Temnota neznamená zlo ep.14
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Elfka se k ní otočila. Seskočila z kmenu s lukem v ruce. Při přelézání na druhou stranu by luk na zádech překážel. Postavila se vedle Kotěte a zadívala se na kmen „Kasi… utíkej“ „eh…?“ podívala se na ní překvapeně „říkám, utíkej….“ Kotě udělalo opatrně krok zpátky. Elfčina ruka vytáhla během mrknutí oka šíp, napnula luk a vystřelila někam na druhou stranu. O další mrknutí oka později se skácela k zemi...
„Thildriel!“ vykřikla překvapením a přiskočila k ležící elfce. Obrátila ji na záda a až teď si všimla šipky, zabodnuté v jejím boku. „co to…?“ elfka ji chytla a odstrčila od sebe „utíkej…“ snažila se křičet, ale hlas ji zrazoval. Kasi nebyla schopná se hnout. Dívala se, jak se kameny pod Thildriel barví do ruda. Všimla si pohybu na druhém břehu. Nějaká postava vyběhla z lesa a teď se prodírala přes kmen směrem k nim. Husté větve ji v tom ale bránily, tak postupovala pomalu. „tak běž už… varuj Seen“ vyhrkla na ni zase elfka a vytáhla jednu z lahviček u pasu. Odzátkovala ji, ale ruce se jí třepaly a část tekutiny se rozlila. Kasi jí ji vytrhla. „co mám dělat?“ pár vteřin na sebe hleděly, než elfka rezignovala. Nalej to přímo do rány. Kotě přikývlo a udělala, jak řekla. Při první kapce sebou ale elfka trhla a ona s tím hned přestal. „pokračuj“ řekla jí přes zatnuté zuby. Nalila tedy zbytek a čekala. „teď běž“ Řekla zase, ale už bylo pozdě. Neznámá osoba se už dostala přes kmen a rychle překonala posledních pár metrů.
Kasi stihla tasit meč, ale neznámý byl rychlejší, a zkušenější bojovník než ona. Čepel jeho nože tvrdě narazila do jejího meče a ten jí vypadl při první ráně z ruky. Než se nadála, zkroutil jí ruku za záda a druhou ji chytil kolem krku. „tak, to bychom měli“ zašeptal ji spokojeně do ucha. „děkuji, že ses vrátila. A ještě s kamarádkou“ Kasiino srdce bilo stále rychleji. Podívala se na ležící Thildriel ale ta se už nehýbala. „škoda“ řekl zase, když si všiml jejího pohledu „ale dělala by problémy, ty je dělat nebudeš, že ne.“ Zesílil tlak na ruce, až jí bolestí vyrazily slzy. Ale nekřičela. „s tebou bude ještě zábava“ s těmi slovy ji postrčil směrem ke kmeni. Neměla na vybranou. Měl ji v hrsti.
Cesta na druhou stranu jim trvala dlouho. Větve ji škrábaly a zachycovaly se o zbroj. Její meč teď měl on, ale jeho pouzdro se jí stále houpalo u boku. Každou chvíli se o něco zachytilo, ale odepnout si jej nechtěla. Po několika úmorných minutách konečně seskočila na zem a před ní se objevil trpaslík s kuší. Zíral na ni, až musela odvrátit zrak „co ta druhá?“ zeptal se jejího věznitele. „mrtvá, dobrý zásah“ trpaslík se ušklíbl a začal vybíjet kuši. Mezitím se tu objevili další dva trpaslíci. „kdes to vzal?“ zeptal se zase neznámý. Jeden trpaslík se držel za paži, ze které trčel černě opeřený šíp „ta noční potvora mě trefila“ Kasi se nechtě usmála, ale hned si ji všimli „jen počkej, odskáčeš si to i za ni“ řekl zase ten zraněný trpaslík nevrle. „dones lano, pak se vrať do tábora a zajdi za druidem. Vy dva tu zůstanete a budete hlídat dál“ „to radši zajdu za Sewekem“ „dělej, jak chceš. Já ji zatím vezmu za Gorim.“ Dodal a svázal Kasi ruce za zády „Gorinem“ opravil ho druhý trpaslík. „to je jedno“ ti dva se s nechutí ve vousatých tvářích otočili a vyrazili ke svému stanovišti. Kasi se ještě jednou otočila k místu, kde ležela Thildriel. Rudé kameny byly jasně viditelné, ale… kde je tělo? Že by se přehlédla? Nechtěla na sobě nic znát a rychle se odvrátila. „jestli žije…“ v hlavě se jí objevil záblesk naděje a trochu se uvolnila. Neznámý si toho musel všimnout, ale nevypadalo to, že by se něco změnilo. Nejspíše to přiřadil rezignaci.
Ruce měla svázané a on ji s rukou na jejím rameni vedl mezi stromky. takže předtím slyšela dobře. Po pár metrech narazili na vyšlapanou pěšinu a cesta tak pokračovala snáze. Jeho ruka se stáhla… „neotáčej se, a nezkoušej utéct“ napomenul ji neznámý. Slyšela zasyčení zbraně, jak se vytahuje z pouzdra. K ní se ale nedostala. Nejspíše ji nese opřenou na rameni nebo spuštěnou v ruce. Postupovali bez řeči. Občas zatáhl za provaz aby zpomalila. Asi po hodině zase zatáhl, ale tentokrát silněji. Když se zastavila, bez varování jí zakryl oči nějakou látkou. Zmateně kroutila hlavou, ale on ji chytil za krk. Nahnul se k ní a posměšným tonem zašeptal „nejprve si s tebou promluví Gori, potom přijdu na řadu já. Snaž se vydržet“ Při těch slovech ji zamrazilo. Strašně se bála, a i když se to snažila ze všech sil ovládnout, nedařilo se jí to. Nezbývalo jí nic jiného, než se nechat vést na provaze jako chycené zvíře. „Thildriel… Seen, zachraňte mě... prosím...“ prosila v duchu a látka na očích začala vlhnout. Provaz se pomalu napnul a ona byla odváděna do neznáma.
Démonka stále stála uprostřed mýtiny a zírala na oblohu. Od chvíle co se tady postavila, se nebe trochu zatáhlo. Přihnaly se šedé mraky a v dáli byla slyšet přicházející bouře. Zavřela oči a v hlavě se jí promítala zase ta stejná představa. Jak drtí Kasinu ruku. Jak se na ní dívá se slzami v zelených očích a třepe se strachy. Pak záblesk. Tentokrát vidí sebe s elfčiným mečem u krku. Kasi už byla kus od ní. Natahuje k ní ruku, ale ona se obrací a utíká pryč. Chce na ni zavolat, omluvit se jí. Jenže když otevře ústa, nevyjde žádný zvuk. Zkouší to znovu, ale se stejným výsledkem. Odstrčí meč od svého krku a rozběhne se za ní. Jenže jí nemůže dohnat. Kotě utíká příliš rychle. Bílé vlasy svázané do copu za ní povlávají a po chvíli ji ztratí z dohledu. Stále však pokračuje. Další záblesk. Neví kde je, rozhlíží se a chce vykročit a pokračovat v hledání. Něco jí v tom ale zabrání, její noha o něco zavadila. Normálně by ji jenom zvedla výše, jenže tohle bylo měkké. Podívala se dolů a uviděla Kasi. Ležela na chladné zemi a z rány na hlavě jí tekla krev. Ta se vpíjela do mechu pod ní a ten tak úplně změnil svou barvu. Chce ji otočit, zjistit, jestli je v pořádku, ale když k ní natáhne ruce, zděsí se. Má nasazené své spáry, zrudlé krví. Kasininou krví. V tuto chvíli se jako vždy probere. Srdce bije jako o závod. „ne, tak to nebylo… tak to nebude… nikdy…“ tohle se stalo už několikrát. Neměla ponětí, kolik času už uplynulo. Mohly to být minuty, stejně jako dny. Tohle se nemělo stát. Zhroutila se na zem a nehybně ležela. „Kde jsi Kasi… prosím, odpusť mi to… prosím… vrať se…. Nenechávej mě tady…“ ze zavřených očí kapaly na zem slzy. Tolik si přála zase jí vidět, slyšet její smích. Jak na ni volá… Seen... Seen…
Seen… tak už se prober sakra… Thildriel stála nad ležící démonkou a tiskla si ruku ke zraněnému boku. Trvalo ji snad celou věčnost, než se sem dostala. Naštěstí se nezdá, že by ji pronásledovali. Musí si myslet, že ji odtáhlo nějaké zvíře. Jinak si nedovede vysvětlit, že si nevšimli zmizení těla a nepátrali po něm. Bouře, jež předtím zuřila daleko na obzoru, se přibližovala. Na zem se snášely první kapky vody a zmáčely jak ležící démonku stejně jako elfku, tyčící se nad ní. Třepala s ní, křičela, jak jen ji to hlas dovolil, ale s ní to ani nehnulo. „koukej se už probrat ty natvrdlé cosi…“ zase s ní třásla a ignorovala bolest, jež ji vstřelovala do boku. „prober se… při bohyni Kasi tě potřebuje a ty se tady válíš…“ to bylo to správné slovo, na které reagovala. Při vyslovení jejího jména se trochu pohnula. Sice se neprobrala ale, byl to první náznak, že vnímá. „jestli se okamžitě neprobereš, půjdu pro Kasi sama“ podruhé řekla to jméno, a Seen na něj opět zareagovala…
nejprve začala cítit vlhko kolem sebe. Déšť mezitím nabral na síle a provazy vody teď smáčely vše, na co se dostaly. Otevřela oči, ale její pohled z větší části zakrývala hradba mokré trávy. Podepřela se a pomalu zvedla. Otáčela hlavou, ve snaze se zorientovat, až si všiml Thildriel. Klečela za ní, jednou rukou si tiskla k boku, druhá byla sevřená v pěst. Tvář zkřivenou bolestí. „odešla?“ zeptala se sklesle. „Ne, odvlekli ji…“ „Cože? Kdo?“ čekala, že Kasi od nich teď odejde. Kdyby se tak stalo, nechala by jí. Ale odvlekli? V okamžiku byla zase při smyslech. Chytila Thildriel za ramena a třásla s ní, jako by z ní ty informace mohly vypadnout „Kdo ji odvlekl? Kam?“ až teď si všimla, že se elfka drží za bok. Ruce měla od krve a tiskla si k ráně kus látky. „co se stalo?“ zeptala se zděšeně „když si se zbláznila, šly jsme k té řece, tam nás napadli světlí“ do Seen, jako by udeřil blesk. Celá ztuhla a zaraženě hleděla na teď už klečící elfku před sebou „co se stalo?“ dostala ze sebe nakonec a Thildriel jí to rychle řekla.
Teď nebyl čas na poučování, hrály o čas, a ona si toho byla dobře vědoma. „takže ještě žije?“ zeptala se zase démonka, když skončila s vysvětlováním. „nevím, snad ano. Ale netuším, kam ji odvedli. Počkej, kam si myslíš, že jdeš?“ vykřikla na ni, když se zvedala ze země a roztahovala křídla. „pro ni, kam jinam“ už chtěla vzlétnout ale elfčina ruka ji v tom zabránila. „ještě ne“ „já musím, jestli ji něco udělají…“ „ještě ne!“ vykřikla zase elfka a potlačovala slzy. Seen ji nikdy tahle neviděla a přinutila se složit křídla zpátky na záda. „ještě ne“ zašeptala zase elfka, ale pustila ji. „proč? Proč nemám letět hned?“ „prozradila bys nás“ „na tom přece nezáleží!“ „záleží!“ tahle výměna názorů se jí nelíbila. Jenže byla nevyhnutelná „Musíme to udělat najednou, rychle a rázně! Najít, vzít, zmizet.“ „jak ji máme najít, když nemám letět? Sama jsi říkala, že nevíš, kam ji odvedli. Při bohyni, vždyť ani nevíme, kolik jich je!“ „právě proto! Jestli je varujeme, připraví na nás past… a mohli by při ní využít i ji…“ „tak co mám dělat…?“ obě klečely naproti sobě uprostřed palouku. Z oblohy na ně padaly provazce vody a hromy duněly, jako bubny přicházející armády. Hlavy měly sklopené a čekaly, co ta druhá navrhne. Thildriel stále bolela rána na boku, ale díky lektvaru, který ji na ni nalila Kasi to bylo snesitelné a hlavně, nijak vážné. Podívala se zpátky k místům, kde nechala batohy, než vyrazily k řece. Stále tam byly. Stromy je chránily před nejhorším deštěm. V hlavě se jí pomalu rodil šílený nápad. Ale jiný neměla. Otočila se zpátky k Seen, nadechla se a vážným hlasem pronesla „dnes opět ožije legenda, ať si světlí připomenou... proč se mají bát temnot“ Seen se ji podívala do fialových očí. Oproti normálu byly tmavší a ona věděla, co za tím vězí. „ať chcípne každý světlý, co se nám postaví do cesty. Budou trpět za každou ránu, kterou utržila ona“ odpověděla jí a na tváři se jí objevil ďábelský úsměv.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
