Temnota neznamená zlo ep.13
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Co když jí zase nebudou věřit? Vždyť ji nevěřily ani o té řece. Stejně je prvně musí najít. Naposledy se podívala skrz hradbu stromů na druhý břeh, a pak se vydala zpátky k místu, kde se od těch dvou oddělila. Počítala s tím, že ji vyčtou její zmizení. No, už se stalo. Zaslouží si to. Koneckonců, zase jim způsobila problémy…
Seen se po půl hodině letu nad tokem otočila a vrátila se na palouk, kde nechala Thildriel. Ta na ni čekala, opřená ve stínu. Démonka přistála, ale vztek z ní jenom jiskřil. Rázným krokem prošla kolem elfky a popadla jeden z batohů. Chvíli se v něm přehrabovala, až vytáhla kus látky. Opatrně ho začala rozbalovat a po chvíli se jí v ruce objevila lahvička. Zvedla ji a pozorně prohlížela. Tekutina uvnitř byla jasné barvy rzi a na dně lahvičky byla malá vrstva usazenin. „to nemyslíš vážně.“ Zeptala se jí elfka nevěřícně. Seen se k ní otočila a z očí ji blyštila zloba „jestli mi to pomůže ji najít, tak mi je jedno že budu muset zase kuchat wyvernu“ chytla lahvičku za zátku a chtěla ji otevřít. „neplýtvej tím!“ vykřikla na ni Thildriel a ona se k ní zase otočila se zatnutými zuby. „říkala jsem ti že…“ elfka nataženou rukou ukazovala někam za ní.
Ohlédla se a viděla Kasi. Stála tam stejně, jako vždy když si myslela, že něco provedla. Zrak i uši sklopené. Nevěděla co s rukama a tak je měla každou chvíli sepnuté jinak. Thildriel se tiše připlížila k Seen a vytrhla ji lahvičku z ruky, pak ji udeřila po hlavě „prober se už.“ Křikla na ni a zvedla ze země kus látky, kterým byla lahvička zabalená. Nebyla to velká rána, jen tak, aby o ní Seen věděla. Ale jak pro ni, a stejně tak i pro Kasi to bylo jako blesk z čistého nebe. Thildriel ji předtím nikdy neuhodila. Že by to vážně tak přehnala? Ale vždyť o ní měla jenom strach. Co kdyby někam spadla a zranila se. Co kdyby ji někdo chytil a odvedl ji. V Seen se střídal vztek s nepochopením její starosti, úlevou, že je v pořádku zpátky a zmatkem, jestli to vážně přehnala. Otočila se směrem ke Kasi. Ve tváři převládal hněv. Kasi v tu chvíli zamrazilo. Takhle ji nezná. „kdy jsi byla?“ zeptala se démonka ostrým hlasem. „já… já…“ „ty co?! Máš vůbec představu, jak jsi mě vyděsila?“ její hlas byl ostřejší než kdy předtím. Zloba nad nepochopením u ní zvítězila. Kasi se začal zmocňovat strach a její tělo ji přestávalo poslouchat. Když k ní Seen udělala jeden krok k ní, donutila se odpovědět krokem vzad. Srdce jí bušilo jako o závod. Z osoby, která se o ní starala…, z osoby, na které jí záleželo…, teď bylo něco, co neznala. A bála se toho.
Seen udělala dalších pár kroků a Kasi na ně odpověděla stejně, jako předtím. „víš, jak jsem se bála?“ vykřikla zase démonka. Kasi se toho hlasu lekla, nohy se jí zachytily o něco na zemi a ona spadla. Její tělo ztuhlo a ona nebyla schopná se postavit. Démonka došla až k ní a ona v obraném gestu zvedla ruce před obličej. Strach se už rozšířil naplno. Nemohla mluvit, takřka se nemohla hýbat. Věděla, že tohle je jenom zoufalé gesto. Kdyby jí Seene udeřila, nedokáže její ránu ani zmírnit. Natož ji zastavit. Situaci ale vyřešila Thildriel. Když se Seen sehnula a chytla Kasi za ruku, objevila se jí u krku čepel černého meče. Když na kůži ucítila dotek chladného kovu, ztuhla. Kasi měla strachem rozevřené oči. Po tváři ji tekly slzy a celá se třepala. „tohle si chtěla?“ zeptala se elfka. Její hlas se rovněž změnil. Byl teď o mnoho temnější. „podívej se na ní, bojí se tě.“ Seen se ani nehnula. „pusť ji“ přikázala ji ale bez reakce. Trochu tedy přitlačila na zbraň. Čepel ostrá jako břitva snadno narušila kůži a objevila se kapička tmavé krve. Stékala po krku a zmizela za záhyby zbroje. „pusť ji“ zopakovala elfka a tentokrát poslechla. Kotě okamžitě po uvolnění ze stisku získalo částečnou kontrolu nad svým tělem. Během pár vteřin se odplazila mimo její dosah. Ruka ji trochu bolela, ale nevypadá to nějak vážně. „ona ti věřila Seen“ pokračovala Thildriel „věřila ti, a ty jsi jí teď málem ublížila“ Seen se podívala na své ruce, jako by je viděla poprvé. „ne… nikdy… nikdy bych…“ „nevypadalo to tak“ přerušila ji elfka ale povolila tlak na jejím krku. „řekni… co vidíš.“ Démonka zvedla hlavu a podívala se ke Kasi.
Seděla kousek před ní, pořád svírala ruku, za kterou ji předtím chytla. Vystrašená, bezbranná. Začala si uvědomovat, co právě provedla „promiň Kasi… prosím tě, promiň mi to…“ odstrčila rukou čepel a rozběhla se pryč. Thildriel se za ní chvíli dívala. Jedním švihem zbavila čepel kapek tmavé krve a vrátila do pouzdra u pasu. Kasi kolem ní chtěla projít za Seen ale ona ji zastavila „teď bude nejlépe, když ji necháš samotnou“ „ale vždyť to je moje vina“ „vlastně za to můžeme všechny… ale ona si musí uvědomit pár věcí.“ Seen tou dobou už stála uprostřed palouku a hleděla na nebe. „kdes vlastně byla?“ zeptala se elfka, aby trochu odvedla myšlenky „u řeky“ „ukaž mi ji.“ „mm…“ ještě jednou se ohlédla na palouk a pak s Thildriel vyrazily.
„Tady je něco hodně špatně“ pronesla elfka, jen co prošly hradbou větví. Kasi ji vedla stejnou cestou, jakou sem přišla před chvílí ona. Teď stála vzadu, se zavřenýma očima poslouchala okolní zvuky. „děje se něco?“ vytrhla ji elfka ze soustředění. „já jen… předtím tady něco bylo. Teda… na druhém břehu něco bylo“ „tady?“ zeptala se a prohlížela si protější břeh. Na rozdíl od téhle strany, byl druhý břeh příkrý. Stromy rostly takřka hned u vody. Kdyby se někdo pokusil řeku přebrodit na tomhle místě, převýšení mezi hladinou a břehem by to ještě ztížilo. „kousek po proudu je kmen přes řeku“ „jak daleko?“ „asi pět minut“ „podíváme se tam“
„bude v pořádku?“ zeptala se Kasi po chvíli. „nech ji chvíli samotnou a ona se vzpamatuje“ „myslíš… myslíš, že bych měla odejít?“ „to záleží na tobě. Ale jestli to chceš udělat, teď máš nejlepší příležitost“ „protože se na mě zlobí?“ teď už se Thildriel zastavila a otočila k ní. „protože jestli odejdeš, když bude při smyslech, ona převrátí půlku země, aby tě našla.“ Na Kasinině tváři se objevil drobný úsměv. „převrátila by půlku země, aby mě našla“ řekla si potichu a ocas se jí při té představě všelijak kroutil. Když si uvědomila, co vlastně dělá, zatřepala hlavou a vyrazila dál.
„tady to bylo“ řekla, když dorazily ke kmeni. „Támhle se něco hýbalo“ natáhla ruku a ukázala směrem, kde předtím zahlédla pohyb. „nevím, co to bylo. Ale když jsem se za tím otočila, zůstalo to schované. A…“ „a…?“ „slyšela jsem klidný dech… a taky něco jako by se někdo prodíral malými stromky, nebo keři… nebo něco podobného“ „slyšíš teď něco?“ zeptala se zase elfka a přešla blíže ke kmeni. Kasi zavřela oči a snažila se soustředit. V hlavě si probírala zvuky okolí a ignorovala ty, které bezpečně poznávala. Zvuk řeky… v pořádku. Šum větví… v pořádku. Prasklá větvička? … asi zvíře. Dech… ne jejich, ale někoho, nebo něčeho na druhé straně. Ale jiný než předtím… a možná… ne možná, určitě jich je teď více. „něco tam je, je to jiné než předtím a … není to samo“. Elfka se k ní otočila. Seskočila z kmenu s lukem v ruce. Při přelézání na druhou stranu by luk na zádech překážel. Postavila se vedle Kotěte a zadívala se na kmen „Kasi… utíkej“ „eh…?“ podívala se na ní překvapeně „říkám, utíkej….“ Kotě udělalo opatrně krok zpátky. Elfčina ruka vytáhla během mrknutí oka šíp, napnula luk a vystřelila někam na druhou stranu. O další mrknutí oka později se skácela k zemi.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
