Druhá strana ep.2 (old version)
Informace:
Příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Když se třída vyprázdnila, přešel učitel ke mně a sedl si tak, že mezi mnou a jím zůstala jedna volná lavice. „I vy se mě bojíte?“. „Ogato, bude to zase jako loni?“ zeptal se bez obalu a mou otázku ignoroval „vypadá to, že ano“ „měla bys s tím něco dělat“ „tak mi poraďte co“... „to netuším“ přiznal nakonec a odešel ze třídy. Já tam ještě chvíli seděla, než jsem se vydala domů...
Po cestě jsem míjela hloučky studentů, co se taky zdrželi. Byl první den. A všichni jsme končili dříve. Bylo jich tady dost. Starší se bavili o kroužcích nebo co nového přes léto. Holky se zase domlouvaly, kam zajít a podobné nesmysly. Myslím, že jsem i zahlédla jednu prvačku, jako podává nějakému klukovi dopis. Na to, že je první den to vzala rychle. Nejspíše se už rozneslo, že si mě Endo nechal po škole hned první den. Protože se všichni posměšně šklebili, když jsem procházela kolem. Nikdy nepřestanu žasnout, jak rychle školní síť funguje. Proplouvala jsem mezi nimi a chtěla co nejrychleji zmizet. V těchhle chvílích lituji, že žiju. Zrychluji krok a branou spíše probíhám, než procházím. Chvíli na to zahýbám za roh a ta budova mi mizí z dohledu. „nejspíše jsem neměla utíkat, to zase budou kecy zítra“ pomalým krokem jsem se vydala domů.
Na vlak se mi nechtělo, stejně by teď byl plný. Navíc jsem měla spoustu času. Tak jsem pokračovala pěšky. Se sluchátkem na uchu jsem procházela prázdnými ulicemi stejně, jako těmi plnými. Lidi kolem mě procházeli jako bych neexistovala. Občas se za mnou sice někdo otočil, ale nic neříkal. Nebýt školní tašky, nikdo by si mě nespojil se studentkou. Procházela jsem kolem kavárny, kde seděla skupinka studentů ve stejných uniformách, jako je ta moje. Jedna z nich si mě všimla a hlasitě zvolala „hele, vrah jde“ ostatní se na mě otočili a začali se posmívat „dávej pozor, abys nebyla další“ pokračovala jsem stejným krokem a předstírala, že je neslyším. I když uvnitř mě to bolelo. Než jsem došla domů, zastavila jsem se ještě v obchodě a koupila nějaké věci, co mi docházely. Pak už přímo domů.
„Tadaima“ řekla jsem si pro sebe, když se za mnou zavřely vchodové dveře. Tašku s nákupem jsem položila vedle sebe a zula se. „konečně doma“ hodiny ukazovaly něco po dvanácté. Pěšky mi to ze školy trvá přes hodinu. Uklidila jsem tedy nákup a přemýšlela, jestli si dát sprchu. Na to že je konec léta, je venku už celkem zima, ale v kabátě jsem se stejně zapotila. To byl vlastně jeden z důvodů, proč ho nosím. Nemám ráda, když mrznu kvůli takové blbosti, jakou je uniforma. Ten co ji vymýšlel, by si ji měl někdy zkusit. Nápad se sprchou jsem po chvíli zamítla. Ještě půjdu ven a s mokrými vlasy se mi tam pobíhat nechce. Ještě bych se nachladila. Místo sprchy jsem se tedy šla převléknout a pustila si hudbu. Uniformu jsem pověsila tam, kde byla ráno. Na sebe hodila černé kalhoty a ze skříně vytáhla volné triko s dlouhým rukávem. Z přehrávače hrála uklidňující hudba a já si na chvíli lehla na zem. Dívala jsem se do stropu a pak usnula.
Je noc a já se vracím z nákupu. Ve škole jsem se zdržela, tak jsem musela nakoupit teď. Obchod je skoro u vlakové stanice, tedy skoro dvacet minut pomalé chůze. S bílou taškou v ruce a školní přes rameno jsem se belhala domů. Noc byla klidná, a na ulici nikdo nebyl. Nebo jsem si to alespoň myslela. Cesta vedla skrz tržní uličku. Je to vlastně jenom ulice, do které vedou vchody obchůdků. Někteří prodejci tady mají i stánky. Přes den je tady celkem živo, ale teď tu není ani noha. Vchody byly zamčené, stánky prázdné. Ve sluchátku hrála moje oblíbená písnička, a já si tak ani neuvědomila, že už nejsem sama. Něčí ruce mi zakryly ústa a táhly do uličky mezi obchody. Zmítala jsem sebou, ale ruce mě držely pevně. „nevrť se“ řekl nevrle a vlepil mi pohlavek. Nijak se nekrotil, a taky to podle toho bolelo. Když mě odtáhl za roh, hodil mě do mezery mezi popelnicemi. „buď zticha a možná to bude rychlé“ začal si rozepínat opasek a já se bála. Pak po mě natáhl ruku, hrubě chytil za vlasy a zaklonil hlavu. Klečela jsem na zemi a on se mi smál do obličeje. Konečně jsem si ho mohla alespoň trochu prohlédnout. Byl vysoký, pracovní kalhoty a sportovní bunda. Do obličeje jsem mu neviděla, ten měl zakrytý kapucí. Zpod ní trčely krátké tmavé vlasy, které se leskly v matném světle nedaleké lampy. „vypadá to, že jsem měl štěstí, jsi celkem hezká“ řekl a mi se zvedal žaludek. Byl opilý, ale ne dost na to, aby odpadl.
Ani nevím proč, ale když mi podruhé škubnul hlavou dozadu, kousla jsem ho do druhé ruky, kterou mě chytl za tvář. Zařval bolestí a odhodil mě dozadu, až jsem se praštila hlavou o zeď. Seděla jsem mezi odpadky a dívala se, jak se drží za ruku. Na jazyku jsem měla divnou chuť cizí krve. Hlava mě bolela od nárazu a jeho řev mi zrovna nepomáhal. Později jsem zjistila, že jsem mu rozkousla ruku v místě mezi palcem a ukazováčkem. Nedokázala jsem vstát, a on v záchvatu hněvu vytáhl nůž. Nevím, kde ho vzal, ale okamžitě upoutal mou pozornost. „za to chcípneš…“ zařval a vykročil ke mně. Pro jednou při mně ale stálo štěstí. Jak byl opilý, zapotácel se a upadl. Nůž ke mně doklouzal a já ho zvedla. V rozklepaných rukou jsem držela jeho zbraň a mířila jí na něj. „dej to sem ty potvoro“ zakřičel znovu, a vrhl se na mě. Byl jako zvíře a nůž se mu zabodl doprostřed hrudi. Svou vahou mě ještě stačil přitlačit k zemi, a sevřel ruce kolem krku. Cítila jsem, jak na mě stéká krev. Ale on měl pořád dost síly k tomu, aby mě škrtil. Začínalo se mi zatmívat vidění. Když ten stisk konečně povolil a on zemřel, nemohla jsem skoro dýchat. Jeho tělo leželo na mém a rukojeť nože mě tlačila na žaludku. Když se zase rozlehlo ticho, slyšela jsem na ulici kroky. „Pomoc! Prosím pomozte mi“ zakřičela jsem a měla problémy zase dostat do plic vzduch. Naštěstí to stačilo a o chvilku později se v uličce objevila skupinka dvou studentů z mé školy a jednoho z cizí. „a sakra, volej záchranku“ řekl jeden z nich a spolu s tím druhým ze mě sundávali tělo. Třetí odběhl na ulici a volal. Já pořád ležela na zemi, hlava mě bolela a cítila jsem, že oblečení mám celé od krve. Podívala jsem se na ruce a podle očekávání byly celé rudé. Zrak se mi zase začal vytrácet …
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.