Duchové - Piráti VS Mariňáci - 1. část
Informace:
Jane je na jipce u svého pacienta, který je už pátý den v kómatu. Povídá si s ním. Po chvíli odchází. Je čas oběda. Chce si koupit zeleninu, jenže se ozve gong, že připlouvá loď. V tom zazní výbuch a Jane se rychle přesouvá na pobřeží, podívat se, co se stalo.
Omlouvám se, ale Jane je rutina, ale Law tu je opět, tak se nezlobte :D
Noví příchozí
Seděla jsem u postele na jipce u pětiletého chlapce jménem Martin. Byl už pátý den v kómatu a ne a ne se probudit. Jeho matka moc svého syna nenavštěvovala, protože se musela starat o domácnost a půl roční holčičku Charlotu. U Martina jsem trávila skoro celý svůj volný čas, pokud jsem neměla něco jiného na práci.
,,Martine, až se uzdravíš, tak si budeme zase hrát, jak jsme si hrávali dřív. Koupím ti tolik sladkostí, kolik si jen budeš přát. Jen bojuj, ano?’’ mluvila jsem nahlas na Martina a držela ho za ruku. Bylo mi smutno, ale nebrečela jsem. Co si pamatuju, tak od smrti mých rodičů jsem v životě už neuronila žádnou slzu.
,,Neboj se, on se uzdraví.’’ promluvila má mamka. Jak je to možné? Vidím a dokážu komunikovat s duchy. Duchové většinou mizí do nebe nebo pekla, ale je pár výjimek, kteří zůstanou a u svých nejbližších se drží zuby nehty, jako mí rodiče mě.
,,Věřím, ale i tak by se měl už probrat.’’ odpověděla jsem své mamče. Poté jsem vyprávěla Martinovi různé příběhy, dokud nenastal čas oběda. Rozloučila jsem se s Martinem a šla si udělat něco k obědu. Už jsem docela hlad měla.
Šla jsem na trh k jednomu stánku, kde se prodávala zelenina. Čerstvá zelenina. Měla jsem ráda čerstvost.
,,Dobrý den, tak co dneska máte?’’ zeptala jsem se prodavačky, staré paní My Lady, jak si nechávala říkat. Nikdo její pravé jméno neznal. Než mi stačila něco říct, tak se ozval gong, který ohlašoval příjezd lodi. V tom jsme i uslyšeli dvě velké rány. Hned jsem se rozeběhla k pláži, podívat se, co se to děje. Sprintovala jsem jak o život, že jsem za chvilku byla na pobřeží. Jedna loď se potápěla a druhá stále bojovala s mariňáky. Všimla jsem si, že se jedná o pirátskou loď. V dáli jsem viděla, jak se dva lidé topí.
,,Rychle než se utopí.’’ řekl mi táta. Nelenila jsem a rychle jsem skočila do vody a plavala ke dvěma tonoucím osobám. Teda jedna osoba a druhá byla medvěd. Ale nebyla jsem jediná kdo skočil pro ty dva tonoucí. Jeden z té druhé lodi, taky skočil do vody. U těch dvou byl rychleji než já. Zeleno-vlasý muž byl rychle u medvěda a já se postarala o toho druhého člověka. Bylo mi jasné, že oba snědli ďáblovo ovoce. Ďáblovo ovoce je ovoce, které ti dá jakkoukoliv schopnost, ale nevýhodou je, že neumíš plavat. Díky nadhlečovní vody, jsem toho chlápka v pohodě unesla a plavala s ním ke břehu. Obě lodi přistáli mezitím u břehu. Z pirátské lodi vyběhl ven malý sob a šel se postarat o medvěda. Zeleno-vlasý muž mi pomohl vynést ven na břeh muže a já se o něho začala starat. Potřeboval umělé dýchání, tak jsem se do toho dala. Všichni vystoupili z lodi a zírali, co se to děje. Po chvíli muž začal vykašlávat vodu. Byl zachráněn. Ulevilo se mi.
,,Rychle je odneseme na ošetřovnu!’’ přikázala jsem ostrým tónem.
,,Snad se nechceš o ně postarat o piráty.’’ ozval se rozzuřený hlas. Otočila jsem se za tím hlasem.
,,Jsou podchlazeni a málem se utonuli a povinností lékaře je pomáhat ať je to pirát nebo ne!’’ křikla jsem na mariňáka a rychle pospíchala na ošetřovnu.
Na ošetřovně malej sob se zvětšil do lidské podoby a začal se starat o medvěda. Já zase o toho chlápka. Oba byli při vědomí. Vysvlékli jsme je do naha, teda skoro, a zabalili je do deky. A snažili jsem se je zahřát. Oba po chvíli usnuli. Když měli v normálu teplotu, tak jsem je nechala spát. Se všemi jsem se sešla venku před nemocnicí.
,,Jmenuju se Luffy a díky za pomoc při záchraně mých přátel.’’ představil se mi mužíček s úsměvem na tváři.
,,Já jsem Jane a není zač. Povinností lékaře je zachraňovat životy.’’ řekla jsem Luffymu.
,,Toto jsou mí přátelé Zoro, Usopp, Nami, Sanji, Chopper a Robin. A ti co jsou uvnitř jsou Law a Bepo.’’ představil mi celou posádku.
,,Teď si je odvedu. Všechny!’’ řekl rozhořčený hlas. Otočila jsem se za hlasem.
,,Patricku, nikoho odvádět nebudeš. Tato zem je neutrální a jsem má přístup každý, ať je to pirát nebo mariňák. Až odplují tak na širém moři si můžeš dělat co chceš, ale tady ne!’’ řekla jsem naštvaným hlasem.
,,Ale...’’ chtěl protestovat Patrick.
,,Žádné ale! Sám znáš náš zákon!’’ křičela jsem na Patricka stále.
,,Já je dostanu to slibuju!’’ křikl Patrick a vydal se pryč.
,,Ty jsi tu šéf?’’ zeptal se mě Luffy.
,,Dá se to tak říct.’’ přikývla jsem Luffymu. ,,A teď mě omluvte musím se postarat o pacienty.’’ řekla jsem omluvně a zašla jsem do budovy. Šla jsem se podívat na dva tonoucí, kteří stále spali a pak jsem zašla do své kanceláře.
Tam na mě čekalo překvapení. Byl tam duch. Chvíli jsem na něho zírala s otevřenou pusou, takže si toho musel všimnout.
,,Na co tak vejrá? Vždyť tu není nic šokujícího.’’ promluvil duch muže.
,,Zírám na tebe. Kdo jsi? Neznám tě.’’ dokázala jsem po chvíli promluvit.
,,T...ty mě vidíš a slyšíš?’’ byl překvapen duch.
,,Ano, dokážu vidět a komunikovat s duchy.’’ přikývla jsem duchovi.
,,Mé jméno je Ace.’’ představil se mi duch.
,,Jane.’’ představila jsem se taky. V tom se u mě objevili mí rodiče.
,,Jeden z nich se probral.’’ oznámil mi otec.
,,Díky, hned tam jdu, vy můžete mezitím pokecat.’’ řekla jsem, usmála jsem se a šla jsem na ošetřovnu.
Tam seděl na posteli ten muž. Medvěd ještě spal.
,,Měl by si odpočívat.’’ promluvila jsem na něho. Podíval se na mě. Rukou si protřel hlavu.
,,To ty si mě zachránila?’’ zeptal se mě. Já jsem jen přikývla. ,,Díky, jsem Law Trafalgar.’’ představil se mi muž.
,,Jane Mizuki.’’ taky jsem se představila. ,,Teď si odpočiň, málem si zemřel a potřebuješ nabrat sílu.’’ doporučila jsem Lawovi.
,,Jak je na tom Bepo?’’ zeptal se Law a podíval se na medvěda.
,,Jen spí, je na tom stejně jako si ty.’’ odpověděla jsem Lawovi.
,,Jane...Jane...probral se...Martin se probral...’’ ozval se křik sestřičky.
,,Teď mě omluv.’’ řekla jsem Lawovi a pospíchala jsem na jipku.
Na jipce se probouzel malý Martin. Chytla jsem ho za ruku. Martin otevřel jedno a pak druhé oko. Baterkou jsem mu posvítila do očí.
,,Martine, jak se cítíš?’’ zeptala jsem se Martina.
,,Dobře...všechno mě bolí.’’ zašeptal Martin. Na jipku přišla zdravotní sestřička.
,,Dojdi pro jeho matku.’’ požádala jsem sestřičku.
,,Mám jí říct, co se stalo?’’ zeptala se mě sestřička. Podívala jsem se na ni taky.
,,Ne, jen řekni, že to spěchá, že o malou se postarám.’’ odpověděla jsem sestřičce. Ta jen přikývla a odešla. ,,Martine, pamatuješ si co se stalo?’’ otočila jsem se na pacienta a zeptala jsem se ho.
,,Ano, jezdil jsem na skútru a měl nehodu.’’ přikývl Martin.
,,Správně. Teď pohni nohama.’’ požádala jsem Martina. Ten tak učinil. Pošimrala jsem ho na nohou. Nohy reagovali a vše cítil. Poté jsme udělali to samé s rukama. Vše bylo v pořádku.
,,Jak dlouho jsem byl mimo?’’ zeptal se mě Martin.
,,Pět dní.’’ odpověděla jsem Martinovi. ,,Maminka tu bude co nevidět.’’ usmála jsem se na Martina. Ten mi úsměv oplatil.
,,Objevil jsem se před tebou jako duch?’’ zeptal se náhle Martin. Podívala jsem se na něho.
,,Ne, proč?’’ zeptala jsem se nejistě.
,,Jen tak. Zajímá mě, co se děje s tělem i duší člověka, co je v bezvědomí.’’ odpověděl mi Martin.
,,Na to ti odpověď nedám úplně. Duše je v těle člověka, ale co se děje s tělem, na to ještě nikdo nepřišel.’’ usmála jsem se na Martina. Takhle jsem si povídali asi patnáct minut, když dorazila Martinova maminka s malou Charlot.
,,Jane….co se děje?’’ zeptala se starostlivě maminka Martina.
,,Nebojte, nic vážného. Martin se probral.’’ usmála jsem se na ni. Ta mi úsměv oplatila.
,,Martine, zlatíčko, jak ti je?’’ hned se ho zeptala. Já si převzala Charlotu od maminky a vyrazila jsem s ní ven. Nechtěla jsem, aby se nějak nakazila a onemocněla, jak se u takových malých dětí stává, jak mají slabou imunitu.
Šly jsme na čerstvý vzduch. Stály jsme před nemocnicí a Charlota se na mě dívala a já na ni. Povídala jsem na ni.
,,Tak bratříček se ti probral. Už si budete moci zase hrát spolu. Máš radost?’’ povídala jsem, aniž by mi Charlota odpověděla.
,,To je krásné miminko, to je tvoje?’’ ozval se hlas přede mnou. Hned jsem se za tím hlasem otočila. Byl to Luffy s Robin a Usoppem.
,,Ne, ale jeden pacient se probral a je u něho maminka a o malou se teď starám já. Charloto, toto je Luffy, kapitán pirátů, Robin a Usopp, a toto je malá Charlota’’ představila jsem jim Charlotu a Charlotě zase ostatní. Luffy se na malou podíval, usmál se a udělal ksicht. Charlota se začala smát. Když ji chtěl pohladit Usopp, tak se rozbrečela. Zkusila to i Robin, ale taky bez úspěchu. Postupně přišel Sanji s Chopperem a Nami se Zorem. Všichni se zeptali, jestli to dítě je moje, tak jsem to všem vysvětlila jak to je. ,,Omlouváme se, ale Charlota jde spát.’’ oznámila jsem všem a odešla s Charlotou do nemocnice.
Tam jsem ji položila na pokoj pro kojence a zavřela postýlku, aby nevypadla. Začala jsem jí zpívat ukolébavku, kterou mě naučila mamka, už když byla jako duch. Charlota po chvíli usnula. Já seděla na židli vedle postýlky a sledovala jsem malou Charlotu.
,,Pěkná, tvoje?’’ ozval se hlas za mnou. Lekla jsem se až jsem sebou škubla. ,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.’’ vzápětí se hlas omluvil. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to Law.
,,Není moje, ale jeden pacient se probral z kómatu a jeho maminka je u něho a o malou se nemá kdo postarat. A ty by si měl taky ležet.’’ napomenula jsem Lawa.
,,Nejsem unavený. I když sám vím, že bych jsem odpočívat měl.’’ přiznal Law. ,,Jsem taky doktor.’’ dodal na vysvětlenou. Vzal židli a sedl si vedle mě.
,,Chápu, doktoři jsou ti nejhorší pacienti.’’ usmála jsem se nepřestávaje sledovat malou.
,,Pravda. Ale vážně je mi už dobře. Bepo stále spí, ale vše pracuje, jak pracovat má.’’ řekl mi Law.
,,Oba jste byli na pokraji smrti.’’ řekla jsem Lawovi.
,,Vím a ještě jednou díky, za záchranu života.’’ poděkoval mi znovu Law. Podívala jsem se na něho.
,,Není zač. Jak sám víš, je to doktorova povinnost zachránit lidský život, ať je sebe víc nebezpečný nebo ne.’’ řekla jsem Lawovi. Ten přikývl na srozuměnou.
,,Hele Jane, chtěl bych si promluvit s Luffym přes tebe. Bylo by to možné?’’ ozval se Aceův hlas a jako duch se objevil přede mnou.
,,My pohlídáme tu malou a Lawa tu taky nech.’’ řekla mi mamka.
,,Lawe, pohlídáš na chvíli tu malou? Chtěla bych jsem si promluvit s Luffym.’’ řekla jsem a požádala při tom Lawa o pomoc.
,,Jo, klidně jdi. Jen mi řekni kde budete.’’ souhlasil Law.
,,V mé kanceláři. Když půjdeš touto chodbou stále rovně, tak jsou to druhé dveře zprava.’’ řekla jsem a rukou ukázala na chodbu.
,,Dobře, jen jdi.’’ řekl Law.
,,Díky ti moc.’’ poděkovala jsem a šla jsem najít Luffyho. Věděla jsem, že před ním budu muset z pravdou ven. Říct mu, co ovládám a vidím. Byla jsem i na jednu stranu zvědavá, jak to Luffy vezme, ale zároveň jsem se i bála. Luffyho jsem našla venku před nemocnicí s Nami, Robin a Zorem.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
