Anime World CZ/SK - Příběhy

Rain // Seděl jsem v neznámem lese, neznámo kde... Ale bylo mi to vcelku jedno. Stejně... Jsem toulavá kočka. Můj druh už davno není a lidi co se dokážou měnit jako já, tak jen v jiné zvířata... Tento podivný svět, kde jsou trpaslíci, elfové, mořské stvoření a plno dalšího... Je tu toho tolik ale přesto tu nemám nikde místo. Toulám se světem a hledám. Smysl... Svůj smysl života. Proč jsem prožil to co jsem prožil, proč vůbec žiju...

Dál jsem seděl na větvi vysokého stromu a díval se na tmavnoucí oblohu ve své lidské formě. Moje zvířecí by nejspíše vylekala i mrtvé... Vítr jemně foukal a listí, které mělo každým měsícem začít opadávat, krásně šustělo. Ten zvuk mě uklidňoval ale nutil mě ještě více přemýšlet. Kde jsem došel tentokrát? Město lidí? Trollové? Na co narazím příště?

Akumu // stál som na stoličke a okolo mňa sa prechádzala otcova krajčírka s ihlov v ruke volala sa Eren. "Eren prosím už tu dieru na tričkku zaši alebo ma s ňou bodni je mi to jedno ale už musím ísť, vieš že v noci sa mi mojimi elfími očami loví lepšie." pousmial som sa. Vtedy vošiel do izby král. "Ako si si mohol roztrhnuť dalšie tričko?"spýtala sa Eren. "ja neviem tá vetva od stromu nevypadala tak silno že by ho roztrhla tak som ňou prebehol." "Inač čo tu robíš oci nemal by si sedieť na trone celých 24 hodín denne a jesť zákusky?" otec moju štiplavú poznámku iba odignoroval. Pozrel som sa doprava smerom na terasu. "Nie už zapadá!" Vyšmykol som sa Eren z rúk. "Ja som to ešte nedošila! Akumu vráť sa!" revala na mňa Eren "Kam zase ide Eren?" "Môj král asi znovu do lesa." "Noo les vždy miloval nemôžem mu ho ako král odopriať." Ja som bol už na ceste schodamy dolú v ruke som niesol svoj luk ktorý som si prehodil cez jedno rameno a šípi som si dal na chrbát. Bežal som z našeho královstva do lesov. Miloval som tmu a šuchot lístia. Ked som prišiel pod jeden strom vypadalo to že na vetvy niečo bolo.

Rain // Z mých myšlenek mě vytrhl zvuk kroků. A zvíře to nebylo. Pomalu jsem sklonil pohled dolů a střetl se s jantarovým pohledem. Lehce jsem naklonil hlavu na stranu a zkoumal to co jsem viděl. Ah... Takže nejspíše jsem poblíž elfské vesnice. To co jsem viděl byl elf... Modrovlasý... Z nějákeho důvodu jsem ho po kousíčku očima propátrával. Jeho vlasy, které měl sem tam spletené, jeho oči zbarvené do jantaru, dlouhé špičaté uši, menší nos... ruce... luk i šípy na hřbetě...

Ze skoumání mě vytrhl až silnější vítr, který mi odfoukl mé černé vlasy před oči. Zvedl jsem pomalu ruku a nadzvedl si je, ať ho nepřestávám pozorovat. Přeci jen... Je přítel nebo nepřítel? Co je zač? Přemýšlel jsem a upřel pohled do jeho očí a neřekl ani slovo...

Akumu // Pozeral som sa na postavu sediacu na strome, nebol to elf, podla našeho zakonu každý kto nieje elf a je blízko našeho královstva by mal byť zabitý. Chcel som vybrať šíp ale nemohol som bol som ako keby zhypnotizovaný nemohol som sa pohnúť jediné čo som robil bolo že som sa pozeral do svetle fialových očí a trochu som sa bál.

Rain // Nehýbal se tak jako já. Nedělal nic, jen mi oplácel pohled. Pokrčil jsem nohu a o ní si opřel ruku. "Elfe.... Kde to jsem?" zeptal jsem se ho nakonec jemně, svým hlubokým hlasem.

Akumu // "Si v elfskom královstve krála Dáriusa Zem Gasta." dufál som že mu došlo že tot královstvo je jedno z najväčších na svete. "Vieš čo sa ťi stane ked ťa tu nájde nejaký elf nie? Mal by si rýchlo odísť. Než ťa niekto uvidí." Snažil som sa to povedať tak aby nepočul strach v mojom hlase.

Rain // Elfí království? Huh.... Počkat a co by se mi mělo stát? Byl jsem zvědavý. Zem Gasta to vím.Navíc jeho hlas... Chvěl se... Proč? Moje zvědavost rostla a tak jsem se pomalu na větvi postavil a protáhl jsem se. Lehce mi zakřupaly klouby. Jak dlouho jsem tu seděl? No to bylo stejně jedno... Na co mi je čas? Pak jsem jednoduše udělal krok do prázdna a ladně seskočil na zem. Narovnal jsem a zjistil, že jsem dopadl kousek od něj. Lehce jsem se pousmál. Byl menší jak já a z blízka byl ještě zajímavější. Hlavně ty jeho oči... A taky ty spletené vlasy... Opřel jsem se o kmen stromu a pořád ho pozoroval.

"Tak elfí království... No... Nemám tušení kde to je a taky... Co by se mi mělo stát? Ty jsi mě tu potkal a pozoruješ mě, tak jako já tebe... Proč bych měl odejít, elfe?" ptal jsem se zvědavě.

Akumu // Ked zoskočil zatriasol som sa ešte viac, zistil som že je väčší ako ja a má dlhé čierne vlasy. "Smrť!" "Ked ťa nájde elf v Královstve krála Dáriusa nečaká ťa nič iné než len smrť! A prečo by si mál odisť? Asi preto že ty si neni elf ja áno tebe by sa mohlo niečo stať." Dopovedal som to a siahol som po šípe. ked som chcel zamieriť uvedomil som si že mi drží velmi pevne moju pravú ruku.

Rain // Smrt huh? Uchechtl jsem se... Když sáhl po šípu a pokusil se zamířit, udělal jsem pár kroků, které nás od sebe dělily a chytl jeho ruku. Jen jsem zavrtěl hlavou a pak chyt ruku, ve které držel šíp. Hrot šípu jsem si přiložil na hruď, v místě kde mi tiše a klidně tlouklo srdce.

"Takže každý kdo sem zabloudí, má podle vás zemřít? Jen pro jeho nevědomost? Každý nezná tento světa nikde nevidím upozornění. Jak to mají poutnící jako já vědět, elfe? Ale budiž... Chcete se chránit, chápu to... V tom případě konej co musíš... Pokud to dokážeš..." poslední slova jsem už jen nebezpečně zašeptal a cítil jsem, jak moje fialové oči ztmavly, když jsem v sobě cítil energii, svého "zvířete". Ale nepromněnil jsem se, jen jsem viděl fialový odlesk v jeho očích.

"Nemám co ztratit... Ale myslím, že ty ano..." zašeptal jsem vrnivě. Byl jsem od něj jen malý kousek... Já se smrtí nebál... A moje zvířecí instinkty by mi stejně ani nedovolily zemřít. Ale v tom elfovy něco bylo... Chci ho víc a víc prozkoumat...

Akumu // "Ano naše pravidlá su zvlášne, máš pravdu." špicom šípu som mu trochu pichol do hrudi že muvytiekol pramienok krvy. Potom som šíp položil kolmo na jeho hrud a odstršil som ho aj s šípom. "Preto ti hovorím choť." "Je mi jedno že nemáš čo stratiť. nebudeš to strácať tu na našom území." Posunul som ho ešte silnejšie do zadu a odcházal som zatial čo šíp mal ešte stále natlačený na jeho hrudi.

Rain // Lehká bolest projela mou hrudí. Vzal jsem šíp a díval se na jeho se vzdalující se záda. HEh... Jak naivní... Pár rychlých kroků, jsem byl zase u něj. Hrot šípu byl teď u jeho krku a tlačil mu na jeho ohryzek.

"Něco jsi si zapomněl... Jsi naivní, elfe. Nejspíše si zvyklý přikazovat a že tvé příkazy jsou plněny. Ale máš smůlu... Já neposlouchám nikoho... NAvíc, velmi neopatrný, co když jsem nepřítel? Takto ukazovat záda... Dám ti něco na památku... Aby jsi nezapomněl, na určité vychování..." to už můj hlas spíše přešel do vrčení. Moje zuby se zaostřily a hned na to, jedno z jeho uší nakousl můj tesák. Pak jsem mu šíp strčil dozadu za kalhoty a sám jsem zmizel v lese... Poslední co mohl zahlédnout. Byl můj černý tygří ocas s bílými znaky... Tiše, rychle jsem se dostal o několik stromů dál a velmi dobře se ukryl na dalším stromě. Má černá křídla se zlatým zdobením mě velmi dobře ukrývala. Teď jsme už byl ve své zvířecí podobě. Ještě si rozmyslím, zda si budu s tím elfíkem hrát a nebo půjdu se toulat dál... Kdo ví...

Akumu // Prekvapilo ma čo urobil bol rýchli a nedal mi šancu hned ako mi šíp zastrčil na nohavice zmizol. Bol som trochu prekvapený čo som videl takže on bol jeden z tých čo sa vedeli premienať na zvieratá takéto zviera som ešte ale nevidel no noč. Tých pár sekúnd mi stačilo hned som vedel aký je to typ. Rád sa hrá. To znamená že by si rád pozrel aj moju reakciu. Dobre teda... tu máš moju reakciu. V sekunde som vytiahol luk  zamieril a trafil som padajúci list na dialku 20metrov . List sa hned zapichol do stromu. Pridám mu aby si ešte nemyslel že to bola len náhoda. Vzal som další šíp no teraz som zamierl a strielal ešte rýchlejšie trafil som veveričku  na dialku 30 metrov. Šíp čo som mal zastrčený na nohavicami som vybral a nepozerajúc sa som ho strelil do stromu vedla. Strom nebol moc hrubý takže šíp prešiel celím stromom no zostal v ňom zapichnutý. Myslel som že by to už stačilo tak som v ruke stísol luk a odkráčal domov. Dúfal som že moje "predstavenie" videl a neprišlo mu nudné.

Rain // Heh.... No opravdu.... Ten elf se mi snad zdá? Chce mě vystrašit? Ohromit? Co si mám vzít z této show s lukem... Musím uznat, bylo to obdivuhodné... Copak asi umí dál? Chtěl jsem ho sledovat, ale raději si odpočinu, po přídě si ho mohu vystopovat. No... Zřejmě se v toto lese zdržím delší chvíly...Na znamení toho, že jsem ho pozoroval, se lesem rozlehl tygří řev připomínající smích..

Akumu // Ked som odchádzal zaapočul som rev. "To sa mi vysmieva? Pako... mal by čo najskôr odísť." Ked som prišiel do hradu bolo už pekne neskoro Eren sa na mňa vystrašene pozrela. "Čo to máš s uchom?" ani som si nevšimol že krvácam muselo to byť vtedy ked ma pohrízol. "Ale nič len som sa škrabol." usmial som sa a bežal som do postele rýchljšie neš by ma stihla zatiahnuť pod jej lekárničku. Ked som si lahol do postele ešte som trochu premýšlal. Prečo sem prišiel, nie.. prečo neodiešiel.. to sa chce nechať zabiť?..

Další deň

Rain // Spokojeně jsem ležel na mohutné větvi a zyvl. Po celodenním toulanim, jsem docela dobře usla ale ne plným spánkem. Pořád jsem byl ostražitý, přeci jen... Jsem na místě, kde bych neměl být. Že spánku mě probudily hlasy. Zvedl jsem svou mohutnou hlavu a podíval se na jejich původ. Další elfove. Nějací dva muži. Tihle se mi ale nezdálo natolik zajímaví jako byl ten modrovlasy. Chvíli se bavili, než zaznamenaly mou přítomnost, a to po tě co jsem schválně udělal hluk. Jejich pohled okamžitě zaznamenal udes, překvapení a pak krvechtivost... Jejich elfske cepele, byly hned taseny proti mé maličkosti. Chjo... vždyť já vím, že nejsem zde vítaný, ale copak to se hned musí prolevat krev? Vstal jsem tedy a protahl si své mohutné tlapy, spolu s křídly... Lehce a elegantně, jsem se snesl před ně. A spokojeně si naproti nim sedl. Jeden z nich se pobaveně uchechtl. "Jak hloupé zvíře... Bude z něj dobrý kožich..." To mí stačilo k tomu, abych nebezpečně zavrčel. Tak tedy kožich hm... Tak ať si pro něj přijde...

Akumu // Ráno ma prebudil hluk. Obliekol som sa do običajnej blúzy a kožených hnedých nohavíc a zišiel som dole. Ten kto sa rozkrikoval bol môj otec, skočil som do reči. "Čo sa tu sakra deje? Nepočujem vlastné chrápanie." Otec sa ku mne otočil s naštvaným výrazom, ale nehneva sa na mňa.  Ked vydím u neho tento výraz znamená to že je naštvaný naa celý svet a keby má pri sebe nôž podrezal by nás všetkých. Tak som teda išiel na neho pomaly. "Otec čo sa deje?" Otec buchol rukov po stole a naštvane si sadol. Dal si ruku na koleno a podložil si bradu. "V lese... dneska bola zabitá naša nočná hliadka." "Počkať ale ved muži čo patria do hliadky sú najmúdrejší a najsilnejší muži akých máme nemohlo ich len tak niečo zozt..." Nedopovedal som to, robral som luk, šípi a bežal do lesa. Otec na mňa ešte zakričal aby som zastal. Urobil som tak. "Otec nezastavíš ma v tom lese som sa prakticky narodil." "Nechcem ťa zastaviť, Nemôžem ti odobrať niečo na čom ti tak záleží, chcem len aby si bol opatrný. Kývol som otcovi a v okamihu som bol preč. Bežal som po lese ako by sa nikdy neskončil. Ked som uvidel dve telá, dve elfské telá, klakol som si pri nich. Dal som im dole saká a zakryl som im tváre aby som si ich pamiatku trochu uctil. Potom som sa postavil a plnou silou kopol do stromu. Počul som zašuchotanie lístia, uvedomil som si že za mnou niekto stojí.

Rain  // Byl to rychlý proces... Udělal jsem, to co jsem potřeboval... A nyní je tu on... Moje nová záliba, neboli výzkum? Stál jsem opreny o kmen stromu a díval se, jak se zá mnou otáčí s namířenym sipem na mě. Viděl jsem v jeho očích hněv a bolest. Ze ztráty...

"Snad nejsi stejný hlupák jako oni elfe..." zašeptal jsem nebezpečně. Lehce mí fialove probleskly oči, když jsem pokračoval. Je stejný jako oni, nebo ne...

"Vše má svůj důvod, to co teď udeláš, bude důvod k mému příštímu chování a taky... Jaký bude opravdu jejich konec..." kývl jsem směrem k dvoum ležícím elfum. Kdyby ti elfove hned po mě neskočily, s vidinou krásného kožichu... Bože... A taky zákon, zabít všechny kdo vstoupí do jejich lesa? Tak ať sakra dají někde nějaké upozornění, co si myslí? Že jsme telepati? Chjo... Mohl bych nechat to vše tak a odejít... Ale vzhledem k tomu... Co se stalo mému rodu... Jak snadno, může takhle vzniknout válka a tak i vymreni jednoho druhu... Bohužel, mě tohle nenechalo necinnym jako vždy...

Akumu // Díval som sa chvílu na neho prišlo mi ho trochu lúto to čo hovoril o svojom rode. No pozrel som sa na elfské mrtve telá. "Moc hovoríš málo konáš." Dopovedal som to a šíp mu strelil do nohy presnejšie do stehna. Trohu vyrevol a premienal sa do jeho zvieracej formy. Bola úžasná. No nemohol som sa moc dívať. Bežal som cez les čo najdalej od královstva. On bežal za mnou. Po chvíli bežania som sa začal usmievať už som nemyslel na mrtve elfské telá boli mi úplne ukradnuté. "Konečne zábava."

Rain // Jak tedy chce... Opravdu si myslí, že mi uteče? Pravda střelil mě... Ale má to menší háček. Každý z měničů, má určitou schopnost a ta moje bylo léčení... Jak sebe, tak i jiné... Bohužel, on zas moc koná a málo přemýšlí. Teď ti elfové opravdu budou mrtví. Mohl jsem je oživit ale bohužel, sám si vybral. Po pár krocích jsem si šíp zlomil o kámen a hrot sám vyklouzl ven, když se mi rána začala hojit.

Pak už stačilo pár skoků a roztáhnout křídla. Sice jsem byl v lese ale přeci jen... Jsem divoké a toulavé zvíře. Les není pro mě novinka.

Moje přední tlapy se teď už dotýkaly elfových zad a jeho krásný obličejík ležel v zemi, když se pod mou váhou rozplácl. Nechal jsem ho se otočit obličejem nahoru, než jsem do tlamy vzal jeho luk, a tlapu jsem jeho toulec s šípy odsunul do nedaleké houštiny. Posadil jsem se na jeho hruď a jeho luk mi tkvěl v mé tlamě. Právě byl krásný výhled na mé tesáky. Jemně jsem vystrčil drápy, kdyby se pokoušel utéct a nebo měl tak skvělý nápad, že by měl ještě někde dýku nebo tak, aspoˇn bych nebyl jediný poraněný, bohužel já jen na chvíl... Jestli pohne s moou váhou. Pomalu s pohledem do jeho očí, jsem si poskládal svá křídla na záda a rozmrzele jsem zafrčel. Jen jsem si pomyslel. Tak... S čímpak příjdeš teď elfe?

Akumu // Ked ma dostihol tak si na mňa sadol, au bol celkom ťažký. Svoje predlaktie som mal na tvári. Pozeral sa na mňa tým jeho pohladom "som lepší než ty v akej kolvek situáci." Začal som sa smiať, prisahám vážne smiať. Až sa mi nadhadzoval hrudník. Musel si myslieť že som šialený. vytiahol som striebornú dýku zpoza pása. Všimol si to ale moc nereagoval. Chytil som jeho ruku a do nej vložil dýku, stále ešte s úsmevom na tvári. "Čo keby som sa aj ja raz pozrel na to čo urobíš ty?... Rob si čo chceš je to na tebe či ma zabiješ." zavrel som oči a s úsmevom som čakal na to čo urobí.

 

Rain // Jeho smích byl velmi příjemný a melodický... Líbilo se mi to... Líbilo se mi s ním hrát... A jaká pěkná dýka. Zabít? Svou novou hračku? Heh... Díval jsem se na jeho tvář mezitím co s úsměvem čekal, co udělám. Hrotem dýky jsem přejel po jeho krku a pak se zastavil u lemu jeho halenky. Zastrčil jsem jí za ní, luk jsem položil vedle něj a pak jsem se sklonil. Moje rty se dotkly těch jeho. Pak jsem jen lehce špičkou jazyka přelej a ochutnal jeho rty. Hmmm... Byl to jen lehoučký polibek, nic víc... Ale když jsem se oddálil, jeho překvapený výraz stal za to... Teď jsem se smíchy otřásal já. Až jsem dopadl vedle něj a chytal jsem se za břicho...

"Hahah! Elfe! Ten tvůj výraz! Hahaha... Já.. Já nemůžu! Pffff... Haahahaha!!" smál jsem a držel se za břicho.

Akumu // Posadil som sa, bol som prekvapený a v zápatí som si znovu lahol. Svoje predlaktie som tento krát nepoložil na oči ale na pery. Čo sa to práve stalo. On mi dal pusu? Z premýšlania ma vyrušil jeho smiech. Nepáčilo sa mi že sa mi smial. Chcel som na neho skríknuť a pozreť sa na neho zo svojou vážnou tvárov tak som sa znovu posadil. On sa prestal smiať a pozeral sa na mňa. Moja tvár bola úplne červená. Bol to môj prvý. Nečakane sa na mojej tváry začal znovu smiať. "Čo je tu vtipné?" povedal som tichím zahanbeným hlasom.

Rain // Nemohl jsem... Ale připadal jsem si zlý... Ale když on. Na chvíly jsem se přestal smát a posadil jsem se. V očím mi uličnicky blýskalo a já naklonil hlavu na stranu. Mám ho ještě trošku potrápit? No jak jinak... Sklonil jsem se k jeho špičatému oušku a jemně odhrnul jeho modré vlasy, aby mě slyšel co nejlépe.

"To jak jsi rozkošný...." zašeptl jsem vrnivě a pak jsem se oddálil a uchechtl jsem se. Moje oči pozorovaly, každý jeho pohyb, každou jeho reakci. Opravdu... Taaaak zajímavé. Baví mě to čím dál víc.

"Tvá tvář je nějáka růžova elfe... Pročpak to?" dodal jsem ještě uličnicky.

Akumu //Neodpovedal som len som si stále zakríval pery rukou. Bolo mi mierne trápne. Postavil som sa a hladal som kde mi odhodil luk a šípy. Našiel som Luk potom ma niečo pichlo do boku. Bol to on podával mi šípy s šibalským úsmevom.

Rain // "Ale no ták... Snad se semnou teď nebavíš?" ještě jsem si šťouchl, než si vzal šípy. Ještě jsem se jemně zasmál, než jsem si povzdechl a teď vážně si ho prohlédl... Opět mě ale napadlo slovo, rozkošné a ještě s tímhle výrazem..

"Dal bych ti klidně ještě jednoho hubana, ale bohužel... Ještě jsem nejedl a ty by jsi byl dobrý jen jako sladký zákusek." řekl jsem vesele a mrkl na něj. než jsem se proměnil opět ve svou kočku. Pak jsem k němu došel a lehce jsem si ho očichal, abych si velmi dobře zapamatoval jeho pach... Bue se mi to ještě hodit..

Akumu // Chvílu tam stál v jeho zvieracej forme nešiel som ešte späť ešte som sa chcel na niečo pozrieť. Otočil som sa k nemu, ani som si nemusel klakať bol asi tak vysoký ako ja. Pozrel som sa do jeho fialových očí. "Wow, táto forma ti pristane viac, mačička." Nadvihol som svoju ruku a začal som ho hladkať po hlave moje prsty sa mu zarývali do jeho srsti. "Teraz máme skoro rovnako dlhé uši, ale stále vediem." Pomaly som sa rukou hmýril po jeho srsti od hlavy po krku až ku krídlam. Nevedel som čo robím. Chytil som jeho krídlo a natiahol ho aby som si obzrel perie. Vtedy trochu zavrčal a ja som si uvedomil čo robim. Prestal som. Odtiahol som od neho ruku. Začal som pomaly cúvať a nakoniec som sa rozbehol do královstva nevedel som či ma sledoval nepočúval som zvuky na okolo.Len som.... proste..bežal.

Rain // Nečekal jsem to... Nečekal jsem, že mě bude hladit. Všichni se mé formy bály, ale on si mě vesele hladil... A prej vede v délce uší.. Hehe... Je zvláštní Huh... Ale musím říct, že jsem se musel držet, abych nezačal příst. Protože tohle bylo příjemné, krom těch křídel. Byl až příliš odvážný.... A já mu tolik nedůvěřoval. Přesto, když začal utíkat jsem si nemohl pomoct. Předehnal jsem ho a postavil se před ním, takže musel zastavit. Mé uši zaznamenali hlasy někoho jiného.. Zřejmě jsme byly blízko toho království. Otočil jsem hlavu směrem ke království a odfrkl jsem si. Pak jsem se podíval na něho, ostražitě mě pozoroval. Můj pohled zněžněl a já udělal pár kroků. Čumákem jsem ho jemně šťouchl do hrudi. JEmně jsem zavrněl a pak jsem rozevřel jedno křídlo. Natáhl jsem ho k jeho ruce a přejel perutěma po jeho prstech. Když jsem zase křídlo schoval, zůstalo mu mezi prsty jedno černé pírko se zlatými ornamenty... Opět jsem do něj šťouchl čumákem, naposld se podíval do jantarových očích a pak už jsem zmizel dál od království a od všech lidí... Šel jsem se najíst a bezpečně se ukrýt... Nevím, zda vůbec jemu mohu věřit...

Akumu // Predbehol ma a chvílu na mňa pozeral. Započul som  hlasy on ich započul tiež. Prišiel ku mne bližšie a natiahol krídlo pohladil som ho a medzi prstami mi zostalojedno jeho pierko. Botom sa otočil a odišiel preč. Našla ma dalšia hliadka. "Akumu?! Konečne sme vás našli, král vás už očakáva, bojí sa o vás." "áno už idem." zovrel som pierko v ruke a kráčal do hradu. Tam sedel môj otec v kresle. "Otec hladal si ma?" Otec sa postavil pobehol ku mne a obíjmul ma. "Bál som sa že sa ti niečo stalo." "Otec viem sa o seba postarať, nemusíš sa o mňa báť." Odtiahol som sa od otca a vybehol po schodoch do mojej izby. Tam na mna čakala Eren sedela na mojej posteli iba v župade. Bola rozospatá, ledva mala oči otvorené ale ajtak na mňa čakala. Ked som zatvoril dvere otočila sa na mňa. "Akumu? Si v poradku?" Pozrela sa na mňa velmi ustarosneným pohladom. Silno som ju objimul. "Nemusíš sa ničoho báť, som v poriadku, vždy budem." Eren nemola len otcova krajčírka vyrastal som s ňou bolo nám asi tak rovnako bola moja jediná kamratka. Ostatných "chudobných" ludí ku mne moc nepúštal."Mala by si sa ísť vyspať, máš kruhy pod očami." Dala mi pusu na čelo a odišla. Sadol som si na postel a prezeral si pierko od toho tigra. zobral som si gumičku. v zadu som mal zapletených pár copov jeden som rozplietol a vplietol do neho to velké čierne pierko, cop som zagumičkoval a išiel spať.

Další deň ráno

Rain // Konečně jsem se v klidu najedl. Byl to krásný srnec... Protáhl jsem si své mohutné tlapy a schoval se do velikého houští, kde jsem spal. Když jsem se probudil, tak už byla tma. Zívl jsem a přemýšlel, co budu dělat. Bohužel jsem byl tak moc zamyšlený, že když mě něco kouslo do tlapy, tak se lesem ozval můj tygří řev. Naštvaně jsem se na přední packu podvíal a bylo mi vše jasný.... Skleněný střep... Už vím, proč to tak bolelo. No opravdu... JEdiná věc, která je pro mě nebezpečná... Sklo... A já na ní musím šlápnout v lese. Opravdu štěstí. Díky tomu jsem se nemohl proměnit zpět na člověka, v mé tlavě to vězelo jako jedovatý trn a já se to snažil jakkoliv vymanit. Tolik jsem se na to soustředil, že jsem si ani nevšiml elfů, kteří se ke mně přiblížily. Zaznamenal jsem jen svištící šípy, jak se mi zabodávají do těla. Sakra to bolelo! A já se nemohl uzdravit... Ani se bránit... Ten střep byl pro mě jako jed, oslaboval mě a bránil mi plně používat své schopnosti. Pomalu jsem cítil, jak začínám slábnout... Uspávácí šípy? Zatraceně... Jako poslední se mi z hrudi dralo zavrčení, než jsem upadl do bezesného spánku.

"JAký krásný to kousek...." "Co je to zač?" "Páni! Ochočíme si ho!" "Tohle jsem ještě nikdy neviděl.." "Bojím se..." "Fascinující..." tak tyhle věty mě probudily ze spánku a malátnosti. Všude okolo mně byly elfové a prohlížely si mně, jako bych byl nějáká atrakce... Když jsem se postavil, oni ustoupily od klece a úžasly, zatímco já jsem zasténal bolestí. Nejen z boků, kde byly šípy ale hlavně bolavé tlapy, kde pořád vězel střep... Zavrčel jsem na své okolí... Byl jsem naštvaný a mrzutý... Jsem zavřený v malé kleci v jejich městě nejspíše... Bylo tu tolik elfů, příliš hluku... Znaveně jsem si lehl a zakryl se svými křídly. Nechejte mě na pokoji! Běžte pryč! Pusťte mě! To mi probíhalo hlavou a já se snažil uklidnit. Ale v tuhle chvíly jsem byl bezbranný... Možná přeci jen jsem neměl věřit tomu elfovy... Možná se tohle stalo kvůli němu... Snad mě prozradil a nebo ne... Ale rozhodně jsem měl chuť je všechny alespoň poškrábat... Nejsem žádná atrakce, já sakra vím, že jsem poslední svého druhu... Sakra...

Akumu // Ráno ma prebudil smiech detí a uchvaty ludí. Konečne prvý krát čo som sa zobudil s úsmevom. Bol som prírodzený zvedavec. Vstal som obliekol som si blúzu a tie isté kožené nohavice. No tento krát som si zobral aj svoj plášť. Všetci ho nazívajú "plášť princov" vzal som ale aj šípy a luk. šípy som si tento krát musel dať okolo pása aby mi vytrčali na bok. Ked som zliezol dole otec ma privítal s vrelím objatím. "Čo to máš vo vasoch?" "O, toto ? To je len pierko čo som našiel." "No to je jedno, konečne vyzeráš ako človek, prepáč elf." hlasno sa zasmial. "Otec čo sa to vonku deje?" povedal som s úsmevom." No  naši lovci chytili nejaké zviera, pravdepodobne to zviera čo roztrhalo našich elfov, ale neboj sa, dozná sa im čestný pohreb a tomu zvieraťu pekného chovania na ohnisku." Otec sa zasmial no ja som zkamenel a bežal som dole. "Pozor, uhnite prosím.." Postavil som sa pred klietku a bol tam vo svojej zvieracej forme. Rozbúchalo sa mi srdce. celkom nepekne kňúral. Prišiel za mnou nejaký elf, z elfskej hliadky. "Nieje to úžasné našli sme to divoké zvie...." Jeho slová prerušila moja päsť ktorá sa mu zarila do tváre. "Čo si do riti myslíte že robíte ?!" Keby tam v tú chvílu neboli deti nadával by som aj horšie. Otvoril som klietku a vošiel do nej. "Nie princ, nerobte to !" Prehodil som svoj plášť cez neho a vytiahol som mu sklo aj šípy z tela. "Nepremienaj sa len bež a ja pôjdem za tebou!" pošepkal som mu. V momente vybehol a ja som bežal za ním. 

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.