Temnota neznamená zlo ep.11
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Když nad sebou zase získala kontrolu, zavřela oči a hlasitě si povzdechla „tentokrát ne Kasi, tentokrát ne“ „když tohle dokázalo tak jednoduché gesto…“ pomyslela si a v hlavě se jí rodil šílený plán, jak by ji mohla přesvědčit. Pořád si nebyla jistá, co pro ni vlastně znamená. Vlastně ani nevěděla co znamená ona pro ní. Tentokrát hlavu lehce svěsila, sklopila uši a pomalým krokem mířila k ní...
Je pravda, že se sama cítila trochu unavená. Její návrh, že převezme dnešek hlídku, se jí celkem zamlouval. Ona by se mohla prospat a Kasi by si tak připadala užitečná. Ale když pozorovala slovní souboj s Thildriel, řekla si, že to taky zkusí. Nepochybovala, že elfka šla spát, protože byla vážně unavená, a ne proto, že jí to Kasi přikázala. Po tom úprku se není čemu divit. Teď, když ustála její první útok, a že byl zákeřný, čekala na ten další. „co máš v plánu?“ snažila se odhadnout, co Kasi asi zamýšlí. „Jestli bude pokračovat v boji těmihle zbraněmi, bude to krátká bitva“ pomyslela si. A je dost možné, že z ní vyjde jako vítěz naprosto zaslouženě. Kasi se pořád blížila, párkrát zastříhala ušima, nebo trochu uhnula pohledem. Celkově budila dojem nesmělého děvčete, které se chce na něco zeptat, ale stydí se. Seen z ní nemohla spustit oči. Byla tak přesvědčivá. Cítila lehké mravenčení po celém těle a v ústech ji trochu vyschlo. Snažila se obrnit mysl proti tomuhle tahu, ale bylo to marné. Kotě už stálo přímo před ní, rukama ji pomalu objala kolem pasu a pak nic.
Kasi jen tak stála, hlavu opřenou na její hrudi a mlčela. Seen nevěděla, co se s ní děje. Něco ji nutilo objetí opětovat, ale rozum ji říkal, že je stále uprostřed bitvy. Zůstala tedy stát. Dech se jí zrychloval a mravenčení bylo stále silnější. Když pak zvedla hlavu, a ona se jí mohla podívat do očí, pochopila, že tohle kolo prohrála. Dívala se na ni zase ta samá tvář, jako když ji před pár dny zachránila z objetí plamenů. Zelené oči ji probodávaly pohledem a prosily, aby se už nebránila. Síly k odporu ji opustily takřka okamžitě. Svěsila ramena na znamení, že porážku přijímá, ale nechtěla odejít s prázdnou. „kompromis, navrhuju kompromis“ Kasi se na ni stále dívala a mlčky čekala. „půjdu si lehnout…“ zase lehce naklonila hlavu a nastražila uši. „…ale ty půjdeš se mnou“. V Kasiných očích to zajiskřilo a tak je rychle sklopila s nadějí, že si toho nevšimla. „mm…“.
Chvíli na to už seděly zády ke spadlému kmeni, porostlého mechem. Seen přes ně přehodila přikrývku, ale usnout se jí nedařilo. Pokaždé, když zavřela oči, přehrávalo se jí Kasino vítězství nad ní. Když se o jejich vztahu předtím bavila s Thildriel, shodly se na tom, že to bude mít co dočinění s vrozenými instinkty démonek. Za těch několik dní ji to kotě prostě přirostlo k srdci, ale brala ji, jako dceru. To co na ni Kasi použila teď, bylo něco jiného, nečekaného, a bylo to překvapivě silné. Bude si o tom muset s elfkou zítra zase promluvit. Ale teď… podívala se na stranu. Kasi měla hlavu položenou na jejím rameni a se zavřenými oči pravidelně oddechovala. „ona usnula“ pomyslela si a na tváři se jí objevil vítězný úsměv „říkala jsem ti, že mě tak snadno spát nepošleš“ zašeptala jí do ucha. „alespoň, že odpočíváš“ zazněla odpověď stejně potichu ale i tak sebou Seen trhla překvapením a úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil „zase mě doběhla“ nevěřila že ji neprohlédla. „promiň“ pokračovala Kasi s jistým uspokojením, že ji její poznámku mohla vrátit. „tohle mi nedělej“ řekla s předstíranou zlobou Seen „když mi nedáš důvod…“ „myslela jsem, že jsi usnula“ „já vím“ Kasi zastříhala ušima, trochu se odtáhla a zahleděla se nejprve na oblohu pak zpátky na ni. „prosím, vyspi se trochu, vážně to zvládnu“ „Kasi?“ „mm…?“ „proč jsi udělala… to co jsi udělala?“ Kasi odvrátila zrak a chvíli nic neříkala „kdybych to neudělala, neodpočívala bys“ „jenom proto?“ „mm…“ zaznělo po další odmlce „Kasi?“ „mm…?“ „dobrou…“ „dobrou“.
Obě věděly, že teď lhala. Ale ani jedna nevěděla proč. Kasi se do očí vkrádaly slzy, z nějakého důvodu se začala třást a tak se radši zvedla a zamířila trochu stranou. Cestou si utírala z očí slzy, které si už našly cestičku na povrch. Několikrát přitom klopýtla, a nakonec se svalila u dalšího spadlého kmene. Podívala se na ruce a viděla, jak se klepou. „co se to se mnou děje?“ Netušila proč ji ta malá lež tak zasáhla. Zápasila sama se sebou a prohrávala. Seen se za ní dívala a trpěla stejně, jako ona. Napadlo ji, že by za ní měla možná jít. Měla chuť ji obejmout. Připomenout ji, že už není sama. Ale bála se, aby to ještě víc nezhoršila. Tenhle pohled ji bolel a ona to nemohla vydržet. Podívala se směrem, kde spala Thildriel. Nepřekvapilo ji, že teď sedí a celou situaci pozoruje. Klidně by se vsadila, že je sledovala i během jejich střetu. Chvíli se na sebe dívaly a pak elfka ukázala na Kasi v jasném gestu „koukej za ní jít“.
Opatrně vstala a zamířila si to rovnou ke schoulenému klubíčku naproti. Šla tiše, nejtišeji, jak uměla a podařilo se jí dojít až k ní, aniž by si toho všimla. Sehnula se k ní a až tehdy si Kasi uvědomila její přítomnost. Chvíli na sebe hleděly, až už to nedokázala vydržet „promiň…“ rozvzlykala se Kasi „nechtěla jsem ti lhát, já…, já jen chtěla…“ Seen ji to nenechala doříct. Posadila se vedle ní, přitáhla si ji k sobě a pevně objala. Kasi, s hlavou položenou na jejím rameni, tiše vzlykala a stejně jako ona zápasila s přívalem slz. Prostě tam seděla, držela ji v objetí a její ruce jezdily po jejich zádech. „to nic… to nic…“. Obě je zabalila do svých křídel a snažila se být silná za ně obě „už nejsi sama“ řekla si tentokrát jen ve své hlavě. Tohle bylo úplně jiné bojiště, než na jaké byla zvyklá. Setrvaly tak snad hodinu. Pak Kasi konečně usnula a ona s ní.
Ráno se Seen probudila první. Kasi pořád spala s hlavou opřenou na její hrudi. Podívala se po Thildriel ale ta nebyla nikde k vidění. „Jak jinak“ řekla si pro sebe potichu. Slunce sotva vycházelo a ona je zase nechala samotné. Znovu se porozhlédla po okolí a pozorně si jej prohlížela. Tábořily kousek od malého palouku. Ale stále dost daleko od něj, aby je případný procházející neviděl. Když poutníci vidí palouk, mají nutkání projít přes něj. Proto spaly tady. Seděla opřená o padlý kmen. Krom stromů tady nebylo vidět nic zajímavého. Skoro… Kotě se trochu zavrtělo a Seenina ruka se automaticky přesunula mezi její uši. Než si uvědomila, co vlastně dělá, byla Kasi už probuzená. „promiň, vzbudila jsem tě“ omlouvala se démonka. Kasi se od Seen odtáhla, provinile sklopila uši a zahleděla se do země „to já se omlouvám. Už jsem zase udělala něco špatného…“. „Kasi…“ kotě opatrně zvedlo oči a dívalo se na ni. „jestli tě něco trápí…“ pokračovala démonka. Kasi jen zavrtěla hlavou, ale nic neřekla „tak co to bylo včera?“ její oči byly zase sklopené a chvíli mlčela, než odpověděla. „já… já nevím…“ „ty nevíš?“ „vážně nevím…“ opět kroutila hlavou na podporu svých slov. „já.. já ti prostě nemůžu lhát…“ vypadlo z ní bez varování. „tohle se stalo, když jsem ti neodpověděla popravdě… já… já nechci, aby se to dělo…“ po chvilce ticha opět promluvila Seen „Kasi…“ „mm…?“ „ty jsi vážně ještě dítě“ řekla s úlevou v hlase. Rukama jí sevřela tvář a políbila na čelo. Kasi to nečekala a okamžitě se začala červenat. Seen sice taky, ale jí to zřejmě nevadilo. Kotěti to trochu zvedlo náladu. Uši sice byly pořád sklopené, ale ocas se pohyboval po zemi a na tváři jí zářil drobný úsměv. „Tak je to lepší“ řekla démonka, a přitáhla si ji k sobě. Hlavu měla Kasi opřenou na jejím rameni a s přivřenýma očima dovolila, aby se jí zmocnil ten příjemný pocit bezpečí a útěchy. „Kasi…“ „mm…?“ „jestli tě bude zase něco trápit… cokoli… prostě mi to řekni, rozumíš?“ „mm…“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
