Black Blade 2 - Kapitola druhá: Krvavá hra
Informace:
Po krvavém dění a přišívání masky na obličej se náš záhadný muž s bílými vlasy rozhodl zatáhnout chlápka do místnosti a připoutal ho ke křeslu .... Co chce dělat dál ? ... No to už záleží na jeho šílených myšlenkách a kdo ví co má v plánu, ale to se už nechte překvapit ......
Přeji příjemné čtení :)
,, Aaaaaaaa !!!“ vykřikl připoutaný chlapík na vozíku bolestí, protože muž s bílými vlasy mu vrazil šroubovák do ramene.
,, Kolik je tisíc mínus dvacet tři ?“ zeptal se muž s bílými vlasy.
,, Cože ?“ zeptal se potichu připoutaný chlapík, protože bolest mu bránila mluvit.
,, Ptal jsem se !“ vykřikl výhružně muž s bílými vlasy a začal více vrtat šroubovákem do rány.
,, Aaaaaa ! Je to devět set ….. sedmdesát …… sedm.“ řekl připoutaný chlapík a jeho slzy se draly z očí.
,, Tak se mi to líbí.“ zaradoval se muž s bílými vlasy a vyndal šroubovák z ramene. Jen co to udělal, tak krev začala vytékat z rány a ztékat po těle chlapíka.
,, Proč jste to udělal ?“ zeptal se zoufale chlapík, když mu opět začaly téct slzy s očí.
,, Hra už začala.“ řekl pouze muž s bílými vlasy.
,, Počkej ... A co ten příběh ?“ zeptal se připoutaný chlapík.
,, Ohhh to je pravda. Říkal jsem, že ti ho řeknu.“ pověděl muž s bílými vlasy a vzal si do rukou kleště. ,, No jen nevím, kde bych měl začít.“ zamyslel se muž s bílými vlasy a kleknul si. Kleště, které svíral a pak je přiložil k malíčku jeho nepoškozené pravé noze.
,, Počkej ?! Co to děláš ?!“ ptal se spoutaný muž.
,, Kolik je tisíc mínus dvě stě dvacet dva !“ řekl muž s bílými vlasy a začal silně z cvakávat kleště, které začali drtit malíček. Až ho doslova kleště rozdrtili.
,, AAAaaaaaa ! Osm …. set … osmdesát …. osm.“ pověděl sekaně spoutaný muž a jeho slzy stékaly po obličeji. Muž s bílými vlasy odložil kleště, které byly celé od krve. Pak uchopil skalpel.
,, No takže jdeme na to.“ řekl nadšeně muž s bílými vlasy……
Tady jsem se nenarodil. Narodil jsem se v jiném městě, ale není daleko od suť. Měl jsem matku i otce. Původně jsem byl jedináček, ale pak jsem měl i mladšího bratra a byl jsem v celku šťastný. Má matka mi dala jméno Keitaro, což znamenalo požehnaný. Ale ve škole jsem šťastný nebyl a nerad jsem tam chodil, protože jsem se stal terčem násilí a posměchu. Ovšem jednou jsem narazil na člověka, který mi změnil život …….
,, No tak dělej ukaž se slabochu ha !“ křičeli Keitarovi spolužáci na samotného Keitara, který ležel na zemi a byl celý dokopaný.
,, Nechte ho být !“ řekl jeden hlas za celou tou skupinkou spolužáků Keitara. Já jsem moc okolí nevnímal. Upadal jsem do bezvědomí. Jenom vím, že tam stál jeden chlapec, který se mě zastal. Víc si nepamatuji. Ale pak mě probrala ta jistá osoba. Moje rudé oči pohleděli na onu postavu co mě probudila a zřejmě i zachránila. Byl to kluk stejně starý jako já. Jeho oči vypadaly jakoby neměl chuť žít a měl kratší, tmavě blonďaté vlasy. Jeho úsměv sice byl upřímný, ale působil na mě trochu strašidelně. Teď bych už řekl, že ten úsměv nebyl děsivý ani trochu ha ha. No ale pokračujeme. Ten kluk mi podal ruku a zeptal se mě jak se jmenuji. Když jsem se podíval okolo, tak všude leželi moji zmlácení spolužáci. Někteří dokonce vypadali jakoby byli mrtví. Ten kluk se mi pak představil jako …… Hikaru……
,, AAAaaaaaa !“ křičel bolestí připoutaný chlapík, protože ho Keitaro řezal skalpelem v oblasti prsou.
,, Kolik je deset tisíc mínus devět set dvacet pět.“ řekl Keitaro a nepřestával řezat.
,, Devět …. tisíc … s-sto …. sedm … desát … p-pět.“ pověděl připoutaný chlápek a Keitaro v ten moment přestal řezat skalpelem.
,, To je dobrý ! Zatím se mi ta hra s tebou hodně líbí ha ha ha !“ začal se smát Keitaro. Připoutanému chlapíkovi jenom tekly slzky jako z menšího potůčku. Té bolesti bylo strašně hodně. Připadalo mu. Jakoby ho bolelo naprosto celé tělo a bolest se jenom zvyšovala.
,, Ale prosím nebreč mi tady. Zábava teprve začala.“ řekl Keitaro.
S Hikarem jsem trávil hodně času. Dalo by se říct, že skoro veškerý čas. Někdy se k nám připojil i můj mladší bratříček. Moji spolužáci mě bít nepřestávali, ale vždy mě Hikaru podržel. Divné bylo, že někdy se stalo, že pak jsem se den poté dozvěděl, že třeba jeden z těch spolužáků umřel, ale nikdy se nevědělo proč. Zajímavé. Hikaru byl dobrý přítel, ale vždy mě přišlo. Že mu něco vrtá hlavou. Stejně jako když mozek prožírají červi. No, ale to jsem trochu odbočil. Každopádně můj život pokračoval dál, ale jednou se stala další věc, která mi opět změnila život a to navždy. Tehdy byl podivný den. Všude byly bouřkové mraky. Nebe bylo jimi doslova zaplněné, ale nespadla ani kapka dešťové vody a ani žádný blesk. Teda ano. Spadl jeden blesk, který dopadl těsně přede mě. Oslepil mě a omráčil. Na nějakou dobu si nic nepamatuji … ale probudil mě Hikaru se slovy ,, Vítej v mém světě příteli.“….
,, AAAaaaa !!!“ křičel bolestí opět připoutaný chlapík, když mu Keitaro opět rozdrtil další prst na noze kleštěmi.
,, Deset tisíc mínus tři tisíce dvě stě osmdesát dva.“ řekl Keitaro a dychtivě čekal na odpověď.
,, Š-šest ….. tisíc… sedm…. s-set (vydechoval bolestí ) …. o-osmnáct.“ odpověděl chlapík plný bolesti.
,, Správně. Ještě se divím, že neprosíš o smrt, ale jsem rád, že tě tahle hra baví !“ pověděl radostně Keitaro.
,, P-počkej ( vydechoval ) ….. V jakém novém světě ?“ zeptal se spoutaný chlapík.
,, V jakém ? Ha ha ha ! No ….. v reálném světě !“ zakřičel nahlas Keitaro. Spoutaný muž nevěděl co tím myslel pod pojmem reálný svět. Nebo spíše co pro něj znamená reálný svět. Náhle pak uslyšeli proražení nějakých dveří. Svázanému chlapíkovi se v očích objevila jiskra naděje, že ho někdo zachrání.
,, Pomoc !!! Tady jsem !!! Pomozte mi někdo prosím !!!“ snažil se křičet spoutaný chlapík ze všech sil. Keitaro dal svázanému chlapíkovi pěstí. A pak mu dal ruku před ústa.
,, Ty idiote zmlkni. Tohle nejsou lidé.“ řekl potichu Keitaro.
,, A kdo by to byl, když ne lidi ?“ zeptal se svázaný chlápek.
,, No to uvidíš. Patří k pravé realitě. Cítíš to mlaskání a trhání lidského masa v pozadí ?“ zeptal se Keitaro. Chlapík zavřel oči aby se snažil využít co nejvíce svůj sluch. Ale pomalu nic neslyšel. Pak otevřel oči a Keitaro nikde nebyl. Chlapík si řekl, že toho využije a zavolá o pomoc.
,, Pomoc !!!! Jsem tady !! Prosím !! Pomozte mi někdo !!!“ křičel chlapík ze všech sil. Chlapík pak uslyšel kroky, které se k němu blížili. Blížili se ke dveřím, které byly před ním. Náhle byl pak na chvíli klid a spoutaný chlapík se plný naděje neustále díval na dveře. Někdo pak dveře velkou rychlostí vyrazil až rozbil i okénka na dveřích.
,, No sláva konečně mě někdo …….. zaslechl.“ řekl nadšeně spoutaný chlapák, ale jeho radovánky ihned zmizeli, když si všiml, že ve dveřích nestojí člověk. Byla to sice bytost podobná člověku, ale to jenom tak tělem. Nohy byly spíše podobné na psa. Postava měla ocas a krátkou srst po celém těle. Mohutné, svalnaté ruce a dlaně na kterých byly ostré drápu. Hlava byla jako od vlka s velkou tlamou s mnoha ostrými zuby.
,, Co to je ? Co to je ? Ne….. mám halucinace … určitě.“ říkal si pro sebe spoutaný chlapík.
Postava, která stála ve dveřích se k němu začala přibližovat. Spoutaný chlapík ani nedýchal. Pak se postava dostala do záři světla. Chlapíkovy oči uviděli to co si myslel, že snad nikdy neexistovalo.
,, To je ? Ne … nemožné ! Nemůže existovat ! To jsou jenom pohádky ! Vlkodlak !“ říkal si v duchu pro sebe spoutaný chlapík a neustále si myslel, že je to iluze i když to vypadalo tak živě. Vlkodlak se naklonil s hlavou a čuchal ke spoutanému chlapíkovi. Ovšem hned na to zavrčel a kousl spoutaného chlapíka do ramene plnou silou.
,, AAAaaaaa !!!“ křičel bolestí spoutaný chlapík a pořád nechtěl uvěřit, že by tohle byla pravda. Náhle ovšem někdo velmi rychle sekl ostrým, dlouhým předmětem. Nešlo ani pomalu vidět, kde přesně byl uštědřen úder. Ovšem vlkodlak přestal svírat svými čelistmi rameno spoutaného chlapíka. Ani se nepohnul. Spoutaný chlápík si všiml vytékající krve , která se objevovala z rány, která byla zešikma přes celý hrudník. Pak náhle uslyšel další máchnutí a tentokrát něco ostrého probodlo hlavu vlkodlaka a čepel šla vidět přes tlamu. Čepel byla dlouhá a sama o sobě byla temně rudá jako krev. Z tlamy vlkodlaka začala téct krev potokem. A jeho psí oči byli v sloup. Bylo jasné, že je mrtví. Náhle pak někdo začal tlačit od zad vlkodlaka k sobě. Spoutaný chlapík viděl jak se ta rána na hrudi začíná oddělovat od zbytku těla a tak snadně. Jakoby to by čistý řez. Rána se zvětšovala a zvětšovala a začalo vytékat více věcí, než je jen krev, které už i tak bylo strašně moc. Tělo vlkodlaka se pak rozdělilo na dva. Spodní část se svalila na zem. A horní část, která byla nabodnutá. Tak ta byla krátkou chvíli ve vzduchu, ale pak s ní někdo praštil o zem. Spoutaný chlapík uviděl muže s bílými, krátkými vlasy. Na svém obličeji měl přišitou část plynové masky a měl odřezané svoje rty. Jeho čočky očí byly rudé jako krev a ve své pravé ruce svíral katánu, která byla celá temně rudá jako krev. Čepel i rukojeť. A ve své levé ruce držel pochvu od té katány, která byla stejně temné rudé barvy jako krev. Byl to Keitaro. Spoutaný chlapík na to hleděl s velkým údivem. Keitaro se pak na něj podíval přímo do očí.
,, Tak teď jsi poznal ….. realitu.“ řekl Keitaro vážně ……………………
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
