Anime World CZ/SK - Příběhy

Moje babička

Ve škole jsme dostali za úkol napsat charakteristiku osoby. Vybrala jsem si svou babičku Janey. Jmenuje se teda Jane, ale nikdo jiný než Janey ji neřekl. Sice jsem úplně charakteristiku nepsala, protože jsem to pojala, jako příběh z dětství mé babičky. Sloh se mi tím pádem moc nepovedl, ale když si naši přečetli co jsem vlastně psala, dohnala jsem je k pláči a to dokonce i tátu, kterého jsem nikdy v životě plakat neviděla. A tady je ten příběh.

 

Bylo mi deset let, když jsem poprvé šla s babičkou na místní hřbitov. Byla jsem tu poprvé, protože babička bydlí na vesnici a já ve městě. A vždy, když šla na hřbitov, tak já byla doma u rodičů. Ale tento rok byl výjimečný.

,,Až dorazíme na místo, budu ti vyprávět jeden příběh.’’ oznámila mi babička, které táhlo na osmdesát let. Ale čilá byla jak rybička. Jinak celou cestu mlčela. Neřekla ani slovo a já taky mlčela.

 

Došli jsme na místní hřbitov. Ze studny nabrala babička vodu do konývky, která ležela u té studny a šly jsme dál. Došli jsme na jeden hrob. Na desce stálo, ,,Zde leží milovaný manžel a otec, který se svého dítěte nikdy nedožil. Law Trafalgar 1909-1945’’ Už když jsem si to přečetla bylo mi do breku. Babička vyndala staré zaschlé květiny a dala na hrob nové čerstvé. Do vázy nalila čerstvou vodu. Vyndala z tašky svíčku a zapálila ji.

,,Teď se pomodleme.’’ řekla babička a sepjala ruce. Já ji následovala. Celých pět minut jsme se modlily. Nebo spíš babička. Já jen měla teplé ruce a zavřené oči. Nevěděla jsem, jak se mám pomodlit. ,,Teď si sedneme.’’ řekla a obě jsme odešly do parčíku, kde jsme si sedly na lavičku.

 

Sedly jsme si na lavičku a chvíli panovalo ticho. Poté se babička nadechla a vydechla. Celou tu dobu jsem ji sledovala. Ani jsem nic neříkala a nechala babičku, až začne sama mluvit.

,,Budu ti vyprávět příběh, který se mi stal. Týká se to tvého dědečka, kterého jsi nikdy nepoznala a bohužel nepoznáš. Byl to vynikající chlap.’’ začala babička a už jí tekly slzy. Setřela si je kapesníčkem, který vyndala z tašky a začala vyprávět.

 

Rok 1915:

 

Bylo mi 6 let. Začala jsem chodit do školy. Byl první školní den a já si sedla do první řady. Na svůj věk jsem byla malé výšky. Proto do první řady. Ve třídě už bylo spoustu žáků a žaček, ale nikoho jsem nepoznávala. Bylo to tím, že jsme se přestěhovali do Tokia z Osaky před prázdninami. V tom přišel ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla. A nejen já, ale celá třída jsme z něho nemohli spustit oči. Sedl si do poslední lavice. Poté, co začala první hodina jsem zjistila, že se jmenuje Law Trafalgar. Po celý školník rok jsme spolu nepromluvili ani slovo. Byla jsem označována za šprta a dívkami šikanována, ale nikdy jsem si nestěžovala. Bylo to kvůli mé výšce a kvůli tomu, že jsem se stále učila a četla knížky. Ale v deváté třídě se vše změnilo.

 

Táhlo mi na patnáct let a byla jsem v deváté třídě. Ve škole jsme měli tělocvik a měli jsme běhat. Nebyla jsem v tělocviku dobrá. Děvčata mě šikanovala psychicky, ale tentokrát jedna z nich zašla moc daleko. Při běhu mi podrazila nohy a já spadla na asfalt. Ztěžka jsem se zvedala. Ani jsem nepostřehla, že někdo řekl, ,,Tohle jsi přehnala.’’ všimla jsem si, jak někdo nastavuje ruku. Podívala jsem se, kdo to je. Na ty jeho oči nikdy nezapomenu. Byly tmavé a já se v nich ztrácela. Byl to totiž Law Trafalgar. Přesto jsem jeho ruku odmítla a pokusila se postavit na vlastní nohy sama.

,,Jane Mizuki, jste pěkné nemehlo. Je vám něco?’’ řekl mi učitel, který mi na tělocviku neříkal jinak než nemehlo.

,,Ale…’’ začal Law protestovat, ale já mu do řeči skočila.

,,Omlouvám se, zakopla jsem. A ano jsem v pořádku.’’ zalhala jsem. Celé ruce i kolena jsem měla od krve.

,,Nic není v pořádku. Musí na ošetřovnu.’’ řekl razantně Law. Chtěla jsem protestovat, když mě v tom Law vzal do náruče a odnášel na ošetřovnu. Všichni byli z toho paf, že se nezmohli na slovo. Ani učitel ne.

 

Law mě přenesl v náručí na ošetřovnu. Ani nezaklepal, otevřel dveře a vešel se mnou dál. Doktorka se na nás podívala.

,,Proboha co se stalo?’’ zeptala se doktorka a Law mě položil na lehátko.

,,Upadla jsem.’’ řekla jsem a potlačovala jsem slzy.

,,Natasha jí podrazila nohy.’’ řekl Law pravdu.

,,Ukaž podívám se ti na to. Ty ji dones věci.’’ řekla doktorka rozkazem. Law se sebral a s vážnou tváři odešel. Doktorka mi začala dizenfekcí léčit odřeniny na rukou. Pálilo to a já neudržela slzy a rozbrečela jsem se. ,,To není bolesti fyzické, ale psychické, že?’’ promluvila na mě a obvázala mi pravou ruku a vrhla se na tu levou. Já jsem jen přikývla hlavou na souhlas. ,,Proč si nic neřekla?’’ zeptala se mě.

,,Nemám odvahu se vzepřít.’’ dostala jsem ze sebe. Doktorka mi obvázala levou ruku a šla mi ošetřit kolena.

,,Potřebovala by si strážného anděla.’’ řekla mi doktorka. V tom se otevřely dveře a vešel Law s mými věcmi.

,,Tak jsem tady.’’ řekl, tašku s věcmi položil na zem a sedl si vedle mě. Mně stále tekly slzy. Law mě chytil za ruku.

,,Už to bude dobré. A vy doktorko opatrně, ať jí to nebolí.’’ mě utěšoval a doktorku napomínal. Nedošlo mu, že nebrečím fyzickou bolestí, ale tou psychickou bolestí.

,,Měla by si to nahlásit třídnímu.’’ řekla mi doktorka.

,,Ale to já nechci.’’ řekla jsem a pravou volnou rukou jsem si setřela slzy.

,,Já na to dohlídnu. Nikdo jí už neublíží.’’ promluvil chladně Law. Obě jsme se na něho podívaly. V jeho očích bylo vidět, že je rozhodnut udělat maximum. Doktorka mi zalepila obě kolena.

,,Teď si tu lehni a odpočiň si. Věci tu máš a omluvenku ti napíšu.’’ řekla doktorka.

,,Ale…’’ chtěla jsem protestovat.

,,Žádné ale, doktorka to sama řekla. Já tu budu taky.’’ řekl rozhodným hlasem Law a podíval se na doktorku.

,,Ale tobě psát omluvenku nebudu.’’ řekla Lawovi doktorka.

,,Nevadí.’’ řekl Law rozhodně. Já si poslušně lehla na postel, která tam byla. Law si sedl na židli k posteli a chytil mě za ruku. ,,Až se probereš, tak tu budu stále s tebou.’’ řekl a usmál se. Chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí, ale únava mě předběhla a já usnula.

Když jsem otevřela oči, tak jsem viděla hned Lawa. Usmíval se na mě. Stále mě držel za ruku.

,,Tak to nebyl sen.’’ řekla jsem potichu.

,,To je realita. Krutá, ale je to realita.’’ usmíval se Law. Posadila jsem se na posteli.

,,Kde je doktorka?’’ zeptala jsem se Lawa.

,,Šla na oběd.’’ odpověděl mi Law. ,,Omluvenku jsem ti dal do tašky. Říkala, že až se probereš, tak máme jít domů, kdyby tu nebyla.’’ dodal. Pustil mi ruku a já vstala. ,,Teď se převlíkni, já počkám venku.’’ řekl a šel za dveře. Já se mezitím převlékla.

 

Když jsem vyšla ven, tak Law na mě čekal. Panovala hodina, tak po chodbách nikdo neutíkal. Podívala jsem se na něho.

,,Jdeme?’’ zeptal se mě Law.

,,Proč to děláš?’’ zeptala jsem se Lawa.

,,Později ti to vysvětlím. Teď bychom měli jít.’’ řekl Law, chytil mě znovu za ruku a táhl mě od školy pryč.

 

Po chvíli se Law zastavil a podíval se na mě. I já se podívala na něho, jinak jsem koukala do země.

,,Kde vlastně bydlíš?’’ zeptal se mě Law. Řekla jsem mu svou adresu. ,,Tam to znám.’’ řekl a zase mě chytil za ruku a vyrazili jsme na cestu ke mně domů.

 

Před barákem jsem se otočila na Lawa. Z tašky jsem si vyndala klíče.

,,Tak ahoj.’’ rozloučila jsem se s Lawem.

,,V kolik chodíš z domu?’’ zeptal se mě Law.

,,V sedm proč?’’ divila jsem se, že se mě na to ptá.

,,Tak v sedm tady.’’ řekl usmál se a šel pomalu pryč. Já se za ním dívala a civěla, jak páv. Od té doby mě bránil přede všema holkami ze základní školy. Dokonce jsme se dostali na stejnou střední školu i do stejné třídy. Sedl si vedle mě do první lavice. I na střední mě bránil přede všema. Protože se našli dívky, které mě v lásce neměly. A tak započalo naše přátelství.

 

O deset let později:

 

Bylo mi 30 let. Pracovala jsem jako účetní. Po střední škole, se naše cesty s Lawem rozdělily. Každý šel na jinou vysokou. Law se přestěhoval do Anglie. Za těch deset let jsem na něho nezapomněla a vždy milovala. Byla to má první láska. I jediná, i když jsem nějaký ten vztah měla.

 

Zrovna jsem měla volno, protože moji rodiče odlétali do Řecka na dovolenou. Šla jsem se s nimi na letiště rozloučit a taky je odvést na letiště, aby měli odvoz a nemusel se platit taxík. Naši zalezli za přepážku a já se chystala odejít, když se za mnou ozval známý hlas.

,,Jane, jsi to ty?’’ ozvalo se za mnou a já se otočila. Hned jsem tu osobu poznala. Byl to Law Trafalgar, moje první životní láska.

,,Lawe?’’ dostala jsem ze sebe.

,,Jane, tak rád tě vidím.’’ řekl Law a hned přišel ke mně a objal mě. I já jeho objala. Chtělo se mi brečet, ale potlačila jsem všechny slzy.

,,I já tebe, přijel si za rodiči?’’ zeptala jsem se ho hned.

,,Ne, ti už nežijí, je to pět let co zemřeli. Vrátil jsem se.’’ řekl mi Law. S tím, že zemřeli jeho rodiče mě zaskočil.

,,Promiň.’’ omluvila jsem se Lawovi.

,,Za co se omlouváš?’’ nechápal Law.

,,Že jsem se zeptala na tvé rodiče.’’ vysvětlila jsem Lawovi.

,,Není se zač omlouvat. Nevěděla jsi to. Máš dneska čas?’’ zeptal se mě Law.

,,Mám, proč?’’ zeptala jsem se Lawa.

,,Teď zajedu domů. Co takhle se sejít dneska v osm u naši oblíbené restaurace?’’ zeptal se mě Law. Byla to jedna restaurace, kam jsem s Lawem chodili, jako středoškoláci. ,,Pokud máš zájem.’’ dodal hned na to.

,,Dobře, půjdu ráda.’’ souhlasila jsem.

,,Tak to je bezvadné. Tak v osm tam.’’ usmíval se Law a odešel. Já chvíli zůstala nehybně stát a pak jsem taky šla ke svému autu a odjela domů.

 

Doma jsem se hned připravila na večer. Vykoupala jsem se, namalovala se decentně a oblékla se jak nejelegantněji to šlo. Čekala jsem na půl osmou hodinu, kdy jsem pak vyrazila z domova do naší oblíbené restaurace.

 

Law tam na mě už čekal. Když mě zahlédl usmíval se od ucha k uchu. Šli jsme dovnitř restaurace a sedli si k volnému stolu. Law mi pomohl se posadit ke stolu a poté si sedl naproti mě.

,,Sluší ti to Jane.’’ usmíval se Law. Zrudly mi tváře.

,,Díky.’’ jenom jsem mu poděkovala.

,,Za krásu se neděkuje.’’ usmíval se dál Law. Přišel číšník a mi si objednali pití a dostali jídelní lístky. ,,Jak se jinak máš? Co děláš? Kde bydlíš?’’ ptal se mě Law, poté co jsme si objednali i jídlo a přiťukli na na naše shledání.

,,Mám se dobře. Pracuju jako účetní na gymnáziu a občas vezmu nějakou tu bokovku. Bydlím v centru města, ale co dneska naši odjeli na dovolenou, tak se na pár dní postarám o jejich dům, kde budu i na pár dní bydlet. A co ty?’’ odpověděla jsem a zeptala se taky Lawa.

,,Taky se mám fajn. Je ze mně doktor a budu pracovat v hlavní nemocnici. Vrátil jsem se nadobro sem z Anglie kde jsem vystudoval doktorát. A bydlet budu v rezidenci svých rodičů.’’ odpověděl mi Law. Pak jsme si celou tu dobu povídali a vzpomínali na naše dětství. Od základní školy, až po střední. Po jídle, kdy Law zaplatil mě doprovodil domů.

 

Došli jsme k baráku a já vyndala klíče od bytu a podívala jsme se na Lawa. Ten se taky na mě podíval.

,,Tak dobrou noc.’’ popřála jsem Lawovi.

,,Dobrou noc a krásné sny Jane.’’ popřál mi Law. Naklonil se ke mně a dal mi pusu na pusu. Zadívali jsme si do očí a poté mě Law políbil. Já mu polibek oplatila. Začali jsme se líbat. Nějak jsme se dostali do domu a do mé postele, kde jsme se milovali celou noc.

 

Ráno, když jsem se probudila, Law vedle mě neležel. Pomyslela jsem si, že to byl moc krásný sen. V tom se otevřely dveře a v nich stál Law s tácem se snídaní.

,,Koukám, že ses už probrala, dobré ráno Janey.’’ popřál mi Law a dal tác přede mne. Ani jsem si neuvědomila, že mi řekl Janey. Nikdy nikdo mi tak neříkal, jen Jane.

,,Tak to sen nebyl.’’ pronesla jsem jenom a zírala na Lawa a pak na snídani.

,,Jaký sen?’’ divil se Law a lehl si vedle mě. ,,Jez nebo ti to sním.’’ usmál se Law a dal se do mého jídla. Já nelenila a dala si sousto do pusy.

,,To, co se vše odehrálo, že to nebyl sen, ale skutečnost.’’ řekla jsem s plnou pusou. V tom mě Law políbil.

,,Sníš nebo bdíš?’’ zeptal se a ušklíbl se na mě.

,,Bdím.’’ odpověděla jsem a oba jsme se zasmáli.

,,Víš, už od základky jsem tě miloval. Nejdřív to byla jen ta dětská láska, ale na střední to byla tak opravdová. Jen jsem se bál se ti vyznat. Bál jsem se, že ztratím to naše přátelství, které mezi námi panuje. Tak jsem se ti nikdy nevyznal. Ale jak jsem tě včera uviděl, vše jsem si připomenul. A taky jsi krásnější a krásnější. Chci tím říct, že tě miluju Janey Mizuki.’’ vyznal se mi Law. Po tvářích mi tekly slzy. Ale štěstím. ,,Eh...promiň, rozbrečet jsem tě nechtěl.’’ hned se mi Law omlouval.

,,To není smutkem, ale štěstím. Já se do tebe zamilovala, jak jsem tě uviděla první den ve škole na základní škole. Ale nikdy jsem neměla odvahu se ti vyznat. Byla jsem ráda, že jsme přátelé. A taky jsem pořádně obrečela ten tvůj odjezd do Anglie. A nikdy na tebe nezapomněla.’’ přiznala jsem se taky. ,,Miluju tě.’’ vyznala jsem se Lawovi. Law mě políbil a setřel rukou všechny mé slzy.

,,Neboj, už ti neuteču.’’ řekl s úsměvem. Poté odložil tác s nedojezenou snídaní a milovali jsme se. Od té doby jsme spolu začali chodit. Law nastoupil do nemocnice jako doktor. Já nadále pracovala jako účetní. Po týdnu, co jsme trávili dny v domě mých rodičů jsem se nastěhovala do rezidence Lawa, kde jsme spolu žili.

 

O pět let později:

 

Bylo mi 35 let a bylo mi zle od žaludku. Law byl na ranní v práci. Poté co se mi udělalo o něco líp, jsem zašla ke svému doktorovi. Ten mi oznámil, že jsem těhotná. Byla jsem štěstím bez sebe. K večeru jsem připravila slavnostní večeři. Poté co se Law vrátil z práce, byl překvapen.

,,Co slavíme Janey?’’ zeptal se mě Law.

,,Až po večeři.’’ řekla jsem tajuplně. Zasedli jsme ke stolu a dali se do jídla. Po večeři jsem udělala nádobí a s Lawem jsme si sedli do obýváku.

 

,,Tak jaké překvapení pro mě máš?’’ zeptal se mě Law.

,,Jsem těhotná. Čekáme miminko.’’ oznámila jsem Lawovi. Ten nic neříkal. Byl v šoku. Pak se mu rozzářila tvář.

,,T...to je úžasné.’’ dostal ze sebe Law celý šťastný. Oba jsem každý den slavili a nemohli se dočkat, kdy porodím naše první dítě. Že je to i poslední jsme netušili.

 

Když jsem byla v pátém měsíci, tak jsem si všimla, že poslední dobou se Law necítí dobře. Donutila jsem ho jít k doktorovi. Šli jsme oba.

,,Máme výsledky a víme vaší diagnózu. Je mi líto Lawe, ale máš rakovinu plic.’’ oznámil nám doktor. Oba jsme byli bledí.

,,J...jak dlouho?’’ zeptal se Law, jak dlouho, ještě bude žít.

,,Nanejvýš tři měsíce.’’ oznámil nám doktor. Oba jsme poděkovali.

 

Po příjezdu domů, jsem se rozbrečela. Law mě začal utěšovat. Dohodli jsme se, že nebudeme smutnit, ale veselit se a užívat života, jak jen to půjde.

 

Byla jsem v osmém měsíci, skoro před porodem, když se Lawův zdravotní stav zhoršoval. Musel být upoután na nemocničním lůžku. S Lawem jsem trávila každou volnou chvíli. Když Law poznal, že nadešel jeho čas, tak mě chytl za ruku a promluvil na mě.

,,Janey...nadešel čas rozloučení.’’ začal na mě mluvit. Já ho nechala mluvit a pevně mu stiskla ruku. ,,Chci, aby si dál žila šťastně a vychovávala naše dítě. Vzpomínejte na mě. Já na vás budu dohlížet ze shora.’’ řekl mi Law a ruku dal na mé velké břicho. Poté zavřel oči a umřel. Já brečela.

,,Miluju tě Law a děkuju za všechno.’’ dostala jsem ze sebe. V tom jsem měla kontrakce. Začala jsem rodit.

 

Po úmorných deseti hodinách jsem porodila holčičku. Pojmenovala jsem ji po sobě. Jane. Ale neříkali jsme ji jinak než Janey, jako mi říkal Law.

 

Současnost:

Babička do vyprávěla celý svůj příběh. Obě jsme seděly v parku a brečely jsme. Objala jsem babička a ta zase mě. Po chvíli jsem si usušily oči a šli jsme domů. Babičce se po smrti Lawa vrátila k rodičům, kde s jejich pomocí vychovávala moji maminku. Na hřbitov dědy jsem chodila každý rok s babičkou a připomněla si tento příběh, který mi vyprávěla moje babička. Bohužel je už v nebíčku, ale věřím, že je šťastná a opět se shledala se svým manželem a svoji životní láskou Lawem Trafalgarem a oba bdí nad námi a dohlíží na nás.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.