✖CRY(╥_╥)PLÁČ✖
Informace:
✖ = jednodílovka :D
Kraťoučký příběh PLÁČI :D
Nikdy jsem nebrečela. Ne když jsem se bála, ani když mi bylo smutno, ale i tak jsem znala spoustu lidí, kteří se dokázali rozbrečet tak snadno.
Rodiče jsem neznala jelikož mamka zemřela při mém porodu a otec... Nějakým zázrakem se vypařil a o mou maličkost nechal na pospas osudu.
Vyrůstala jsem u dědečka, který v mých 11 letech zemřel, na jeho pohřbu jsem neuronila ani slzu. Ostatní příbuzní si to vykládali dost špatně, že jsem si ani nepobrečela když odešel někdo kdo se o mě staral, ale já nebrečím.
Ve škole jsem byla pro všechny ta špatná, černá ovce. Nevadilo mi to. Byla jsem ráda sama, jelikož mne ostatní děti často šikanovali. Tolikrát jsem se školou chtěla skončit. Nespočetněkrát mi bylo vyhrožováno.
Vždy jsem byla ke všem chladná s nezájmem v očích, neviditelná.
Snaha splynout s ostatními je mi marná, když se každý s někým baví a já jsem sama, ale přesto jsem pro ně pouhý vzduch.
Kéž bych se mohla vypařit a zmizet v nedohlednu, kde by se ke mě nedostal žádný otravný zvuk nadávek a zesměšňování. Položila jsem loket o lavici a opřela si hlavu. Zavřela oči a přemýšlela jaké by to bylo, být jiná.
„Tak Baddy, posaď se támhle.“ uslyšela jsem a rychle svá oční víčka otevřela. Zrzavý kluk, stejně starý jako já se příjemně usmíval a štrádoval si to k mé lavici. Přisedl vedle mě. „Ahoj, já jsem Baddy a ty?“ zeptal se přímo medově sladkým hlasem. Jeho zelené oči se při úsměvu zaleskly jako dvě polárky. „Rea.“ odpověděla jsem a rychle uhla pohledem.
Takový pocit jsem ještě nezažila, byl to pocit tepla a vřelosti, který z něj sršel jako vodopád. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic a dál si všímala svého. Zatímco on se seznamoval s novými lidmi ze třídy, já jen tiše seděla a ani nepípla.
„Hej, přidej se taky!“ okřikl mě Baddyho hlas. Otočila jsem se a uviděla jak na mě všichni koukají přátelskými pohledy. „Kámen, nůžky, papír, TEĎ!“ ozívalo se jednohlasně třídou. „Vítez!“ vykřikl Baddy.
Konečně mám kamarády. Poprvé jsem normálně mluvila s lidmi, kterým jsem se často vyhýbala. Konečně jsem si přišla, že opravdově ŽIJU.
„Ona se usmála! Viděla jsem to!“ vyhrkla dívka stojící vedle mě. Okamžitě jsem se usmívat přestala, co když jsem vypadala ošklivě nebo strašidelně. „Máš hezkej úsměv, měla by ses smát víc!!“ protáhl Baddy.
Po plném dni zábavy jsem šla s malinkou partičkou lidí směrem domů. Postupně se všichni oddělovali, až jsem zůstala jen já s Baddem. „Super den, nemyslíš?“ pozoroval věci všude okolo. Potichu jsem odpověděla „Jo, bylo to úžasný...“ uspokojeně jsem přivřela oči a podívala se na něj. „Jsi zajímavá.“ zazubil se a zastavil. Já udělala to samé. „Mám tě rád.“ uchechtl se, ale pak jakoby kouzlem mu úsměv propadl v posmutnilý výraz.
„Eh, tak zítra ve škole!“ pronesla jsem a dala se znovu do chůze. Ještě chvilku tam postával. A já i z dálky viděla jak mokrá kapka slzy spadla na chodník k jeho nohám. Nechápala jsem co se stalo, ale další den nepřišel do školy.
O týden později jsem na něj čekala tam, kde jsem ho předtím nechala brečet. Neprošel, nebyl, zmizel. Bylo opravdu deprimující vědět, že jste získali nový život a ten komu jste za to dlužili, nepřišel a ani se nijak neozval. „Kde jsi?“ zeptala jsem se sama sebe.
Přemýšlela jsem jestli se třeba neodstěhoval. Tedy až do doby než jsem procházela kolem obrovského domu, u kterého stál stěhovácký náklaďák. Žena stojící před vraty domu brečela. Jeden ze stěhováků zvedl obraz opřený o zeď. V sekundě jsem poznala komu obličej na obrazu patří. Baddy. Nedalo mi to a musela jsem se té ženy zeptat. „Promiňte, jsem Baddyho kamarádka...“ strnule na mě pohlédla „... Co se s ním stalo?“ její plné rty se zvlnily a spustila se jí další slza. „Už není mezi námi.“ zašeptala. Poprvé v životě mi po tváři steklo něco studeného a mokrého. Slza. Najednou jsem cítila jak se snažím svůj pláč potlačit, ale nešlo to.
Baddy zemřel na nevyléčitelnou smrtelnou nemoc, již ten den co se poprvé vracel ze školy. Splnil si svůj sen. Jeho poslením přáním, bylo jít do školy jako ostatní normální děti, protože kvůli své nemoci si musel dávat pozor na imunitu.
Zapoměla jsem mu za všechno co pro mě udělal poděkovat...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
