Temnota neznamená zlo ep.12
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Uši sice byly pořád sklopené, ale ocas se pohyboval po zemi a na tváři jí zářil drobný úsměv. „Tak je to lepší“ řekla démonka, a přitáhla si ji k sobě. Hlavu měla Kasi opřenou na jejím rameni a s přivřenýma očima dovolila, aby se jí zmocnil ten příjemný pocit bezpečí a útěchy. „Kasi…“ „mm…?“ „jestli tě bude zase něco trápit… cokoli… prostě mi to řekni, rozumíš?“ „mm…“
Asi za hodinu se vrátila Thildriel. Chvíli se na ně dívala, pak jen zakroutila hlavou a šla ke svému batohu. „máš vůbec představu, kde vlastně jsme?“ zeptala se Seen, když se Kasi odtáhla. „velice hrubou. Hledala jsem nějaký orientační bod“ odpověděla jí elfka a z batohu vytáhla zažloutlý pergamen s mapou. Roztáhla si jí na kolenou a začala ji studovat. Seen k ní přešla a připojila se. Kasi se o jejich rozhovor moc nestarala. Těmhle věcem moc nerozumí a byla ráda, že je po ní nikdo nechce. Zavřela oči a chtěla se zaposlouchat do okolí. Najednou si vzpomněla na démončin polibek na čelo a veškerá koncentrace se vytratila. Zlostně zatřepala hlavou, aby si urovnala myšlenky a začala od začátku. Uši se různě natáčely a ona odhadovala, čemu asi patří zvuky, které slyší. Obvykle to byl jen vítr nebo nějaká zvěř. Teď ale zaslechla něco jiného.
„Tenhle zvuk znám“ pomyslela si a podívala se k těm dvěma. Pořád se dívaly do mapy a dohadovaly se, kde asi jsou. Zvedla se a zamířila k nim. „měly bychom být někde tady“ ukázala Thildriel jedno místo uprostřed oblasti, znázorňující pohraniční lesy. „řekla bych, že jsme trochu více na západ. Během toho útěku jsme trochu zahnuly“ řekla zase démonka a ukázala kousek doprava od místa, kde předtím ukázala elfka. „to je možné, ale v tom případě, by před námi měly být nějaké kopce, a já žádné neviděla“ Kasi se jim dívala přes ramena a prohlížela si jejich odhady. „jak přesná je ta mapa?“ zeptala se a ony se k ní otočily. „Dost přesná“ odpověděla jí Thildriel „napadá tě něco?“ „slyším řeku“ „řeku? Tady ale žádná řeka není“ opět se podívala na mapu. „Nejbližší řeka by měla být až tady, tři dny cesty na severo-západ od nás“ prstem projela po čáře znázorňující tok. „není možné, že jsme šly špatně?“ Elfka na ni střelila pohledem „pochybuji“ Kasi se trochu nervózně stáhla. Ostrý tón hlasu jí vylekal a ona nechtěla dělat potíže. Seen se ji tentokrát nezastala, taky si asi myslela, že se spletla. Posadila se tedy kousek od nich a zase napínala uši. Ten zvuk byl slyšet jasně. Proud vody přeskakující přes kameny. Vlny narážející na břeh. „jestli tohle není řeka, tak co to je …“ ptala se sama sebe a podívala se ještě jednou k těm dvěma. Nic se nezměnilo a tak potichu vstala, a vydala se za tím zvukem.
Asi po několika desítkách metrech byl zvuk stále hlasitější. Chvíli na to se prodrala skrz hradbu nízkých větví. „jestli tohle není řeka, tak ať si mě odvedou světlí“ řekla si pro sebe. Pár kroků před ní protékal mohutný tok. Nejméně dvacet metrů na šířku, na obou stranách se klikatil a ztrácel mezi stromy. Rozhlížela se na obě strany, ale tudy se na druhý břeh asi nedostane. „možná že tu je poblíž nějaký brod“ řekla si zase pro sebe a vyrazila k bližšímu záhybu.
Mezitím se Seen a Thildriel shodly, že musí najít nějaký orientační bod, a do té doby budou držet směr sever. Mapa už byla sbalená zpátky v batohu a obě přichystané na cestu „pokračujeme Kasi“ zavolala Seen. Jenže jí nikdo neodpověděl. Ohlédla se a pátrala mezi stromy. „Kasi?“ zvolala opět, ani tentokrát se jí nikdo neozval. „Kasi…!!!“ její křik se teď nesl okolím a donutil se ohlédnout i Thildriel. Podávaly se na sebe. Seen byla… vyděšená? „co s tebou to kotě udělalo“ pomyslela si elfka a šla k místu, kde Kasi předtím seděla. „asi nevíš, kudy šla že?“ zeptala se, a rozhlížela se po zemi, jestli neuvidí nějaké stopy. „jak to mám asi vědět? Hádaly jsme se, nad tou mapu.“ Odpověděla jí Seen rozzlobeně.
Thildriel pro ni byla přítelkyní už dlouho, ale její zlehčování situace jí občas vytáčelo. To byl i tento případ. Kasi se od nich ještě nevzdálila, aniž by řekla, kam jde. Uvnitř ji svíralo svědomí. Měla si s ní aspoň promluvit, když už se jí nezastala. Ještě k tomu teď. Po tom, co se stalo večer. Nezastala se jí, protože věřila v úsudek elfky. Když stopař řekne, že tu žádná řeka není, tak … „ta řeka“ řekla nahlas „cože?“ zeptala se udiveně Thildriel „jak mluvila o té řece. Co když… co když se šla podívat, co to slyšela?“ „to je možné, ale kudy?“ „podívám se“ řekla Seen tonem který nepřipouštěl námitky a rozběhla se k mýtině. „doufám, že tě nikdo neuvidí“ řekla si elfka nahlas a sledovala, jak roztahuje křídla a vzlétá.
Během několika vteřin byla ve vzduchu a rozhlížela se po okolí. Pak našla, co hledala. kus od mýtiny se v lese klikatila mezera. Byla sotva viditelná. Koruny stromů se nahýbaly k sobě a tím ji ještě zužovaly. Kdyby nevěděla, co má hledat, nejspíše by ji přehlédla. „takže Thildriel vážně zabloudila“ pomyslela si, když prolétala nad masu vody, protékající širokým korytem. Letěla vysoko, a hledala jakýkoli pohyb. „Kasi!!!“ křičela z plných plic. Bylo jí jedno, že na ni bude elfka naštvaná. Teď musela někoho najít.
Kasi seděla na větším kameni a sledovala proud vody. Kousek od ní byl přes řeku spadlý strom, po kterém by mohla přejít. Chvíli si s tou myšlenkou pohrávala, ale nakonec od ní upustila. „měla bych se vrátit.“ Od místa, kde vyšla z lesa na břeh to je sem pár minut chůze. Nepochybovala, že ty dvě se po ní už shánějí. „měla jsem jim říct, že sem jdu. Možná by pak šly se mnou“ v duchu si představila, jak Seene pobíhá po lese a volá ji... bylo to tak živé, že si myslela, že ji vážně slyší. Bez nich se najednou cítila nesvá. Takhle ji bylo předtím, než ji zachránily. „jak jsem takhle mohla přežít celé ty týdny“ usmála se nad tou vzpomínkou. Už byla na odchodu, když si na protějším břehu všimla, že se tam něco pohybuje. Bylo to jen koutkem oka, ale byla si jistá, že se tam něco mihlo. Očima pátrala po mezi stromy, ale bylo tam příliš moc míst, kde by se dalo schovat. Srdce jí trochu zrychlilo při pomyšlení, že by to mohl být nějaký světlý. Vždyť ani neví, kde přesně jsou. Mohli být blíže hranic, než si myslely. Ale kdyby to byl světlý, už by na ni nejspíše zaútočil. Nebo taky ne. Podívala se zpátky ke spadlému kmeni. Větve rostly příliš hustě, než aby se jimi dalo proběhnout. Kdyby se přes něj někdo pokusil dostat, trvalo by mu to docela dlouho. Ještě jednou proletěla očima břeh a pak se otočila.
Klidným krokem, aby nevzbudila ještě větší podezření, zamířila nejkratší cestou mezi stromy. Po pár metrech se ale zastavila, a schovala se za kmen stromu. Zavřela oči a soustředila se. Chtěla slyšet to, co se skrývá na druhé straně. A skutečně tam někdo byl. I přes tlukot svého srdce slyší pravidelné oddechování a… trochu dále to zním, jako by se někdo prodíral malými stromky. Nebo to jsou keře? Každopádně měla by ty dvě varovat, že tady zřejmě nejsou samy. Pak si ale vzpomněla, co se stalo před chvílí. Co když jí zase nebudou věřit? Vždyť ji nevěřily ani o té řece. Stejně je prvně musí najít. Naposledy se podívala skrz hradbu stromů na druhý břeh, a pak se vydala zpátky k místu, kde se od těch dvou oddělila. Počítala s tím, že ji vyčtou její zmizení. No, už se stalo. Zaslouží si to. Koneckonců, zase jim způsobila problémy…
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
