Temnota neznamená zlo ep.16
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
PS: tímto dílem prozatím tuto sérii ukončím.
Stejně to nikdo nečte :]
Těm kdo to vážně četli, chci poděkovat. Toto byla moje první série a jsem si jist, že měla k dokonalosti daleko. Ale snad se někomu líbila :]
...Elfové tady stáli vedle trpaslíků. Lidé s bestiemi pokrývali polovinu kruhu a poslední část blokoval druid se čtyřmi dryádami za zády. Ze všech stran na ně mířilo přes patnáct luků a kuší. Kasi se tiskla k Elfce a ta ji na uklidněnou objala. „to bude v pořádku“ řekla přátelským hlasem. Kasi se na ni podívala a uviděla povzbuzující úsměv. „Seen“ odpovědí ji bylo jen souhlasné přikývnutí...
V tu chvíli se staly dvě věci. Za prvé, oblohu ozářil blesk větší, než ty předchozí. Ten záblesk na krátko oslepil všechny na zemi. A i chvíli potom, měli problémy s viděním. Následný hrom se šířil okolím a překryl veškeré ostatní zvuky. Zadruhé, když odezněl hrom, začaly táborem otřásat exploze. Stany se rozpadaly, jako by byly z papíru. Na všechny shromážděné dopadla sprcha zeminy. Jedna exploze byla přímo za zády formace lidí a několik z nich to roztrhalo na kusy. Zbylí se však překvapivě rychle vzpamatovali a vzniklou mezeru zaplnili. Mezi všemi panovala nejistota, ale nikdo neutíkal. „působivá morálka“ řekla si pro sebe Thildriel a čekala na další krok.
Jak předpokládala, vpřed vystoupil jeden trpaslík. Na rameni měl opřenou obouruční, jednobřitou sekeru. Zdobená zbroj vypadala zároveň pevně a nenechávala místo pro pochyby, že on tomu tady velí. Zastavil se ve čtvrtině cesty a mocným hlasem zvolal „Já jsem Gorrin, nositel runové sekery a velitel této jednotky. Kdo jsi ty, že se opovažuješ přijít do mého tábora a krást mi mou kořist“ Kasi se ještě více přitiskla k Thildriel, jeho hlas ji děsil polovinu doby, co tady byla „Já jsem Thildriel, průzkumník Legie Prokletých a jsem tady proto, že ona patří k nám“ „pak tedy zemřeš spolu s ní“ trpaslík vykročil vpřed, ale něco se mu nezdálo. Elfka se ani nepohnula, netasila meč, ani nesundala ze zad dlouhý luk. Jenom jej probodávala fialovýma očima. „já nejsem ta, se kterou budeš bojovat.“ Řekla s posměchem v hlase, strhla Kasi k zemi a zase ji zakryla uši. Hned na to se rozpoutalo peklo.
Další vlna explozí tentokrát nezasáhla tábor, ale jeho obránce. Takřka současně se v kruhu kolem nich objevilo na osm explozí. Obránce to metalo na všechny strany a bahno opět létalo vzduchem. Ve stejnou chvíli se zvedla ještě jedna fontána zeminy. Tahle však nebyla po výbuchu, ani nebyla mířená mezi obránce. Zvedla se mezi elfkou a trpaslíkem. Když se vše uklidnilo, zvedla se Seene z pokleku a vzpřímila se, jak jen to uměla. „a ty seš sakra kdo?“ zeptal se trpaslík směrem k Démonce. Tak na něj shlédla a stejně autoritativním hlasem, jaký předtím předvedl on, mu odpověděla „já jsem Seene, válečník Legie Prokletých, poslední žijící člen devátého klanu démonů a nositelka runového meče.“ Vztáhl jsi ruku na někoho, na kom mi záleží. Poneseš tedy za to odpovědnost.“ „uvidíme, kdo skončí v bahně“ ušklíbl se trpaslík a pozvedl ostří sekery do úrovně očí na pozdrav. Seen zkřížila spáry na hrudi a pozdrav mu tak oplatila. Ze země se mezitím zvedla asi polovina obránců. Naštěstí, už nikdo nedržel luk. Kasi se s Thildriel už vypařily a tak se nemusela bát, že by jim v tom zmatku, který za chvíli nastane, ublížila. „škoda, že nemám čas tě zajmout“ postěžoval si trpaslík „výkupné za tebe by pokrylo celé tohle tažení a ještě by zbylo“ „nemyslím, že bys mě dokázal zajmout, ani kdybys tu měl plný počet“ kruh se semknul a trpaslík vydal poslední rozkaz. „zabít“
Dvě přeživší bestie se vrhly do útoku. Na blátě jim to však podkluzovalo, a navíc stále účinkoval lektvar, který Seen vypila. Neměla tak problém je vyřadit. Jenom kolem ní proběhly a ona jim spáry projela po páteřích. Po dopadu jen kňučely, ale nezvedaly se. I když ten zvuk neměla ráda, nechala je. „druide“ zavolal zase trpaslík a podíval se k němu. Postava v plášti pozvedla hůl a začala odříkat nesmyslné slabiky. Seen to k němu měla daleko, navíc před ním stály pořád dvě dryády. I když neměly luky, jejich drápy fungovaly stejně, jako její spáry. Nahmatala tedy poslední lahvičku a hodila ji po nich. Výsledná exploze odhodila druida mezi stany a už se nezvedl. Dryády to rozmetalo na kusy, protože to explodovalo přímo mezi nimi. Zbývalo tedy několik lidí, trpaslíků a elfů. Posměšně vložila ruce v bok a přes rameno se podívala zpátky k trpaslíkovi. Ten stál se sekerou v úrovni očí, její ostří obklopoval bílý plamen a on se smál. „zabít“ zvolal a spolu se zbylými vykročil vpřed.
Seen si povzdechla. "Tak přece jen legenda ožije" Rukou sevřela rukojeť meče na zádech a ten poslušně vyjel z pouzdra. Cítila, jak jí tělem projela vlna energie, jak se čepel probouzela k životu. Zabodla jej do země a čekala, až se světlí přiblíží. Ostří meče olizovaly temně fialové plameny. Rozšířily se i na její spáry a věděla, že i její křídla hoří stejným plamenem. Je to teprve podruhé, co jej tasila. Poprvé to bylo, když jej získala z ruin domova jejího klanu. Škoda, že ho neměla už v legii, třeba by to tenkrát dopadlo jinak. Ale minulost změnit nejde. Zato budoucnost ano. Světlí už byli takřka v dosahu. Posledních pár kroků a uvidí, proč jsou démoni tak obávaní. „Snad to Kasi pochopí“ to byly její poslední myšlenky než uvolnila svou mysl démonovi v sobě.
Její tělo se napnulo a plameny se rozhořely jasněji. Zalily ji teď od špičky ocasu po konečky křídel. V očích ji jiskřilo a vrhla se vpřed na zaskočené světlé. asi nikdy neviděli moc runových zbraní, když se vypustí z řetězu. Rozdávala údery a utínala paže stejně, jako by to byly větvičky. Musela démona vyvolat, bylo jich příliš moc, aby je zvládla sama. Navíc, spáry by proti runové sekeře trpaslíka neobstály a ona nechtěla riskovat, že by mohli pronásledovat Kasi s Thildriel. Ty dvě byly její síla. Oháněla se obouručním mečem stejně lehce, jako by byl ze dřeva. Kdo se k ní přiblížil, padl. Trpaslík vše pozoroval s odstupem a nechával své spolubojovníky umírat. Netrvalo dlouho a zůstali jen oni dva. Seen byla tou dobou už zadýchaná, a přesně to chtěl. Neměla daleko ke ztrátě kontroly nad démonem, a pak bude snadný cíl.
Stalo se přesně to, co předpokládal. Démonka ještě chvíli ovládala plamen, ale ten nakonec uhasl. Upadla na kolena na mokrou zem a opřela se o meč. Ztěžka oddechovala a on se přibližoval. Jeho sekera stále plála. I když to byl slabší plamen než její, postačí, aby ji zabil jedinou ranou. Když stál před ní, byli zhruba stejně velcí. „nuže, Seene z legie prokletých.“ pronesl vítězně „říkal jsem ti, že to budeš ty, kdo tady padne. Ale věz, že nebudeš sama. Najdu ty dvě, a pošlu je za tebou“ o krok odstoupil a pozvedl sekeru nad hlavou. „nikdo nevztáhne ruku na Kasi, ne dokud jsem na živu“ řekla slabším hlasem a z posledních sil vytrhla meč ze země a bodla směrem k trpaslíkově hrudi. Ten sekerou úder odvrátil a jen se tomu pokusu smál. Smál se i ve chvíli, když z trosek jeho tábora přiletěl červě opeřený šíp a zabodl se mu mezi oči. Jeho helma neměla přední kryt, takže tady nebylo, co by jej odrazilo. Padl na záda a plamen sekery pohasl spolu s jeho životem. „takže nakonec to jsi ty, kdo se válí v blátě“ řekla posměšně démonka a zvedala se ze země. Meč už zase spočíval v pouzdře na zádech. Otočila se, a viděla Thildriel s lukem v ruce. Kasi stála za ní, přes sebe měla přehozený elfčin plášť, ale stále se třepala zimou. Teď když už bylo po všem, se jí zmocnila úleva. Zase klesla na kolena a padla k zemi. Poslední, na co si pamatovala, bylo jak k ní Kasi běží. Ale už nic neslyšela.
Když se zase probrala. Už nepršelo. Ležela na polní posteli v nějakém stanu. Z venku cítila vůni nějakého jídla. Thildriel asi zase něco vaří. Zvedla se z postele a vyšla ze stanu ven. Stála v táboře světlých a viděla spoušť, kterou způsobila. Ničeho však nelitovala. U ohně, naproti vstupu do stanu se nad ohništěm byl zavěšený kotlík. Elfka seděla u něj a ještě sušila věci. Kasi nikde neviděla. „odešla?“ zeptala se smutně. Po tom všem se už neměla čemu divit. „ne“ odsekla jí elfka, jako by to byla nějaká nesmyslná otázka. „ne?“ zopakovala nevěřícně. „ne, jenom jsem ji poslala trochu napřed“ „jak to myslíš napřed“ „nejsi jediná, kdo si to v hlavě musí uspořádat“ Seen si přisedla k ohni a užívala si jeho tepla. „kdy ji zase uvidím?“ „večer. Neudržela bych tě tady, proto jsem ji poslala na před“ vysvětlovala elfka a dále se věnovala kotlíku. Když Seen dojedla, a ony sbalily vše, co se z tábora mohlo hodit. Vyrazily směrem na západ. Zpátky na sever se otočí, až budou vědět, kde jsou.
Už se stmívalo, když konečně dostihly Kasi. Seděla na vysokém kameni na kraji lesa a dívala se na západ slunce nad pláněmi před ní. „myslím, že tady by to pro dnešní noc mohlo stačit“ řekla, aniž by se k nim otočila. „je stále lepší“ pomyslela si démonka. Kasi seskočila z kamene a pár vteřin nato stála před ní. Zakláněla hlavu, aby se jí mohla dívat do očí. Seen si nebyla jistá, co by měla dělat. Kasi však věděla, co potřebovala. Objala ji kolem pasu a přitiskla hlavu k hrudi. „děkuji… děkuji, že jsi pro mě přišla…“ bylo slyšet, jak zápasí se slzami, ale nikdo ji to nemohl vyčítat. „šla bych pro tebe kamkoli…“ odpověděla ji démonka a hladila mezi ušima. Kasi se pak odtáhla a spolu s Thildriel začaly připravovat tábor. Večer, když už slunce zapadlo a ony ulehaly ke spánku, se připlížila zase k ní. Schoulila se na zem, nemluvila a po chvíli usnula. Seen její chování nepochopila, ale měla dojem, že teď musí zariskovat. Přitáhla si ji k sobě, zabalila do křídel a usnula spolu s ní.
Kasi probudilo šimrání na tváři. Pomalu otevřela oči a odstrčila stéblo trávy, které ji lechtalo. Nezbedné stéblo se po chvíli ale vrátilo a tak se ho pokusila zakousnout. Nepočítala však s tím, že jí uhne a tak skousla do prázdna. Podívala se za ním a viděla Seen se stéblem v ruce. „dobré ráno“ pozdravila ji. „dobré, proč je takové světlo?“ „protože je skoro poledne“ Kasi posmutněla. Už zase je zdržuje. Překulila se zády k Seen a schoulila se do klubíčka ve snaze se zahřát. Po včerejšku se stále necítila ve své kůži. Navíc celou noc strávila zabalená v démončině křídlech. A ne poprvé. „omluvám se“ řekla sotva slyšitelným hlasem. „za co?“ „za všechno“ Seen si poposedla a její stín zakryl Kasinu tvář. Stéblem trávy začala opět lechtat Kasi kolem ucha. To se několikrát natočilo jinak, aby se mu vyhnulo a tak jej nasměřovala trochu víc dopředu. Otravný kus trávy se jí míhal před očima. Občas zalechtal na nose nebo na tváři. Opět se pokusila jej chytit zuby a tentokrát neminula. Stéblo se zlomilo a jeho větší část zůstala v jejich ústech. Vzala jej do ruky a prohlížela si ten mučicí nástroj. Trochu rozmrzele ho odhodila a několik neposlušných pramenů bílých vlasů jí přitom spadlo před oči. Nechala je tak. Nechtěla, aby se na ni teď někdo díval. Zase zavřela oči a vychutnávala si paprsky slunce zahřívající její tělo. Patřila sice mezi temné, ale to neznamená, že jí slunce vadilo. Jistě, v noci se cílila lépe. Ale měsíc ji nezahřeje. A právě to teď potřebovala. Trochu se chvěla, ale jinak se nehýbala. Seen nad ní celou tu dobu seděla a hlídala ji. Její zrak se upínal k západu, kde na horizontu stoupal slabý kouř. Podle Thildriel by to mohla být Klona. Malá tvrz, která má zajišťovat bezpečí místního kraje. Jestli to je pravda, jsou den od hranice s oblastí náležící klanům severských orků. Nepříjemná sebranka. Rváči a ne zrovna dobří hostitelé. Ale ostatní se od nich drží dále. A to jim teď vyhovovalo. Elfka vyrazila se svítáním, aby si to ověřila. Ty dvě tady nechala, aby si mohly promluvit. Jenže ona nevěděla jak začít. Ona ani nevěděla, o čem by měly mluvit. Podívala se zpátky na kotě vedle ní a všimla si neposedných pramínků ve tváři. Natáhla ruku a opatrně jí je zase stáhla zpátky ke krku. Prsty se při tom nechtěně dotkla kůže. Kasi slabě zavrněla, ale neotočila se k ní. „když tohle s ní udělá jediný dotek…“ zamyslela se Seen a dech se jí zrychlil. Opatrně se nakláněla k jejímu uchu. Něco v ní ji nutilo to udělat. Čím blíže byla, tím obtížnější bylo dýchat potichu. Ale nějak to zvládla. Nebo ji Kasi nechala? No co, teď už zbývá jediná věc. Lehce foukla a Kasi se převalila čelem k ní. Jejich tváře od sebe dělilo jen pár centimetrů a oči byly zaklesnuté do sebe. Jenže to byla právě Kasi, kdo se odpoutal první. Posadila se a hleděla do země. „promiň“ špitla. „za co se zase omlouváš?“ „za všechno…“ „neudělal jsi nic špatného“ „udělala…, udělala jsem víc špatného než dobrého…, já…, já…, asi bych měla zase jít svojí cestou…“
Při těch slovech se Seen sevřelo srdce. Tohohle se bála nejvíce. Toho, že by ji tohle kotě mělo zmizet ze života, aniž by věděla, co se mezi nimi stalo. Po tom všem, co prožily, ji nechtěla ztratit. Její ruka se sama začala pomalu zvedat a přibližovala se k ní. Jemně chytila Kasi za bradu a otočila si ji k sobě. Byla tak blízko, že cítila její dech. Zase se ztrácela v těch zelených očích. „ty…“ začala a opatrně volila slova „ty jsi napáchala víc dobra, než myslíš. Vzpomínáš na tu noc, kdy jsme se poprvé potkaly?“ Kasi si v hlavě vybavila tu noc. Bylo to sotva pár dní, ale ji to připadalo jako věčnost co je s nimi. Přikývla a Seene pokračovala. „tu bestii jsme stopovaly pár hodin. Když jsme vás doběhly… a já viděla, jak tam ležíš… málem jsem Thildriel vytrhla z ruky ten luk a chtěla střílet sama.“ Slabě se pousmála nad tou vzpomínku „když pak letěl ten šíp, prosila jsem bohyni, aby neminul.“ Jejich oči byly celou tu dobu propojeny. Dech obou se zrychloval a Seenina tvář se začínala červenat. „pak“ pokračovala „ta nehoda s přikrývkou… strachy jsem málem vypustila duši. Když si vypadal jako mrtvá, proklínala jsem bohyni, že mi tě vzala. Když si se probrala, za všechno jsem se ji zase omlouvala.“ Kasi poslouchala a obě při tom zapomněly na svět okolo. Kdyby se kolem nich prohnala armáda světlých, nevšimly by si ji. Teď existovaly jenom ony. „Pak ta vesnice. Zachránila jsi nás… a já na tebe byla tak pyšná“ Tentokrát si Kasi vybavila její tvář, když seděla na tom ochozu. „když jsi pak zmizela, bála jsem se, že se ti něco stane“ pokračovala. „je mi tak líto, že jsem ti ublížila. Že ti kvůli mně ublížili. Kdybys mi tak mohla odpustit.“ „přišla jsi pro mě“ zarazila ji Kasi dříve, než mohla přejít k prosbám o odpuštění. Ale ona ji neměla co odpouštět.
„šla bych pro tebe kamkoli“ odpověděla ji „Thildriel tvrdí“ pokračovala „že jsou to vrozené …“ nedostala příležitost tu větu dokončit. Kasi na vteřinku přitiskla své rty k jejím a zase se rychle odtáhla. Čekala, že ji třeba okřikne, uhodí, … cokoli. Ale nebyla tady žádná reakce. Žádná z nich nebyla schopna něco říct a tak na sebe jen hleděly. Obě cítily zrychlený dech té druhé. Jejich tváře hořely jako oheň a kdyby k nim někdo přiložil svíčku, vzplála by. Ruka démonky se pomalu posouvala kolem Kasina krku dozadu pod sněhobílé vlasy. Bez odporu si ji přitáhla zpátky k sobě a jejich rty se potkaly podruhé. Tentokrát na delší dobu. „víš... víš, co se stane, když políbíš démona?“ zeptala se jí Seen, když se zase oddělily. Odpovědí ji bylo jen kroucení hlavy a tak pokračovala „je to vlastně nabídka k připoutání. Jinak řečeno, nabízíš sebe, a vše co máš démonovi, kterého políbíš. Nikdy jej nesmíš zradit, nikdy jej nesmíš opustit. Pokud to příjme, budeš s ním do konce jeho, nebo tvého života. Nebo dokud tě sám nepro...“ než to stihla doříct, zaútočila Kasi na její rty potřetí. Povalila je obě na zem a nepustila, dokud jí stačil dech. „já od tebe nikam nechci“ řekla, když se znovu nadechla. „teď už ani nemůžeš“ odpověděla ji s úsměvem Seen a zvedla její ruku. Na hřbetě se objevila magická runa, označující ji za Seenin majetek. Šťastně si ji prohlížela a ani jedna z nich si nevšimla příchodu Thildriel. Upozornilo je na ni až zvuk batohu dopadající na zem. „při bohyni, co jste to provedly“…
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
