Druhá strana ep.1 (old version)
Informace:
Shiori získala před několika měsíci nepřijemnou zkušenost. Společnost ji potom odvrhla ale ona tak objevila její druhou stranu. Je začátek nového školního roku. a věci se mění...
Ráno mě probudil ten nejhorší zvuk, jaký může existovat. Zvuk budíku oznamujícího, že je čas vstávat do školy. Vztekle jsem po něm plácla a umlčela ho. Rozespalýma očima jsem se podívala na zeď, kde visela moje uniforma „už je to tady zase“. Ač nerada, vyhrabala jsem se z vyhřáté přikrývky a posadila se. Bydlím sama v jednopokojovém bytě. Taková ta klasická, studentská ubytovna pro ty, co nejsou na koleji. Rodiče hodně cestují za prací a tak jsme se dohodli, že já zůstanu na jedné škole sama. No, má to vlastně výhodu. Alespoň nevidí, co se ze mě stalo. Při té myšlence jsem se musela pousmát.
Vstala jsem a zamířila do koupelny, trochu se opláchnout. Ze zrcadla se na mě dívala ta stejná osoba, jako vždy. Malá postava, něco přes 160cm. Pronikavé, modré oči a tmavě hnědé vlasy do půli zad. Je vážně problém je ráno připravit, aby vypadaly trochu k světu. I když to dělám spíše pro sebe. V prváku jsem sice měla přátele. Ale po té nehodě se mi vyhýbají, jako bych byla smrt. A já si tak i připadala. Přes prázdniny jsem nikde nebyla. Ani jeden výlet s kamarády. Ani jednou mi nikdo z nich nezavolal, jak se mám, nebo jestli nechci s něčím pomoct. Je mi to líto, ale vím, že jsem se zachovala správně. Ten chlap mě chtěl znásilnit. Naštěstí pro mě mu ten nůž vypadl a i policie přiznala, že šlo o sebeobranu.Rodičům jsem řekla, že to zvládnu, a že se nemusí vracet. Ani si nevzpomínám, kde vlastně byli, když se to stalo. Ale nechtěla jsem, aby kvůli mně měnili plány. Tak mi nezbývalo nic jiného, než se přes to přenést.
Vyšla jsem z koupelny a vytáhla z ledničky mléko a cereálie. Moc toho nesním a s penězi které mi rodiče posílají, musím hospodařit opatrně. Tohle je pro mě taková obyčejná snídaně. Vzala jsem si misku a přešla zpátky do pokoje. Mám to tu skromné, ale mám to tu ráda. Tohle je jedno ze dvou mých útočišť před okolním světem. Když jsem hledala byt, tady se mi zalíbilo na první pohled. Žádná postel, ale tatami a futon. Klasické dveře, ne ty západní ale naše posuvné. Nízký stolek, malá skříň s několika knihami a další stolek se stojanem na meče. Vždy jsem milovala tradiční tématiku. Pokračovala jsem k oknu a cestou chroupala cereálie. Je ironií, že jsem se rozhodla studovat tady. V Tokiu. Všude ta moderna, spěch a vůbec… i když bydlím daleko od centra, jeho hluk se nese až sem.
Po snídani jsem se převlékla do uniformy. Černá krátká sukně, bílá košile a šedé sáčko. Když jsem byla hotová, ještě jsem se zkontrolovala v zrcadle. Ta tmavá barva se ke mně hodí, to musím uznat. „je čas vyrazit“ řekla jsem si nakonec a popadla tašku. Ale před dveřmi jsem se zarazila. „mám se s nimi zkoušet skamarádit? Nebo ne…“ chvíli jsem nad tou otázkou dumala, ale nakonec jsem podlehla. „stejně by to nemělo cenu“ Popadla jsem tmavý kabát z věšáku u vchodu. Byl dlouhý, vlastně zakrývala i sukni a mohlo to vypadat, že žádnou nemám. Kolem krku jsem si ještě omotala červenou šálu a konečně se obula. Ve dveřích jsem se ještě otočila a polohlasem zvolala „ittekimas“ vím, že mi nikdo neodpoví, ale jak jsem už říkala. Mám ráda tradice.
Cestou ke škole jsem potkala další studenty. Nikdo z nich na mě však nepromluvil. Nasadila jsem si sluchátko a pustila hudbu. Když chodím po městě, nosím jenom jedno. Lidi si to nikdy neuvědomí a já slyším, o čem se baví. Slyším, když se ke mně někdo zezadu přibližuje. Slyším skupinku studentek, jak se smějí a ukazují si přitom na mě v domnění, že když jsem zády k nim, neslyším je. Někdy mám chuť jim říct, jak ubohé to je. Bolí to, ale naučila jsem se s tím žít. Každou chvíli je potkávám někde ve městě. Vysedávají v kavárně, nebo vymetají obchody. A pokaždé to dopadne stejně. Když si mě všimnou, začnou se smát a urážet mě…
Vlak konečně přijíždí a já můžu nastoupit. Jako vždy stojím u dveří. Je tu sice spousta místa, kam si sednout, ale pokaždé to je blízko některé z těch skupin. Pořád se posmívají, pořád si na mě ukazují. Že jim není trapně. Ve vlaku jsou i studenti jiných škol. Stejně jako dospělí, co míří do práce. Střídavě se dívají na ně a hned zase na mě. Nechápou to, stejně jako já. A stejně jako já, s tím nic nedělají. Jednou to jeden zkusil. Přistoupil ke mně ve vlaku ale jediné, čeho tím dosáhl, byl výbuch smíchu „dívejte na ni, ta je tak ubohá, že ji musí někdo utěšovat“ volaly nahlas a já tenkrát radši vystoupila dříve.
Když dorazím do cílové stanice. Zbývá mi ještě deset minut chůze. Vstupuji do proudu studentů a nechávám se jím unášet. Jen co si mě ale všimnou, snaží se ode mě držet dále. Brzy je kolem mě prostor, ve kterém bych se mohla rozmáchnout katanou a nikoho netrefit. Takhle to pokračuje až k bráně školy. Nemám tohle místo ráda. Je to jako vězení, do kterého jsem šla dobrovolně. Povzdechla jsem si a vstoupila na půdu školy. Před vchodem byly cedule se seznamy studentů a jejich tříd. Přišla jsem blíže a ostatní se ode mě zase odtáhli. Slyšela jsem, jak šeptají „ona tu je zase?“ nebo „doufám, že nebudu s ní ve třídě“ to se dalo čekat. Tak, kde asi jsem. Projížděla jsem soupisky, až jsem se našla. Ogata Shiori – 2B. Ještě jsem prohlédla spolužáky. Některá jména jsem poznávala a podle všeho to vypadá, že tohle bude další ztracený rok života. No co už. Otočila jsem se a zamířila dovnitř ke skříňkám. Naštěstí mám zase tu samou, co loni, takže jsem šla najisto a nezdržovala se. Kabát jsem si nechala a přezutá stoupala do druhého patra.
Když jsem vešla do třídy, pár lidí tam už sedělo. Nikomu z nich nepřeju nic zlého. Ale když jsem viděla ty jejich zděšené výrazy, chtě, nechtě jsem se musela pousmát. Procházela jsem mezi lavicemi a mířila přímo do zadního rohu k oknu. Ve chvíli, kdy jsem na lavici položila tašku, se jeden kluk zvedl, a přesedl si více dopředu. Posadila jsem se a nasadila i druhé sluchátko, nemám zájem poslouchat ty jejich řeči. Takřka každý kdo sem vešel, a všiml si mě, sebou trhnul a zamumlal něco ve smyslu „no nazdar“ „jí ještě nevyloučili?“ nebo „co jsem komu udělal“ to jsem věděla i bez toho, abych je slyšela. Z tašky jsem si vytáhla blok na psaní, tužku a knihu, co jsem měla rozečtenou. Kabát jsem si přehodila přes opěradlo židle a listovala v knize, dokud se neozval zvonek. Třída se nezaplnila úplně. Bylo nás tady asi dvacet pět a hádejte, která místa zůstala volná. Samozřejmě že ty, nejblíže mě.
Za pár minut se otevřely dveře a dovnitř vstoupil učitel. Došel ke stolku a rozhlížel se po třídě. U mě se na chvíli zastavil a zřetelně si povzdechl. „jo, taky vás ráda vidím, Sensei“ pomyslela jsem si. „takže…“ začal nakonec svou řeč „jmenuji se Endo Ekiken a pro tento rok budu váš třídní učitel. Jste už druháci, takže vám nemusím vysvětlovat, jak se tady věci mají. Tak, jak sedíte teď, budete sedět po celý rok. Uděláme nějaké nezbytné zařizování a pak, I když je to brzy, si zvolíte třídního zástupce… důvod se dozví až on.“ otevřel svoji složku a vytáhl hromádku papírů „mohla bys to rozdat?“ podal jednu hromádku nějaké holce v první lavici a ona je začala rozdávat. Mezitím podal druhé větší papír a požádal ji, aby zapsala kde, kdo sedí. Pochopitelně že při rozdávání jsem přišla na řadu jako poslední. Natáhla jsem ruku, aby mi to mohla podat, ale místo toho, to jen položila na lavici. Ani za to jim nestojím. Vepředu se ozvalo slabé zachichotání, ale rychle umlklo. Od učitele jsem se zastání dočkat nemohla, tak jsem to prostě přešla, jako vždy. Ten papír, co nám rozdávala, byl rozvrh. Nevypadal nijak náročný, ale i tak tam bylo pár nepříjemných hodin za sebou. „teď se představíte a pak si vyberete zástupce. Zítra ještě bude zahajovací ceremoniál, další den se začnete učit podle rozvrhu. Jenom první hodinu se ještě sejdeme tady. Tak a teď představování, víte, jak to chodí. Ty prosím zapisuj ta jména“ připomněl se a vybídl prvního studenta.V tomhle duchu pokračoval zbytek dne. Při představování jsem jenom řekla své jméno do zápisu, ale ty blbosti okolo jsem vynechala. Stejně by to nikdo neposlouchal. Za předsedu vybrali nějakou Azumi. Je to ta samá, co zapisovala naše jména. Podle všeho byla předsedkyní i loni, takže k tomu neměla námitky.
Konečně zazvonilo a učitel nás poslal domů. Když jsem si balila věci, zavolal na mě „Ogato, mohla bys chvilku počkat?“ „jistě“ zase jsem se posadila a počkala, až ostatní odejdou. Někteří na mě vrhali podezřívavé pohledy, ale já se radši dívala z okna. Když se třída vyprázdnila, přešel učitel ke mně a sedl si tak, že mezi mnou a jím zůstala jedna volná lavice. „I vy se mě bojíte?“. „Ogato, bude to zase jako loni?“ zeptal se bez obalu a mou otázku ignoroval „vypadá to, že ano“ „měla bys s tím něco dělat“ „tak mi poraďte co“... „to netuším“ přiznal nakonec a odešel ze třídy. Já tam ještě chvíli seděla, než jsem se vydala domů.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
