Temnota neznamená zlo ep.8
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
..."Tohle se nemělo stát. Ale bohyně nám ji seslala do cesty a já se s ní nechci loučit. Dokud bude s námi, budu ji chránit životem a jestli se rozhodne odejít… pokusím se jí v tom nebránit.“ „budu ti hlídat záda.“ „Díky“ S těmi slovy se Seen vrátila k ohni. Elfka se za ní chvíli dívala a pak se ztratila ve stínech lesa....
Děje se něco? Když Seen odcházela, měla ustaraný výraz. Teď však vypadala, jako by z ní ty starosti odpadly. Mohla je sice poslouchat. Její uši by to svedly, ale ona nechtěla. „To nic“ odpověděla ji s úsměvem „všechno je v pořádku. Teda skoro“ Kasi se na ni podívala s obavami, co přijde. Opětovaný pohled ji ale zase uklidnil. „Už je pozdě a ty bys měla jít spát“ s těmi slovy po ní hodila druhou přikrývku a dívala se, jak se svalila na zem. Kasi zůstala ležet tam, kde dopadla. Zápasila se smíchem, ale moc jí to nešlo. Pak se poslušně zabalila do deky a zavřela oči. Během té chvilky veselí ale obě polevily v ostražitosti. Kasi si lehla příliš blízko ohně a ani jedna z nich si nevšimla jiskry, která přeskočila na suchou látku přikrývky. Nejprve se z ní začalo kouřit, po chvíli se objevily i plamínky které se rychle šířily. Než se nadály, byla přikrývka v jednom ohni a Kasi uvízla pod ní. Seen si všimla co se děje až ve chvíli, kdy vykřikla. Rychle se otočila a viděla, jak se ze sebe snaží dostat hořící deku. Látka se však zachytila za různé svorky a výběžky uniformy a ona panikařila. Oheň ji obklopoval jako voda v jezeře, pálil ji po celém těle a jediné, co se jí povedlo, bylo shrnutí přikrývky někam k pasu, kde se, pro změnu, zasekla o sponu opasku. Neviděla nic, krom plamenů, které stravovaly látku, a propalovaly se ke kůži. Cítila, jak se jí chloupky na ocasu začínají připalovat, a vzduchem se šířil štiplavý zápach. Nevšimla si, jak se k ní démonka řítí s roztaženými křídly. Najednou si připadala tak lehká. Seen ji vzala do náruče a jediným mocným máchnutím křídly je obě vystřelila do výšin. Stoupaly tak vysoko, že bylo vidět na obrovské vzdálenosti. Podruhé toho dne viděla západ slunce. Z toho pohledu se jí tajil dech. Na chvíli zapomněla na plameny a nevěřícně sledovala obzor. Na chvíli, jako by se zastavil čas a ona se podívala na Seen. Její oči byly plné strachu, bolesti a slz. Pak si je země přitáhla zpátky a ony se řítily volným pádem k ní.
Thildriel sledovala tu podívanou s vědomím, že nemůže nic udělat. Nejprve zaslechla křik, chvíli na to vystřelila z tábora k obloze ohnivá koule. Pár okamžiků se vznášela ve výškách a pak, se řítila k zemi jako padající hvězda. V půli cesty její plamen zhasl, a o další chvíli později byly slyšet rána. Okolím se prohnala vlna zvířeného vzduchu a vyplašila ptáky v širokém okolí. Na místě dopadu se vznášel oblak prachu. Pospíchala zpátky k táboru, i když tušila, co uvidí. Když se prach trochu usadil, viděla Seen ležet na zemi. Křídly objímala tělo Kasi, ze kterého se pořád kouřilo. Vypadala, že má jen trochu sežehlé vlasy a popálený ocas a ruce, ale nehýbala se. Seen ji k sobě tiskla, jako matka nemocné dítě. Není to ani deset minut co si trochu urovnala myšlenky o ní a teď o ní měla přijít. Z očí jí tekly potoky slz a tiše vzlykala. To bylo něco, co u ní neviděla od poslední bitvy legie. A stejně jako tenkrát, i teď mohla jenom stát a nevěděla, co ji říct. Ležely tam bez hnutí ještě hodnou chvíli. Seen nechtěla připustit, že je mrtvá. Odmítala to. Bohyně s ní ale měla ještě nějaké plány. Nejprve si toho všimla Thildriel. Kasi slabě, zato pravidelně dýchala. Seen byla z celé té události mimo, takže když se k ní elfka sklonila, nic nechápala. Lehce si stiskla rameno „povol to sevření, ještě ji rozmačkáš.“ Nechápavě se na ni hleděla, a ona se na ni jenom usmála a kývla hlavou směrem ke Kasi. „povol to objetí“ zopakovala. Seenin pohled se zase přesunul a konečně si uvědomila, že je vzhůru a dívá se na ni těma zelenýma očima. Překvapením ji pustila jenom proto, aby ji vzápětí objala znovu. Tentokrát už opatrně „Promiň, promiň, promiň “. Kasi její objetí opětovala, a tím bylo vše zpečetěno. Tyhle dvě rozdělí jenom čepel. S tím vědomím se Thildriel otočila a jak měla ve zvyku, zmizela ve tmě mezi stromy.
Když se Kasian probudila, Seen ji pořád držela v objetí křídel. Slunce už bylo vysoko na obloze, ale elfka je nechala spát. Vlastně ji nikde neviděla, ale na to si už zvykla. Spokojené povzdychnutí ji přimělo podívat se do tváře svého polštáře. Seen měla zavřené oči a vypadala, že ještě spí. Hrudník se jí pravidelně zvedal a zase klesal. Její ruce ji objímaly kolem pasu a nevypadaly, že by jí hodlaly propustit. Ocas měla pro jistotu omotaný kolem její nohy, jako by se bála, že jí uteče. Ona ale nikam nechtěla. S radostí položila hlavu zpátky a vychutnávala si ten hřejivý pocit, který ji během posledních dnů zaplavoval stále častěji a stále intenzivněji. Nevzpomínala si přesně, co se včera v noci stalo. Návrat Seen do tábora, to jak po ní hodila deku a ona se svalila na zem. Pak oheň, který ji obklopil, prudký poryv větru, nádherný výhled, ránu, která jí na chvíli zbavila vědomí. Když přišla zase k sobě, Seen ji držela v pevném objetí a se slzami v očích se ji omlouvala. Kdyby jí nepálila kůže na rukou a ocase, myslela by si, že to celé byl jenom sen. „už vzhůru?“ „mm…“ „mám tě pustit?“ „…ne“ s těmi slovy se Kasi přitulila k Seen. Ta uvolnila jednou rukou a přesunula ji mezi ušima a hrála si s nimi. Kasi si přála, aby tahle chvíle trvala věčně. Vůbec nechápala, co v ní vzbudilo takovou reakci, ale něco jí říkalo, že nic lepšího jí potkat nemohlo. „Hele vy dvě…“ elfčin hlas ji vytrhl ze snění „Jak dlouho ještě hodláte vyspávat?“ „Ještě chvíli“ odpověděla jí Seen za obě. Thildriel sice neviděla, praskání ohně a vůně opékaného masa jí toho však prozradily dost. Když se pak ozval její žaludek, zaslechla tlumený smích. Seen se tou situací zřejmě dobře bavila, kdežto ona zrudla. „No tak běž“ křídla se rozevřela, obě vstaly a zamířily k ohništi, kde se zase opékalo nějaké stvoření, které Thildriel ulovila někde poblíž.
Během cesty neviděla nic většího, než myši a ptáky, ona se pak někam ztratí a při návratu táhne nějaké zvíře. Králíka, srnu, nebo něco co ani neznala. Nechápala, kde je nahání, ale vlastně jí to bylo jedno. Byla to jenom další položka do už tak dlouhého seznamu vlastností, které na těchhle dvou obdivovala. Thildriel současný stav prostě přijala. Popravdě se zdálo, že se jim bavila stejně, jako ony. Seen se od probuzení usmívala, a co se týče jí, seděla vedle své ochránkyně, se stále rudou tváří. Uždibovala z porce, kterou ji dali, a spokojeně vrněla. „Ale z jiného soudku.“ Pokračovala elfka „mezitím co jste vylehávaly, jsem se šla projít.“ Její ruka ukázala na kopec pár kilometrů od nich. „seshora je vidět nějaká osada. Na pohled mi ale nic neříká, ale viděla jsem vlky. Pokud vím, na nejbližší osídlení jsme měli narazit až za pár dní“. Seen vypadala zamyšleně. Elfka ji sledovala a podle výrazu ve tváři věděla, co se jí honí hlavou „možná bychom se jim měli vyhnout… zásob máme docela dost, takže by to nemusel být zase takový problém … “ nepatrným kývnutím hlavy potvrdila její myšlenku a pokračovala v jídle. Kasi ale neušlo, že se atmosféra trochu změnila. Něco na té osadě nebylo v pořádku. Thildriel toho sice neřekla moc, ale Seen toho pochopila dost na to, aby ji to vyvedlo z klidu. Příjemná nálada trochu uvadla, ale ony se rozhodly, že ji tím strašit nebudou. Ona sama se za tu chvíli s nimi naučila jim důvěřovat, tak se nevyptávala. Po jídle Seen Kasi důkladně prohlédla. Ujišťovala se, že popáleniny nejsou nijak vážné a že ji nic nebolí. Provizorně opravili i uniformu a pak, pozdě odpoledne sbalili tábor a vydali se oklikou dále.
Během následujících hodin se nic zvláštního nedělo. Svět okolo nich si žil vlastním životem. Obrazně řečeno. V lese bylo takřka mrtvo, vysoko na obloze se vznášelo pár dravých ptáků, pátrajících po jakémkoli soustu. Pěšina, po které šli, nenesla známky používání v nedávné minulosti. Kasi rychlé pochody nijak nevadily, ale raní debata o osadě ji nešla z hlavy. Přemýšlela, z čeho mají tyhle dvě takový strach. Jediné, na co přišla, bylo, že to nějak souvisí s těmi vlky, o kterých se zmínila Thildriel. Pokud se tedy tyhle dvě vůbec bojí, a nejde jenom o další z jejich instinktů chránit ji. Sice s nimi byla ráda, hlavně se Seen, ale pomalu jí začínalo vadit, že je pro ně jenom zátěž. Čím více o tom přemýšlela, tím více se bála, že je pro ni jenom mazlíček, zvířátko na hraní a Thildriel to prostě jenom respektuje, proto nic neříká. Plně ponořená do těchto myšlenek kráčela dále, nevnímala okolí a tak si ani nevšimla, že zastavily. Zpět do světa ji přivedla až Seenina ruka, která ji chytla za rameno a zastavila ji tak. Zmateně se rozhlížela a snažila se zorientovat.
První co si uvědomila, byla skutečnost, že Seen má nasazené své rukavice. Ocelový spár lehce spočíval na jejím rameni. Thildriel držela luk se založeným šípem a obě se dívaly dál po pěšině. Naproti nim stála zahalená postava a blokovala stezku. Kasi zaregistrovala neznámý pach, linoucí se od toho neznámého, ale nedokázala ho určit. Zaposlouchala se do okolí, ale v tom ji zabránily Seeniny ruce, které ji uši přikryly. Ohlédla se na ni přes rameno, ale ona jen zakroutila hlavou. Zahalená postava jim mezitím vykročila naproti a zastavila se několik metrů před nimi. „Zdravím“, elfka vykročila vpřed, aby tak dala jasně najevo, že to je ona, kdo tuhle skupinku vede. Pro tyhle situace měly domluvený příběh, kterého se měly držet. Kasi v uniformě poslů měla vystupovat, jako že nese zprávu pro některý z rodů na severu. Ty dvě jsou pak její eskorta. Postarší vzor uniformy se ztrácel v poškození, které utrpěla ohněm. „a my tebe“ „ty zbraně nejsou nutné, pokud si tedy nechcete ublížit“, „nemám zrovna náladu na nějaké výměny zdvořilostí. Nechte nás projít a my se vám nebudeme plést do cesty“. „Vám? O čem to mluví?“ Přemýšlela Kasi „Oba víme, že to nemohu udělat“, „řeknu to ještě jednou, nechte nás projít a nikdo tady nepřijde k úhoně.“ „Stejně se obávám, že vás ani tak nemohu nechat odejít“ S těmi slovy se z lesa vynořilo několik obrovských vlků s jezdci. Když je Kasi uviděla, došlo ji, co jsou zač. Už o nich slyšela. Stejně, jako legie Prokletých, jsou Vlčí jezdci považováni za legendu. Během druhé války byli elitní jednotku jezdectva severní armády. Jejich velitel jednou vydal chybný rozkaz, bitvu tenkrát prohráli a světlí zaplavili jejich zemi. Oni pak upadli v císařství v nemilost. Nyní jsou obklíčeni jezdci tohoto praporu. A rozhodně nevypadají, že by měli dobré úmysly. Ruka ji sjela k meči, ale dále to nešlo. Seen, stojící vedle ní ji opět zadržela. Kasi v něm sice jen hledala útěchu, její ruka jí ji ale poskytla několikanásobně více. Během okamžiku byly obklíčeny dvanácti jezdci, poslední z nich přivedl jednoho vlka, na kterého se cizinec, který jim předtím zahradil cestu, vyhoupl a pokračoval v rozhovoru. „Nyní vás požádám, abyste šly s námi a nedělaly potíže.“ S těmi slovy se kruh kolem nich začal zmenšovat. Jezdci sklonili svá kopí a jejich hroty mířily na ně, „tohle nedopadne dobře“ pomyslela si Kasi. Srdce ji bušilo čím dál rychleji, cítila, jak se jí zmocňuje úzkost a začínala panikařit. „zůstaň v klidu“ pošeptala ji Seen a lehce postrčila kupředu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
