Natiskl jsem se na jeho rty a dlouze jej políbil.
„To je dobře, že si uvědomuješ, komu patříš, jinak…“ usmál jsem se škodolibě.
„Zajdu jen pro nějaké bylinky, které potřebuji nasušit. Za chvíli jsem zpět. Aspoň se uklidním a nebudu demolovat náš dům.“
Ještě jednou jsem ho políbil a odcházel do lesa. Mířil jsem na nedalekou mýtinku. Sbíral jsem bylinky a třídil je. Uslyšel jsem za sebou hluk a ucítil povědomou vůni. Vůni, kterou jsem už tak dlouho necítil. Prudce jsem se otočil a spatřil jeho. Amel. Jeho jméno mi rezonovalo hlavou i tělem. Můj kamarád z dětství. Neviděl jsem ho roky a jako děti nás občas spolu nechali hrát. Amel byl tygr z hlavního rodu. Pěkně vyrostl. Byl vysoký, vlasy měl zrzavočervené barvy. Jeho hnědé oči mě propichovaly.
„Co tu děláš Amele?“
„Ahoj Milki, už tak dlouho jsme se neviděli,“ prudce mě objal a stiskl v náručí.
„Přišel jsem pro tebe. Tvoji rodiče tě chtějí zpět, mám tě dovést. Víš, cítím z tebe vlka. Neboj, dokázal bych ten jeho pach přebít a mně nevadí, že nejsi čistý. Já tě chci i tak.“
Přiznávám, jeho vůně byla tolik svazující, ale já patřil Makotovi. Odstrčil jsem ho od sebe.
„Nikam s tebou nejdu Amele. Byl bych rád, kdybych tě už neviděl.“
„Dám ti čas na rozmyšlenou a zítra čekám na tvou odpověď. Sejdeme se zde.“
Usmál se a odešel. Šel jsem domů a cestou přemýšlel nad tím, jestli se nezbláznil. Co to na mě zkouší? To neviděl naše město? To ho Makoto málo zničil? Chce být také mrtvý? Usmál jsem se nad tou představou, jak moc by Makoto šílel. Ani jsem si neuvědomil, že Amelova vůně se mi otiskla na košili. Přišel jsem za Makotem, který se snažil scelit naší postel a usmál se na něj.
„Chceš pomoct?“
Najednou mě popadl a začal očichávat. Tak tohle byl problém.

Makoto

Aaah, ještě, že nic nedemoloval. Nevím, zda by ten dům vydržel. Když Milki přišel a nabídl mi pomoc, chtěl jsem souhlasit, ale naprosto mě zarazila jeho vůně. Chytl jsem ho za bradu a natočil jeho obličej ke mně. Moje oči zářily, když vlk ve mně se začínal probouzet. Vůbec se mu nelíbil ten tygří pach, který nebyl Milkiho… Byl nějakého samce… Mě se to vůbec nelíbilo, ale udržel jsem se poměrně v klidu.
“Kdo? Kde? Kdy? Proč? ” ptal jsem se hlasem, který nepřipouštěl lhaní a zároveň byl majetnický.

Milki

„Co?“
Očichal jsem své oblečení a ucítil Amelovu vůni. Sakra, ten blbec. Podíval jsem se na Makotu. Nešlo mu lhát, ale zatajit nějaké detaily, nebude špatný nápad.
„To byl Amel. Je to můj kamarád z dětství, rodiče ho sem poslali, aby mě donutil se vrátit. Odmítl jsem, nikam nejdu. Jsem přece tvůj ne? Musíš se na mě víc natisknout, aby tvoje vůně přebila tu jeho.“
Nemohl jsem mu říct, že zítra ráno na mě Amel bude čekat. Zuřil by a zdemoloval by náš dům.
„Tak s čím mohu pomoci?“

Makoto

Přimhouřil jsem oči a sledoval ty jeho… Byla v nich vidět starost, obavy… Proč? Hmmm, myslím, že si na něj dám chvilku pozor. A co se týkalo pachu, nepotřeboval jsem se na něj tisknout, jelikož můj vztek a majetnictví posílilo můj pach, který majetnicky obalil Milkiho. Odfrkl jsem si a vrátil se zpět k opravování.
“To nám sakra, nemůžou dát pokoj? Hlavní rod, Meiri, teď nějaký Amel… Děláme jim něco? Rýpeme my do jejich životů, když oni rýpou do těch našich?! Sakra už… Jestli ještě někdo přijde s návrhem, že někdo má někam jít, nebo si někoho jiného vybrat, pocítí moje tesáky…” vrčel jsem přitom.
Dřeva jsem do sebe narazil tak silně, že zasténaly. Aaah, spíše to zničím, než spravím. No alespoň to bude tak spojené, že už to nikdo neoddělí. Povzdechl jsem si…
“Malém bych zapomněl, byly tu ženy a ptaly se, zda by si jim nepohlídal děti. Jdou obdělávat pole, ale bojí se je nechat bez dozoru, víš, jak dovedně dokážou lumpačit… Já se zas budu věnovat opravování, takže je pohlídat nemohu a někteří muži jdou na lov. Navíc, děti chtěly tebe…” Huh… Sakra ještě, aby mě štvalo, že si ho berou děti… No to mě podrž… Ale byl jsem jen podrážděný, to přejde… Teda doufám, pokud Milki zase někam nezmizí…

Milki

„Ale, ale i náš veliký vlk umí tolik žárlit? Hahahaha. Půjdu za dětmi a ne, že naši postel ještě víc rozbiješ!“
Chytil jsem jeho tváře a vášnivě ho políbil.
„Tohle ti jako odpověď nestačí? Vzal jsi mému rodu velmi cennou věc, proto nám pokoj nedají.“
Otřel jsem se špičkou nosu o jeho tvář a jemně jej kousl do ucha.
„Doufám, že do večera bude postel celá. Nerad bych řádil na zemi,“ smyslně jsem se na něj usmál.
Přišel jsem k dětem, ihned na mě skočily. Hrál jsem si s nimi do večera, bylo to velmi zábavné. Různé schovávačky, honičky, slepá bába, zvonečkovou, vše je bavilo a mě také. Vlastně jsem se cítil, jak jejich máma. Přesně tak, jak Makoto říkal. Přišly pro ně ženy a odvedly je domů. Ještě chvíli jsem je pozoroval, dokud mě neobjaly veliké ruce.
„Tak co? Postel hotová?“

Makoto

Objímal jsem ho a položil si hlavu na jeho rameno. Povzdechl jsem si a zabručel: “Jo… Haah, myslím, že kdyby si odešel, tak ty děti by byly asi agresívnější než já… Sakra, nechce se mi o tebe dělit s nikým…” Silněji jsem ho objal a natiskl na své tělo… “Jsi můj…” zamumlal jsem majetnicky.

Milki

„Jsou to děti Makoto. Jsou to naše děti, tak je jasné, že s nimi se o mě dělit budeš. A co se týká té tvé majetnické povahy. Co kdybychom vyzkoušeli opravenou postel? Jen jestli dobře drží a je pevná?“
Otočil jsem se na něj a svůdně se usmál.

Makoto

“Já vím, já vím… Řekl bych, že je až moc pevná… Ale ozkoušet se to klidně může, když jinak nedáš,” úsměv jsem mu opětoval a vzal ho do náruče. Odnesl jsem si ho do domů a jemně jej hodil na opravenou postel. Vyhoupl jsem se nad něj a usmál se.
“Zdá se, že zatím drží… Hmm, jak moc myslíš, že vydrží?” ptal jsem se a začal mu rty přejíždět přes krk.

Milki

„To záleží na tom, jak moc hrubý budeš. Ale to neznamená, že se mi to nelíbí. Právě naopak. Miluji tu tvoji divokost.“
Sám jsem se nazvedl a jazykem mu olízl jeho krk a potom jej jemně přejel tesáky. Rukou jsem se dotkl jeho chlouby a pomalu po ní přejel svými prsty.

Makoto

“Ale, ale… Takže kocourek to rád tvrdě, hmm?” vrčel jsem jemně. Uhnul jsem, před jeho dotykem. Vzal jsem ho za ruku a přitlačil mu jí nad hlavu. Moje ruka začala bloudit po jeho těle a já mu olízl rty. Jemně jsem ho do nich kousl a pak ho začal líbat. Přitiskl jsem se k němu. Začal jsem kroužit boky a tak ho dráždit, stejně jako sebe. Nakonec jsem mu nadzvedl nohu a stiskl jeho uvězněnou ruku. Olízl jsem mu ucho a kousl ho do něj. Když jsem do něj vnikl a přirazil, vyšlo ze mě zavrčení: “Tak nějak?”

Milki

Vnikl do mě tak hrubě, že jsem se prohnul. Jeho zvířecí stránka byla tolik vzrušující. Mohlo by to trvat celý život a já bych se ho nikdy nenabažil. Naše těla byla v naprosté symbióze a tvořila celek.
„Tak nějak.“
Usmál jsem se a nohama si ho natiskl více na své tělo. Sám jsem se začal pohybovat a cítil jeho napnuté mužství v mém nitru. Rostlo a sílilo, tak jako jeho divokost. Kam bych asi tak šel, když mám něco tolik drahého, jako je on. Nikdy nikdo nebude jako on. Olízl jsem mu krk a jemně se zakousl do jeho hrubé kůže. Znovu jsem jazykem přejel po kůži a olíz tu sladkou krev.

Makoto

Zavrčel jsem a dával mu to, co chtěl. Divoce jsem přirážel, až postel sténala. Cítil jsem, jak mi Milki svým tělem odpovídá. Bylo to čím dál víc divočejší. Můj vázací pach zesílil a úplně ho pohltil. Je můj! Jen a jen můj! Rty jsem putoval po jeho krku a tesáky přejížděl po jeho čelisti. Dostal jsem se ke rtům a lehce ho do nich štípl. Poté jsem ho vášnivě políbil. Ruka mi vklouzla pod něj a já si ho k sobě přitiskl. Byl jsem v něm tak hluboko. Cítil jsem, že jsme oba na pokraji vybuchnutí. Druhou rukou jsem mu sjížděl po těle, až se dostala k jeho vzrušení. Hladil jsem ho, laskal, masíroval a nakonec moje prsty obemkly jeho penis a já začal přejíždět přes jeho špičku. Nesmlouvavě jsem si ho bral. Moje rty se přiblížily k jeho uchu a já majetnicky zavrčel.
“Jsi můj. Navždy.”

Milki

„Přesně tak a dobře si to pamatuj Makoto.“
Cítil jsem příval vzrušení, které ovládalo mé tělo. Jeho doteky. Jeho polibky. Vše, co jsem chtěl a měl. Mým vším byl Makoto. Zasténal jsem rozkoší a ucítil, jak ze mě odtéká má bílá tekutina. V té stejné chvíli mé nitro zahltilo i jeho teplo. Tenhle pocit, bych chtěl mít pořád.
„Jsem asi nenasytná kočka, co?“
Usmál jsem se a dlouze jej políbil.
„Miluji tě Makoto a nechci nikoho jiného.“
Přesně i tohle, zítra povím Amelovi. Je mi líto, že ti neříkám celou pravdu, ale už se toho stalo tolik, není správné tě do toho zatahovat. Lehl jsem si na postel a Makoto mě majetnicky objal. Usnul jsem v jeho teplém náručí.
Probudil jsem se ještě před svítáním a opatrně se vyplížil z postele. Makoto spokojeně spal. Jemně jsem ho políbil a tiše zašeptal: „ Hned jsem zpátky, spinkej!“
Vyplížil jsem se z domu a došel na mýtinku. Začalo svítat. Tak pěkný pocit, slunečního tepla na mém těle. Jednou sem musím jít s Makotou, určitě by se mu tady líbilo. Hraje si na drsňáka, ale je to citlivka.
Ucítil jsem Amelovu vůni a podíval se tím směrem. Byl skoro u mě. Uznávám, kdybych nebyl Makotův, nejspíš bych patřil jemu. Byl opravdu pohledný a jistý si svou nadřazeností. Mezi tygry musel vyčnívat. Podíval jsem se na něj a spustil: „Promiň, má odpověď je stejná, nikam nejdu. Miluji Makotu a zůstanu s ním. Mí rodiče a můj rod mně nezajímají. Vzdali se mě. Nezajímali se o mě. Jediné, co teď chtějí, je upevnit jejich postavení. Nebudu jejich hračka. Tohle jim můžeš vyřídit.“
Chtěl jsem odejít, ale silná rána do zátylku mě přišpendlila k zemi. Byl jsem zcela omráčený a neschopen pohybu. Jeho ruce mě obrátily na záda. Zlověstně se usmíval a hrubým hlasem mi říkal:
„Nikam nepůjdeš! Dám si tě na vodítko. Budeš můj mazlíček a můj majetek Milki. Vždycky jsi mi patřil. Než jsem se vrátil za tebou z cest, utekl jsi a k tomu si se dal tomu vlkovi. Ukážu ti, komu patříš a až s tebou skoncuji, zbude na tobě jen můj pach a tvé tělo již nebude tak rozkošné.“
Cítil jsem jeho drápy na mém těle, jak se hluboce zařezávají do mé kůže. Bylo mi z toho zle. Jen Makoto se mě mohl dotýkat, ne on. Nechci to! Prosím, pomozte mi někdo!

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.