×DEMON 2×
Informace:
Rozhodla jsem se napsat, jakoby 2 díl od mé povídky DEMON, která byla o růžovovlasé dívce, která zpívala stále dokola tu samou písničku a nakonec... NO...
TO SI MŮŽETE PŘEČÍST!
Tahle povídka vůbec nenavazuje xD ale tak jakože neva :D
Jednoho deštivého večera, se přede dveřmi již jednou navštíveného blázince se zpívající růžovovlasou dívkou, posedlou démonem; objevila žena v bílé košilce postříkané krví. Měla na krátko ostříhané havraní vlasy, černé oči bez bělma a kůži barvy klasické nemocniční zdi. Kamený výraz byl naprosto bez emocí nebo jakéhokoliv náznaku citu. Vypadala jako figurýna z obchodu. Strnulý výraz byl strašlidelnější než cokoli jiného. Ve svých ústech svýrala již dávno mrtvé kotě.
Žena vešla dovnitř, jakoby se nechumelilo. Postávala tam, dokud se jí vyděšený personál neujmul. Nebránila se, ale i přes to všechno měla neskutečnou sílu. Připoutaly ji ke kovovému lůžku a dovezli na sál.
„Co s ní budeme dělat, pane doktore?“ zeptala se nervózní sestřička stojící za sklem operačního sálu. „Nevím, ale nejdříve by jsme měli nějak vyndat to kotě, dejte jí sedativa.“ rozhodl se upocený doktor. Sedativa na onu ženu zafungovala, ale sestřičky ne a ne z jejího pevného stisku kotě vypáčit.
„Umrtvěte jí čelist.“ přikázal doktor, který vešel do sálu. Díky umtvení čelisti se povedlo mrtvolu z úst vyndat. Až pak bylo vydět co to drželo.
„Je to zrůda!“ polekala se sestřička. Její ústa byla plná ostrých jehel namísto zubů. „Možná je to porucha...“ snažil se to doktor vysvětlit logickým způsobem. Přes její špičáky nebylo ani možné aby zavřela ústa ůplně, anižby došlo k nějakému poškození.
Jakoby zázrakem se z čista-jasna žena probrala na což dostala obří záchvat, celé její tělo se třáslo a vypadalo to, že ji kovová pouta neudrží. Naneštěstí vše ustalo, sice až po 10 minutách namáhavého udržování, ale povedlo se.
Nikdo ze sestřiček ani lékařů se na ženu nevydržel dívat déle než několik vteřin. Z nenadání se ženě protáhla ústa do širokého úsměvu. Při čemž se její pohled obrátil na jednoho z doktorů. Sestřička zrovna stojíc vedle zkolabovala při pohledu do její nyní zrůdně smějící se tváře.
„Nechte ji tu připoutanou,“ znechutil se doktor „hlídané to tu bude 24 hodin deně!“ rozhodl a zamračil se.
O několik hodin později se zvídaví doktor odvážil na ženu promluvit „Mohla by jstee mi říct, co jste ksakru zač, madam?“ zeptal se vážným, ač roztřeseným tónem. Doktor byl lehce nakloněný k lůžku a tak pacientka natáhla krk a náhlým nečekaným pohybem se zakousla svými tesáky doktoru do krku, avšak ihned pustila a bezvládný člověk se zkácel k zemi dusíc se svou vlastní krví.
Žena i přes kovová pouta, bezproblémově vstala z lůžka a naklonila se k chroptícímu muži. Pronesla památnou větu, kterou slyšela i blížící se ochranka „Já....jsem.....BŮH!“
Když přemohla nemocniční ochranku, pomalu a klidné odkráčela hlavním vchodem a již nikdy nebyla spatřena. Toto vše se odehrálo v několika hodinách, jednoho červnového dne v roce 1972.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
