Jediné přání - Prolog
5.29
Informace:
Zvláštní děvče z vyšších poměrů s lehce negativistickými názory a optimistický klučík, který rád rozdává štěstí. Inteligencí obdařená slečna a naivní chlapec. Mladá žena s velmi nadějnou budoucností a mladý muž s neurčitým osudem. A přesto mají oba dva něco, co mnozí lidé postrádají - mají svého džina, toho, který na ně dohlíží jako anděl strážný a ochotně vyslýchá každé jejich přání. Že je to jen povídačka pro malé děti, aby nepřestaly věřit? Kdepak. Pokud si totiž něco opravdu hodně přejete, možná se džin nad vámi slituje a takové přání vám skutečně splní...
Zdravím, a přináším můj první příběh na této stránce... Ze všeho nejdříve bych ráda odůvodnila trochu netematické zařazení děje do Americké země, a to tak, že z jistých důvodů jsem tento příběh začínala psát v angličtině, jinak by tomu tak jistě nebylo... :) Také je pro mě trochu problém psát v ich formě, ovšem už jsem tak začala, tak stejným způsobem i skončím. :D Plně doufám, že se vám tento několikadílný výplod mé mysli bude líbit a ráda si poslechnu jakýkoliv ohlas, radu i kritiku. ^^
Drama
Školní život
Romantika
Smutné
Slice of life (Ze života)
Myslím, že jsem člověk, který rád rozdává štěstí…
Proboha, zpět, zpět! To zní strašně… Nejspíš teď většinu z vás napadne představa postaršího homosexuála, zvláštně vyslovujícího háčky a sykavé souhlásky, narvaného v jasně růžové košili a černých květovaných legínách pro muže… Se vší úctou k homosexuálům, samozřejmě. Rozhodně mám od takového druhu lásky k mužům velmi, velmi daleko. Myslel jsem to totiž trochu jinak… Jednoduše mám rád, když jsou lidi kolem mě šťastní, a jsem ochotný jim k tomu také pomoci. Možná je to trochu naivní, ale také je zde přeci možnost, že se mi tyhle malé služby vrátí! Tedy, ony se vlastně vrací - v podobě štěstí druhých. Ale jsou tu i další věci, ve které tajně doufám, ve které všichni jistě tajně doufáme, a doufáme také v to, že džinové by se nad námi mohli slitovat a alespoň nám trochu napomoci... Ale to je všechno ve hvězdách, no ne?
S kyticemi růží, hrajících všemi možnými barvami, stojíme společně s několika přáteli na největším a nejhlavnějším náměstí našeho nepodstatného města v nepodstatném americkém státě. Nedalo by se označit za žádné velkoměsto, ale k nejmenším se rozhodně také neřadí. Chvilku přešlapujeme na místě a diskutujeme o pár věcech, než se rozhodne, že je čas zrealizovat to, proč jsme sem vlastně přišli. Celkem čtyři mladí lidé se rozdělí a kráčí po náměstí, každá dvojice na druhé straně, její členi dostatečně daleko od sebe, aby si příliš nelezli do revíru.
Beru první květinu a s úsměvem na rtech jí předávám malému děvčátku s psíkem na vodítku, stojícímu před jedním z obchodů. Zvíře mi očichá špičku boty a okamžitě se zas stáhne za jiným pachem, až děvčátko musí trhnout vodítkem, div nespadne, jak je zaujata žlutou růží.
Pokračuji dál, počáteční nejistota je pryč, když s nehraným štěstím předávám květiny kolemjdoucím a stále dokola odpovídám, že za ně nic nechci, že jsou pro ně a ať si je někde hezky vystaví, aby jim mohly dělat radost co nejdéle… Proboha, odstřelte mě někdo za pronesení takové věty.
Zvykám si na překvapené pohledy, líbí se mi zářivé úsměvy mých „obětí“ a zjišťuji, že moje nálada šplhá do závratných výšin. „Prosím, vezměte si květinu,“ nabízím už napodruhé čistě bílou růži, kterou si nevrlý muž předtím odmítl vzít.
Oslovené děvče se zastaví, lehce vyvýšené podpatky zimních bot klapnout o dlažební kostky. Vrhne po mně tázavý pohled, když si vyndává sluchátka z uší a strká je do kapsy černého kabátu. „Pardon?“ Hlas má o něco hlubší, než by se dalo očekávat, ale stále sedí k mladé ženě.
Zopakuji s úsměvem ta samá slova a opět podstrčím bílou růži o něco blíže k neznámé. Ta ke mně zvedne velké oči.
Nikdy jsem si nemyslel, že by oční panenky skutečně mohly být do odstínu fialové. Snad za to mohlo mdlé zimní světlo slunce, snažícího se prorazit své paprsky skrze neprostupné mraky, nejspíš to byla jen modrá, nebo zelená, ale v tu chvíli mi připadaly jako dva květy právě rozkvetlých fialek.
Slečna si zastrčí pramínek plavých vlasů, rovných jako špendlíky, za ucho, na rtech jí zahraje úsměv, odhalující dvě šňůry bíle zářivých perel a konečně sáhne pro bílou růži. Vezme si uříznutou květinu a přitáhne ji zpět k sobě, pohlédne na květ a přičichne k němu. Pak zvedne oči opět ke mně. „Takže teď za ní musím zaplatit, když jsem si ji vzala, že?“
Nejsem si úplně jistý, zda to myslí vážně, a také mi dá trochu zabrat, než se proberu zpět k vědomí. Prudce zavrtím hlavou. „Ne,“ vyrazím ze sebe. „Ne, nic za ní nechci. Jen si ji vezměte a někam vystavte, nebo… Tak.“
Děvče mě chvilku sleduje. Její světlé vlasy jsou sice trochu řídké, ale sahají jí zhruba do půli zad a rozhodně jsou blond od přírody. Pohlédne mi do očí, pak se rozesměje. Smích sice tlumí v sevřené pěsti před ústy, vypadá to, že se nechce příliš projevovat, ale o to roztomilejší se to zdá. „Co jste vlastně za sektu?“ vyrazí ze sebe mezi lapáním po dechu.
„Žádná sekta,“ ujistím ji okamžitě, snad i lehce uraženým tónem. „Když chce člověk, aby byli ostatní šťastní, musí být okamžitě členem nějaké sekty?“
Děvče si všimne mého tónu a v okamžiku svůj smích utne. Narovná se a lehce si odkašle. „Promiň, nemyslela jsem to špatně,“ ujistí mě, hlas už má zase klidný a upřímný. „Jen se vidí málokdy, aby někdo dával něco zadarmo. V tomhle světě není zadarmo už nic,“ lehce pokrčí rameny. Sáhne do kapsy a opět vytáhne smotaná sluchátka, květinu si přehodí do druhé ruky. „Děkuju,“ řekne ještě, „hezký den.“ Ta slova zní tak formálně, až mě dotčením bodne u srdce, když se slečna s pohledem sklopeným k zemi otočí, do uší si dá sluchátka a vydá se vzhůru po náměstí.
Ještě chvilku ji sleduji, v ruce kytici s již o něco menším množstvím růží, když si všimnu malé kartičky na zemi. Sehnu se pro ni, zjišťujíc, že se jedná o občanský průkaz. Fotografii poznám ihned, pohledem přejedu vytištěné jméno a příjmení: Melanie Hedley. Relativně tradiční příjmení, jméno nejspíše francouzského původu. A podle všeho je o necelý rok mladší než já… Zvednu se a rozhlédnu se. V tuhle denní dobu se tu člověk člověku lehko ztratí, proto se rozeběhnu po mokrých dlažebních kostkách, s kyticí v jedné ruce a občanským průkazem v té druhé.
„Melanie!“ vykřiknu, když spatřím plavé vlasy slečny, se kterou jsem doteď mluvil. Děvče se překvapeně otočí mým směrem, když se mi podaří doběhnout mi. „Omlouvám se,“ vydechnu, „ale myslím, že ti tohle muselo vypadnout z kapsy…“ Zamávám občanským průkazem ve vzduchu.
Melanie Hedley sáhne po malé kartičce a překvapeně na ni pohlédne, pak zvedne velké oči ke mně. „Děkuju,“ vydechne, „nevím, co bys dělala, kdybych to ztratila…“ Tentokrát vytáhne peněženku a bezpečně do ní doklad uloží. Když zvedne pohled opět ke mně, setká se s tím nejširším úsměvem, jaký jsem vůbec schopný vyloudit, možná ještě o něco širším.
https://www.pinterest.com/pin/432908582909201716/
První kapitola
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
789Luky789
-
28.09.2015
Takže je to pěkné a těším se na pokračování :) Moc jsem se toho nedověděl jak řekla Lucy ale to nevadí určitě pokračuj :)
Ps: Doufám že sis druhou větu nepochopila špatně :D
-
28.09.2015
Moc děkuju za ohlasy...! Co se času psaní týče, i já se mu kdysi vyhýbala, ale jistí autoři mě přiměli ke změně názoru a teď už bych asi nebyla schopna psát jinak... Doufám, že se najde v příběhu i něco, co by mohlo tento drobný nedostatek posunout někam do příšeří. :)
-
28.09.2015
Zatím moc nemohu posoudit jaké to bude, protože pořád toho moc nevíme :) Jinak jak píše Michy taky mám raději minulý čas, ale to je každého styl :) Těším se na další díl
-
28.09.2015
je to zajímavé a už se těším na pokračování...jsem zvědavá co se z těch dvou vyvrbí :D
-
28.09.2015
To zní vážně nádherně :) Sice zatím toho moc nevím, ale věřím, že to bude zajímavý příběh. Přiznám se, že psaní způsobem "Melanie sáhne" jsem moc nemusela, mam radši minulý čas, ale tohle mě opravdu okouzlilo. Moc hezky všechno popisuješ :D