Temnota neznamená zlo ep.10
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
... Až pak si všimla, že na ochozu nad ní sedí Seene a usmívá se. „díky za pomoc, ale vážně si o tom budeme muset promluvit“. Pronesla s vážností v hlase, ale hrdostí ve tváři. Kasi ji radostí objala a ona toho využila. Popadla batohy, spolu s nimi i ji a obě odlétly. Thildriel našli pár set kroků od brány, je těžké uvěřit, jak rychle dokáže tahle elfka utíkat. Přistála vedle ní a pak společně utíkaly pryč. ...
„Vypadá to, že jsme jim zavařily víc, než jsem si myslela.“ Prohodila zamyšleně Seen při první zastávce po několika hodinách zběsilého útěku. Kasi byla to dobou na hranici svých sil. Nohy ji odmítaly dál nést a tak se vděčně sesunula k zemi. Kousek od ní se tyčil kmen mohutného stromu a ona se k němu po čtyřech odplazila. S povzdechem se opřela a ztěžka oddechovala. Na tváři jí však zářil úsměv. Byla ráda, že se jim povedlo od tama utéct, a že jsou ty dvě v pořádku. Uši ji přestaly bolet už před nějakou dobou a tak se zaposlouchala do okolí. Stále nedokázala rozeznat, které zvuky jsou přirozené, a které by naopak mohli vydávat pronásledovatelé, ale alespoň to zkoušela. „Budu se to muset konečně naučit“ pomyslela si. Navíc ji to teď ztěžoval tlukot srdce v její hrudi. Zanechala tedy pokusů o naslouchání a snažila se jej zklidnit. „nádech…, výdech…, nádech…“ přikazovala si a opakovala, dokud to nezabralo.Seen s Thildriel si zkontrolovaly výstroj, ale vypadalo to, že se jim zase jednou podařilo vyváznout bez větších zranění. „nezdáli se ti trochu mladí?“ zeptala se trochu zamyšleně elfka. „trochu jo. Nějak mi nepasuje myšlenka, že by tohle bylo všechno, co z praporu zbylo.“ Odpověděla Seen a ohlédla se směrem, ze kterého přiběhli. „třeba jsou hlavní síly někde na nájezdu, osada to byla docela velká“
Během jejich útěku se setmělo a částečně je tak kryla tma. Přesto nepochybovala, že by je vlci dokázali vystopovat, kdyby se za nimi vydali. Hleděla do temnot, jakoby čekala nějaký pohyb. Ten však nepřicházel a tak přesunula pohled směrem k místu, kde odpočívala Kasi. „jenom si odpočiň“ pomyslela si. „Za chvíli budeme muset zase vyrazit a moc příležitostí k odpočinku mít nebudeme.“. Po chvíli skutečně Thildriel zavelela a všechny tři se opět vydaly na cestu. Kasi to dělalo trochu potíže, ale donutila se vstát a pokračovat. Seen se snažila běžet vedle ní, jak jen to les dovolil. Čekala, že to už dlouho nevydrží, ale kotě ji příjemně překvapilo. Držela s nimi krok ještě dobré tři hodiny. Ale nakonec ji opustily i ty poslední zbytky sil.
Seen zrovna musela trochu odbočit z trasy po jejím boku, aby nevrazila do stromu. Když se vrátila zpátky, Kasi tam už nebyla. Prudce zabrzdila, aby se mohla ohlédnout. Kotě leželo obličejem k zemi. Nohy měla zapletené v nějakých rostlinách a ty zřejmě způsobily i její pád. Dýchala tak hlasitě, jako by jí plíce měly vyskočit z hrudi. Pokusila se zvednout, ale ruce jí vypověděly poslušnost a ona se zase svalila na zem. Jen tam tak ležela a skoro se nehýbala. Zaslechla za sebou kroky, ale nemusela se otáčet, aby věděla, kdo to je. „šikovné malé kotě“ pronesla povzbudivým hlasem. Kasi natočila tvář na stranu a usmála se. „vedla sis dobře“ Seen se k ní sehnula a opatrně ji odhrnula pramínky vlasů z obličeje. „teď to nech na mě“ vzala ji do náruče a otočila se zpátky do původního směru. Kousek před ní, na hranici viditelnosti, stála Thildriel a čekala na ně. Kasi byla ještě chvíli při vědomí, ale houpavý pohyb Seenina běhu ji rychle uspal. Zbytek noci strávila schoulená v její náruči.
Když se konečně probudila, byly stále na cestě. Slunce už bylo vysoko na obloze a na Seen ani Thildriel nebyly vidět znatelnější náznaky únavy, ale pohybovaly se trochu strojově. Jakoby ani nevnímaly své prostředí, jen úzký pruh před nimi. Trochu zatřásla s paží démonky, aby na sebe upozornila a ta se probrala z transu. Zastavila a postavila ji na nohy. „jak dlouho už běžíte?“ zeptala se Kasi, i když tušila, co odpoví. „ještě jsme se nezastavily.“ „nechápu, jak můžete běžet tak dlouho.“ Odpovědí ji byly jenom pokrčená ramena a hraný, nevinný úsměv. „vypadá to, že zase můžeš běžet“ začal Seen a snažila se tak předejít otázkám o jejím stavu, které by nejspíše následovaly „to je dobře, protože pokud nedohoníme Thildriel tak poběží až k úpatí severních hor.“ Kasi se ohlédla ale elfka už nebyla vidět. „nemůžeš ji doletět?“ „teď ne“ Kasi pokrčila rameny a rychle vyrazily za ní.
Zastavit se jim ji podařilo, až když se zase blížil večer. „Nemůžu uvěřit, že jste běžely celý den“ Kasi si zvykla na tempo jejich pochodů, ale tohle bylo něco jiného. Celá situace ji opět donutila sáhnout na dno svých zbytky. Naštěstí už měly více času na odpočinek. Shodly se na tom, že jsou dost daleko a mohly by se přes noc trochu prospat. Oheň ale nerozdělaly, nechtěly to případným pronásledovatelům usnadňovat. Využily poslední zbytky dne a snědly něco ze zásob. Pak se je Kasi snažila přesvědčit, aby se prospaly, že je pohlídá. Ony se zase snažily přesvědčit ji, že jsou v pořádku, a takovou drobnost, jakou je hlídka, bez problému zvládnou. Po krátké výměně názorů Thildriel neochotně povolila a odebrala se s menší kletbou na rtech spát.
Kasi se na ní chvilku dívala a pak se otočila k Seen. „mě tak snadno spát nepošleš“ „tohle mělo být snadné?“ „jo, kdybych ji to řekla já, nejspíše bych si to pěkně odskákala“ „to můžeš tak jako tak…“ tahle situace ji celek bavila. Obvykle to byla ona, koho posílaly spát první. Teď se role obrátily a ona se rozhodla, že jí patřičně využije. Kdyby už nic jiného, ony si odpočinek zaslouží. Obzvláště Seen. Vždyť ji nesla celou minulou noc v náruči. Při té vzpomínce lehce zavrněla, ale rychle se ovládla. Teď byla řada na ni, aby ji to oplatila.
Démonka tam pořád stála. Ve vzdorovitém postoji a se zkříženýma rukama na ni hleděla. Čekala, s čím na ni tohle kotě vyrukuje. „ty si to vyloženě užíváš že“ pronesla k ní. Místo odpovědi naklonila Kasi lehce hlavu a usmála se. Nevěděla, co to do ní vjelo, ale mělo to ten správný účinek. Bylo vidět, jak Seen svádí vnitřní boj, ale odolávala. Proč by ji to taky měla usnadnit. Když nad sebou zase získala kontrolu, zavřela oči a hlasitě si povzdechla „tentokrát ne Kasi, tentokrát ne“ „když tohle dokázalo tak jednoduché gesto…“ pomyslela si a v hlavě se jí rodil šílený plán, jak by ji mohla přesvědčit. Pořád si nebyla jistá, co pro ni vlastně znamená. Vlastně ani nevěděla co znamená ona pro ní. Tentokrát hlavu lehce svěsila, sklopila uši a pomalým krokem mířila k ní.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
