Loutka - Kapitola 1.
Informace:
Ehm.. Snad se bude líbit :D
Komentář potěší :)
Celá třída na ni visela očima. Alice tikala pohledem z obličeje na obličej a nevěděla, kam se podívat dřív. Každý se na ni díval. Vždycky se dívali.
Osoba, která svým nervózním odkašláním jako první prolomila trapné ticho, byla profesorka. „Slečna Alice se k vám ode dneška připojí, tak k ní buďte milí a přijměte ji mezi sebe.“ Otočila se k nové studentce a pohledem ji pobídla, aby také něco řekla. Ta jen zvedla školní tašku ze země a vydala se k doteď prázdnému místu. Bylo pro ni zvláštní chodit do školy. Ne, že by se nikdy neučila ve třídě, ale to nebylo vážné. Byla to jen chvilková záležitost na zahnání nudy, která se po pár dnech ještě prohloubila a Alice školu opustila tak rychle, jako na ni nastoupila.
Její místo bylo přibližně v polovině pravé řady. Nově vypadající lavice přímo vybízela k popsání propiskou či fixem, ale na podobné přestupky byla už upozorněna před vyučováním v ředitelně. Opatrně pustila tašku na zem a s tichým žuchnutím se posadila na židli. Unaveně si opřela hlavu o ruku a zadívala se na zátylek černovlasého kluka před ní. Celé její představovaní se na ni koukal, ale ne tak jako ostatní. Alice přemýšlela, jestli to bylo jeho nádhernýma, modrýma očima, nebo jeho pohledem plným údivu. Vypadal překvapeně a zároveň zamyšleně, jako kdyby ho její přítomnost něčím zaskočila.
Celou hodinu bloumala v myšlenkách a tak ji překvapilo, když uslyšela zvonek. Sebrala tašku ležící na zemi a bez sebemenšího hluku se vydala ven ze třídy. Nadcházející hodina měla být hodina magie a učebna byla někde bůhvíkde na druhém konci školy. Plánek budovy měla Alice zastrčený na dně tašky. Pokusit se ho vyndat by zabralo zbytečně moc času a tak se rozhodla, že bude následovat hlouček dívek od ní ze třídy. Cestou měla možnost si je pozorně prohlédnout. Ačkoliv jich bylo sedm, všechny se motaly okolo jedné. Byla to vysoká blondýna s vlasy až po pas. Podle toho, co si Alice matně pamatovala ze třídy měla zářivě zelené oči a plné rty. Nebylo divu, že měla kolem sebe tolik pozornosti.
Dívky se zastavily a Alice si všimla, že došli na místo. Před bílými dveřmi se postupně scházelo víc a víc studentů. Někteří si nadšeně šeptali o tom, co se bude v dnešní hodině probírat, jiní byli otrávení jako při normální hodině a našli se i tišší jedinci, kteří stáli sami a akorát pozorovali dění okolo. Alice nevěděla, kam se postavit a tak zůstala na okraji všeho dění.
Po chvilce čekaní přišel učitel a odemkl dveře od třídy. I přes jeho mladě vypadající obličej měl bílé vlasy. Alice se nad tím snažila nijak nepřemýšlet a vešla do třídy. Lavice tu byli pro dvojice, ale naštěstí jich bylo pár navíc, takže se nikoho nemusela ptát, jestli si může přisednout.
„Dobré dopoledne, třído.“ zvolal vesele učitel. Otočil se k tabuli a špička prstu se mu rozzářila, jak se pod jeho prstem na tabuli začal objevovat zářivý nápis „telepatie“. Téma hodiny vyvolalo smíšené reakce, většinou to však bylo nadšení.
„Pro dnešní hodinu vás poprosím, abyste si vybrali partnera, se kterým se moc neznáte. Žádní nejlepší kamarádi a už vůbec ne loutkař a loutka, je vám to jasné?“ zeptal se učitel s úsměvem a zastavil se pohledem u Alice, která jen sledovala studenty, kteří už se párovali a čekala, kdo na ní zbude.
„Eleanor!“ zavolal a blonďatá dívka, díky které se Alice dostala do učebny vzhlédla. „Doufám, že ti nebude vadit, když ti dám na starost slečnu Alice.“ poprosil studentku. Ta s úsměvem zavrtěla hlavou a sedla si do zadní lavice.
„Ahoj, já jsem Eleanor.“ podala ji ruku a Alice ji s chvilkovým zaváháním přijala. Než však stihla cokoliv říct, učitel už začal dávat další pokyny.
„Jak jste si už mohli všimnout, v dnešní hodině se pokusíme předávat si myšlenky. Pochybuji, že už to někdo z vás zkoušel, ale pokud ano, tak určitě víte, že to není tak snadné, jak se může zdát.“ usmál se a opřel se o katedru. Pro necvičené je téměř nemožné si předávat myšlenky bez nějakého spojení, takže se dnes budete učit, jak si je předat při doteku, rozezněl se studentům učitelův hlas v hlavě a všichni překvapeně zalapali po dechu. Bylo to zválštní, protože nikdo z nich nebyl zvyklý na to, že mají v hlavě cizí hlas.
Následující instrukce byli jasné; chytit se za ruce a představovat si, jak vaše myšlenka putuje od ramene po zápěstí a přebíhá do ruky toho druhého.
Alice neměla ponětí, co by měla Eleanor myšlenkou říct a právě proto byla ráda, když Eleanor řekla, že půjde první. Popadla Alice za ruce, zavřela oči a v obličeji se jí ukázal soustředěný výraz.
Musí být těžké být někde nová, co? rozezněl se v Alicině hlavě hlas s mírnou ozvěnou. Ta se jen pousmála, protože tohle slyšela milionkrát. Všichni se tváří tak mile a věrně, ale jakmile se dozví celou pravdu, hned dají ruce pryč a při nejbližší příležitosti se obrátí proti ní.
S hlavou na jiném místě chtěla odpovědět. Jenže k Eleanor se nedostalo suché „nevadí mi to“. Místo toho mohla vidět veliký zmatek. Osamělou dívku, která se sama potuluje z místa na místo a nemá nic nebo nikoho, na koho by se mohla spolehnout.
Eleanor se s škubnutím odtáhla. Normálně by jí to, co viděla nevadilo, spíš by jí dané osoby bylo líto, ale v této situaci nehrály dvě věci: to, že loutka bez loutkaře by neměla být schopná používat magii a to ani ve formě telepatie a druhá, mnohem důležitější; to, co viděla přímo prosakovalo něčím temným. Něčím, co by podle pravidel nemělo existovat.
„Co ty jsi za zrůdu....?“ zalapala skoro zoufale po dechu a ani si nevšimla, že ty dvě přitahují čím dál víc pohledů.
Alice se zhluboka nadechla a natáhla k Eleanor pravou ruku, na jejímž hřbetu bylo vybledlé tetování, které měly všechny loutky. Než však stihla cokoliv říct, blondýna její ruku odstrčila.
„Nech mě být! Jak se vůbec opo-“ nedokončila větu. Její rty jako kdyby byli slepené a i přes její námahu nemohla pusu otevřít. Naštvaně se otočila na učitele, který měl zvednutou ruku v náznaku toho, že dívku kouzlem umlčel a na obličeji měl mírně nešťastný úšklebek.
„Važ svoje slova, Eleanor. Pokud ti partner nevyhovuje, stačí se přihlásit a nějak to vyřešíme, ne?“ mrkl na Alice. Jeho kaštanově hnědé oči se skoro omluvně leskly.
„Christiane! Vyměň se s Eleanor.“ otočil se na černovlasého spolužáka. Onoho spolužáka, který se na Alice celé to představovaní koukal.
„Rozkaz.“ zamumlal si pro sebe a vydal se k její lavici. Sesunul se na židli naproti ní a upřel na ni svoje pronikavě modré oči. Dali by se přirovnat k ledu – krásné, ale nebezpečně vyhlížející. Jejich sytá, světle modrá barva působila smíšené pocity.
Všechno v pohodě? popadl ji za ruku. Jeho dotek byl příjemný.
Ale jo, odpověděla a uhnula pohledem. Nerada navazovala oční kontakt, protože se bála, že by z jejích očí vycítili nejistotu, kterou zatím skvěle skrývala a nedávala na sobě znát skoro nic, co by mohlo prozradit něco víc o jejím životě.
Promiň za El. Někdy dokáže být nepříjemná, ale jinak je milá, ujišťoval ji s trochu omluvným úsměvem.
To jsem viděla, odpověděla, ale když viděla, jak Christian znejistěl, začala se usmívat.
Věř mi. Nebývá taková. Kdybys ji poznala, určitě by sis ji oblíbila. Chvilku na ni jen tak koukal. Za tenhle den už asi po třetí. V měkkém světle podzimního slunce vypadal ještě líp než normálně. Alice ze zvyku pootevřela pusu, jakoby chtěla něco říct, ale přerušil ji zvonek. Christian povolil sevření a s posledním úsměvem si začal balit své věci.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
