Crazy Fangirl! - 12. část
Informace:
Popravdě se tenhle příběh blíží též do finále :)
Snad se vám bude tato část líbit. Děkuji za přečtení a omlouvám se za přehlédnuté chybičky :)
Anime: Kuroko no Basket
,,Vítěz nemá, co říct poraženému!”
Zatínala jsem pěsti a zuřivě se kousla do chvějícího se rtu.
,,Strašně moc se omlouvám. Myslel jsem, že máme dost času.”
Vycenila jsem zuby a mé tváře chutnaly slané kapky, které stékaly podél.
,,Nehlídal jsem to. Omlouvám se, Haki.” nekonečně opakoval Kagami, jehož slova se mi začínala znechucovat.
,,Omlouvám se. Ale byl to jen zápas.” Tato slova mě donutila zrudnout pod mým prudkým hněvem. Prudce jsem se na něj otočila a věnovala mu vražedný pohled.
,,Jen zápas?! Ty jako hráč by jsi měl nejlépe vědět, že to není “jen” zápas!” vykřikla jsem.
,,Omlouvám-.”
,,Drž hubu, Taiga!” ztrácela jsem rychle svůj rozum. Přestala jsem přemýšlet a nechala své emoce vyplout na povrch. ,,Už mě ty tvé omluvy štvou! Všechno jsi zničil! Všechno!” Rozmáchl jsem se a jemně ho udeřila do hrudi. Na místo, kde sídlí jeho rychle bijící srdce. Srdce, které jsem nyní zlomila.
,,Proč musíš být tak otravný! Nesnáším tě!” zařvala jsem, setřela si slzy a rozběhla se pryč. Utíkala jsem...jako vždycky. Vždycky utíkám místo toho, aby se obrátila ke svým problémům čelem. Běžela jsem zpátky na kurt, který byl nyní prázdný. Žádní rozhodčí, fanoušci ani hráči. Jen pár uklízeček, které jsem totálně ignorovala.
Sedla jsem si na jednu z židliček v tribuně. Klečela jsem na židli s hlavou zabořenou do kolen a vzlykala.
,,Promiň, Kagami…” zašeptala jsem. Kise mi tolika slovy dokázal ublížit...a nyní jsem Kagamimu udělala totéž, co Kise mě.
Zachvěla jsem se nad neúnosnou bolestí v mé hrudi. Mé srdce bilo ztěžka a můj dech se zasekával mých plicích. Tohle...není moje vina, ne? Proč když mi někdo ublíží...nikdo to neřeší? Proč jsem vždy já ta špatná? Proč nemohu být...lepším člověkem? Možná jsem odsouzená k věčné smůle. Budu navěky trpět z neopětované lásky? Kdybych tolik necítila...necítila tu bolest, která mě v bodala jako hejno vos. Náhle mě něco napadlo a má hlava vystřelila nahoru ze své skrýše.
,,Měla...měla bych přestat cítit.” vydechla jsem a zírala na prázdný kurt, který se stále leskl na světle. ,,Nebudu cítit. Nebude žádná bolest.” přikývla jsem a setřela si poslední slzy. Postavila jsem se na nohy a zamířila zpátky na chodbu. Procházela jsem chodbou velice tiše jako duch, který se ztratil na cestě životem.
V tu chvíli jsem do někoho vrazila veškerou svou silou a byla odražena zpátky. Ztrácela jsem rovnováhu a padala dozadu. Zavřela jsem oči a čekala na bolestivý pád, když v tom se mi něčí ruka ovinula kolem mého zápěstí, aby mě zachytila. Další ruka mne objala kolem pasu, aby držela mé pochybné tělo.
Otevřela jsem oči a zahleděla se do heterochromických očí. Přísně si mě prohlíželo rudé oko a žluto- oranžové. Trochu mě polekaly odlišné barvy očí, které rozhodně patřily mužské postavě. Rudovlasý kluk, který měl na sobě uniformu nejmocnější školy jménem Rakuzan, se ušklíbl a přitáhl si mě k sobě víc.
,,D-děkuji.” pronesla jsem tiše.
,,Není za co, má drahá.” pousmál se a pustil mě. Až teď jsem si uvědomila jak byly jeho doteky příjemné a lehce jsem se začervenala. Zamyšleně se na mě podíval a rozesmál se.
,,Je tu něco k smíchu?” zamračila jsem se a dala ruce křížem.
,,Nic, nic.” zavrtěl hlavou, ale široký úsměv na jeho tváři převládal. ,,Jen jste mi připomněla mého bývalého spoluhráče. Ach, doufám, že s Tetsuyou budu brzy hrát.”
Tetsuya? Kuroko Tetsuya? Takže on je...Tušila jsem, že jeho tvář je mi velice povědomá. Přede mnou stál kapitán basketbalového týmu Rakuzan, Akashi Seijuuroo. Otevřela jsem ústa a nadšeně se usmála.
,,Co může taková dívka jako vy dělat tak pozdě v této budově?” poznamenal melodickým hlasem.
,,J-já...Ani nevím.” sklonila jsem hlavu. ,,Zápas jsem nestihla, takže…”
,,Vypadá to, že vás něco trápí. Možná je to ode mně hloupé se na to ptát, když se neznáme, ale...asi bych nemohl dnes spát, kdyby jste mi slečno neřekla, co vás trápí.” Trochu mě překvapilo, jak dokáže taková slova říct bez pocitu trapnosti. Zvedla jsem hlavu a celá rudá jsem na něho pohlédla. Mé srdce poskočilo, když se naše pohledy setkaly.
,,Ne-neopětovaná láska.” řekla jsem křečovitě a pokrčila rameny. ,,Ještě k tomu první.” smutně jsem se zasmála.
Natáhl ke mně ruku, která se zastavila na mé rudé tváři. Pohladil ji a jemně přejel palcem přes mé rty. Tyhle jeho pohyby mě zaskočily, ale mé tělo nebylo schopné pohybu.
,,To je přímo tragický scénář.” laskavě se pousmál. Zničeho nic se svou ruku stáhl a mírně se ode mně oddálil. ,,Přeji hodně štěstí s tvou láskou. Myslím, že se brzy uvidíme.” ušklíbl se a prošel kolem mne s hlavou vzhůru. Jeho slova byla tak jasná, že mě donutila věřit...že jsou pravdivá.
Další dny jsem neměla vůbec chuť na přemýšlení. Mikea si neodpustila svou přednášku o tom, jak zápas mezi Kaijō a Tōō byl šílený a že tým neměl mou podporu a další takový nesmysly, které jsem nevnímala. Ryouta seděl přímo přede mnou ignorující jeho fanynky, které kolem něho skákaly a obletovaly ho.
,,To se ani trochu necítíš špatně, že jsi tam nebyla?” dala ruce v bok Mikea a tváře se ji nafoukly.
,,Nevšimla jsi si, že mě to třeba vůbec nezajímá?!” odsekla jsem jí naštvaně.
,,Co je to s tebou poslední dobou? Jsi strašně chladná! Ke všem jsi nepříjemná.” zabručela.
,,Já za toho nemohu! Zeptej se toho přede mnou!” hlasitě jsem řekla a ukázala na blonďáka přede mnou.
,,Nebudu se ptát někoho jiného než tebe! Ty se znáš přece nejlíp!” zvýšila svůj hlas Mikea a naštvaně se na mě podívala.
Měla docela pravdu, to jsem prostě musela uznat. Za to, že jsem podrážděná můžu jen já. Protože jsem se rozhodla uzavřít se do sebe. Už víc nechci nikomu ublížit a nechci se zaplétat do žádných vztahů. Nechci nikoho! Chci být jen sama.
,,Proboha, Haki! Nemysli jen na sebe!” pověděla mi, jako kdyby slyšela mé myšlenky. ,,Jsem tvá kamarádka a záleží mi na tobě.” oči se ji zaleskly a spodní ret se chvěl. ,,Nechci, aby naše přátelství zničil nějaký kluk!” vykřikla rozhodně a pár slzy ji uklouzlo po tváři.
,,Doprčic!” zašeptala jsem a sklonila hlavu.
Styděla jsem se sama za sebe. Měla jsem dojem, že když přestanu být otevřená ke všem, že nebudu cítit bolest...budu mnohem šťastnější. Myslela jsem jen na sebe a odmítala napravit to, co jsem měla.
,,Máš pravdu, Mikeo. Omlouvám se.” vzdychla jsem poraženě a odhodlaně pohlédla před sebe. Je čas, abych všechno napravila!
Vstoupila jsem do tělocvičny, která byla velice živá. Elitní tým Kaijō tvrdě trénoval a připravoval se na Winter Cup, který se společně se zimou blížil. Chvíli jsem postávala ve dveřích a pozorovala jak trénují. Jak se jim s každým pohybem napínají svaly. Jak se jejich oči soustředí na sílu, kterou v sobě skrývají.
,,Přestávka!” zvolal Kasamatsu a jako první si mě všiml. Zbytek týmu se zarazil, když viděl svého kapitána, který se soustředil na mě. Všichni přenesli svou pozornost na dívku nervozně stojící ve dveřích. Jen blonďatý hráč sklonil hlavu a těžce oddechoval.
Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila k nim blíže. Několik očí mě nedůvěřivě pozorovalo, jako bych byla nějaký cizinec. Když jsem byla u nich dostatečně blízko, uklonila jsem se.
,,Strašně moc se omlouvám, že jsem nebyla schopna vás podpořit při vašem minulém zápase. Velice mě to mrzí. Nebudu dělat žádné výmluvy…” narovnala jsem se a klidně pozorovala jejich nehybná těla.
,,Ten den jsem byla s Kagamim a ztratila pojem o času. Byla jsem s ním, protože už nějaký čas trpím…” V tento moment můj hlas znejistil a má hlava mi ukazovala zásadní vzpomínky. ,,Vážím si vás všech nade vše. Jste má druhá rodina a nejbližší přátelé, které mám. Prosím odpusťte mi.” opět jsem s uklonila a čekala na jejich odmítnutí. Ticho donutilo mé srdce bít rychleji. Náhle se celým sálem ozval chytlavý smích patřící Kasamatsu-senpai.
,,Neber to tak vážně, Haki.”
Zvedla jsem hlavu a pohlédla do jeho tváře, která na sobě měla široký úsměv.
,,Přesně tak!” poplácal mě po zádech Moriyama, který mi věnoval laskavý úšklebek. Zbytek týmu se k nim přidal a začali mě zaplavovat komplimenty.
,,Jsi naše štístko, Haki.” usmál se Kasamatsu. ,,Za nikoho bychom tě nikdy nevyměnili.”
,,Takže nejste na mě naštvaní?” nevěřícně jsem na ně hleděla a cítila jak mé srdce skáče radostí.
,,Nikdy jsme nebyli. Byli jsme prohrou pouze zaskočeni.” připustil Moriyama prohrábl si jednou rukou vlasy.
,,To jsem ráda.” oddechla jsem si a spokojeně se usmála.
,,Mimochodem o tom, že jsi trpěla...nebo trpíš...Neboj se nám to říct. My ti vždycky pomůžeme, Haki.” pověděl Kasamatsu a položil mi svou ruku na rameno. Jediný, kdo se k celé situaci nevyjádřil a mlčky postával v postranní...byl Kise.
,,Myslím, že vy dva by jste si měli o samotě promluvit.” Jak Kasamatsu dořekl tato slova, všichni naráz přikývli a rozešli se pryč. Zanechali nás dva v tiché tělocvičně, která se topila v kapkách potu.
Byla jsem první, kdo se chopil příležitosti mluvit.
,,Kise, musím přiznat, že se v tobě vůbec nevyznám.” zachichotala jsem se a mé tváře dostaly jemně růžovou barvu. ,,Ale musím ti poděkovat.” Sledovala jsem jeho nereagující postavu. Blonďaté pramínky zakrývaly jeho tvář a ramena se mu nadzvedávala pokaždé když se zhluboka nadechl.
,,Děkuji ti, že jsem se mohla do někoho zamilovat tak silně. Respektuji to, že o mě nemáš zájem. Respektuji, že miluješ svou přítelkyni.” bolestivě jsem se usmála a slzy se mi nahrnuly do očí. Zaťala jsem pěsti a statečně odolávala vzlykům.
,,Doufám, že můžeme zůstat přátelé? Protože pro mě hodně znamenáš, Ryouta.”
Neodpověděl mi. Mlčení bylo pro mě jako mučení. Musel tohle dělat potom všem čím jsem si prošla? Musel mé srdce stále pokoušet? Asi ano...
,,Pak tedy sbohem, Kise.” vzdychla jsem, otočila se na podpatku a opustila tělocvičnu. Nezastavil mě...nechal mě jít, jako kdybych pro něho nikdy nic neznamenala...Bolelo to. Strašně moc…
Nyní poslední věc, kterou jsem musela napravit:
Čekala jsem před zeleným parkem, kde jsem poprvé potkala basketbalistu, který pocházel z Ameriky.
Náhle se přede mnou objevil rudovlasý statný student, jehož konečky vlasů byly tmavší. Zastavil se přede mnou s rukama schovanýma v kapse a pohledem, který nebyl zrovna nejšťastnější.
,,Kagami,” zašeptala jsem a bolestivě se na něj podívala. Tolik bolesti jsem mu způsobila kvůli své sobeckosti.
,,Omlouvám se za to, co jsem ti provedla. Nechtěla jsem, aby jsi trpěl kvůli mé ješitnosti. Omlouvám se.” řekla jsem na jeden nádech slova, která jsem myslela upřímně. Přicházely přímo z mého zlomeného srdce, které čekalo, až bude líp.
,,Nemusíš se omlouvat.” vzdychl Taiga a věnoval mi nešťastný úsměv. ,,Věděl jsem, že o mě mít zájem nebudeš. Věděl jsem, že tvé srdce patří tomu blonďákovi.”
,,Ne! Já se musím omlouvat, protože vím jaké to je, když někdo neopětuje tvou lásku. Kagami, je zde něco, co bych pro tebe mohla udělat?”
Nikdy mu nebudu moc dát to, co jsi opravdu přeje. Ale doufala jsem, že třeba něco málo, co by mu zlepšilo náladu bych mu mohla dopřát. Chvíli se zamyšleně podíval k nebi a poté se ke mně přitáhl.
,,Kagami...kun?” zašeptala jsem a nejistě se mu dívala přímo do očí. Jeho rty se přibližovaly k těm mým. Srdce se mi rozbušilo, jelikož tohle měl být můj první polibek. Zavřela jsem oči a čekala na ten příjemný dotek. Před očima se mi náhle objevil Kise. Polil mě strašný pocit úzkosti. V hrudi jsem ucítila štiplavou bolest, která lezla po mých nervech jako drobní mravenečci. Černé svědomí mě bodalo jako zuřiví komáři. Proč ale? Vždyť Kise mě nechce! Nemá o mě vůbec zájem! Nenávidí mě! Ucítila jsem Kagamiho dech na své tváři a jeho rty se lehce otřely o ty mé. Chtěla jsem uhnout, ale nemohla jsem, protože tohle byla jediná věc, kterou jsem mohla Kagamimu dopřát.
Zničeho nic Kagami strnul a dal mi něžný polibek na čelo.
,,Promiň, ale tvůj první polibek by ti měla dát osoba, kterou miluješ a ona tebe nazpátek.” smutně se usmál a poplácal mě jemně po hlavě.
,,Kagami?” vydechla jsem a zírala do těch rudých očí. ,,Děkuji.” přikývla jsem.
,,Tak zatím,” zamával mi a odcházel pryč. Sledovala jsem ho a musela se stále culit. Všechno vypadalo, že se brzy urovná.
Otočila jsem se a pohlédla před sebe. Když v tom mě zarazila osoba stojící přímo přede mnou. Blonďaté pramínky se pod sílou větru nadzvedly a zlaté oči na mě hleděly plné hněvu.
,,K-Kise?”
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
