Temnota neznamená zlo ep.7
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
... Členové legie byli považováni za odpadlíky a ostatní s námi taky tak zachází. Další důvod se skrývat.“ S těmi slovy se jí zahleděla do očí, už tam nebyl smutek, ani strach, ale úcta. „jestli máš ještě nějaké otázky, počkej do tábora, měli bychom dohnat Thildriel.“ Zvedla ji na nohy a za chvíli už obě utíkaly do kopců. ...
Seen ji bez zaváhání vedla po sotva viditelných pěšinkách a za necelou hodinu našli elfku, jak sedí u ohně a opéká králíka, nebo co to bylo, dokud to běhalo. Až teď si Kasi uvědomila, že od včerejší snídaně, což byly nějaké houby, vůbec nic nejedla. „daly jste si teda na čas“ řekla, aniž by se k nim otočila, „líbil se ti příběh? Její nálada se zdála být o trochu lepší „Seen je dobrá vypravěčka, jenom občas trochu sklony k přehánění“ pokračovala. Kasian se podívala na Seen a všimla si, že se trochu červená a uhýbá pohledem. Přemýšlela, co z toho, co jí řekla, bylo přehnané, a co skutečné. „byl to skutečně působivý příběh“ připustila, posadila se na zem vedle ohně a zahleděla se do země „omlouvám se“ pronesla směrem k Thildriel. „to, co ti řekla je v podstatě pravda“ pokračovala zase elfka a na její omluvu nijak nereagovala. Dál porcovala úlovek a pokračovala „v té bitvě jsme bojovaly, skutečně se mi povedlo zabít velitele letky gryfů, i to že celý prapor utekl před hněvem temné elfky a démonky, co vstala z mrtvých. S tou bouří to ale trochu přehnala“ řekla už s pobavením v hlase „slunce jenom zakryl mrak, to bylo vše. A taky se určitě nezmínila o tom, že jsem se po tom souboji málem odebrala před bohyni“ po těch slovech ji podala kus pečeně a sama se zakousla do svého přídělu.
„co budete dělat teď?“ vyzvídala Kasian a hladově se pustila do jídla. „budete?“ řekla tázavým hlasem Seen „Vy?“ a na to slovo dala přehnaný důraz „My…, se teď vydáme někam na sever. Už mám těch masakrů dost a chtěla bych si chvíli odpočinout.„ odpověděla Thildriel a podívala se na démonku, ta jen souhlasně kývla “Doprovodíme tě někam do města a ty se pak vydáš s nějakou karavanou na západ, a co bude pak … to to se uvidí“. Odpověděla ji elfka a tentokrát ignorovala pohled Seen „nejspíše se někde ztratíme, ale to už nejspíše nebude tvoje starost“. „jsem vám vděčná za všechno, co jste pro mě udělaly, nejspíše vám nikdy nebudu schopná to oplatit…“ řekla po chvíli Kasian, odložila svou porci a se svěšenou hlavou dodala „…ale já na západ jít nemohu. Nepřijali by mě tam“. „to dává smysl, co by kdo riskoval v bezpečí na západě, když může pobíhat po lese s bestií v patách“ zasmála se Thildriel spíše pro sebe a pak zvážněla, „podívej, snažím se ti vysvětlit, že s námi to není bezpečné. Jdou po nás světlí, stejně jako temní. Nejspíše nebudeme schopny tě pořád chránit…“. „s vámi jsem ve větším bezpečí než se skupinou žoldáků“ skočila ji do řeči „ale nechci vám působit další potíže, i když to vypadá, že to je to jediné co mi jde. Takže, pokud řeknete, půjdu zase svou cestou…“. „Problémy míváme tak, jako tak“ s těmi slovy si Seen přesedla vedle ní a chytila ji kolem ramen. „Nám nevadí tvoje společnost, jenom tě nechceme vystavovat zbytečnému nebezpečí“. Střelila pohledem po elfce a ta přikývla na souhlas. Kasian pořád nevěděla, co si o nich má vlastně myslet. V jednu chvíli jsou to neohrožené válečnice, před kterými utek prapor světlých. O chvíli později jsou to starostlivé osoby, a ona si v jejich přítomnosti připadá jako dítě, k čemuž neměla daleko.
Z těch úvah ji probrala až Seene, když přes ni pokládala pokrývku. Uvědomila si, že slunce už skoro zapadlo za obzor. Oheň dohoříval a na obloze se objevovaly první hvězdy. Thildriel někam zmizela a Seen si chystala místo na spaní. „jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se zmateně. „asi hodinu“ pak si Seen lehala na připravené místo na zemi. Kasian se na ni chvíli dívala. Démonka měla zavřené oči a spokojeně oddechovala. po tom boji asi potřebuje i démonka odpočinek. „a zase nemá žádnou přikrývku“ uvědomila si nakonec. Zvedla se tedy a přikryla ji tou, kterou ji ona před chvíli dala. Jí se bude hodit více. Chtěla se vrátit zpátky k ohni a přiložit jenže ve chvíli, kdy se otočila, vystřelila Seenina ruka a chytla ji za tu její. Leknutím vyjekla, otočila se a překvapeně na ni hleděla. Předtím si myslela, že už usnula, ale očividně se spletla. „Ta byla pro tebe“ s těmi slovy ji strhla k sobě na zem. Kasian nevěděla co se s ní děje. Když se její pohyby zastavily a ona ležela na zemi vedle démonky, přehodila přes ni zase přikrývku „opovaž se z té deky vyhrabat dříve, než vyjde slunce“. S těmi slovy démonka zase zavřela oči. Kasian si v hlavě přehrávala uplynulé vteřiny a pak usnula i ona. Thildriel sledovala tu scénu z větve stromu, kde se rozhodla strávit noc. Bylo to dobré místo na hlídku, a ona stejně neměla v plánu spát nějak dlouho. Kotě o ní určitě nevědělo a Seen to bylo jedno. Právě její chování jí znepokojovalo víc a víc. Ještě pár dní a ty dvě od sebe dostane jenom čepel. Na jednu stranu byla ráda, že si její společnice našla něco, na čem jí záleží. Na tu druhou ji ale zaráží, že to je právě ona, ke komu se upnula. Vždyť je jenom kotě, míšenec člověka a kočky. Je sice hezká, to nepopiratelně, ale tak mladá a neznalá života. Její rasa je dost zvláštní, i mezi temnými, ale tohle? Čím více nad tím přemýšlela, tím spíše se utvrzovala v názoru, že musí zjistit, co za tím vězí.
Během následujících dní putování na sever se dělo přesně jak Thildriel předpokládala. Seen a Kasi, jak ji mezitím začali říkat, se drželi blízko sebe. Ona je jedním okem sledovala, druhým hlídala okolí. Seen se od ní nechtěla hnout a tak hlídky a lov zbývaly na ní. Nevadilo jí to. Alespoň měla čas přemýšlet. Tohle spojení bylo krajně nezvyklé. Démoni se s nikým jiným nikdy nezdržovali déle, než bylo nezbytně nutné. Už jejich spojení bylo nezvyklé, ale připisovala to událostem s Legií. Jenže tohle bylo něco jiného. Čím dál více svým chováním připomínala sukubu, která si našla oběť a nějak uvízla v těle démonky. Je to vůbec možné? Nedokázala přijít na žádné vysvětlení, které by ji uspokojilo, tak si následující večer vzala Seene stranou.
„Poslyš“ začala, jen co si myslela, že jsou z doslechu „od té doby, co je s námi Kasi, se chováš divně a já si nejsem jistá, co za tím vězí? Chováš se skoro jako… no jako sucuba“. „Já vlastně sama nevím“ s těmi slovy se opřela o kmen stromu a zahleděla zpátky k ohni, kde Kasi dojídala zbytky večeře. „Taky to nechápu, ale když se na ní podívám, mám prostě pocit, že ji musím chránit. Jen se na ni podívej, je jako dítě“ Thildriel sebou při těch slovech trhla a všechno jí najednou začalo dávat smysl. Seen na ni poznala, že ji něco došlo a čekala, co její kamarádka řekne. Postavila se vedle ní a vzala si slovo. „Kráčíme po tomto světě už moc dlouho a zažily jsme až příliš moc válek. Obě jsme se tomuhle životu zaprodaly ještě za mlada a na tebe teď doléhá to, že jsi nikdy nepoznala, jaké to je, mít vlastní rodinu. Démonky v sobě mají tyto pocity vrozené. Ty jsi je pohřbila pod hordami nepřátel, ale ona je v tobě nějak vykopala“. S jedním ze vzácných úsměvů jí položila ruku na rameno a pokračovala. „jestli je to takhle, není důvod, abys tomu vzdorovala. Ale zvaž, co budeš dělat, jestli se rozhodne od nás odejít,“ „Já nevím“ svěsila ramena a zrak se ji zase stočil k ohni. Kasi už dojedla a teď pro ni chystala místo na spaní. Odhazovala kamínky, co by ji mohly v noci bodat do zad. Na zem položila přikrývku a ujišťovala se, že nic nebude překážet. Pak se zase vrátila k ohni a hleděla na oblohu. „Tohle se nemělo stát. Ale bohyně nám ji seslala do cesty a já se s ní nechci loučit. Dokud bude s námi, budu ji chránit životem a jestli se rozhodne odejít… pokusím se jí v tom nebránit.“ „budu ti hlídat záda.“ „Díky“ S těmi slovy se Seen vrátila k ohni. Elfka se za ní chvíli dívala a pak se ztratila ve stínech lesa.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
